kapitola I.
Mezi Říší Světla a Královstvím Temnoty byla vždy válka. Nikdo si nepamatoval jak, kdy ani proč vlastně boje začaly. Důvody se ztratily někde v minulosti – už dlouho nebyly podstatné. Zůstala jen slepá nenávist. Posledním z vládců Temné Říse byl princ Shadow. Proti němu stála princezna Light. Potomci nesmrtelných – sami téměř nesmrtelní.
Pod vysokými klenutými stropy dlouhé chodby procházeli tři postavy – dva strážci v černém brnění s dlouhými plášti a muž v černém zdobeném kabátku. Kráčel jistou sebevědomou chůzí. Došel k mohutným dvoukřídlým dveřím a silou do nich strčil. Vyšel na nádvoří pevnosti vytesané na skalním útesu. Na kamenné dlažbě klečelo několik mužů ve zlato-bílé zbroji. Měli spoutané ruce a obvykle nějáké zranění. U nich stál temně hnědovlasý muž. Otočil se a kývl hlavou na příchozího.
„Kde je?“ Přejel jeho pán pohledem přes zajatce.
„Dal nám dost zabrat... ty řeči nelhaly.“ Pousmál se muž a vedl ho ke svému koni. Přes jeho hřbet byl přehozený další zajatec – narozdíl od ostatních měl jen lehké zdobené brnění.
„Asi není zrovna to, cos čekal.“ Všiml si mužovo výrazu. On zakroutil hlavou a prsty zajel do nepravidelně střižených bílých vlasů, zvedl zajatcovu hlavu. Jeho tvář jistě patřila mezi nejhezčí, jaké kdy viděl. Měl jemné až dívčí rysy, růžové rty a bělostnou pleť. Něžné až křehké vizáži ubíraly výrazné ornamenty na obou pažích. Kroutily se od kloubů prstů až po ramena vždy v několika pruzích – měl je i kolem několika prstů jakoby místo prstenů. Podobné i v dolní části zad a břicha. Dopomáhalo jim i pár pramenů vlasů dlouhých nad pas – měl v nich zapletené ozdoby z různých materiálů.
„Hmm... je zraněný?” Pustil muž hlavu.
“Nijak vážně. Stále mi to ale přijde trochu... tvrdý.” Stáhl zajatce z koně a zvedl do náruče. Velitel se zamračil a bez dalšího zájmu o dění kolem šel do pevnosti.
“Nic, co se týká tý mrchy, není dost tvrdý.” Řekl chladně. Muž si povzdechl a sklonil hlavu k svázanému muži.
Dlouhé řasy se zachvěly. Odhalily temně modré duhovky. Světlovlasý zajatec se lehce zamračil a několikrát zamrkal. Cítil se zvláštně malátný a těžký. Vztáhl ruku... zastavil ji železný okov. Muž se dokonale probral. Rychle se rozhlédl. Ležel na velké několika-lůžkové posteli. Ruce měl připoutané k pelesti. Byl ošetřený, umytý a čistě oblečený – skromně oblečený. Vlastně si nebyl jistý, zda je vůbec oblečený. Dolní polovinu těla zakrývala lehká přikrývka a horní měl nahou.
Rozhlédl se po pokoji. Čekal, že bude ležet mrtvý - polomrtvý někde ve tmě, špíně a chladu. Zkusmo zabral za pouta, aby se ujistil, že ho nepropustí. Otočil hlavu ke dveřím, které se otevřely. V nich stála hnědovlasá dívka. Držela tác s jídlem a s lehkým balancováním se snažila dveře opět zavřít. Když se povedlo, otočila se k posteli. Cukla sebou.
“Dobrý večer.” Udělala pár kroků směrem k lůžku. Muž jen přikývl a prohlížel si ji. Tmavé vlasy i oblečení. Už dlouho se tváří v tvář nesetkal s někým z jeho říše. Zapomněl, jak čarovná dokáže jejich temná krása být.
