kapitola I.
Z pod přikrývek postele se vyhrabala lehce rozcuchaná hlava. Patřila mladé ženě. Prohrábla si dlouhé prameny světlých vlasů a ospale se rozhlédla po velké ložnici. Nos pohladila jemná květinová vůně. Zvedla oči ke klenutému vchodu. Pousmála se a vstala. Zvedla dámský župan přehozený přes křeslo a skryla pod něj svou nahotu.
„Dobré ráno, můj princi.“
Černovlasý muž, uvolněně ležící ve vaně, otevřel oči. Zářily jako dva nádherné smaragdy. Jejich pohled se střetl s oříškovým. Drobná štíhlá žena se jím usmívala. Splétala si vlasy dlouhé do půlky stehen. Když skončila, prsty mu pročísla jeho, po pramenech spadané do obličeje. Nejdelší se dotýkaly rtů. Dřepla si k okraji vany a opřela se o její lem.
„Jak jsi se vyspala?“ Chytl neposlušný pramen, který nedržel v copu. Strčil ho dívce za ucho. Pobaveně se pousmála a zakroutila hlavou.
„Moc jsem se nevyspala. Víš to, byls u toho.“ Muž napodobil výraz.
„A zbytek noci?“ Zeptal se.
„Růžově.“ Honila prstem jeden z okvětních lístků, nadnášených hladinou vody. Povzdechla si a potopila ho.
„Včera na tom plese.“ Zvedla oči k muži a zadívala se na něj. Ležel. Hlavu opřenou, oči zavřené. Zachvěla se. Potomek králů. Krásný, charismatický a v tu chvíli neskutečně uvolněný.
„Anthony říkal, že jedeš sám.“ Muž si prsty zvlhčil vlasy a ulízl si je. Přikývl, že je to tak.
„Ale... to je nebezpečné. Co kdyby někdo...“ Protestovala nesouhlasně. Zakroutil hlavou a otočil ji k ní.
„Neboj se. Pojedu jako obyčejný cestovatel. Nikdo nebude vědět, že jsem to já.“ Usmál se a pohladil ji po tváři.
„Navíc. Nejedu tak úplně sám. Thony přece jede se mnou.“ Vzpomněl si. To prohlášení ji očividně moc neuklidnilo. Zamračila se.
„Já tomu nerozumím. Je to jen hloupej turnaj.“
„Jak jinak mám dokázat své schopnosti?“ Kopíroval prsty linii krku.
„Ale... stejně nikdo nebude vědět, žes to vyhrál.“ Uvědomila si.
„Já ano.“ Neváhal s odpovědí. Hlasitě si povzdechla.
„Muži. Nechápu.“ Zasmál se a sedl. Přitáhl si růžové rty.
„Nápodobně.“ Políbil ji něžně. Ztrápeně se mu zadívala do očí.
„Slib, že budeš opatrný.“ Zabručela. Místo odpovědi ji znovu políbil.
„Gabrieli!“ Vykřikla překvapeně, když ji stáhl k sobě do vany. Šokovaně mu seděla v klíně a sledovala vodu tekoucí z rukávů. Muž se usmál.
„Co takhle koupel?“ Vzal její obličej do dlaní. Zvedla k němu oči a zatvářila se pobaveně.
„Mám snad na výběr?“ Řekla zničeně a objala ho kolem krku.
„Hmm... bez toho županu by to možná bylo lepší.“ Zašeptal hebce u jejího ucha. Zasmála se. Pak si povzdechla. Byli přátelé a milenci už dlouho. Nikdy si nic neslibovali. Nemilovali se. Tak jak mu to teď má říct? Uvázat se mu na krk? Nechce, aby byl nešťastný. O co hůř – aby to způsobila.
„To je ono?“ Zadíval se blonďatý muž na velkou budovu a zachvěl se zimou. Pršelo, bylo chladno a on musel cestovat sem. Naprosto zbytečně. Všichni přece věděli, jak moc dobrý princ je. Proč se musí účastnit nějákýho hloupýho turnaje v tomhle zapadákově? Sledoval velkou budovu.
„Podle všeho ano.“ Oklepal Gabriel vlhkost z pláště a namířil si to ke vchodu. Thony šel zničeně za ním.
Princ se přihlásil jako účastník turnaje v bojovém umění. Beze zbraně. Bylo mu oznámeno, že souboje začnou následující ráno. Stalo se tak. Celý den probíhala vyřazovací kola. Princ suveréně a s vrozenou lehkostí porážel každého, koho proti němu postavili.
