kapitola I. - konec
Vysoko na skále nad Bouřlivými útesy Černého moře stála pevnost rytíře Umbry. Prvního z velitelů vojsk temné princezny Andhery. Jeho domov byl stejný jako jeho pověst mezi vojáky Světla. Zdi byly temnější než hlubiny moře hluboko pod nimi. Přesto měl v sobě určitou temnou krásu, temné kouzlo. Přímo nad útesem byla nízká zídka lemující zahradu pevnosti. Její temné rozličné květy v sobě měly půvab a křehkost.
Malá družina vojáků projela mohutnou branou a zastavila na kamenném nádvoří. Mohutný muž v čele sesedlal a podal otěže podkonímu. Pobledlý muž si je vzal. I mezi svými Umbra vzbuzoval respekt a v některých strach. Svým vzhledem, svým pohledem i chladným chováním vůči svému okolí. Mnoho žen mu ale právě díky jeho temné kráse – temnému kouzlu podlehlo.
Rytíř kývl hlavou ke svým společníkům a vydal se do své pevnosti. Rychle bez zastávek procházel chodbami až do své ložnice. Vešel a rozhlédl se. Povzdechl si. Opět byl zachumlaný v přikrývkách. Nikdy nevycházel z pokoje – vlastně ani nevylezl z lůžka, pokud nemusel. Možná za to může taky trochu on. Pomyslel si. Když je s ním, nedokáže se jeho krásného těla nabažit. Drobné křehké náruče, sladkých polibků. Jeho.
Přešel k posteli a opatrně přizvedl přikrývku. Srdce zalil hřejivý pocit a mysl požehnal klid. Bylo to tak vždy při pohledu na jeho půvabného milence.
Sundal si černé rukavice a odložil na stolek. Sedl si na postel a vztáhl ruku k jeho tváři. Naklonil se k němu a zlehka ho políbil na spánek.
„Liathe.“ Zašeptal hebce. Temně šedivovlasý mladík se pohl a pomalu zamrkal. Protáhl se a otočil hlavu k sedícímu. Velké nebesky modré oko se roztáhlo překvapením, druhé bylo schované pod černou páskou. Snad se zotaví a pokud ne, nevadí. Je neskutečně okouzlující i s ní.
Mladíkův dolní ret se zachvěl a on si sedl.
„Jsi zpátky, můj pane.“ Zadíval se na muže dlouhých černých vlasů a krásného výrazného obličeje. Nejkrásnější a zároveň nejtemnější částí byly oči. Temně zelené oči. Pronikaly pohledem hluboko do těla – do srdce a snad i do mysli. Dost lidí kolem něj si myslelo, že skutečně dokáže číst myšlenky.
„Jsem zpátky.“ Přizvedl k sobě jeho bradu a vpil se do růžových rtů. Prsty prohrábl krátké temné prameny. Ty měl po otci. Vojákovi Temné armády. Třpytil se v nich silný střibřitý pramen. Ten měl po zážitcích ve svém životě. Umbra se mu zadíval do světlých očí. (pozn. autora – píšu očí, ale samozřejmě myslím jedno. Jen mi přijde divný psát „zadíval se mu do oka“) Ty a svou jemnou tvářičku měl po matce. Krásné švadleně z Říše Světla. To jediné Umbra věděl a pak to, že díky jeho původu, ho ani v jednom království nepovažovali za svého. Bohužel nešlo jen o tiché odmítání, tvrdě mu dávali najevo, co si myslí.
„Hmm... chyběl jsi mi.“ Vpíjel se hlouběji a hlouběji do jeho úst. Svlékl si těžký sešívaný kabát a položil mladíka do peřin. On ho štíhlými pažemi objal a dovolil mu víc. Dovolil mu vše.
Muž ho rukou držel kolem pasu a opíral se o druhou. Přitom pomalu ale tvrdě pohyboval boky. Rytmicky. Pomalu. Hluboko do jeho těla. Cítil každý záchvěv. Vnímal každý nádech, každé přivření oči. Něžný šepot a stisk prstů. Tak neskutečně zbožňoval jeho štíhlé křehké tělo. Bělostnou kůži. Růžové rty a zamlžený pohled.
Mužův dech ztěškl a svět kolem se zamlžil. Dokázal vnímat jen horké tělo pod sebou a touhu, která ho zevnitř spalovala. Jemně se zamračil a pevně stiskl mladíkův pas. S vrcholem zašeptal jeho jméno. Zalehl ho a snažil se nadechnout. Uvědomil si vlhkost mezi jejich těly. Pousmál se a zvedl se na lokty. Ochutnal růžové rty. Mladík pootevřel oči a zadíval se do jeho. Byl zrůžovělý, zadýchaný a rozkošně spokojený.
