kapitola I.

 

Tři postavy se rozhlédly po tmavé jeskyni. Vlastně jen po části, kterou jim osvítily umělé louče. Tušili ale, že prostor kolem je obrovský. Jedna z postav se vydala hlouběji do jeskyně. Ostatní dvě ji následovaly. Zastavily se před mohutnou bránou vedoucí do chrámu. Byl vytesán přímo ve skále. Vůdce bez jediného zaváhání prošel branou. Jeho společníci se na sebe podívali. Povzdechli si a vešli také. Rozhlédli se po prostorném vestibulu. Jejich pohledy se setkaly na muži stojícím u stěny. Prohlížel si malby na stěně. Většina z nich zachycovala děsivé démony a jejich krvavé a kruté počínání. Uvědomili si, že to nejsou démoni ale jeden jediný démon.

„Jsi si jistý tím, co děláme?“ Zvedl jeden z mužů louč výš, aby si prohlédl malbu. „Možná se zbavíme jednoho tyrana, ale přivedeme jiného.“ Přešel k jiné kresbě.

„Pokud nám vůbec bude ochotný pomoct.“ Doplnil ho druhý muž. Jejich vůdce pokrčil rameny.

„Nemyslím, že to může bejt horší než je teď.“ Přejel po dokonalé podobizně hrůzostrašného draka.

„Nemůže bejt horší? Žertuješ? Vidíš ty kresby? Ty legendy, co se o něm vypráví? Jenom tohle místo... někdo si dal sakra práci, aby se nedostal ven a naopak někdo dovnitř.“ Rozhlížel se muž.

„Nějak mi to taky začíná připadat, jako horší a horší nápad.“ Souhlasil třetí.

„Hmmm... brzy zjistíme.“ Šel pryč. Muži si opět povzdechli a následovali ho. Procházeli chrámem a hledali to – přesněji toho, kvůli komu přišli. Vůdce se zadíval na kamenné dveře – byly stejně mohutné jako vše v chrámu. Rukou oprášil letité pavučiny a prsty se dotkl magické pečeti. Sklonil se k nápisu pod ní.

„Zde spí Erebos, mocný a krutý vládce Osirisu. Spoutal a uspal ho svým mocným kouzlem Mithras. Bůh světla. Zde spí Erebos. Temný bůh.“ Přečetl.

„Možná bysme raději měli najít toho boha světla.“ Stoupl si k němu jeden z jeho společníků. Muž se zamračil. ´Erebos´. Pomyslel si.

Erebos. Patřil do dávno zapomenuté minulosti. Tak jako ostatní si myslel, že je jen legendou, kterou se před spaním strašily malé děti. Pak ale narazil na zmínku v jedné knize. Zmínku o jeskyni hluboko v útrobách Půlnočního pohoří. Měsíce strávil mezi hordami knih. Hledal alespoň malý náznak toho, že legenda by mohla být založená na skutečnosti. Našel. Několik dalších měsíců strávil hledáním způsobu, jak se k bohovi dostat a probudit ho. A snad ho i našel. To, že v horách narazili na tolik Neiranovo stráží, ho definitivně přesvětšilo, že se skutečně nejedná jen o legendu. Očividně se ho bojí. Bojí se, že by sem někdo mohl přijít a snažil se ho probudit. Nepřítel mého nepřítele se stává mým přítelem nebo ne? Nebo alespoň spojencem.

Zhluboka se nadechl a narovnal. Odepl pouzdro s mečem a ten vytáhl. Mithrasův meč. Přesněji to, co z něj zbylo. Dokl se zlomeného ostří. Zamračil se a zabodl ho do pečeti. K jejich úžasu kamenem prošla stejně lehce jako máslem. Kov začal zářit tlumeným světlem, znaky na pečeti ho napodobily. Muži ustoupili, když se rozlomila a kamenná křídla se těžce pohla. Vůdce chytl meč a vzal si od muže zpět svou pochodeň. Pomalu vešel. Oni za ním. Rozhlédli se po velkém sále.

„Ksakru.“ Zadívali se všichni na temně černého draka – byl spoutaný velkými těžkými okovy s řetězy. Muži udiveně zvedli obočí.

„Je to socha?“ Přešli k drakovi. Vůdce se ho dotkl.

„Hmmm... čekal bych, že bude větší.“ Ozval se jeden z jeho společníků.

„Co teď?“ Otočil k němu hlavu. Muž zvedl meč. Mithrasovo ostří. Ukuté z nejtvrdšího z kovů spoutaném magií. Svého času bylo nejmocnější mezi zbraněmi. Aby ne patřilo jednomu z nejmocnějších bohů. Mithras. Možná by opravdu měli zkusit najít jeho. Ne. Erebos jim pomůže. Jistě ho nenechá klidným, že jeho země teď patří samozvanému vládci, který se cítí být bohem. Možná jím i je. Zahalil celý Osiris strachem a temnotou. Jeho vojáci jsou silnější a rychlejší než obyčejní lidé. Jakoby je poháněla něčí síla – něčí magie, na kterou oni nestačí. Stejná magie, která vypustila monstra do volné přírody a udržuje jimi obyvatele ve městech. Ta - jako dobrý panovník - chrání svými strážci.

Neiran. Uctívaný, nenáviděný král. Nikdo si nebyl jistý, odkud vlastně přišel – zda je to bůh, démon či nestárnoucí člověk. Jeho magie vysoce převyšovala všechny ostatní – postupně si podrobil vše a všechny. Jediné nedotčené místo byl starodávný chrám v Posvátných horách. Nikdo si nebyl jistý, proč nedokáže vstoupit, čí magie místo chrání. Žila v něm hrstka mistrů magie a boje, kteří byli Neiranovi trnem v oku. On patřil mezi ně – a tak jako ostatní se snažil přijít na způsob, jak králi zasadit alespoň nepatrnou ránu. Stačila by malá – aby svitla naděje. Byl si jistý, že teď je k tomu nejblíže, kdy kdo byl. Štastnou náhodou. V okamžik, kdy našel knihu, kterou vlastně ani nehledal. Doslova mu sama spadla do náruče. Žil v Chrámu od dětství. Jeho matka obětovala svůj život jenom proto, aby on se dostal na chráněnou půdu. Tolikrát byl v místní knihovně a trávil hodiny nad nejrůznějšími knihami a nikdy na ni nenarazil. Pak mu jednoho dne spadla na hlavu. Nevěřil na náhody. Byl si jistý, že ji měl najít. Byl přesvědčený, že se rozhodl správně. Vše, tak jako ozubená kolečka hodin, perfektně zapadalo.