Mezi diváky soubojů procházel podmanivě krásný muž rovných bílých vlasů dlouhých do poloviny zad. Na sobě bílou košili a kalhoty. Oboje dokonale padnoucí vysoké urostlé postavě. Po jeho boku kráčel tmavě blonďatý skoro hnědovlasý mladík výrazně modrých očí.. Měl jemný něžný obličej, vyšší štíhlou postavu. Vlasy, zlehka se dotýkající ramen, částečně spletené. Tak jako druhý muž i on byl oděn v bílém. Z pohybů obou vycházela určitá ladnost a elegance. Zároveň jistota a síla. Hlavně z bělovlasého muže. Bez zaváhaní proplouval davem a ten mu uhýbal z cesty. Ať vědomě či ne.
Otočil hlavu k aréně, kolem které zrovna procházeli. Zastavil se a sledoval bojující.
„Ten muž.“ Jeho hlas byl jako vše ostatní, co k němu patřilo. Hrdý, silný a sebevědomý. Mladík kopíroval směr pohledu a zadíval se na černovlasého muže. Zrovna pomáhal svému soupeři vstát. Za potlesku diváků se uklonil. Narovnal se. Svět kolem se změnil v šedivou nevýraznou mlhu a v jejím středu stál nádherný přízrak v bílém. Působil jako krásný motýl – stejně něžný a stejně křehký. Jen snový přelud, který by se při doteku rozplynul. Tiše mu hleděl do očí, zajatý modrým hlubokým pohledem. Jen jako stín zachytil vysokou postavu, stojící vedle mladíka. Chytla ho a vedla pryč. Zmizeli někde v šedivé mase. Princ se zamračil a utřel si obličej do látky, kterou mu podal Thony.
„Byl jsi výborný.“ Usmál se nadšeně. Princ si oblékal svou černou košili a utrousil, že nebyl moc dobrý. Pohled se znovu stočil směrem, kde jeho krásný anděl zmizel. Anděl. Ano. Jistě byl jeden z nich. Povzdechl si a vrátil se pohledem na svého společníka.
„Teprve v dalších kolech se ukáže, jak dobrý jsem.“
Ukázalo se. Nakonec se dostal do samotného finále. Atmosféra posledního ze soubojů byla úchvatná. Kruhové bojiště bylo osvíceno hořícími olejovými mísami, které byly jediným zdrojem světla. Zbylí bojovníci seděli kolem kruhu, diváci stáli či seděli za nimi.
„Jsem si jistý. Je to on.“ Prohlížel si bělovlasý muž protahujícího se Gabriela. Mladík, sedící vedle něj, k němu zvedl oči.
„Proč by se princ učastnil?“ Nechápal a vrátil se pohledem na muže. Okouzleně sledoval, jak si svléká košili. Pousmál se.
„Slyšel jsem, že je dobrý. S i beze zbraně. Možná si chtěl jen vyzkoušet svoje schopnosti.“ Přemýšlel bělovlasý.
„Vlastně na tom nezáleží. Taková přiležitost znovu nepřijde.“ Dodal.
„Příležitost? K čemu?“ Sledoval zouvajícího se muže. Znovu se protáhl a zacvičil s rameny. Šel se pozdravit se soupeřem.
„K jeho zajmutí.“ Mladík vytřeštil oči.
„Zajmu...“ Zmlkl, když mu společník položil prst na rty. Tázavě se na něj podíval.
„Co to zkusit ještě hlasitěji?“ Pustil ho. On jemně zrůžověl a vrátil se pohledem na prince. Souboj začal.
„Jsi vážně neuvěřitelnej.“ Prohlížel si Anthony vítěznou trofej. Přespávali na cestě do hlavního města lidí. Gabriel hleděl do plamenů ohniště. Už svého krásného anděla neviděl. Ani na velkolepé oslavě po turnaji a ne že by se nesnažil ho zahlédnout. Alespoň ještě jednou spatřit půvabnou tvář. Krásné oči. Něžný pohled v nich. Jakoby jím hladily. Zamračil se a zvedl hlavu k nebi. Hvězdy byly schované za temnými mraky. Brzy přijde déšť.
„Smím rušit?“ Rozřízl hluboký hlas ticho noci. Oba rychle vstali. Na druhé straně plamenů stály dvě postavy. Obě zahalené v temných černých kápích.
„Kde jste se tu... vůbec jsem vás...“
„Thony.“ Umlčel ho Gabriel tvrdě.
„Kdo jste?“ Držel ruku na jílci schovaného meče. Vyšší z postav se zamyslela.
„Rád bych řekl, že neškodní poutníci. Bohužel pro vás, to opravdu nejsme.“ Řekl muž pobaveně. Princ se snažil pohledem uklidnit blednoucího Thonyho. Proč ho vůbec bral s sebou? Pro pocit bezpečí? Jeho? Je velitelem vojáků, jen protože jeho otec byl. Má ho rád, ale až se vrátí domů, musí s tím konečně něco udělat.
„Co tím myslíš?“ Otočil hlavu zpět k nezvaným návštěvníkům.