Umbra prsty čechral jeho vlasy a kochal se pohledem. Znovu se k němu sklonil a měkce, pomalu ho začal líbat. Dlouze a intenzivně na něj dorážel až pod sebou opět ucítil jeho vzrušení. Usmál se a přetočil ho na břicho, přizvedl k sobě a znovu si ho vzal. Ne naposledy té noci.
Rytíř seděl na široké terase vedoucí do zahrady a snídal. Zvedl oči, když se k němu posadil temně šedivovlasý téměř černovlasý muž. Popřál dobré rano a sáhl pro chléb.
„Kde máš svého rozkošného milence?“ Zvedl k Umbrovi své temně modré hluboké oči. Kai. Jeho zástupce. Pravá ruka. Spoléhal na něj jako na nikoho, snad jen jediného člověka. Zvedl hlavu k dalšímu muži. Tentokrát temně rudovlasému.
„Vsadim se, že zase nevylez z postele.“ Řekl pobaveně a vzal muži krajíc chleba, který si namazal máslem a s nepředstíranou chutí se do něj chtěl zakousnout. On se na něj zamračil.
„Otázkou zůstává, zda jsi tak dobrý milenec, že nechce vylézt. Nebo špatný, že nemůže.“ Otočil rudovlasý hlavu k pánovi domu. Kamay. Jeho druhý zástupce. Levá ruka. Věděl, že kdyby někdy zaváhal, oni budou stát za ním a postrčí ho zpět dopředu. Silní. Spolehliví a... dost často drzí a tvrdohlaví. Jeho přátelé nejen zástupci. Pobaveně se pousmál a zakroutil hlavou. Pak si povzdechl.
„Nevím, proč nechce vylízt. Jakoby se bál, že mimo mojí postel číhá něco zlýho.“
„Přitom je to přesně naopak.“ Neodolal Kamay a rozesmál oba muže. Pak překvapil Kaie, když mu sebral nůž i s chlebem. Uřízl krajíc pak namazal a podal mu ho. K úžasu svého pána muž jemně zrůžověl a poděkoval. Kamay se pousmál a věnoval se své snídani.
Umbra se na ně zadíval. Kdy přesně přešlo přátelství v něco jiného? Hlubokého a čistého. Všiml si teprve nedávno. Že v jejich dotecích, pohledech a úsměvech je mnohem víc. Uvědomil si, že to vlastně ani nijak neskrývali. Jen on to neviděl. Ne do doby než do své pevnosti přivedl Liatha.
Bylo tomu jen pár týdnů. Tehdy projížděli malou vesnicí a zastavili u místní studny aby napojili koně. Napojil svého a při čekání na ostatní popošel dál od návsi – hlouběji do vesnice.
V jedné z uliček si všiml rozruchu. Malého hloučku vesničanů. Skláněli se nad hromadou hadrů a špíny ležící v kaluži bláta. Když přišel blíž, uvědomil si, že je to člověk. Vesničané se rychle rozutekly, když na ně houkl a oni si ho prohlédli.
Sklonil se k němu a mezi špínou, krví a smradem našel nebeské oči. Jedno bylo zalité krví. V tu chvíli se srdce zastavilo poprvé. Uvědomil si, že je celý potrhaný, zjizvený a že to není dívka, jak si původně myslel.
Zvedl ho do náruče a cítil jeho třesoucí se vyhublost a drobnost. Přesto ho zalil zvláštní hřejivý pocit, klid a touha ho chránit. Nedokázal pochopit, co ho k němu tolik přitahuje. Byl neskutečně hubený, páchl a skrz špínu a krev byly rysy téměř neznatelné.
Vrátil se ke svým mužům a dokonale je šokoval, když se s tou potrhanou odpudivou věcí vyhoupl na koně a rozjel ke své pevnosti.
Tam ho nechal umýt, uložit do postele a svolal nejlepší léčitele země, aby ho dali dohromady. Nechal ho v jejich péči a pokračoval v cestě za svou paní. Svým uměním vyléčili nové rány a čerstvé jizvy, starým dopomohli zaléčit se víc. Asi největším problémem bylo levé oko. Mladík nebyl schopný komunikace a většinu času spal. Proto si nebyli jistí, zda na něj vůbec vidí.
Po pár dnech získal na síle a vydržel i několik hodin vzhůru. Někdy v tu dobu se Umbra vrátil. Tehdy se srdce zastavilo podruhé. To když viděl drobnou půvabnou vílu v nadýchaných peřinách. Tehdy mu došlo, že není z Království Světla, jak si původně myslel a ani z Říše Temnoty. Je součástí obou.