Zadíval se na sochu. Erebos. Zapomenutý bůh starého světa. Co asi řekne až uvidí ten nový. Sklonil hlavu ke kamenům rozestavěným v kruhu kolem sochy. Kouzelné pečeti, které nezlomí žádné kouzlo či lidská zbraň. Snad to dokáže ta božská. Klekl si na jednu nohu a dotkl se kamených znaků. První pečet zde byla kvůli nezvaným návštěvníkům. Tyto kvůli vězňovi.

Napřáhl se a zabodl ostří hluboko do kamene. Chvíli se nic nedělo. Pak se opakoval jev ode dveří. Čepel začala zářit, znaky na pečeti žhnout. Kouzlo povolilo a skála ho následovala. Muži se trochu nervózně pousmáli. Opět polekaně ustoupili, když pečeť vedle první se rozzářila a pukla, po ní další a další a další... Vůdce vstal a sledoval draka. Čekali až poslední z pečetí podlehne. Nastalo skoro až ohlušující několika-minutové ticho. Po něm přišlo další praskání, tentokrát tišší. Nejistě se rozhlédli. Jejich pohledy se vyděšeně setkaly na soše, když si uvědomili původ zvuku. Tentokrát ustoupil i vůdce a sledoval praskající kámen. Jeho povrch se začal olupovat a zvířil prach kolem. Muži si zakryli nos a pusu a ještě o krok ustoupili. Socha zmizela za prašnou clonou. Zvuky utichly. Oni se mezi sebou rozhlédli. Ozval se zvuk podobný zavrčení a z temné masy se vynořila velká šupinatá hlava. Nebyli si jistí její barvou, protože ji pokrýval nános špíny. Otřepala zbytek prachu a zadívala se na svou společnost.

Muži sebou polekaně cukli, když se drak vzepřel ve svých okovech. Trochu se uvolnili, když pouta odolala tvorovo síle. On znovu zavrčel a posadil se, čímž zvířil další a další nánosy prachu.

„Takhle se tu za chvíli udusíme.“ Zakrýval si jeden z mužů obličej rukávem, který si polil vodou ze své lahve. Vůdce přikývl a prohlížel si draka. On jeho.

„Proč jste přišli?“ Zavrčel nevrle zvláštně dunivým chraplavým hlasem. Donutil je tím opět o krok ustoupit. Uspokojen jejich reakcí něco zabručel.

„Chceme tvou pomoc.“ Ujal se sloval vůdce a předstoupil před tvora.

„Žertuješ, člověče? Proč bych vám měl pomáhat?“ Odfrkl si a opět rozvíříl prach, který se pomalu snášel k zemi.

„Hmmm... promiň, neuvědomil jsem si, že máš ty kovový ozdoby dobrovolně. Moje chyba.“ Drak vztekle zavrčel.

„Asi si neuvědomuješ s kým mluvíš!“ Zaduněl jeho hlas sálem.

„Moc dobře vím, s kým mluvím.“ Řekl muž tvrdě. Jeho společníci ucukli, když proti nim drak prudce skočil. Řetězy ho vrátily zpět. Tvor zasýpal a otřásl se. Muž zvedl jedno obočí a tázavě se na něj podíval. Drak zavrčel a posadil se.

„Poslouchám.“ Řekl chladně. Vůdce trochu uvolněně přikývl. Tvářil se sice jistě a suveréně ale uvnitř se tak necítil. Přece jenom mluvil s bohem – temným bohem. To se každý den nestává.

„Tvoji zemi ovládl muž. Jestli se mu tak dá říkat. Jmenuje se Neiran. Používá mocnou magii. Kvůli ní potřebujem tebe. Jednoduchý.“ Zamračil se muž. Tvor se na něj trochu zamyšleně zadíval.

„Kdo jsi?“ Chtěl vědět. On si sáhl ke kapuce dlouhého vypáslého kabátu a stáhl si ji z hlavy. Drak si prohlížel temně rudovlasého muže. Měl pravidelný krásný obličej a suveréní pronikavý pohled v zelených očích. Delší vlasy měl z části spletené, prameny husté ofiny spadané do obličeje.

„Mé jméno je Reede. Mí společníci – Oscar a Orsen.“ Ukázal směrem k mužům. Oba byli od pohledu tvrdí mohutní bojovníci – jejich vůdce byl drobnější postavy než oni. Jeden z mužů měl čistě blonťaté dlouhé vlasy a v opáleném obličeji mu zářily medově žluté oči. Druhý byl černých kratších vlasů, sčesaných dozadu. Měl výrazně modré oči, přes levé se mu táhla bílá jizva.

Drak si je chvíli prohlížel. Zaměřil se opět na vůdce.

„Takže? Co bude teď?“ Reede si uvědomil, že drak zrovna neznatelně zavrávoral. ´Musí být vyčerpaný.´ Prolétlo mu hlavou. Netušil proč, ale cítil starost. Starost o velkého šupinatého boha ze starých časů.

Pousmál se a ze země vytáhl meč. Drak se oklepal.

„Mithrasův meč?“ Prohlížel si zlomené ostří. „Proč mě to nepřekvapuje.“

„Strach?“ Zvedl k němu Reede oči. „Možná je zlomený, ale stále má své kouzlo a je neuvěřitelně ostrý.“ Dodal. Erebos zvedl tlapu s okovem, muž by přísahal, že se na něj tázavě podíval. Zhluboka se nadechl a přešel k němu. Byl oslabený, ale i přesto. Jak mocný asi může být oslabený bůh? Dotkl se kruhu. Nikde nebyla žádná známka spoje. Zamračil se a sklonil hlavu k řetězu. Rozmáchl se. Ozval se řinčivý zvuk, když se dva kovy střetly. Řetěz povolil.