„To co jsem řekl, Gabrieli.“ Stáhl si kapuci. Byl to opravdu krásný muž. Světlounce zelených očí a pravidelného obličeje. Vycházela z něj určitá magická přitažlivost. Něco urozeného a zároveň tajemného. Určitě to nebyl obyčejný člověk. Vůbec to nebyl člověk.
„Jsi... démon.“ Zašeptal princ.
„A ne ledajaký.“ Bavil se cizinec.
„Dovolte, abych se představil, vaše výsosti.“ Vytvořil elegantní pukrle.
„Mé jméno... je Lucian.“ Narovnal se s úsměvem.
„P-princ Lucian?“ Promluvilo z Anthonyho zděšení. Démon se samolibě usmál nad reakcí. Otočil hlavu zpět ke Gabrielovi. Zamračeně ho sledoval.
„Co chceš?“ Zeptal se tvrdě. Lucian jemně přizvedl obočí.
„Jsi čím dál zajímavější. Nejdřív turnaj a teď. Zdá se, že má přítomnost na tebe nijak nezapůsobila.“ Zahrál lehce ublížený výraz. Oči se ale pobaveně usmívaly.
„To bych neřek. Vím, že proti tobě nemám šanci. Tu radost, abych ukázal svůj strach, ti ale neudělám.“ Mluvil princ hrdě chladným hlasem. V tu chvíli skutečně nezapřel své urozené kořeny. Mladý démon na něj tiše hleděl. Jemně se pousmál. Lucian s ním, ale jeho úsměv mrazil.
„Nakonec ano, můj princi. Věř mi.“ Začaly mu bíle zářit oči. Prostor kolem nich zaplnila mocná magie. Dva muži zavrávorali. Thony se sesunul k zemi. Gabriel k němu rychle otočil hlavu. Svět se s ním zatočil. Klesl na kolena a snažil se nadechnout. Zvedl oči k dvěma. Démoní princ se usmíval půlkou úst, druhému muži do obličeje neviděl. Vše kolem potáhl hustý černý škraloup. Cítil, jak padá. Níž a níž. Do temnoty.
„Hmm... je silný. Netušil jsem, že i lidi dokážou být takhle silní.“ Klekl si Lucian k ležícímu muži.
„Co s ním?“ Odhrnul mladík vlasy z Anthonyho obličeje. Lucian zvedl Gabrielův meč.
„Ale...“ Protestoval mladší z démonů. Princ znechuceně zakroutil hlavou.
„Můj bože, Sinque. Jsi jeden z nejmocnějších démonů. Mohl bys být, kdybys nebyl takový slaboch.“ Mladík se zamračil a narovnal se.
„Nejsem slaboch.“ Řekl uraženě a zmizel. Lucian sklonil hlavu k Thonymu. Zavřel oči a povzdechl si.
„Je vážně tak neskutečně rozkošný, tvůj malý bratříček, Bastiane.“ Pousmál se a chytl zápěstí obou mužů. Všichni tři zmizeli.
Gabriel se šokem probral. Nic neviděl. Zamračil se a zavřel oči. Zhluboka se nadechl. Cítil, že je připoutaný k vlhké chladné zdi. Několikrát zabral. Zbytečně. Odněkud se ozvalo cvakání zámku. Místnost zaplnilo světlo. Princ přimhouřil oči. Uslyšel tiché kroky a jemný dotek, když se příchozí dotkl okovů.
„Gabrieli?“ Hýčkající, neuvěřitelně příjemný hlas. Tak moc se nehodil to temné chladné cely kolem.
Ucítil něžné pohlazení na své tváři. Oči si konečně zvykly a světlo ustoupilo. Odhalilo modrý pohled. Krásný něžný modrý pohled. Srdce se zachvělo a princ se zadíval do půvabné tváře. Myslel, že už ji neuvidí. Pokud ano pak jen ve svých snech.
„Ty jsi...“ Ztratil se unavený hlas v šepotu. Sinque znejistěl.
„Já-já ti neublížím. Jsem démon, ale...“ Rozkoktal se.
„Ten muž z turnaje.“ Vydechl princ a přerušil ho. Démon rozpačitě zamrkal. Gabriel otočil hlavu k ruce, nad kterou zářil bílý bod.
„Promiň.“ Všiml si mladík a přizvedl ruku. Světlo vylétlo výš. Oba ho sledovali. Rozpustilo se a osvětlilo celu. Byla to malá chladná vlhká místnost. Princ se vrátil pohledem na svého anděla. On na něj.
„Jak se cítíš? Promiň, to je... to je hloupý dotaz.“ Zamračil se jemně.
„Trochu nepohodlný, ale...“ Zmlkl. Co se to probůh chystal říct? Zadíval se na démona.