Ještě tu noc si ho vzal a on mu to rozechvěle dovolil. Nebránil se dotekům. Neodmítal polibky ani blízkost. Když se ráno probral s mladíkem schouleným ve své naruči, srdce se zastavilo napotřetí. Rozhodně ale ne naposledy.
Bylo tomu už pár týdnů. Mladíkovo jizvy se zacelily. Vypadal každým dnem silnější a ještě půvabnější. Pocuchané, místy vytrhané vlasy zhoustly a zdravě se zaleskly. Světlá pleť přestala být průsvitná a nehty do krve polámané. Zuby měl naštěstí všechny, snad díky instinktu bránit si při bití hlavu. Jen kdyby dokázal ochránit i své krásné oči, tak jako své zjizvené srdce a bolavou duši. Snad i kvůli nim nechtěl opustit bezpečí Umbrovo postele.
´Bezpečí.´ Pomyslel si muž. Těžko říct, zda v ní je skutečně v bezpečí. Pokaždé, když ho vidí, nedokáže jinak a musí se s ním milovat. A obvykle nezůstává u jednou. Je neuvěřitelné, že drobné křehké tělo jeho milence se ještě nezlomilo.
„Hmm... ho vem někam na výlet, ne?“ Sledoval Kamay smutný téměř ztrápený výraz ve tváři svého pána.
„Vlastně jsem to zkoušel, ale on se poslední dobou dokonce odmítá oblíkat.“ Oba muži se pobaveně zasmáli. Umbra nakonec s nimi. Zakroutil hlavou.
„A já ho nechci děsit tím, že bych ho nutil. Takhle si zažil dost. Chci, aby se cítil v bezpečí. Byl šťastnej a spokojenej. Pokud se tak cítí jen v mý posteli ať je v ní klidně celej den.“ Zvedl k nim oči. Oba se jemně pousmáli.
Byli rádi, že jejich pán si našel malý hřejivý bod v kruté době. Věděli, ale že se díky němu zároveň trápí. Chtěl, aby se o něj mladík opřel a věřil mu. Chtěl se o něj starat a chránit ho. Proč mu to ten malý dareba nedovolí? Možná spolu ulehali každou noc a byli milenci ale to bylo vše. Milenci. Nic víc. Mladík mu neřekl nic o svém životě, o svých přáních – o čemkoliv. Vůbec s ním nemluvil. Jediné, co nechal mluvit bylo jeho tělo, které se téměř každou noc tisklo k mužovo.
Liath se zachumlal do nadýchaných ale překvapivě lehkých přikrývek a zavřel oči. Zhluboka se nadechl. Voněly jeho pánem. On jím voněl. Cítil ho ze sebe, kolem sebe a díky tomu měl pocit bezpečí a klidu. Zapomněl, jaké to je. Tak jako zapomněl, že něčí dotek může být i laskavý a hřejivý. Až on mu to připomněl. V den kdy ho našel.
Tehdy poprvé věřil, že umře. Nedokázal se pohnout, bolelo ho celé tělo a oni ho zasypávali dalšími a dalšími ranami. Někdy mezi nimi ho napadlo, že kdyby mírně otočil hlavou, utopil by se v té kaluži. Ale pak uslyšel sebejistý hluboký hlas. Byl jako záblesk ve tmě. Tehdy se srdce zachvělo poprvé.
Rány ustaly a cizinec se k němu sklonil. Bylo téměř neskutečné, že bolavé tělo cítilo teplo jeho ruky. Když otevřel oči a zadíval se do zelených, srdce se zachvělo podruhé.
Po několika dnech se probral v měkké posteli. Byl umytý, ošetřený a sytý. Řekli mu, kde je a jméno zachránce. Slyšel o něm. Samozřejmě. Obyvatelé Království Světla se ho báli, tak jako někteří z Království Temnoty. Ve zbytku probouzel respekt. V něm probudil lásku na první pohled i na ten druhý, kdy se postavil k posteli a zeptal se ho na jméno.
Seděl u něj celý den a s přicházející nocí ho překvapil svou touhou. Když ucítil měkké horké rty na svých a velké laskavé ruce na těle, srdce se zachvělo napotřetí. Rozhodně ale ne naposledy.
Přijal jeho něžnosti s vděčností a láskou. Ani na malý okamžik ho nenapadlo bránit se či říct ne. Jak by mohl? Tělo bylo to jediné, co mu za starost a péči mohl nabídnout.
Ráno se probral a myslel si, že ho muž vystrčí ze dveří. Místo toho ho nastěhoval do své postele a miloval se s ním téměř každou noc. Vlastně nejen noc a nejen jednou. Vždy to trvalo hodiny. Hodiny ho líbal a hladil a pronikal hluboko do jeho těla. Někdy měl pocit, že ho zlomí, že víc už nevydrží. Nemohl ho ale odstrčit, říct ne. Nechtěl, aby ho vyhnal ze svého domu. Aby sevřel ve své náruči někoho jiného.