“Přinesla jsem ti večeři.” Přizvedla tác a neodvažovala se popojít blíž.
“Musíš mít hlad.” Dodala.
´Ohromný.´ Uvědomil si a tázavě zatřásl s okovy. Znejistěla ještě víc.
“Oh... no.” Přistoupila k posteli. Odložila tác na stolek vedle ní a sedla si k muži.
Černovlasý muž se na dvojici zadíval. Dívka zajatce krmila. Měla nasazený soustředěný výraz a opravdu se snažila, aby ho nepolila.
“Dobrý večer.” Cukla sebou a vylila část obsahu misky na mužův hrudník. Vyděšeně se mu zadívala do očí.
“Já... já se moc...” Utírala ho. On si jí nevšímal a sledoval příchozího muže.
“Nech nás, Eileen.” Nespouštěl oči ze zajatce. Když odešla, přešel blíž.
“Předpokládám, že víš, kdo jsem.” Sedl si na postel.
“Princ Shadow.” Zadíval se do kouřově šedivých očí. Pomalu ho vtahovaly někam do hlubin – do sebe. Ucukl pohledem a sklonil hlavu ke svému břichu. Mastné kapky pomalu putovaly níž. Princ se pousmál a sáhl pro kus látky, který zde i s tácem dívka nechala. Začal otírat mastnotu. Přitom se ho několikrát dotkl prsty. Ležícího překvapilo, jak moc si uvědomuje jeho doteky. Zamračil se.
“Proč jste mě nezabili?” Chtěl vědět. Muž, věnující se bokům, k němu zvedl oči.
“Mám s tebou jiný plány.” Odložil látku a přitom prstenem cinkl o lžíci. Zvedl misku a zadíval se na obsah.
“Měl bys sníst víc.” Ležící muž se zamračil.
“Víc bych v sobě sotva udržel. Co je to se mnou?” Zakroutil zlehka hlavou, jakoby se stále probouzel ze špatného snu.
“Museli použít dost silný uspávací kouzlo. Nebylo snadný tě chytit.” Odložil polévku a zadíval se na něj. Ležící se nepatrně pousmál.
“Čekáš omluvu?” Shadow se pobaveně zasmál. Možná měl pravdu. Možná je to opravdu trochu tvrdý. Ne. Chce jí ublížit, zlomit snad i ponížit. Skrze něj. Prohlížel si krásné rysy. Skrze jejího generála – milence. Snoubence. Vztáhl ruku a položil mu ji na stehno. Zajatec sebou cukl. Přes tenkou látku přikrývky cítil pálivou blízkost jeho dlaně. Pomalu směřovala výš.
“C-co to děláš?” Ztratil hlas na jistotě.
“Jak jsem řekl, mám s tebou jiný plány.” Naklonil se k němu princ. Muž odvrátil svůj obličej, ale druhému to nijak nevadilo. Zlehka přejel rty po krku. Překvapila ho hebkost kůže – jakoby patřila ženě ne bojovníkovi. Cítil, jak se muž pod rty jemně zachvěl.
“Přestaň s tím, hned!” Poručil zajatec, když ucítil ruku na svém břiše. Princ ho neposlechl a sklouzl pod deku. Konečky prstů pošimral mužství. Zachytil záchvěv v žilách, který sám moc dobře znal. Pousmál se.
Muž zamračeně přijímal doteky. Cítil v nich zvláštní chlad, chyběla touha a vášeň. To ale nezabránilo tělu reagovat. Snažil se. Moc se snažil potlačit záchvěvy, vzdechy a rostoucí vzrušení. S každým dalším a dalším pohybem po nich toužil víc a víc.
“Prosím, přestaň.” Zaklonil hlavu. Chtěl vzdorovat alespoň slovně, když tělo přestalo poslouchat. Hlas ho ale zradil také. Nebyl v něm takový vzdor, tvrdost a hněv, jaké si přál.