„Jak se jmenuješ?“ Uklouzlo mu. Jméno? Je spoutanej a on se ho ptá na jméno? Co to s ním ksakru je? Nechápal princ své chování.
„Jsem Sinque.“ Zadíval se mu mladík do očí. ´Sinque.´ Zopakoval muž v duchu. I jeho jméno zní křehce a něžně.
„Já jsem Gabriel. Moc mě těší, Sinque.“ Démon se něžně pousmál a přikývl. ´Moc mě těší?!´ Pomyslel si Gabriel nešťastně.
Sinque se otočil. Vzpomněl si na tác s jídlem, který nechal u dveří. Vrátil se pro něj. Princ ho sledoval pohledem.
„Kde je Thony?“ Snažil se vyčistit myšlenky. Všiml si mladíkovo zaváhání. ´Zatraceně.´ Zavřel oči a opřel se hlavou o stěnu.
„Nejsem si jistý, zda žije či je mrtvý. Neviděl jsem ho od... asi nechceš teď jíst.“ Sklonil hlavu k tácu. Muž zakroutil hlavou. Démon si povzdechl.
„Pak se alespoň napij.“ Stoupl si k němu a zvedl koženou láhev. Gabriel přikývl a s jeho pomocí se napil. Tiše poděkoval. Sinque se jemně pousmál a utíral mu ústa do svého rukávu. Opět byl oděn v bílém. Halena s dlouhými širokými rukávy a kapucou lemovanou kožešinou mu dodavala nádech něčeho nadpozemského. Zadívali se do očí. Mladík sklonil hlavu.
„Já... zkusím zjistit, co se stalo s tvým přítelem, dobře?“ Položil láhev na tác a ten zvedl. Vstal.
„Přijdeš znovu, že?“ Neovládal Gabriel vlastní myšlenky a slova. Sinque se překvapeně otočil. ´Proboha, vždyž je to démon! Jak může bejt tak...´ Zavřel princ oči, aby neviděl ten něžný úsměv, laskavý pohled – jeho. Pozdě. Už na turnaji se mu hluboce zaryl do srdce.
„Přijdu.“ Slíbil démon a odešel.
Sinque položil tác na stůl ve svých komnatách. Pevně sevřel zahnutý kovový lem a zavřel oči. Stále viděl zelené oči. Pohled v nich. Krásnou tvář. Znovu se dotkly srdce. Tak jako na turnaji. Otevřel oči a zvedl svou ruku. Zadíval se na ni. Chvěla se. Tak jako srdce.
„Sinque?“ Ozval se z rohu místnosti příjemný mužský hlas. Démon sebou cukl a otočil se.
„Quinlene.“ Usmál se a zadíval se na muže sedícího v křesle. Mohl být o pár centimetrů menší než Lucian. Měl temně černé vlasy zčesané dozadu. Pár neposlušným pramenů mu padalo do obličeje. Nejdelší z nich se dotýkaly špičky nosu. Temně šedivé oči měly neuvěřitelně tajemný a hluboký pohled. Zároveň se probodávaly skrz maso přímo do srdce, do duše. Jen tam tak seděl a přitom působil dokonale smyslně. Něco kolem něj nutilo démony prahnout po něm, ale docela jiným způsobem než po Sinquem. Ten byl pro své okolí jednoduše neodolatelně rozkošný. A narozdíl od něj muž příjímal zájem s otevřenou náručí. Sinque si všiml, že si hraje s něčím drobným a blýskavým.
„Doslechla se ke mně zajímavá zvěst.“ Mladý démon zopakoval poslední slovo a nabídl mu víno. Quinlen s díky přikývl a sklonil hlavu k prstenu ve své ruce.
„Něco jsem ti přivezl. Narazil jsem na něj na Trhu.“ Zvedl oči k mladíkovi. Po obličeji mu přeběhl úsměv, když se Sinqueho výraz po posledním slově změnil v nadšený.
„Musím říct, že jsem z něj byl stejně nadšený jako ty teď.“ Vzal si víno pak chytl mladíkovo ruku a nasadil mu prsten. On se na něj zadíval. Přizvedl obočí.
„Je stejný jako tvůj.“ Usmál se a porovnával šperky. Muž se jemně pousmál. Pak se zamračil
„Vážně to Lucian udělal?“ Zeptal se. Sinque ucukl pohledem a přikývl. Quinlen zakroutil hlavou.
„Kdyby aspoň jednou přemýšlel než něco udělá, ušetřil by nás spoustě problémů.“ Napil se. Zarazil a sklonil hlavu k vínu.
„Je dobrý.“ Vychutnával chuť na svém jazyku. Mladík si stále prohlížel prsten. Jemně zamrkal, když démon položil na jeho prsty své. Zvedl k němu hlavu.
„Chci, abyses držel od Luciana dál. Je nebezpečný. Obzvlášť pro tebe.“ Hleděl mu do očí.