Věděl, že oproti němu je nikdo. Ošklivá beztvará piha na jeho krásném těle. Nikdy nebude víc než jen milenec – hračka do postele. Na tom ale nezáleží. Bude klidně jen zahřívat postel. Hlavně, že bude. Pro něj. Snad i proto ji nechtěl opustit. Bál se, že když odejde, už se nebude smět vrátit.
Otevřel oči a otočil se, když ucítil něžný dotek prstů na svém krku. Jeho pán ležel za ním. Pousmál se a sklonil se k jeho rtům. Liath se zachvěl a objal ho kolem ramen. Ať ho klidně zlomí, něžné laskavé doteky za to stojí. Pomyslel si a otevřel své rty pro mužovo. On se jemně odklonil.
„Jak je ti?“ Pohladil ho po tváři. Mladík se mu nejistě zadíval do očí. Umbra se pousmál a zlehka přejel po jeho rtech.
„Několik dní jsem tu nebyl a včera jsem se nějak nedokázal držet zpátky... jak jsem plánoval.“ Dodal a zalehl ho. Hlavu si mu položil na prsa. Liath se jemně pousmál a ujistil ho, že je v pořádku. Muž ho pevně objal a zavřel oči.
„Určitě?“ Zeptal se.
„Určitě.“ Odpověděl mladík a hladil ho ve vlasech. On se odtáhl a opřel se o paže. Usmál se, zašeptal tiché dobře a pak v něm pomalu začal probouzet touhu.
Liath se mírně zamračil, když ho ucítil v sobě. Lhal. Byl polámaný a hlavně bolavý z včerejší noci.
Muži stačilo jen pár pohybů, aby si všiml. Záchvěvy v mladíkovo těle - byly jiné než obvykle. Odtáhl se a zadíval se do zrůžovělého obličeje. Pomalu se pohl. Liath nepatrně stiskl zuby a obočí se zavlnilo.
Umbra se zamračil a vyklouzl z jeho těla. Jeho drobný milenec překvapeně otevřel oči.
„Bolí tě to?“ Zeptal se muž. Všiml si jemného záchvěvu v mladíkovo pohledu. On rychle zakroutil hlavou.
„Bolí, je to tak?“ Pohladil ho po tváři.
„T-tak to není. Jsem v pořádku... vážně.“ Snažil se. Vytřeštil oči, když se Umbra odtáhl a sedl si. Zamračeně ho sledoval.
„Chci, abys mi řekl pravdu.“ Řekl tvrdě. Liath se mu nešťastně zadíval do očí. Sklonil hlavu a jemně přikývl. Muž si zničeně povzdechl a promnul si obličej.
„Proč jsi mi to ksakru neřek?“ Nechápal. Mladík k němu zvedl oči.
„A-ale... nebolí to tolik... totiž můžeme klidně...“ Šokoval muže. Ten zakroutil hlavou.
„O čem to zatraceně mluvíš? Copak si vážně myslíš, že bych... sakra.“ Rozčiloval se. Vstal. Liath zbledl a téměř se rozplakal. Muž se na něj zadíval. Musí pryč. Nebyl si sám sebou jistý, zda by vedle něj dokázal jen nečinně ležet. Kdy začal být tolik závislý na jeho těle?
„Nechám tě spát.“ Šel zamračeně pryč. Mladík se zadíval do zavřených dveří. Tentokrát se rozbrečel. Je takový hlupák. Hlupák a slaboch. Kdyby dokázal zakrýt svou bolest, stále by ho držel v náruči a nešel za někým jiným. Byl si jistý, že šel.
Kai překvapeně sledoval svého pána, který zaplul do pohodlného křesla vedle jeho. Obvykle teď byl se svým půvabným milencem a užíval si jeho náruč. Zástupce si založil knihu a nabídl muži víno. S díky ho přijal a napil se. Hlasitě si povzdechl.
„Zažil tolik špatnýho, že teď když ho potkalo něco dobrýho, udělá cokoliv aby o to nepřišel.“ Kai se zamračil.
„Cokoliv?“ Zeptal se. Umbra mu vysvětlil, co myslí slovem cokoliv. Jeho přítel sklonil hlavu. Trochu tušil odpověď.
„Možná ho musíš přinutit vidět, že o to nepřijde.“ Muž k němu nechápavě zvedl oči. Kai byl vždy ten mírnější a rozvážnější ze zástupců. Byl moudrý, laskavý a klidný. Dokonalý opak Kamaye bystrého, živého muže s ohněm v srdci.