“Nelži sám sobě, očividně to chceš.” Zašeptal Shadow svým sametových hlubokým hlasem u jeho ucha. Zajatec s bolestným výrazem sklonil hlavu a snažil se oddálit nevyhnutelné. Jak je možné, že ho ruka muže – nepřítele dokáže tak moc... Myšlenky se vytratily. Snad každý sval těla se napjal při vrcholu. Klesl zpět do příkrývek.
Zhluboka oddechoval. Mozek stále trochu odmítal chápat, co se zrovna stalo. Srdce šeptalo v pláči. Nikdy by nevěřil, že s vrcholem přijde taková bolest, prázdnota a stud. Měl potřebu schovat se. Hluboko do tmy nebo alespoň strčit hlavu pod peřinu. Skrz zamlžený pohled sledoval mužovo prsty. On sáhl pro látku a otřel si je. Bylo to stejně brutální a bezcitné jako samotný akt, ke kterému došlo. Alespoň tak to spoutaný muž cítil. Zastudil ho dotek na prsou rychle putující dolů. Uvědomil si, že jsou to slzy. Jeho slzy.
“Hmm... to nebylo tak špatný nebo ano?” Dotkl se ho princ pod bradou, přizvedl k sobě. Srdce poskočilo, zachoval si ale svůj sebevědomý výraz. Čekal, že mu bude vzdorovat. Že ho nepřijme hned od začátku. Že ho dost možná bude nenávidět. Ale jeho oči. Vstal. Otočil se, když ležící něco zachraptěl.
“... zabiju.” Zaslechl jen. Zajatec k němu zvedl hlavu.
“Za tohle tě zabiju, ty bezcitnej bastarde!” Křičel v pláči a vzepřel se ve svých poutech. Stále pod vlivem kouzla a návalem emocí se s ním zatočil svět. Sesunul se na postel. Měl pocit, že se pozvrací.
“Vyspi se, bylo toho na tebe moc.” Šel princ pryč. Zavřel za sebou dveře. Opřel se o ně a přes silné dřevo slyšel nadávky a železo okovů. Zavřel oči. Nepotřebuje výčitky svědomí. Ne teď. Potřebuje jí zlomit, porazit. Jakýmkoliv způsobem. Vycítil něčí přítomnost. Zvedl hlavu. O zeď proti němu se opíral hnědovlasý muž. Zamračeně ho sledoval.
“Asi to nešlo tak, jak jsi čekal.”
“Šlo to přesně tak, jak jsem čekal.” Odpoutal se princ ode dveří a šel pryč. Muž ho následoval.
“Shadowe, prosím. On si to nezaslouží. Sám jsi říkal...”
“Vážím si jeho taktických a schopností boje, ale to je všechno. Co za člověka může bejt její snoubenec?” Řekl chladně a zabouchl za sebou dveře svých pokojů. Druhý muž hrubě zaklel.
Princ otevřel oči a zadíval se do klenutého stropu. Otočil hlavu vedle sebe. V jeho posteli spala mladá žena. Vztáhl ruku a pohladil ji po tváři. Ve svém klidném spánku se pousmála.
Vlastně si ani nebyl jistý jménem – byla jen náhodnou milenkou na pár nocí. Náruč, ve které alespoň na malý okamžik zapomene. Ani neví, co má ráda, o čem sní, co ji trápí. Nezná zvuk jejího smíchu, jejího pláče... pláče. Vzpomněl si na slzy v modrých očích.
Zamračil se a posadil. Bezcitnej bastard. Měl pravdu. Kdy přesně se z něj stal takovej bezcitnej bastard? Někdy během nekonečné války. Vysává ho, deformuje, obalila srdce chladem. Stavá se z něj stejná bestie, proti které bojuje. Musí to skončit. Už válčí moc dlouho. Jejich národy už moc dlouho trpí. Lidé jsou unavení, zlomení a nešťastní. Má ušlechtilý cíl – to omlouvá jeho činy, nebo ne?