Drak spokojeně zamručel. Na okovech opět zažhnuly starodávné znaky a muži opět ustoupili. Tvor zavřel oči, když se rozzářil tlumeným bílým světlem. Záře sílila. Oni si zastínili oči. Orsen otočil hlavu k Reedovi – muž k němu. Když se záře změnila v oslepující, zavřeli oči. Pak vše ustalo. Muži se rozhlédli. Drak byl pryč a místnost opět zaplnil oblak prachu. Jejich pohledy zaujala ležící postava. Stále z ní vycházelo slabé světlo. Reede k ní přešel a klekl si. Když záře nadobro zmizela, odhalila štíhlou postavu bílých dlouhých vlasů. Byla nahá. Muž trochu nejistě zvedl oči ke svým společníkům. Pak sáhl k ležícímu. Zvedl ho a opatrně otočil. Ozval se cinkot. Zadívali se na okov na ruce a noze. Z železa na paži visel kus řetězu. Reede vztáhl ruku k jeho tváři a zvedl ji k sobě. Udiveně zvedl obočí a jeho srdce se zachvělo. Byla to jistě ta nejkrásnější tvář, jakou kdy spatřil. Jemných něžných rysů a bělostné pleti. Vyzařovalo z ní zvláštní kouzlo. Dalším překvapením bylo, že patřila muži, mohl být tak stejně starý jako on.

Reede si svlékl kabát a zabalil do něj mladíka. Oscarův a Orsenův výraz se změnil v překvapený, když se otočil a v náruči držel Erebose. Bez jediného slova mezi nimi prošel a vydal se ven. Následovali ho. Vyšli před chrám a byli rádi, že jsou pryč z děsivého místa. Ještě v jeskyni se utábořili a rozdělali oheň. Reede seděl a stále držel mladíka. Zdálo se, že spí.

„Hmmm... jsem jediný komu nepřipadá ani trochu temný a děsivý?“ Podal Orsen Oscarovi jeho porci večeře. Černovlasý muž zakroutil hlavou a utrousil, že to určitě ne. Pak dodal, že takové zlo bývá nejhorší. To, od kterého to člověk nejméně čeká. Jako například rozkošný, nádherný muž. Uvědomil si, že zrovna prohlásil o jiném muži, že je nádherný a zamračil se. Orsen s Reedem se pobaveně pousmáli.

„Nejsi sám.“ Zvedl k němu Reede oči a vzal si svou večeři.

„Myslím, že je to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Asi jsme to mohli čekat. Je to bůh – i když temný.“ Dodal.

 

Pár hodin odpočívali a pak vyrazili na cestu – chtěli být co nejdříve pryč z hor. Reede nesl mladíka na zádech, on stále spal. Snažili se vyhýbat Neiranovo hlídkám – držet se v nejtemnějších stínech skal.

Reede se zastavil. Jeho společníci ho napodobili a nejistě se na něj zadívali. Paže okolo mužovo krku se pohly. Spící bůh pomalu otevřel světlounce modré velké oči.

„Jak se cítíš?“ On sebou cukl a rozhlédl se. Uvědomil si, kde je a s kým je. Nevěděli, jak ale stál kus od nich. Reede se zvedal ze země. Všichni tři sledovali mladíka.

„My tě pustili, vzpomínáš?“ Ozval se Orsen. Erebos k němu otočil hlavu. Zamyslel se.

„Orsen, Oscar a … Reede.“ Otočil hlavu k vůdci. Když přikývli, sklonil hlavu.

„Nuže, jsem celý váš. Co teď?“ Prohrábl si dlouhé prameny.

„Nejdřív ti seženem něco na sebe.“ Prohlížel si ho Reede. Bůh přikývl a prošel mezi nimi. Oni se za ním zadívali. Jeho pohyby, gesta, výrazy. Ladnost a elegance s jakou se pohyboval. Jeho hlas. Jeho hluboké oči. On. Muži se vzpamatovali a doběhli ho.

„Kam že sis to namířil?“ Mladý bůh se otočil.

„Jak jsi řekl, potřebuji nějáký oděv. Tohle jsou Půlnoční hory, takže tímhle směrem je...“ Zarazil se a zamračil.

„Jak dlouho jsem spal?“ Chtěl vědět. Reede mu vyprávěl průběh, jak ho našli. Bůh kráčel vedle něj a tiše poslouchal.

„Starý svět... zapomenutý bůh.“ Zašeptal. „Kde bereš tu jistotu, že vám k něčemu budu?“

„Legendy o tobě mluvili jako o nejmocnějším z mocných. Potřeme zlo horším zlem.“ Mladík k němu zvedl oči. ´Zlem.´ Pomyslel si.

„A pak? Spoutáte mě a zavřete zpět?“ Reede se pousmál.

„A nechal byses?“ Sklonil k němu pobaveně hlavu. Erebos se na něj zadíval. Ten jeho pronikavý pohled a uličnický chlapecký úsměv. Zasmál se.

„Od tebe? Samozřejmě.“ Tentokrát se zasmál muž.

„Beru tě za slovo... hmmm... jsme tu.“ Ukázal směrem, kam mířili. Cestovatelé se zadívali na velké moderní město. Bylo barevné, živé a směsicí snad všech kultur a dob.

„Spal jsem skutečně dlouho.“ Zakroutil hlavou a vykročil. Když procházeli přeplněnými ulicemi, zvědavě se rozhlížel. Muži zastavili před neonovými cedulemi hotelu. Ubytovali se a najedli v místním hostinci.

„Dojdu s ním pro to oblečení. Počkejte...“ Zmlkl Reede, když ho bůh přerušil. Otočil k němu hlavu.

„Cože?“ Zeptal se. Chtěl se ujistit, že rozuměl dobře.

„Rád bych si prohlédl město.“ Hleděl mladík z okna. Otočil hlavu k nim.

„Nejsme na žádném výletě. To nemůžeš myslet...“ Zamračil se muž. Bůh opětoval jeho pohled.