„Myslím, že bys ho měl silou vytáhnout z té postele a vystrkat někam ven.“ Vysvětloval. Umbra se na něj zamyšleně zadíval.
„Jak myslíš, že se vidí v tvých očích? Jsi první velitel královských vojsk a on...“ Zakroutil hlavou.
„Jen hračka do postele.“ Dodal. Jeho pán se zamračil.
„Ale tak ho přece vůbec neberu. Je mnohem víc. Je moje všechno.“ Zašeptal.
„Já vím, ale pro něj bude těžké něčemu takovému uvěřit. Myslím, že ho ani ve snu nenapadlo, ani nepomyslel na to, že by kdy mohl být víc.“ Dolil muži víno. On k němu zvedl oči.
„Hmm... a já tomu moc nepomáhám.“ Povzdechl si. Kai se jemně pousmál a zvedl oči ke Kamayovi, který si stoupl k jeho křeslu. Na sobě měl kalhoty a rozeplou košili. Byl malý zázrak, že byl schopen stát. Očividně téměř spal. Ospale se protáhl a zadíval se na Kaie. V očích vyčítavý pohled.
Muž se usmál a omluvil se u svého pána. Když přikývl, vstal a odložil knihu. Kamay ho netrpělivě chytl, mávl na pozdrav a táhl pryč.
„Urveš mi ruku.“ Bránil se Kai jemně.
„Můžeš si za to sám. Proberu se a ty zas nikde. Nechápu, proč si nemůžeš číst v posteli.“ Bručel muž.
„Protože nikdy nevím, co si chci zrovna přečíst. Musel bych mít u postele půlku knihovny.“ Vysvětloval.
„Lepší půlka knihovny u postele, než ty každou noc v knihovně.“ Překvapil ho Kamay a zavřel dveře ložnice. Cestou k posteli si svlékl košili a vysoukal se z kalhot. Nahý si lehl a čekal až se uloží i jeho milenec. Když tak udělal, přítáhl si ho do náruče a pevně objal. Hlavu si mu položil na rameno a usnul. Kai se usmál a objal ho kolem ramen.
Jeho krásný divoký Kamay. Miloval ho od prvního okamžiku, kdy se potkali. Pronikavý šedivý pohled. Vznětlivé ale laskavé srdce. Provokativní povahu a bystrou mysl.
Nikdy by nevěřil, že mu o svých citech poví, že on je bude opětovat. Vlastně neřekl, on ho načapal. Cítil se jako malý chlapec, když ho přistihl. Uspokojoval se - s jeho jménem na rtech. Měl chuť někam se zahrabat, utéct a už se nikdy nevrátit. Ale pak si všiml zvláštních plamenů v Kamayovo očích. Možná se tvářil šokovaně, ale jeho pohled... a pak ho pobídl ať pokračuje.
Měl pocit, že se srdce rozteče na malou loužicku, když vystřídal jeho ruku a začal rty bloudit po těle. Nakonec si ho vzal a v očích měl tolik vášně a tepla.
Umbra se zadíval na spícího mladíka. Silou vytáhnout a vystrkat někam ven. Kai měl pravdu. Musí to udělat, aby Liath získal na sebevědomí a uvědomil si svou cenu.
Pomalu z něj stáhl peřinu a chvíli ho bez jediného pohybu sledoval. Uvnitř něj probíhal veliký boj. Bojoval s nutkáním vzít ho do náruče a hodiny z ní nepustit. Povzdechl si a sklonil se k němu.
“Liathe.” Položil mu ruku na rameno. Mladík se okamžitě probral a sedl si. Nejistě se zadíval na košili a kalhoty, které před něj muž položil. Na zemi stály vysoké boty a on v ruce držel těžký teplý kabát.
“Obleč si to.” Liath zvedl košili a nešťastně se podíval na muže. Zakroutil hlavou.
“Bereš mě za svého pána nebo ne?” Hleděl na něj muž chladně. Musel se přemáhat, aby nereagoval na jeho pohled. Mladík rychle přikývl.
“Pak bys měl začít poslouchat.” Zkřížil ruce na prsou. Sledoval, jak si vzlykaje obléká košili a pak kalhoty. Nedokázal jinak než se pousmát. Byl okouzlující. Liath sáhl pro boty a opět zvedl hlavu k muži. V očích prosbu. Umbra zahrál zlý výraz a raději přešel k oknu.
Mladík popáthl. Navlékl si boty a vstal.
“Jsem... jsem hotový.” Muž se otočil a zadíval se na něj. Jen silou vůle zadržel úsměv.
“Tu košili do kalhot a kalhoty do bot.” Znovu popotáhl a začal si upravovat košili. Potom se sklonil k botám.