Promnul si obličej a prsty pročísl vlasy. Vstal, oblékl si kalhoty a přes ramena přetáhl košili. Vyšel na chodbu. Jeho město spalo hlubokým spánkem. Už dlouho nedokázal podobným usnout. Spal jen pár hodin, zbytek noci se převaloval na posteli, bloudil po pevnosti či se oddával milostným hrám.
Postavil se nad postel svého zajatce. ´Můj zajatec.´ Pomyslel si a kochal se pohledem na krásné tělo. Spal schoulený na boku – v rámci možností, jak mu pouta dovolovala. Přikrývku z větší části zmuchlanou vedle, jen zlehka ho zakrývala. Musel sebou dost házet. Možná se spíš snažil dostat ze svých okovů. Všiml si muž rozedřených zápěstí. Dotkl se ruky. Uvědomil si, že se chvěje. Pousmál se. Není zvyklý na takový chlad. Pochází z jejího království, kde většinu času vládne slunce a teplo.
Vztáhl ruku a přetáhl mu peřinu přes holá ramena. Zajatec sebou cukl a stáhl se dál od muže.
“Uklidni se, nic ti neudělám.” Nezdálo se, že by prohlášení nějak moc věřil. Přesto si lehl a zadíval se do stropu.
“Říkal jsi jiný, plány... jaký?” Otočil k němu hlavu. Shadow pokrčil rameny.
“Chci tě jako milence.” Ležící přizvedl obočí a odvrátil svůj pohled.
“Máš dost zvláštní způsoby.” Zabručel.
“Vlastně jsem přemýšlel, že bych tě pozval na večeři nebo možná někam do přírody. Tak nějak jsem si ale nedokázal představit, že bys souhlasil.” Muži přeběhl po obličeji pobavený úsměv.
“Nesouhlasil.” Princ napodobil jeho výraz.
“Pak to byl jediný způsob.” Zajatec zakroutil hlavou a otočil ji k němu.
“Co se prostě smířit s odmítnutím?” Zvedl tázavě obočí. Shadow se pousmál a neobtěžoval se s odpovědí. Muž si povzdechl a zavřel oči. Nevěděl, co si má myslet, co cítit. Byl unavený a nejen snahou dostat se z pout. Proč se vlastně tak snažil? Jeho poslání, plány se sesypaly jako domeček z karet – jeho vlastní rukou.
Když je princovo vojsko obklíčilo, byl připravený na smrt. Snad i proto bojoval tak jako nikdy v životě. Snažil se svým mužům získat alespoň nějáký čas, aby se dostali pryč. Většina se dostala.
“Bože, proč je tu taková zima.” Zachvěl se. Princ vstal. Zajatec nejistě sledoval, jak si lehá k němu pod deku – tělo na tělo. Hlavu si mu položil na připoutanou paži, objal ho kolem pasu a nohou přikryl jeho.
“Co to děláš?” Chtěl se odtáhnout. Shadow ho pevně stiskl.
“Tělestná teplota zahřeje nejvíc... brzy si na naše podnebí zvykneš.” Šeptal princ svým hebkým hlasem u jeho ucha. Zajatec se nasouhlasně zamračil, ale teplo vycházející z mužovo těla bylo moc lákavé. Vzdal se, uvolnil svaly a svěřil se pevné náruči. Shadow si všiml jeho uvolnění, spokojeně se pousmál. Zadíval se na jeho profil. Vztáhl ruku a prsty kopíroval linie tváře. Muž sebou cukl.
“Tak jako na moje doteky.” Naklonil se princ nad něj. On se mu zadíval do očí.
“Říkal jsi...” Zacukal s okovy ve snaze se odtáhnout.