„Uvědomuješ si, že jsem spal skutečně dlouho, že? Vy mě probudíte a chcete... myslím, že mám nárok na trochu...“ Reedův výraz ztvrdl a jeho oči zchladly.

„Jsi temný bůh. To co jsi prováděl...“ Zakroutil hlavou.

„Nemáš nárok vůbec na nic.“ Řekl tvrdě. On se mu lehce překvapeně zadíval do očí. Sklonil hlavu a zatěkal očima. Zavřel je a zhluboka se nadechl. Když je opět otevřel a zvedl k nim, muži si všimli změny. Něco v jeho pohledu je donutilo ustoupit.

„Sám jsi řekl, jsem temný bůh. Vážně si myslíš, že mě přinutíš zůstat?“ Reede se zamračil a bez zachvění opětoval jeho pohled.

„Stále máš ty okovy, takže asi nebudeš v takový formě jako kdysi.“ Mladík znovu zavřel oči, když je otevřel bíle zářily. K jejich úžasu se v místnosti zvedl vítr a pohrával si s mladíkovo vlasy a kabátem.

„Chceš se o tom přesvědčit?“ Zaduněl jeho hlas pokojem. Orsen s Oscarem ještě o krok ustoupili. Reede se zamračil a vytáhl Mithrasův meč. Přešel k muži a přiložil mu jeho ostří ke krku.

„Předveď se.“ Zadíval se mu do očí. Erebos jemu. K úžasu všech se začal tiše smát. Jeho zvonivý smích byl pastvou pro uši. Muži měli chuť zavřít oči a užívat si jeho něžnou péči.

„Máš odvahu, člověče. Je malým zazrakem, že ještě žiješ.“ Reede se pobaveně a trochu hrdě usmál. Nakonec šli s mladíkem všichni. Nejprve se stavili v obchodě s oblečením. Tam zjistili, že je skutečně náročný. No, asi jako bůh. Co čekali?

Reede sledoval Erebose prohlížejícího si oděvy. Vybral černé kalhoty z měkké kůže a k nim černé vysoké boty. Pak se dlouho probíral košilema, až si vybral černou lehkou halenu s vysokým stojáčkem. Na prsou byla košile svázaná tkaničkou – tak jako její dlouhé širší rukávy. K tomu si vybral kabát podobný Reedovo. Jen s tím rozdílem, že kapuce byla vyteplená krátkým kožíškem. Vše si několikrát vyzkoušel až se nakonec přesvětšil, že si vybral oblečení, které mu nejlépe sedělo a zároveň slušelo.

„Tak? Spokojený?“ Opíral se Reede o stěnu, ruce zkřížené na prsou. Bůh přikývl, že naprosto a svázal si svou bohatou hřívu černou stuškou. Muž zakroutil hlavou. ´Něžněji snad vypadat nemůže.´ Pomyslel si, když mu kratší prameny v ofině vytvořily neúmyslnou patku.

 

Muži ho skutečně provedli zářícím nočním městem. Během prohlídky na něm nepoznali jediný pocit. Když se zeptali kam dál, překvapil je odpovědí, že chce někam, kde se tančí.

Rozhlédli se po místním clubu. Na velkém parketu se mezi tančícími protahovaly pruhy světel a různé obrazce. Místy tancovaly holografické tanečnice či tanečníci.

Oni zamířili k baru. Brzy si získali pozornost dívek i některých mužů. Reede se snažil nevnímat štěbetání místních slečen a očima hlídal Erebose. Bůh si zrovna užíval zájem hloučku kolem něj. Jedna z dívek ho chytla za ruku a táhla na parket. Ostatní ho následovali. Mladík si stoupl a chvíli se zavřenýma očima poslouchal rytmy rozhléhající se clubem. Pohl se. Reede udiveně zvedl obočí. Jakoby do jeho těla vstoupila sama hudba a on ji nechal volnou ruku. Tancoval stejně jako se pohyboval – jemně elegantně a ladně. Měl v sobě neuvěřitelnou smyslnost a zároveň něžnost. Dívky kolem něj se usmály a napodobily ho. Ani zdaleka mu nestačily ale nijak jim to nevadilo.

Reede popíjel své pití a přes okraj skleničky sledoval tančící. ´Temný bůh´ Pomyslel si. Tak moc se snažil najít v něm něco temného, aby se mu hnusil, nenáviděl ho, pohrdal jím – tak jako dřív. Tak jako než ho potkal. Marně. Čím víc ho poznával, byl v jeho přítomnosti – tím víc se mu líbil, tím víc si ho získával. Měl v sobě to zvláštní kouzlo a světlo. Temný bůh. Možná právě to je část jeho moci. Získat si důvěru. Lásku a oddanost. ´Lásku.´ Mávl na barmana, když dopil své pití. Mladík tancoval opravdu dlouho, bez nepatrného zájmu o své okolí. Jeho okolí ale nedokázalo zakrýt svůj zájem o něj.

Reedeho výhled zastínila jedna z dívek. Sklonil k ní hlavu a zvedl tázavě obočí.

„Promiň? Cos říkala?“ Usmála se a přehodila si dlouhé prameny přes rameno, vytvořila jinou sexy pózu a zopakovala svou pozvánku.

„Navrhovala jsem ti, že bys mě mohl pozvat na skleničku.“ Muž udiveně zvedl obočí.

„Já tebe?“ Ujišťoval se. Když suveréně přikývla, pobaveně se pousmál.

„Hmmm... promiň ale to by se mě asi trochu dotklo.“ Oba udiveně zvedli obočí. Dívka se otočila. Mladý bůh se pousmál a přešel k muži. Objal ho a přitulil s k jeho boku.

„Dotklo?“ Nechápala dívka asi tak jako Reede.

„Pro ty pomalejší... patříme k sobě.“ Ona zmateně zamrkala. A tak jako hlouček, sledující mladíka, si zklamaně povzdechla. Omluvila se a šla pryč. Reede k němu sklonil hlavu s otázkou v očích. Překvapil sám sebe, když si uvědomil, že boha drží kolem pasu.

„Snad to nevadí, už mě unavují.“ Pustil ho a opřel se o bar. Reede zakroutil hlavou a raději se napil.