“Pořádně zašněrovat.” Poručil a snažil se nevnímat ten jeho nešťastný výraz. Zakroutil hlavou a sklonil se k němu.
“Takhle.” Řekl mírněji a pomáhal mu. Nikdy by nevěřil, že se bude o někoho starat. Obzvlášť o někoho jako je on. Zvedl oči k mladíkovi.
“Ještě tohle.” Vrazil mu kabát a přešel k umyvadlu. Namočil v něm látku ležící vedle a vrátil se k Liathovi. Tentokrát se neudržel a usmál se. V mohutném koženém kabátě, vytepleném kožešinou vypadal neskutečně drobný a okouzlující. Přizvedl si za bradu jeho obličej a otřel mu ho.
“Tak jdem.” Zahodil plátno a chytl ho za ruku. On vytřeštil oči a vší silou se rozbrečel.
“Prosím ne... já se polepším, vážně. Naberu síly a nebudu tak... jen, jen mi to dovol. Prosím.” Držel jeho paži.
“Nechci pryč.” Snažil se ho udržel dál od dveří. Umbra si povzdechl.
“Nechceš pryč ode mě nebo z té postele?” Zeptal se. Mladík si utřel slzy a zvedl k němu hlavu.
“Od tebe.” Zašeptal. Muž se uvolněně pousmál a zavřel oči. Tak přece jen. Otočil se.
“Tak pojď.” Liath se znovu rozbrečel. Držel jeho ruku a snažil se zastavit záchvěvy těla. Už nevnímal, kam ho vlastně vede. Nezáleželo na tom. Zklamal ho a on si teď do své postele pořídí jiného mazlíčka. Měl by být rád, že mu alespoň dal teplé oblečení. Přemýšlel. Kromě jeho matky byl jediný, kdo se na něj nedíval jako na zrůdu. A on to teď zkazil.
Otevřel oči, když ho muž chytl za boky a vysadil na koňský hřbet. Sám se vyhoupl za něj. Sklonil hlavu ke Kaiovi.
“Jídlo máte u sedla. Bavte se.” Usmál se a šel pryč. Umbra popohnal svého koně. Vyjeli z pevnosti a mírným tempem projížděli krajinou. Liathovi došly slzy a on sledoval ubíhající krajinu. Jeli dlouho až se nakonec kolem nich rozprostřel temný les. Mladík, který se cestou uklidnil, spolkl své srdce. Nechá ho někde uprostřed lesa aby se náhodou nemohl vrátit. Kdyby chtěl.
Umbra cítil, jak štíhlé tělo před ním opět stuhlo. Povzdechl si. Stále se bojí. Zajel do lesa a zkušeně naváděl koně mezi stromy. Les kolem houstl a temněl. Liath byl vystrašený k smrti. Pak si všiml, že se mezi kmeny před nimi něco leskne. Jeho dech se zachvěl, když kůň vběhl na větší mýtinu. To, co se předtím blyštělo mezi stromy, byla hladina malého jezírka s vodopádem. Vlastně to byl potok, který se okolo vodopádu rozléval do stran.
Mladík otočil hlavu k jezdci za sebou. Překvapil ho polekaným pohledem.
“Já... neumím plavat.” Muž se laskavě pousmál.
“Tady to nepotřebuješ. Příště tě vezmu někam, kde tě to naučím, dobře?” Sklonil se ke rtům a políbil ho. On zmateně zamrkal.
“Nechceš mě tu nechat?” Vydechl. Umbra si zničeně povzdechl a slezl z koně. Vztáhl k němu ruce a sundal ho. Držel déle než bylo nutné.
“Hlupáku. Tomuhle se říká výlet. Máme deku, jídlo a kouzelný prostředí. Já tebe, ty mě a víc nepotřebujem, mám pravdu?” Postavil ho. Liath se zachvěl. Pousmál se a příkývl. Muž se usmál a pustil ho. Z brašny u sedla vytáhl deku a z druhé balíčky s jídlem. Odepl vak s vodou a otočil hlavu k mladíkovi. Stál na břehu a rukou zkoušel teplotu vody. Vstal a otočil se.
“Je hrozně studená.” Jo, párkrát se v něm koupal. Ještě si pamatuje, jak moc studená. Rozložil deku a svezl se na ní. Liath k němu přešel.
“Hladový?” Mladík přikývl. Muž ho chytl za ruku a stáhl si ho do klína.
První polovinu dne strávili projížďkou, druhou u jezera. Jen seděli či leželi a užívali si klid kolem. Rytíř se zadíval na les za nimi. Chvíli se nic nedělo, pak mezi stromy vyjel Kamay v závěsu s Kaiem. Jejich pán se zamračil a vstal.
“Co se děje?” Muži sesedlali. Oba se mračili.