“Změnil jsem názor.” Chytl Shadow jeho bradu a sklonil se ke rtům. Dlouze a vytrvale na ně naléhal, až je muž uvolnil a pustil ho dál. Princ spokojeně zaplul dovnitř a nešetřil pohodlím. Ucukl hlavou. Dotkl se svého rtu a pak se zadíval na krev na prstech. Zvedl oči k zajatci.
“Nečekal jsi, že ti to usnadním, nebo ano?” Zvedal se mohutně jeho hrudník. Princ se usmál půlkou úst. Ne. To nečekal. Sklonil se k němu. Muž něco zamumlal do jeho úst, když ucítil chuť krve. Pak ruku. Opět směřovala pod peřinu. Kov tvrdě zařinčel, když se mu snažil vysmeknout. Shadow si nevšímal odporu a s klidným chladem pokračoval. A on to cítil. Cítil, že je to celé jen chladný vypočítaný plán. Jen nechápal, co je za ním.
Ráno se probral. Svět kolem byl rozmazaný a on unavenější než když usínal. Kdy vlastně usnul? Shadow ho opět přivedl rukou k vrcholu. Pak odešel a nechal ho jeho pláči. Zase plakal – a někdy během svého pláče usnul. Proto ten rozmazaný svět kolem.
Zabral a lehl si na záda. Nikdy nevyplakal tolik slz jako za poslední dva dny. Jako dítě si zakázal plakat. Alespoň do doby než splní své poslání. To už ale nesplní, takže to asi nevadí.
Zamrkal a snažil se rozehnat mlhu a nepříjemné pálení očí. Otočil hlavu ke dveřím, když zavrzaly. Někdo v nich stál, on ale nedokázal rozeznat kdo.
“Dobré ráno.” Poznal hlas dívky z předešlého dne. Neobtěžoval se s odpovědí a raději zavřel oči. Světlo kolem ho nepříjemně bodalo. Cítil, že se k němu dívka posadila. Ucukl s hlavou, když ucítil chladný dotek na tváři. Uvolněně vydechl.
Dívka se usmála a zlehka mu otírala obličej látkou. Namáčela ji v příjemně chladivé navoněné vodě. Cítil z ní bylinky. Bylo to uklidňující.
“Zakloň hlavu, prosím.” Odevzdaně tak udělal. Položila mu obklady na víčka a pak se vrátila k omývaní. Přes krk, paže a hrudník k břichu. Tentokrát použila příjemně ohřátou vodu. Stejně voňavou.
Po dlouhé době cítil laskavý hýčkající dotek. Bylo to odzbrojující. V tu chvíli mu bylo jedno, že je nahý a ta ruka naprostého cizince. Neprotestoval, když mu stáhla peřinu a pokračovala přes boky, mužství, stehna a kolena k chodidlům.
Cítil, že kolem okovů zmírnila tlak, aby ještě víc nerozdráždila rozedřené kotníky. Stejně jako předtím u zraněných zapěstí. Oboje mu ošetřila léčivou mastí a ovázala.
Když přes něj přetáhla přikrývku, trochu litoval, že už skončila.
“Hladový?” Byl si jistý, že mu srdce proskočilo hrudníkem. Kdy sem přišel on? Byl tu celou dobu? To přece nemohla být jeho ruka. Přemýšlel a chtěl se zvednout. Shadow mu položil ruce na hrudník a zatlačil ho zpět.
“Uklidni se.” Upravil mu obklady.
“Jsou v nich léčivé byliny. Tvoje oči potřebují uvolnit a odpočívat.”
“A čí je to chyba.” Zabručel zajatec. Princ se zasmál a upravil mu peřinu.
“Tvoje. Stále mě odmítáš. Myslím, že bych se měl urazit.” Dodal zamyšleně. Ležící pobaveně vydechl a vzdal se. Byl stále moc okouzlený jeho překvapivě laskavou, starostlivou péčí.