„Co tím... proč obzvlášť pro mě?“ Zakroutil mladík nejistě hlavou.
„To bych taky rád věděl.“ Ozvalo se ode dveří. Quinlenův obličej zchladl. Jemný laskavý nádech se rozpustil a vystřídala ho temná děsivá aura. Obyčejného člověka by jistě vyděsil k smrti.
„Často posloucháš cizí rozhovory?“ Lucian se klidně pousmál.
„Ty o mně se mi nezdají tak cizí.“ Vzal mu pohár.
„Je vážně dobrý.“ Usmíval se očima, když ochutnával víno.
„Sinque, prý dorazil tvůj bratr. Jdi ho pozdravit.“ Sledoval démon sedícího muže. On jeho. Mladík nadšeně přikývl a šel pryč. Muži si stále hleděli do očí. Když zmizel za křídly dveří, atmosféra v místnosti ještě potemněla. Světla pobledla a čas se zvláštním způsobem zpomalil.
„Nech ho být. Bastian...“
„By jistě dal přednost někomu s tvou pověstí.“ Přerušil ho Lucian posměšně. Místností se zachvěla magie.
„Ironií zůstává, že ty bys pro něj udělal cokoliv. Tak moc ho zbožňuješ. Toho malýho rozkošnýho andílka. Nakonec ale bude můj, věř mi.“ Napil se znovu a cítil moc, která se v Quinlenovi probouzela. ´Je mocnější než...´
„Jsi idiot?“ Zpražil ho hluboký podmanivý hlas. Oba otočili hlavu ke dveřím. Místnost se na malý okamžik vyčistila, pak ji zaplnilo něco mnohem horšího a mocnějšího. Zdrojem byl vysoký černovlasý démon. Postavou připomínal Luciana, očima Sinqueho. Vydal se k nim. Jeho pohyby, chůze. Působil jako sebejistý elegantní panter, vědom si své krásy.
„Co sis ksakru myslel?! Unést lidského prince?!“ Rázný hlas působil jakoby v místnosti práskal bič.
„V čem je problém? Vždy si berem, co...“ Snažil se Lucian. Předešlé sebevědomí, hrdost i jistota – vše zmizelo během jediného okamžiku.
„V čem je... To ti úplně přeskočilo?! Nestojím o válku s lidmi!“ Přerušil ho muž. Lucian zakroutil hlavou a zamračil se.
„Měli bychom jim vládnout! Jsou slabí a....“
„Nepodceňuj je, Luciane. Jsou mnohem silnější než si myslíš. Tohle je nad tvé schopnosti.“ Přerušil ho démon znovu. Druhý se zatvářil dotčeně.
„S tvou a Damianovo pomocí ne.“ Černovlasý zakroutil hlavou.
„V tomhle mou podporu nečekej. A Damian? Pochybuju.“ Jeho výraz trochu zjemněl. Položil muži dlaň na tvář.
„Víš, že mám pravdu.“ Lucian se mu zadíval do očí. Modrých krásných očí. Jeho a Sinqueho. Zachvěl se a sklonil hlavu. Přikývl. Démon se pousmál a pročísl mu vlasy.
„Dobře, kde je?“ Otočil hlavu ke Quinlenovi. Muž pokrčil rameny.
„Předpokládám, že v žaláři.“ Démon si povzdechl a zamyšleně sklonil hlavu.
„Zavři ho v některé z ložnic. Je to princ. Nehodí se, abychom ho drželi v žaláři.“ Vzal Lucianovi pohár a vypil obsah. Přizvedl obočí.
„Dobrý.“ Oba muži se uvolnili. Měli pocit, že se opět můžou nadechnout. Možná byli mocní, neohrožení démoni, ale v jeho přítomnosti tedy rozhodně ne. Milovali ho, ale zároveň je dokázal vyděsit tak jako všechny ostatní. Krásný a mocný Bastian.
„Sinque si ho koupil na turnaji.“ Dolil mu Lucian víno. Muž se napil a oznámil, že pro něj musí ještě někoho poslat.
„A pustit ho?“ Ozval se Quinlen. Bastian se zamračil a přikývl.
„To mě napadlo jako první možnost, vlastně druhá. První byla smrt.“ Napil se znovu.
„Ale pokud ho pustíme, nenechá si pro sebe, kde byl. Lidi by to mohli vidět jako dobrou záminku pro válku. A zabít ho? Žijeme s ním v míru. Nevměšuje se do našich věcí, jeho nástupce by nemusel mít ty samý názory.“ Vysvětloval. Démon přikývl a vstal.
„Nech připravit pohoštění a koupel. To by ho mohlo trochu obměkčit. Cestoval sám?“ Vzpomněl si. Lucian přiznal že ne. Bastian se na něj tázavě podíval.