“Jedna z hlídek nedaleko odsud zahlédla skupinu vojáků Světla.” Muž na Kamaye překvapeně hleděl.
“Tak daleko od hranic?” Zamračil se. Sklonil hlavu.
“To neznamená nic dobrýho... a vojáci?” Zvedl k nim oči. Kai mu oznámil, že čekají na začátku lesa. Muž přikývl.
“Fajn, vyrazíme než...” Vzpomněl si a otočil se. Liath nejistě stál a sledoval ho.
“Můžem ho vzít sebou, ochráníme ho.” Ozval se Kamay. Umbra se zamračil.
“Ne, mohlo by to pro něj být nebezpečné.” Zakroutil hlavou. Kai se k němu postavil.
“Odvezu ho do Drelly. Stejně jste dnes měli namířeno tam, ne? Je to druhým směrem než je viděli.” Muž k němu otočil hlavu.
“Nemusíš se bát. Postarám se o něj... a pokoj už určitě bude připravený. Posílal jsem posla hned, když jste odjeli.” Usmál se. Jeho velitel se mu zadíval do očí. Přikývl a přešel k mladíkovi. Kai nasedl na svého koně.
“Kai tě odveze do nedaleké vesnice. Počkáš tam na mě, dobře?” Mladík váhavě přikývl. Umbra se usmál.
“V hostinci výborně vaří, pořádně se najez. Slíbils přece, že nabereš síly, nebo ne?” Vysadil ho před muže. Liath přizvedl obočí. Pousmál se a přikývl.
“Zůstaňte v pokoji. Ať vám jídlo přinesou tam. A cestou se nikde nezdržujte.” Zvedl oči k jezdci. Ten se pobaveně pousmál. Ještě neviděl, aby se jeho pán tak moc o někoho bál.
“No tak, trochu mi věř. Vrátím ho ve stejném stavu, v jakém jsi mi ho svěřil.” Usmál se klidným úsměvem a kývl hlavou ke Kamayovi. Muž ho napodobil. Kai stiskl koleny svého koně a vyrazil.
Umbra otočil hlavu ke svému druhému zástupci. Už seděl na koni. Muž nechal deku dekou a nasedl na svého. Vyrazili opačným směrem. A to si tak moc užíval jejich klidný den pro dva.
Ráno druhého dne dorazili do vesnice. Bez vojáků.
“Zajímalo by mě, jak mohli tak rychle zmizet.” Sesedlal Kamay. Umbra s ním a protáhl se.
“Mě teď zajímá jediná věc, spánek.”
Majitel pohostinství se na muže rozzářeně zadíval, když je pod silnou vrstvou únavy poznal.
“Můj pane, čekali jsme vás včera. Pokoj pro dva, jak jste si přál.” Muži měli pocit, že snad začně zpívat.
“Skvělý. Liath s Kaiem ještě spí?” Hostinský zpozorněl a nejistě otočil hlavu k druhému muži.
“Kdo, pane?” Zeptal se opatrně a vrátil se pohledem na Umbru. Zbledl při pohledu do jeho očí.
“Museli dorazit někdy k večeru. Včera.” Postarší muž váhavě zakroutil hlavou.
“A-ale já opravdu nevím, o kom mluvíte, pane. Včera se u nás nikdo neubytoval.” Hledal očima pomoc u druhého muže.
“Mýlíš se... můj obvyklý pokoj?” Vydal se ke schodům. Jeho únava byla pryč. Hostinský ho doběhl.
“Bohužel jsem musel připravit jiný... ale je stejně pohodlný jako váš oblíbený.” Dodal rychle.
“Jsem si jistý, že budete spokojený.” Jeho hlas téměř přecházel v pláč. Dovedl muže ke dveřím do pokoje a otevřel. Umbra se rozhlédl po útulném pokoji s velkou dvou-lůžkovou postelí.
“Je-je hezký, že?” Usmál se majitel nejistě ale hrdě a otočil hlavu k druhému muži. Jeho pán tiše hleděl do prázdného pokoje. Zamračil se.
“Jo, hezký... Vypadni.” Hostinský ho rychle poslechl a zavřel za sebou dveře. Uvolněně se nadechl a šel do hostince. Našel nejtvrdší pálenku, kterou měl, a nalil si vrchovatého panáka.
Kamay sledoval svého přítele. On k němu otočil hlavu. Zakroutil s ní.
“Co to ksakru znamená?” Mračil se. Muž napodobil výraz a podrbal se ve vlasech.
“Myslím, že proto jsme je nenašli. Byli už dávno někde jinde.” Umbra se mu zadíval do očí. Jeho výraz ještě ztvrdl, když mu došel význam slov.
“Myslíš, že na ně narazili?” Muž pokrčil rameny.