“Mám hrozný hlad.” Shadow se k němu naklonil a paží zajel pod záda. Přizvedl ho k sobě. Cítil, jak se pod ním zachvěl. Usmál se a upravil polštář tak, aby si mohl sednout. Když tak udělal, převázal mu oči pruhem látky.
“Měl bysis je nechat přes noc.” Zvedl talíř se snídaní.
“Dobře, alespoň se na tebe nemusím dívat.” Pobavil ho zajatec. On sám nechápal, co to s ním je. Měl být dávno mrtvý. Nemělo by mu být jedno, co se s ním stane? Co s ním planuje? Přišel přece o vše – o jediný cíl, který od dětství měl. O svou pomstu. Nic víc než ji nikdy neměl. Na ničem jiném nezáleželo. Byl ochotný vzdát se všeho. Hrdosti, svobody, života. Princovo doteky. On. Jakoby mu vháněl nový život a sílu do žil. Hrdost a snad i truc bránit se. Postavit se mu. Vážně to nechápal.
Opět ucukl hlavou, když ucítil dotek na svých rtech. Vlhký dotek. Slízl vlhkost a jazyk pohladila příjemná sladká chuť. ´Ovoce.´ Uvědomil si a pootevřel ústa.
Princ se spokojeně usmál a dal mu kousnout. Překvapilo ho, jak moc se mu líbí pečovat o něj. Když ho omýval, užíval si každé pohlazení látky. Objevoval a zkoumal každou část těla. Krásného těla. A teď. Líbilo se mu krmit ho. Umyslně vybíral ovoce se šťávou uvnitř. Když se do něj zakousl, stékala mu přes rty po bradě a on mu ji pak prsty utíral. Příšlo mu to tak nějak... vzrušující. Uvědomil si šokovaně. Nechápavě sklonil hlavu. Vzrušuje ho? To přece ne. To nebylo v plánu. Zvedl oči zpět k zajatci. Čekal na další sousto. Nikdy ho přece neměl vzrušovat. Už dnes v noci. Nepřišel sem s tím, že se ho opět bude dotýkat. Ale nakonec to udělal. Protože když ho viděl, nedokázal jinak.
Zvedl další kus ovoce ke rtům. V noci byly tak sladké a měkké. Živě si vybavil jejich chuť. Zamračil se a snažil se zahnat dotěrné myšlenky.
“Myslim, že potřebuju na záchod.” Narušil zajatec ticho. Princ k němu zvedl oči. Odložil talíř a natáhl se k okovům. Klíčem na řetízku kolem svého zápěstí je odepl od postele. Pomohl mu sednout si. Muž spustil nohy z postele. Rychle je zvedl.
“Bože, je to hrozně studený.” Přejel mu mráz po zádech. Shadow se pousmál a vstal. Sklonil se pro něj a zvedl ho.
“Co... co to...” Začal zajatec protestovat, když ho jako dívku nesl k zabudované toaletě. Nohou k ní přistrčil kobereček a postavil na něj muže.
“Nic nevidím.” Připomněl mu. Princ si stoupl za něj a přidržel ho. Zajatec uvolněně vydechl.
Opět se probral. Nebyl si jistý, zda je den či noc. Stále měl oklady na očích. Čerstvé obklady. Uvědomil si. Pak to, že vedle něj někdo leží. Ne, někdo vedle něj. To on vedle někoho. Odtáhl se. Skutečně. Spal schoulený u jeho boku. Proč spal schoulený... strávil v jeho přítomnosti celý den. Vzpomněl si. Povídali si. O ničem podstatném. Jen o hloupostech. Ale bylo to bezstarostné a osvěžující. Princ mu vyprávěl o své pýše – o svém komoňstvu. Královský rod koní. Šlechtici svého druhu. Krásní, hrdí, nezkrotní tvorové. Byli svými pány a sami si vybírali jezdce. Shadowa samozřejmě nosil jejich vůdce. Nejstatnější z nich.