„Trochu jsme ho vyslíchali... ale žije.“ Dodal rychle, když se démon opět začal mračit.
„Uzdrav ho. Ať se Gabriel určitě dozví, že jeho přítel je v pořádku.“ Otočil hlavu ke Quinlenovi. Ten přikývl a odešel. Bastian se podíval na Luciana.
„Nech nás.“ Poručil a sedl si k Sinquemu, který tiše přihlížel. Jeho drobné srdéčko plesalo. Nechce ho zabít! Křičelo radostně.
Když Lucian zmizel, Bastian si lehl na pohovku a hlavu si položil mladíkovi do klína. Malý čistý bratříček. Jen on mu dokázal přinést klid do duše – do srdce. Svou přítomností. Svým hřejivým pohledem, úsměvem a dotekem. Užíval si drobné prsty čechrající vlasy. Spokojeně zavřel oči.
Gabriel se zadíval na černovlasého démona. Zamyšleně se rozhlížel po místnosti. Stále v ní bylo Sinqueho světlo. Otočil hlavu k zajatci.
„Princi.“ Uklonil se jemně a přistoupil blíž.
„Jsi oslabený a pevnost je plná démonů.“ Oznámil mu. Muž přikývl. Démon se pousmál a uvolnil okovy kolem kotníků, pak ty kolem rukou. Princ se pomalu začal sesouvat k zemi. Quinlen ho chytl.
„Klid. To doznívá kouzlo, které použil. Upřímně. Divim se, že jsi schopný stát. Obyčejný člověk by byl po takové dávce několik dní mimo.“ Podpíral ho démon. Gabriel se překvapeně rozhlédl, když se objevili v krásné velké ložnici.
„Snažší než tě sem táhnout.“ Pousmál se Quinlen, když si všiml výrazu. Usadil ho na posteli.
„Nechal jsem ti připravit koupel, čisté oblečení a nějáké jídlo.“ Princ, kterého opět přepadly lehké mdloby, se zhluboka nadechl.
„Proč ta náhlá změna?“ Chtěl vědět. Démon nechápavě zakroutil hlavou. Muž rozpažil. Druhý se pousmál.
„Hmm.. jsi přece princ. Půjdu.“ Vydal se ke dveřím. Vzpomněl si a otočil se.
„Vlastně. Tvůj společník je celý a zdravý.“ Gabriel k němu rychle zvedl hlavu. Díky tomu opět skoro omdlel. Jen silou vůle se nesesunul k zemi.
„Poslal tě Sinque?“ Quinlen sebou cukl.
„Odkud znáš... byl za tebou?“ Řekl překvapeně. Princ přikývl.
„Přinesl mi jídlo a slíbil, že zjistí, co se stalo s Thonym.“ Přizvedl obočí, když se démon něžně pousmál a přikývl. Ano. To znělo jako Sinque.
„Neposlal. Jen jsem myslel, že by tě to zajímalo.“ Gabriel s díky přikývl a snažil se vstát. Démon k němu rychle přešel a zaprotestoval. Když mu princ oznámil, že by rád do té vany, pousmál se a podepřel ho.
„Fajn, tak pojď.“ Vedl ho ke koupelně. Muž k němu nejistě zvedl oči a snad poprvé v životě zčervenal. Musel by být slepý, aby si nevšiml démonovo zvláštního kouzla a mrtvý, aby na něj nepůsobilo. Quinlen se pousmál.
„Jen ti pomůžu z toho oblečení a do koupele. Slibuju, že budu hodný chlapec.“ Rozesmál prince. Přikývl a vzal ho kolem ramen. Zadíval se na něj.
„Kdo vlastně jsi?“ Uvědomil si. Démon ho otevřeným vchodem dovedl do velké koupelny. Princ se okouzleně zadíval na oválnou zabudovanou vanu. Byla obklopena květinami. Smysly pohladila příjemná vůně.
„Nepředstavil jsem se?“ Posadil ho na stoličku a narovnal se. Znovu se jemně uklonil.
„Mé jméno je Quinlen, můj princi.“ Gabriel několikrát zopakoval jméno a zatvářil se zamyšleně. Rychle zvedl hlavu.
„Quinlen?! Bastianovo pravá ruka?“ Démon přikývl a začal mu rozepínat košili. Princ ho lehce zaskočeně sledoval.
Quinlen. Nebyl tak mocný jako démoní princové ale v hierarchii démonů byl hned pod nimi. Nejsmyslnější z démonů. Krásný zvláštně tajemný Quinlen. Teď chápal své pocity. Slyšel, že muž dokáže svést snad každého. Když ho viděl, nepochyboval.