“A? Jaký je plán? Postavíte mě před toho vašeho....Neirana.” Zopakoval po muži, když mu připomněl jméno.

“A řeknete, trhej nebo poperte se kluci?”

“Hmmm.. pokud to bude fungovat.” Napil se. Erebos se zasmál a zakroutil hlavou.

“Jsem unavený... můžeme jít zpět?” Reede přikývl a mávl na Orsena s Oscarem.

 

Reede se ráno probral. Promnul si oči a pak se překvapeně zadíval před sebe. Ležel na boku a u něj spal schoulený mladík. Tiskl se mu k hrudi. Hlavu měl položenou na jeho ruce. Spal klidným a spokojeným spánkem. ´Kde ty ses tu vzal?´ Pomyslel si muž a prsty ho pohladil po tváři. Uvědomil si, co zrovna udělal a zamračil se. ´Vzpamatuj se je to bůh... temný bůh... ten nejhorší...´ Napomínal se v duchu. Erebos pomalu otevřel oči, zamrkal a zadíval se na mračícího se muže.

“Omlouvám se. Jen mi chyběl... promiň.” Vstal rychle a zmizel za dveřma koupelny. Reede si všiml bolesti v jeho očích. Jeho srdce se zachvělo. ´Co to ksakru.´ Lehl si na záda.

Erebos se opíral o dveře. Tolik ho nenávidí. Všichni tři ale on. Jeho zamračený výraz mu zabodl velký ostrý trn do srdce a nezapomněl s ním několikrát otočit. Pohrdá jím a hnusí se mu. Svlékl se a přešel ke sprchovému koutu. Zamyšleně se na něj zadíval. Cestou sem musel dát zavděk potokům, které potkali. Tolik se těšil na horkou koupel, ale tohle. Stoupl si dovnitř a dotkl se jedné z páček.

Reede sebou cukl, když bůh vyjekl. Rychle vstal a vešel do koupelny. Pousmál se a přešel k němu.

“Tady si určíš teplotu... promiň, nedošlo mi, že tyhle věci neznáš.” Naklonil se přes něj a nastavil teplotu sprchy. Znovu pustil. Mladík opatrně sáhl pod padající vodu. S jemným úsměvem poděkoval. Reede se na něj zadíval. Zamračil se a odstoupil, opřel se o umyvadlo a zkřížil ruce na prsou.

“Jak to udělal?” Zvedl oči ke sprchovému koutu. Bez odpovědi. Povzdechl si a čekal.

Mladík vypl sprchu a vylezl. Udiveně zvedl obočí, když si všiml muže.

“Nevěděl jsem, že tu stále jsi.” Vzal si nabízený ručník a bez sebemenší známky studu se začal otírat. Reede si uvědomil, že si ho zbytečně moc prohlíží. Trochu se uvolnil, když si Erebos zavázal ručník kolem pasu. Druhým si sušil vlasy. ´To moc nepomohlo.´ Pomyslel si.

“Jak tě chytil?” Chtěl vědět. Bůh si zabalil vlasy do ručníku a narovnal se.

“Vlákal mě do léčky... moc pozdě jsem si uvědomil, kde stojím.” Zamračil se.

“Ty pečetě?” Protáhl se Reede a sáhl po ručníku, složeném na polici. Mladík si prohlížel protahujícího se muže. Očima kopíroval křivky jeho štíhlého vypracovaného těla. Tak dlouho sám ve tmě a pak přijde někdo jako on. Někdo jako on, kdo jím pohrdá.

Reede cítil horkost v obličeji, když si uvědomil, že si ho bůh prohlíží. Tak to se mu dlouho nestalo, možná dokonce nikdy. Svlékl se a raději zašel do sprchového kouta. Uvolněně zavřel oči a přijímal padající vodu.

“Takže?” Protíral si vlasy ručníkem a tázavě se zadíval na mladíka. Už oblečený hleděl z okna a prohlížel si město za denního světla. Nechápavě k němu otočil hlavu. Muž mu připomněl rozhovor v koupelně.

“Ano. Když jsem stál mezi nimi, uzavřeli kruh poslední pečetí a já nemohl ven. Dlouho jsem se snažil zlomit jejich kouzlo, ale zbytečně. Pečetě nebyly jen zámkem ale zároveň mě oslabovaly. Když mě dostatečně vysíly, oni přišli znovu a...” Dotkl se okovu na ruce.

“Nedokázali mě zabít a proto mě uspali, ale probral jsem se. Nevím jak dlouho to trvalo.” Zamračil se a otočil hlavu zpět k oknu.

“Ale když jsme přišli,  byls socha. Spal jsi... nebo ne?” Nechápal Reede.

“Byl jsem sám. Ve tmě. V temnotě. Dlouhá léta. Byl jsi tam... cítil jsi to, nemám pravdu?” Muž si oblékl kalhoty a sedl si na postel.

“To ano ale myslel jsem, žes to byl ty.” Sáhl po košili.

“Temný bůh. Temnota. Ponurý a zlý místa. Nějak to jde dohromady.” Pokrčil rameny. Mladík sebou cukl. Sklonil hlavu.

“Kdybych... kdybych ti řekl, že takový nejsem.” Reede k němu překvapeně zvedl oči od knoflíků košile.

“Cože?” Erebos se otočil.

“Kdybych ti řekl, že nejsem tak špatný, jak mě vidíš. Tak zlý a krutý... tak temný.” Zašeptal. Reede se zamračil.

“Znám tvou pověst. Nemyslím, že je jediný člověk, který by ji neznal. Je spousta knih, která popisuje tvé skutky. Tvou krutost a bezcitnost. Jenom protože jsi to nejrozkošnější, co jsem kdy viděl...” Zmlk a zakroutil hlavou.

“Říkej si, co chceš. To cos prováděl nevrátíš a nemyslím, že to něco odčiní.” Řekl chladně.

“Uznávám, že na mě tvé kouzlo působí. Silně působí, na tom ale nesejde. Stále jsi to, co jsi. To nic nezmění.” Hleděl mu do očí. Mladík si všiml chladu a tvrdosti v jeho. Zachvěl se a sklonil hlavu. Přikývl.