Pak mu vyprávěl o horském plesu, ukrytém hluboko v horách. Bylo to klidné, zapomenuté místo, kam jezdil, když potřeboval být sám a odpočinek. Zajatce překvapilo s jakým klidem a láskou mluví o své zemi, o místech v ní – o jejím lidu. Miloval ji. Miloval je. Myslel si, že je bezcitný a chladný. Myslel si, že je jako ona.
“Zlý sny?” Zachvěl se a příkývl. Shadow ležel opřený o pelest postele a četl jednu z knih své velké knihovny.
“Pomůže, když ti něco přečtu?” Zajatec přizvedl obočí.
“Záleží na tom co.” Vzdal se. Celý den probíhal ve zvláštním růžovém opojení. Jakoby válka tam venku byla někoho jiného a jich se netýkala.
Dlouho nezažil podobně klidný den. Všechny byly plné války a nenávisti. Její nenávisti. Otravovala jí srdce lidí kolem sebe. Bylo to vyčerpávající a bolestné. K tomu se soustředil na svůj plán. I ten byl neskutečně unavný a stravoval ho zevnitř. Cítil, že ho pohlcuje a mění v něco jiného. Pomsta. Když ji nevzládl dokončit, nejprve citil obrovské zklamání, bolest a vztek. Celý jeho život byl k ničemu. Byl na sebe tak... ale pak na malý krátký okamžik srdce zalila úleva.
“Je to Kronika světla a tmy.” Překvapil ho princ. Jeho oblíbené legendy.
“Pátou kapitolu.” Poručil si. Muž se pousmál a nalistoval stranu. Začal tiše číst. Sametový hluboký hlas byl uklidňujicí téměř až hýčkající.
Shadow se jemně zamračil. Promnul si oči a snažil se probrat. ´Co to ksakru...´ Překvapeně hleděl do půvabné tváře svého zajatce. Rozhlédl se. Spal na zádech a on se mu opět tiskl k boku. Zvedl knihu vedle sebe. Musel usnout při jejím čtení. Usnout. Zavřel oči. Tak dlouho se snažil najít klid v náruči svých milenek a pak klidně a tvrdě usne vedle svého nepřítele. Co to s ním ksakru je? Chtěl ho jen využít.
Otevřel oči a zadíval se na muže. Možná je to dobře. Byl odhodlaný, ale chvílemi pochyboval o tom, že to skutečně dokáže. Když ho viděl vedle sebe, cítil pod prsty horkost těla - nebude to problém.
Muž u jeho boku něco zamumlal. Křečovitě stáhl svaly a sevřel dlaně. Očividně zlé sny. Princ vztáhl ruku ke krásné tváři.
“Uklidni se.” Pohladil ho. Ruka se zastavila. Co to dělá? Už včerejší den byl... Zamračil se a vstal.
Zajatec se probral. Cítil, že mu někdo převazuje obvazy. Stále měl obklady na očích.
Jemně se zamračil a zamrkal. Chvíli si zvykal na světlo a pak se zadíval na tmavovlasou dívku. ´Eileen.´ Vzpomněl si.
“To vypadá líp.” Usmála se a prohlížela si jeho krásnou tvář. Muž sklopil zrak. Vážně teď cítil zklamání? Přemýšlel zaskočeně a lehce pohoršeně.
“Přinesla jsem ti snídani a...” Zvedla teplou vlněnou deku. Usmála se a přehodila ji přes lehkou přikrývku.
“Princ mě požádal.” Zvedl k ní oči. ´To on?´ Zachvělo se srdce. ´Moje srdce!?´ Uvědomil si. Dívka přizvedla misku s kaší.
“Je výživná a pomůže ti nabrat sílu... i když není moc dobrá.” Dodala omluvně. Jen přikývl a nechal se nakrmit.