Nechal si svléknout košili a zout boty. Pak trochu nervozně kalhoty. Když mu démon pomohl do vany, uvolněně se opřel a nadechl. Vzpomněl si, jak před pár dny ležel ve své. Měl Cait poslechnout. Pomyslel si. Ale potom by nikdy nepotkal jeho. Vybavil se mu modrý pohled. ´Nad čím to ksarku...´ Opláchl si obličej.
„Co se mnou plánujete?“ Zeptal se, aby zahnal myšlenky na Sinqueho. Trochu naivně.
„Upřímně? Nemám nejmenší tušení. To jde mimo mě.“ Sedl si démon k okraji vany. Gabriel k němu zvedl oči. Měl tak neskutečně velké nutkání zeptat se na něj. Zamračil se sáhl pro jednu z nádob, stojících na okraji vany. Otevřel ji a vdechl květinový odér.
Quinlen trpělivě čekal až bude hotov. Pak mu pomohl z vany a do oblečení, které pro něj nechal připravit. Opět ho posadil na postel. Stolek vedle postele se prohýbal pod nápaditými pokrmy.
„Myslím, že zbytek už zvládneš sám.“ Narovnal se démon. Gabriel přikývl a poděkoval.
„Nemáš za co. Nebyla to tak nepříjemná činnost.“ Pobavil ho muž a šel pryč.
Sinque ležel na posteli a hleděl do stropu. Povzdechl si a lehl si na bok. Ruce pod hlavou. Měl pocit, že přikrývka je zbytečně těžká a teplá. Pyžamo ho škrtilo a vzduch v ložnici byl nepříjemně suchý. Odstrčil lehkou přikrývku a opět si lehl na záda. Posledních pár dní jen těžce usínal. Nedokázal najít klid. Vstal.
Postavil se nad postel a zadíval se na ležícího muže. Zdálo se, že spí. Gabriel byl v zajetí už několik dní. Během nich se dokonale zotavil.
Sinque se jemně pousmál a opatrně se posadil. Vztáhl ruku a chvějícími se prsty se téměř dotkl tváře. Cukl sebou a zadíval se do zelených očí. Muž do modrých. Uvědomil, na koho zrovna hledí a dokonale se probral. Rychle si sedl. Sinque vstal.
„Přišel jsi.“ Démoni by vážně neměli vypadat takhle rozkošně. Prohlížel si mladíka v bílém pyžamu. On ucukl pohledem a pokrčil rameny.
„Slíbil jsem to.“
„Jen proto?“ Spustil Gabriel nohy z postele. Mladý démon znejistěl. Muž se usmál a vstal.
„Dobře.“ Sinque rychle zvedl hlavu.
„Dobře?“ Zacouval váhavě. Princ ho chytl a přitáhl zpět k sobě.
„Očividně jsi mě chtěl vidět tak jako já tebe.“ Pohladil ho prsty po tváři. Všiml si zmatku v modrých očích. Sám byl zmatený a nechápal své chování. Zajali ho. Brzy ho dost možná čeká smrt. Ne-li něco horšího. A to jediné, na co myslí, je mladík, stojící proti němu. Nedokázal jinak. Toužil se ho dotknout, držet ho v náruči... políbit. ´Políbit?´ Překvapil sám sebe. Nejen políbit. Zachvěl se jemně při představě.
„Chtěl jsi mě vidět?“ Dostal ze sebe Sinque a srdce křičelo: Dotýká se mě! Dotýká se mě!
„Od turnaje mám v hlavě jenom tebe. Jako bych byl zakletý sladkým omamným kouzlem. Tvým kouzlem.“ Držel krásnou tvář v dlaních a hleděl do očí. Nechápal, jak může být tak rozkošný a okouzlující. Byl to nejpůvabnější a nejpřitažlivější, co kdy viděl. Muž. Démon.
Sinque jemně trhl hlavou, když se rty setkaly. Zhluboka se nadechl a rozechvěle hleděl Gabrielovi do očí. On jemu. Bylo až nesnesitelně úžasné cítit hebké sladké chvějící se rty na svých. Pomalu a něžně je hladil. Když démon váhavě odpověděl, měl pocit že mu srdce proskočí hrudníkem.
Quinlen se zadíval na pár v objetí. Srdce se zastavilo a puklo. Pomalu vztáhl ruku a setřel si vlhkost z koutku oka. ´Slzy?´ Sledoval zmateně slané kapky na svých prstech. Sklonil hlavu. Zhluboka se nadechl a pevně stiskl lem tácu. Vrátil se pohledem na dvojici. Nasadil neutrální výraz a odkašlal si. Sinque sebou cukl a společně s Gabrielem otočil hlavu ke dveřím.
“Q-Quinlene?” Zašeptal polekaně. Démon se jemně pousmál, když si všiml zrůžovělých tváří. Přešel ke stolu a položil na něj princovo večeři. Zvedl k němu oči. Gabriel přizvedl obočí. Nebyl si jistý. Zdálo se mu, že se v nich na malý okamžik zaleskl smutek s bolestí. Někde za lehce pobaveným sebevědomým úsměvem.