“Nikdo není rád sám ve tmě ani já. To kouzlo bylo mé. Ochrana proti tomu místu.” Otočil hlavu ke dveřím, když někdo zaklepal. Vešel Oscar a oznámil jim, že by měli vyrazit. Reede přikývl.

 

Vyrazili na cestu – za ponuré mlčenlivé nálady. Oscar otočil hlavu k Orsenovi. Ten pokrčil rameny a raději si nasadil kapucu. Jakoby ho mohla ochránit před pocity úzkosti, které bezdůvodně cítil. Oscar zastavil a počkal na Reeda, který šel za nimi v závěsu s Erebosem.

“Stalo se něco?” Otřel si obličej. Už několik hodin jemně mrholilo. Reede zakroutil hlavou a upravil si kapucu. Najednou se zastavil. Byl tak zabraný svými myšlenkami, že zapomněl, kde jsou. ´Zatraceně.´ Zaklel v duchu, když se první z šípů zabodl do země před ním. Následovali ho další. Oscar s Orsenem se rychle rozhlédli – oba drželi meč v ruce.

Reede otočil hlavu k Erebosovi, který prošel kolem nich. Očividně byl stejně ztracený ve svých myšlenkách, protože si vůbec nevšiml situace kolem. Jeden ze šípu prolétl kolem jeho hlavy. Ten byl varovný.

“Ere...” Zmlk Orsen, když ho Reede chytl za paži.

“Neříkej jeho jméno... ne nahlas.” Sledoval kráčejícího mladíka. Překvapeně vytřeštil oči. Tenhle už nebyl varovný. Sledoval šíp, který se zastavil vedle bohovo hlavy. Zůstal viset ve vzduchu. Mladík k němu otočil hlavu. Rozhlédl se a všiml si ostatních zabodaných v zemi. V tu samou chvíli z okolních skal seskákaly postavy v nenápadném oblečením – dokonale splývalo s prostředím.

“Nehýbej se.” Namířila většina své luky na boha.

“Všechny nezastavíš.” Dodal mluvčí. Mladík k němu otočil hlavu.

“Co ti dává tu jistotu?” Mluvčí pokrčil rameny a vydal povel. Tři muži vyděšeně rozšířili oči. Síla jednoho z šípů Erebose otočila. Ostatní dopadly na zem. Mladík se chytl za rameno.

“Prošel jeden kolik jich asi projde teď?” Předstoupil mluvčí. “Jsem Trixie... vedu je. Dá-li se to tak říct. Kdo jste?”

“Slyšel jsem o vás, jste zloději z místních hor.” Rozhlížel se Oscar. Trixie si stáhl kapuci svého kabátku a zatvářil se uraženě. Kdyby nepotkali Erebose, byl by to jistě ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděli. Měl podobný účes jako on a stejně jemný obličej. Jen v něm měl vepsaného něco provokativního a šibalského. V očích, pohledu i úsměvu, který zrovna vykouzlil.

“Zloději. To je trochu tvrdý výraz... jen si občas vypůjčíme od těch, kteří si toho skoro ani nevšimnou. Věřte mi.”

“Máme jasno... mezi takový my nepatříme. Můžem pokračovat v naší cestě?” Ozval se Reede a nespouštěl oči z Erebose. Stál v lehkém předklonu a stále držel šíp.

“Hmm... mám jiný pocit. Vzhledem k tomu, co váš přítel zrovna předvedl. Není mnoho těch, kteří ovládají magii bez magických pomůcek. Většina patří k Neiranovi. Nepatří mezi nejchudší. A okrást Neirana... slast pro mé srdce a dušičku.” Sledoval také mladíka.

“Takže znovu, kdo jste?” Otočil hlavu k Reedovi. Ten se zamračil a stáhl si kapucu.

“Vypadám snad jako Neiranův poskok?” Řekl chladně. Trixie se na něj zadíval. Zakroutil hlavou.

“To asi ne... kdo tedy jste?” Trval na svém. Reede si povzdechl.

“Jsem Reede, to Orsen a Oscar.” Trixie pokývnutím hlavy pozdravil Orsena a chvíli si prohlížel Oscara. Muž si všiml jeho nepatrného úsměvu. Vůdce zlodějů opět jen kývl hlavou a otočil hlavu k Erebosovi. Ten ho v tu chvíli zajímal nejvíc.

Přešel k němu. Mladík se narovnal a zvedl k němu oči. Jeho výraz chytl Trixieho srdce a bolestně sevřel. Tolik beznaděje a bolesti v životě neviděl a že se s nimi setkával každý den – všude.

“Jsi...” Zmlkl a rychle se k němu sklonil, když mladík klesl na kolena.

“Byl jsem nejmocnější mezi svými a teď... nedokážu zastavit pár šípů.” Trixie se laskavě pousmál.

“No tak, bylo to úžasný. V životě jsem něco takového neviděl.” Snažil se mladíka k úžasu všech utěšit.

“Ošetřím ti to, dobře?” Chytl šíp. Bůh chytl jeho ruku a opět k němu zvedl oči.

“Nesnaž se... vím, že mnou pohrdáš. Jako oni.” Trixie na něj nechápavě hleděl. Reede se zamračil a stoupl si k nim.

“No tak, uklidni se. Nech ho ať ti to ošetří.” Sklonil se k němu. Erebos ho prudce odstrčil.

“Ty ne.” Řekl chladně. Reede udiveně zvedl obočí.

“Nebuď starostlivý a přátelský. Možná jsem, kdo jsem... ale takovou krutost si nezasloužím ani já.” Vstal s Trixieho pomocí.

“Nenávidíš mě... tak se tak chovej.” Otočil hlavu k zloději, chytl jeho ruku na šípu a přikývl.

“Je dost hluboko... bude lepší dostat ho skrz.” Oznámil mu zloděj. Erebos zakroutil hlavou a všechny dokonale vyděsil, když šíp bez jediného zasténání vytáhl. Rána zářila bílým světlem – když zmizelo – byla pryč. Trixie k němu nejistě zvedl oči.

“Kdo... kdo jsi?”