“Nic jiného mě nenapadá.” Jeho velitel zatěkal očima. Zaklel a přešel k oknu. Ne, tohle přece ne. To musí bejt jen zlej sen. Zhluboka se nadechl a otočil se.
“Svoláme vojáky a prohledáme cestu od jezera sem. Možná ještě žije, dokázal přežít víc než...” Kamay přizvedl obočí.
“Žije? On? A co Kai?” Zeptal se nechápavě. Umbra zakroutil hlavou.
“Mám Kaie rád, ale jediný, na co teď dokážu myslet, je Liath.” Kamay se vztekle zamračil.
“Jdi do háje! Jste přátelé od dětství a tebe víc zajímá nějákej... tvoje hračka do postele?! To si snad děláš...” Rozčiloval se. Muž napodobil jeho výraz.
“Hračka do postele?!” Zvýšil hlas. Zástupce k němu zvedl oči.
“A co víc by moh bejt, někdo jako on? Špinavej, hloupej...” Zmlkl, když ho Umbra chytl pod krkem a stiskl. Kamay se zachvěl, nikdy u něj neviděl podobný pohled.
“Jestli chceš umřít, pokračuj. Přátelé, nepřátelé.” Jeho hlas byl jako mráz za nehty. Muž se mu zadíval do očí. Jeho výraz polevil.
“To pro tebe vážně tolik znamená?” Zeptal se mírněji.
“Dal bych za něj život.” Řekl Umbra tvrdě. K jeho úžasu se Kamay pousmál a zavřel oči.
“Myslím, že to už by stačilo nebo ne?! Nerad bych tu zemřel!” Zavolal. Muž na něj nechápavě hleděl. Otočil hlavu ke dveřím, které spojovaly tento pokoj s vedlejším. V nich stál usměvavý Kai. O co podstatnější. Plačící Liath.
Umbra na ně zmateně hleděl. Srdce divoce tlouklo. Šokem. Rozrušením ale hlavně radostí. Je v pořádku. Zdravý. Nezraněný. A rozkošně rozdrbaný. Všiml si vlasů. Mozek si stále odmítal dát dohromady, co se vlastně zrovna stalo.
“Mohl bys mě už pustit?” Ozval se chraplavě Kamay. Muž k němu otočil hlavu. Pustil ho. On si promnul krk a odkašlal si.
“Vážně jsem myslel, že tu umřu.” Zakroutil hlavou a zvedl oči ke Kaiovi. On se pousmál a sledoval svého pána. Ten přešel k mladíkovi a prohlížel si ho, zda je skutečně v pořádku. Když se ujistil, že ano, uvolněně si ho přitáhl do náruče. To byl jistě ten nejhorší zážitek jeho života. Držel ho pevně.
“Mohli byste mi vysvětlit, co to ksakru mělo znamenat?” Zvedl oči ke Kaiovi. Usmál se svým klidným úsměvem a pokrčil rameny.
“Jen jsme chtěli, aby slyšel, jak moc je pro tebe důležitý.” Vysvětloval.
“Vlastně to napadlo Kamaye.” Umbra otočil hlavu k druhému zástupci a doufal, že jeho pohled je skutečně zlý.
“Zbiješ mě?” Zasmál se muž nervózně.
“A mně se to zdálo jako dobrý nápad. Totiž nevěděli jsme, jak jinak ti pomoct.” Zastal se Kai přítele.
“Asi to bylo trochu tvrdý...”
“Trochu?!” Přerušil ho muž.
“Málem jsem ti zabil milence a zkolaboval tu.” Pobavil oba. Zakroutil hlavou a sklonil hlavu k Liathovi, který se k němu tiskl. Pousmál se a zvedl k nim oči.
“Děkuju.” Oba se usmáli. Kamay se svalil do křesla. Utrousil, že je mrtvej a unaveně si opřel hlavu.
Umbra od sebe odtáhl mladíka a utřel mu slzy. Přizvedl k sobě jeho obličej a políbil ho.
“Hmm... jahodovej džem?” Olízl si rty. Liath zrůžověl a Kai se usmál.
“Vzal si k srdci tvou radu ohledně jídla a objednal si vydatnou večeři a snídani. Vlastně jsme zrovna snídali, když jste dorazili.” Dodal. Jeho velitel se usmál a vedl mladíka do druhého pokoje.
“Skvěle, mám hroznej hlad.” Posadil se ke stolu a jeho si stáhl do klína. Ochutnal snídani a podal mu ji. Liath si vzal namazaný krajíc a zadíval se na něj. Zvedl hlavu k muži.
“Vážně?” Zeptal se a hleděl mu do očí. On se usmál.
“Vážně.” Naklonil se k němu a políbil ho.