“Nebudu vás rušit.” Uklonil se démon jemně a otočil se k odchodu. Tiše za sebou zavřel dveře a opřel se o ně.
Došel do společných lázní. Svlékl si oblečení a po několika schůdcích sešel do velkého bazénu. Ponořil se do vody a plaval k druhému břehu.
Na okraji bazénu stál bělovlasý muž. Vždy Quinlena rád sledoval. Štíhlou pevnou postavu vlnící se v pravidelných klidných tempech. V démonovo podání působilo plavání snadně a přirozeně – jako chůze. Elegantně a zároveň smyslně. Jakoby tančil a partnerkou mu byla samotná voda. V tu chvíli odložila všechny své vlastnosti a zůstala jen klidnou a vlídnou. Šeptala mu do uší, hyčkala ho a objímala. Pomáhala zapomenout na vše. Bolest. Vztek. Smutek. Na vše.
Quinlen se vynořil a opřel se o okraj. Zhluboka se nadechl. Zvedl oči, když se k němu někdo postavil. Zadíval se na světlovlasého démona. Bez jediného slova ho chytl za ruku a stáhl k sobě. Ochutnal rty. Muž se zachvěl a pootevřel je.
“Tenhle tvůj pohled znám, co se stalo?” Zašeptal mezi Quinlenovo měkkými polibky. Když se nedočkal odpovědi, povzdechl si a zhoupl se do bazénu. Druhý dénom sáhl po ručníku kolem jeho boků a stáhl mu ho. Zlehka se odklonil a rozhlédl se po démonech kolem. Snažili se tvářit, že jim vše uniklo. Když si všimli jeho pohledu, do jednoho zmizeli.
Quinlen se nepatrně pousmál a obrátil svou pozornost na démona ve své náruči. Naklonil se k němu.
“Otoč se.” Zašeptal a měkce ho políbil. Muž zadržel dech a poslechl ho. Sklonil hlavu a mírně se zamračil. Démon jemně roztáhl jeho nohy a přirazil. Uvolněně vydechl a pohladil ho po zádech. Pohl boky. Znovu a znovu. Jakoby s každým přírazem bolest se smutkem slábly. Odcházely. Někam pryč.
Gabriel se zadíval na démona ve své naruči. Měl zrůžovělé tváře a rozechvělý dech. Muž cítil jemné záchvěvy mladíkovo těla tak jako tlukot srdce. Sám na tom nebyl jinak. Nikdy se necítil tak rozechvělý, nejistý a... šťastný.
Usmál se a pomalu se pohl. Sinque jemně přizvedl bradu a hleděl mu do očí. On do jeho a přitom jemně vlnil boky. Pomalu a hluboko do krásného štíhlého těla. Pokud tu vážně umře, tohle za to stálo. Ještě jednou ho vidět. Podívat se do krásných očí. Držet ho v náruči. Milovat ho.
Sinque se ho pevně držel kolem ramen a stále mu hleděl do očí. Četl v nich pocity, které on sám citil. Hřejivé a něžné pocity. S každým dalším přírazem byly silnější a hlubší. Stiskl muže lýtky a zvedl se ke rtům. Gabriel vklouzl do horkých úst a stejně tak do horkého těla. Brzy bude konec. Takhle rychle se k vrcholu nikdy nedostal. Přesto to bylo intenzivnější a úžasnější než cokoliv zažil.
Mladík mu něco zamumlal do úst a sevřel ho, muž ve stejnou chvíli zasténal a pevně ho objal.
Quinlen se tvrdými rychlými pohyby ztrácel v démonovo těle. Sálem se rozhléhaly hlasité steny a ozvěna je vracela zpět.
Oba byli blízko vrcholu a jejich těla je přestávala poslouchat. Zrovna prožívala svůj vlastní úžasný život. Plný ohně a tepla.
Světlovlasý muž skoro ležel na břehu bazénu a s každým přírazem hlasitě vydechl. S Quinlenem to vždy bylo úžasné a intenzivní. Ale dnes. Měl pocit, že shoří. Zevnitř. Svaly se napjaly. Zachraptěl démonovo jméno. Ten hluboce přirazil a pevně sevřel boky pod svými prsty. Opřel se o muže a zhluboka oddechoval. On s ním. Otevřel oči. Po zádech mu putoval chladný rychlý pohyb, další a další. Kapky. Ne pot. Ne voda. Otočil se a srdce se sevřelo.
“Q-Quinlene.” Zašeptal. Démon otevřel oči. Zakryl je prsty a narovnal se. Zhluboka se nadechl a oči se vyčistily.
“Promiň.” Šel pryč.