“Můžeš mi říkat Kaha´i.” Sesunul se k zemi. Zloděj ho rychle chytl.

“Jsem... stále moc slabý.” Svěřil se bůh jeho náruči a zavřel oči. Trixie mávl na jednoho ze svých mužů. Přikývl a zvedl mladíka do náruče.

“Pojďte, potřebuje si odpočinout... spíš vy všichni.” Nasadil si vůdce zlodějů kapucu a vykročil. Následovali ho. Provázel je lesem – během cesty několik zlodějů zmizelo v korunách stromů. Najednou se před nimi objevila vesnice. Bylo to jako kouzlo – z ničeho nic tam stála plná křiku a života. Vypadala jak z kouzelného světa snů. Jako poslední čisté místo na zemi. Cestovatelé se mezi sebou rozhlédli. Trixie si všiml jejich výrazů. Usmál se a přikývl.

“Je to kouzlo. Iluze. Chráníme se jí před okolním světem. Před Neiranem.” Vysvětloval. Kaha´i se rozhlédl. Zamyšleně sklonil hlavu. ´Iluze.´ Pomyslel si.

Uložili ho do jednoho z domů. Unaveně se zadíval do klenutého stropu.

“Jen si na chvíli odpočinu. Pak můžeme vyra...” Nedořekl a zavřel oči. Spal. Trixie se k němu naklonil a prohlédl si místo zásahu. Ani známka po zranění. Zakroutil hlavou a otočil se na Reeda a jeho muže. Nabídl jim pohostinství svého domu.

 

“Nebudu vám to ztěžovat a ptát se na váš cíl.” Zvedl pohár ze stolu.

“Ale mám pocit, že svým způsobem máme stejný cíl... Neirana nebo se pletu?” Odpověděl jejich tázavým výrazům. Muži přikývli, on se pousmál. Reede přizvedl obočí.

“Chceš cestovat s námi?”  Překvapil své muže. Když Trixie přikývl, sklonil hlavu.

“Ale co tvoji lidé?”

“Bez Neirana mě zde nebudou tolik potřebovat.... pokud vůbec.” Pousmál se smutně.

“Možná vás mate můj krásnej jemnej ksichtík.” Řekl pobaveně.

“Ale jsem ten nejlepší střelec, jakého tahle zem kdy nosila.” Odhrnul si neposlušné prameny z obličeje.

“Střelba, házení či vrhání – nikdy neminu.” Dodal. Oscar se na něj zadíval. ´Nejlepší střelec. Pokud mluví o lidských srdcích, nelze pochybovat.´ Pomyslel si. Zarazil se. ´Lidských srdcí? Co mě to ksakru...´ Zmatly ho jeho vlastní myšlenky.

“Budiž... někdo jako ty by se nám mohl hodit.” Souhlasil Reede. Trixie se pousmál.

“Musím zařídit pár věci... zítra bychom mohli pokračovat. Pokud je to v pořádku.” Když muž přikývl, znovu se usmál a vstal.

“Pak tedy zítra.” Odešel. Muži neodolali a šli si prohlédnout vesnici. Vzbudili pozdvižení a většina si je přišla prohlédnout. Hlavně místní dívky.

 

Ale byl mino dlouho, co ví o dnešním světě a jeho obyvatelích. Možná se plete. Procházel vesnicí až došel k poslednímu z domů. Zavřel oči a sklonil hlavu. Chvíli nehnutě stál. Pousmál se. Je to on. Poznává jeho magii. Vydal se hlouběji do lesa. Reede ho bez jediného zvuku následoval.

Šel pomalu ale jistě. Zvedl oči k temným korunám nad hlavou. Zastavil se. Reede se schoval za strom a opatrně vykoukl. Mladík stál a rozhlížel se.

“Ukaž se.” Řekl klidně a čekal. Reede nevěřícně rozšířil oči. Tak jako před tím vesnice, před bohem se zničeho nic objevila jeskyně. Vycházelo z ní světlo. Kaha´i se vydal dovnitř. Muž ho následoval.

Na konci dlouhé chodby byla rozhlehlá dokonale zařízená jeskyně.

“Vítám tě.” Ozval se příjemný mužský hlas. Mladík otočil hlavu jeho směrem a zadíval se na štíhlého tvora lidské postavy. Měl panensky bílou pleť a obličej jemných rysů– velké tmavé oči bez bělma. Na hlavě měl spoustu dlouhých širokých výrůstků – připomínající copánky vlasů. Měl dlouhý krk a celkově působil jako to nejladnější a nejelegantnější, co Reede kdy viděl. Byl zahalený v dlouhém uzkém hávu s dlouhými širokými rukávy a vysokým stojáčkem.

“Jsem překvapený, že jsi mě našel. Kdo jsi?” Usmál se tvor jemně. Kaha´i se rozhlédl po jeho příbytku.

“Nepoznáváš mě?” Otočil hlavu zpět k němu. On znejistěl a zavřel oči.

“Hmmm... cítím mocnou magii, ale nemyslím, že ji znám.” Pousmál se trochu netrpělivě. Kaha´i sklonil hlavu. Pobaveně se usmál.

“Možná si prostě jen nevzpomínáš. Je to už dávno. Dlouho jsem spal.” Zvedl k němu oči a zadíval se do jeho. Muž znejistěl a jeho dech se zachvěl.

“V... v Půlnočních horách?” Zeptal se opatrně. Kaha´i přešel ke stolu a zvedl knihu, která na něm ležela. Zalistoval.

“Tohle je dobré, poslouchej... a jeho slova krutě a bolestně sevřela její srdce. To když si uvědomila zradu v nich.” Zvedl oči k muži.

“Hmmm... zní to povědomě.” Položil knihu zpět.

“To ale... ne-nevěřím tomu, že jsi to ty.” Zakroutil hlavou.

“Ale ano jsem, drahý příteli.” Řekl trpce. Když muž zacouval, pousmál se.

“Řekl bych, že se trochu... bojíš?” Zvedl tázavě obočí.

“C-co je to s tebou. Nepoznávám tě.” Couval před bohem, který se k němu vydal. On se zamračil a zastavil.

“To místo. Dostane se ti pod kůži.” Zvedl svou ruku a zadíval se na ní.

“Cítím ho ze sebe, jako odpudivej pach, kterej nemůžu smýt. I přesto, že jsem se bránil, dostalo se ke mně a zlomilo mě.” Naplnila jeho oči bolest se smutkem.

“Už nejsem to, co jsem býval.” Zvedl ruku s rětězem.

“A  ta nejzábavnější část na tom je, že hlavně díky tobě.” Usmál se. Muž zakroutil hlavou a klesl na kolena.

“Je... je mi to tak líto.Vím, že cokoliv řeknu... udělám.” Opřel se o ruce. Kahai k němu přešel a položil mu ruku na temeno hlavy. Vlastně to nedokázal a zastavil ji kousek od něj. Jeho obličej zaplnil chlad.

“Věřil jsem ti. A ty... to díky tvým iluzím. Nejradši bych tě zabil.” Mrazil jeho hlas. Zavřel oči a sevřel ruku v pěst. Otočil se zády. Reedeho píchlo u srdce. Bolest se smutkem, které měl mladík v obličeji, ho pevně stiskly a nedovolily mu nadechnout se. Zamračil se.

“Doufám, žes dostal, cos chtěl... sbohem.” Vydal se Kaha´i pryč. Klečící rychle zvedl hlavu.

“P-počkej, možná bych mohl... prosím, dej mi šanci.” Vstal. Mladík se zastavil a povzdechl si.

“Tolik jsem ti věřil, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty... sebrali jste mi všechno. Všechno, co jsem měl.” Odmlčel se.

“A když mě konečně někdo osvobodí, kouká na mě z patra. Jako na tu nejhorší špínu. Vážně nevím, co bylo lepší.” Muž na něj nevěřícně hleděl. Pak sebou cukl a zamračil se.

“Jsi pro ně Temný bůh.” Zašeptal. Mladík s ironickým usměvem přikývl.

“A ani já už si nejsem jistý, zda jsem něco jiného.” Otočil se.

“Vzbudili mě kvůli Neiranovi. Pokud na tom trváš, tvá magie by se mohla hodit.” Zadíval se muži do očí. Jeho obličej naplnil smutně uvolněný výraz, přikývl. Reede se schoval za strom a počkal až projdou.

“Možná bys mohl... jsi poslední svého druhu nebo ne?” Zastavil ho mladík. Tvor k němu sklonil hlavu.

“Jistě... dlouho jsem nebyl mezi lidmi. Takhle to bude lepší.” Rozzářil se světlounce fialovým světlem. Reede udiveně zvedl obočí, když se změnil v dlouhovlasého vysokého muže. Měl stejně krásný obličej jako před tím a temně fialové vlasy stažené v několika silných copáncích, dlouhých po zadek. Na sobě svůj fialový háv, který měnil barvu dle úhlu pohledu. Teď pusobil víc jako dlouhý lehký kabát. Pod ním měl černé kalhoty a košili. Muž nevypadal starší než Reede.

Došli do vesnice. Reede nespokojeně zjistil, že Kaha´i muže uložil do své postele a sám si mu lehl k boku. V objetí usli.

 

Oscar s Orsenem nejistě hleděli na jejich nového společníka. Muž nevzrušeně seděl vedle Kaha´ie a snídal. Oba otočili hlavy k Reedovi. Stál opřený o rám dveří a sledoval Erebose. Byl dokonale podrážděný. Bůh jim oznámil, že mají nového společníka a víc nic.

“Nemyslíš, že bychom to měli nejdřív probrat?” Kaha´i k němu zvedl oči.

“Nemyslím si.” Reede se zamračil jako ďábel. Muž hrdě čelil jeho pohledu.

“Chceš po mě zastavit Neirana, prostředky si snad můžu zvolit sám.”

“Pokud důvěřuješ zrádci. Myslím, že do toho mám právo mluvit – vedu tuhle skupinu.” Kaha´i udiveně zvedl obočí.

“Sledoval jsi mě?” Všichni přítomní znejistěli – výboje probleskující mezi dvěma muži byly skoro vidět.

“Jistěže. Plížil jsi se nocí jako ten, kdo utíká. Strávil jsem na tvém hledání moc času na to, abys mi teď utek.” Kaha´i se zamračil.

“Ti utek? Nechovej se, jak kdybych byl tvůj...” Reedův obličej ztvrdl.

“Probudil jsem tě! Patříš mi!” Kaha´i se mu šokovaně zadíval do očí. Sklonil hlavu. Reede zavřel oči a zhluboka se nadechl.

“Vyrazíme. Vyzvedněte Trixieho a zásoby. Chci odsud už vypadnout.” Zašel do ložnice.

 

Oscar dorazil s úsměvavým Trixiem a oznámením, že můžou vyrazit. Velitel zlodějů se zadíval na jejich nového společníka.

“Dobrý den, jsem Trixie.” Uklonil se. Muž ho napodobil

“Já jsem Maya.” Usmál se jemně. Trixie udiveně zvedl obočí.

“Čaroděj z lesa?” Když muž přikývl, pousmál se.

 Bezpečně je provázel lesem, až se konečně dostali na jeho okraj – se setměním. Schováni mezi stromy, rozdělali oheň a sesedali si kolem něj.

Reede se šel umýt k nedalekému potoku. Opláchl si obličej a zadíval se na sebe do vody. Místo svého odrazu spatřil Kaha´iův. Plný bolesti. Zamračil se a rozvířil vodu. Uvědomil si společnost.

“Jo?” Narovnal se a vlhkými prsty si prohrábl vlasy. Kaha´i vystoupil z poza stromů.

“Jen jsem se přišel umýt.” Klekl si vedle muže a naklonil se k potoku. Reede se zamračil a vstal. Bezeslov šel pryč. Kahai se zadíval na svůj odraz. Změnil se v Reedův zamračený. Povzdechl si a zčeřil hladinu.

Vrátil se zpět a opět rozčílil Reeda tím, že si sedl k Maye. Muž se pousmál a sklonil k němu hlavu. Vzal ho kolem ramen a zabalil do cestovní deky.

 

kapitola II.