kapitola I.

 

Skrz vysoké závěje sněhu se prodírala čtyřčlenná skupina. Kolem zuřila vánice. Všichni měli teplé kožené kabáty - zevnitř s kožešinou. Obličeje si chránili kapucami, šálami a jeden měl koženo-kožešinovou čepici s “ušima”. Zastavili se ve stínu skály, aby si odpočinuli.

“Ohnivý hory? To je hodně špatnej žert.” Snažil se muž s čepicí překřičet vítr kolem. “Mám pocit, že se to čím dál víc zhoršuje a těžko říct, zda jdeme vůbec dobře.” Dva muži souhlasně přikývli. Čtvrtý, který je vedl, si trochu zbytečně oprašoval oblečení.

“Jdeme dobře.” Řekl tónem, kterému se nedalo odporovat. Druhý muž si povzdechl.

“Doufám, že to bude stát za to.”

“Copak někdy nestálo?... Jdeme.” Upravil si šálu a vyrazil. Trojice reptaje něco o moc krátké přestávce za ním.

 

Měl pravdu. Po několika dalších hodinách, kdy je zesilující vánice významně zpomalila, stanuli před stavbou vytesanou do skály. Její okolí působilo dojmem, že právě zde je ohnisko bouře. Vydali se k mohutnému vchodu bez dveří. Byl z většiny zasypán sněhem, tak jako samotný Chrám ohně. Byl to chrám – tím si byli jisti. O jeho přívlastku trochu pochybovali. Pokud jeho název opravdu nevznikl žertem. V legendě, kterou našel jejich vůdce, zmínka o vzniku chrámu nestála. Vlastně ani žádné jiné podrobnosti. Ve skutečnosti ji zachycovalo několik listů papírů, které našel v jiné legendě. Na jednom z nich byla zakreslena notně vyšisovaná mapa.

Když stanuli ve vchodě, vánice zaskučela a ustala. Nevěřícně se otočili.

“Co to sakra...” Uvolnil si muž v čepici šálu a rozhlédl se po bílých závějích. Velitel se rozhlédl po částečně zasněžené aule chrámu. Vykročil. Jeho společníci oprašujíce si oblečení za ním. Ostatní se otočili, když jeden z mužů upadl.

“Uklouzlo mi to...” Řekl omluvně.

“Je to celý pokrytý ledem.” Podal mu vůdce ruku. Pomohl vstát a stáhl si kapucu. Byl to muž světlounce šedivých skoro bílých vlasů a výrazně zelených očí, které dominovaly jeho tvrdšímu krásnému obličeji a trochu zjemňovaly vizáž tvrdého, chladného bojovníka. Zastavili se ve vchodě do dalšího sálu.

“Můj bože.” Podlaha, stěny, sloupy – vše bylo pokryto ledem. Jakoby z něho vycházela slabá záře a osvětlovala místnost. Celkový dojem byl kouzelný – magický. Dopomáhaly tomu i nepravidelně rozestavěné sochy. Zvedli oči k třpytícím se klenbám vysokého stropu.

“Říkal si chrám boha ohně?” Ozval se muž v čepici. Druhý přikývl a prohlížel si jednu ze soch.

“Tak to bude asi on.” Ukázal směrem k vyvýšenému trůnu. Na něm seděla socha muže. Měl dlouhé červené vlasy stažené zdobenou čelenkou. Krásný pravidelný obličej a štíhlou pevnou postavu. Kolem pasu měl uvázanou jemně zdobenou sukni, mohla sahat po kotníky nebo být o něco delší. Na krku, pažích, kolem kotníků a ve vlasech měl několik ozdob. Na holé kůži na prsou a zádech se mu táhly červeno-černé ornamenty, připomínající plameny.

“Představoval jsem si ho jinak, ale... je nádhernej.” Usmál se jeden z mužů. “Vypadá, jak když je živej a jen spí.”

“A čeká na polibek, kterej mu zahřeje tělo a probudí oheň v žilách a srdci. “ Zasmál se muž v čepici.

“Divný je, že není obalenej ledem. Ale vážně působí dost skutečným dojmem. To barevný provedení.” Zakroutil hlavou a dřepl si k soše.

“Mu vraž tu pusu a uvidíš.” Pobídl ho pobaveně vůdce a prohlížel si tu dokonalou sochu. Jeho přítel se zasmál a dotkl se ozdob na ruce. Překvapeně zjistil, že je každá vyrobena samostatně.

“Neuvěřitelně propracovaný.” Otočil k nim hlavu. Trojice nasadila nevěřícné výrazy a odstoupila. Vrátil se pohledem na sochu. Sledovala ho krásnýma očima barvy ohně – plály dvěma plameny. Rychle vstal a ustoupil. Socha pomalu vstala. Muž jakoby vyrostl a ještě zkrásněl – jeho vlasy zahžnuly plamenem a prodloužily se – zdivočely. Vytvořily nádhernou ohnivou hřívu. Opálená kůže se probarvila, tak jako jeho oděv. V tu chvíli si byli jisti – je to bůh ohně. Najednou klopýtl, spadl na kolena a držejíce se za srdce se opřel o ruku. Opět se zmenšil a vrátil do původní podoby. Nejistě ho sledovali.

“Štípni mě.” Otočil muž v čepici hlavu k vůdci.

“Dobře, ale pak ty mě.” Sledoval mladíka. Postava sklánějící se u jejich nohou, nevypadala starší pětadvaceti let, přesto věděl, že je starší mnohem starší. Klečící se uklidnil. Pomalu vstal a zvedl k nim oči. Plameny v nich byly sotva znatelné. Zamračil se.

“Proč jsi mě vzbudil... tohle je potupné.” Muž udiveně zvedl obočí.

“Já? Proč já? Jen jsem se tě...”

“Dotkl?... Jsem bůh ohně. Cos čekal?! Teplo tvé dlaně mě probralo a dalo mi energii.” On zvedl svou ruku.

“Jenom ten letmej dotek?.... Hmm... teď si představ, co by udělal ta pusa.” Otočil pobaveně hlavu k druhému muži. Ten se zasmál a nespouštěl oči z mladíka.

“Co je to s tebou?” Zvedl k němu hlavu. Chvíli na něj mlčky hleděl a prohlížel si ho.

“Do toho vám nic není, zmizte odsud.” Rozhlédl se po sále. V očích se mu zaleskla bolest. Sešel schůdky trůnu a vydal se pomalou chůzi k východu. Šli za ním. Vyšel ven. Okolí se rozbouřilo. Vůdce se zamračil a zatáhl mladíka, bránícího si obličej před sněhem, zpět. Sníh se uklidnil.

“To si snad děláš...” Zakroutil jeden z mužů hlavou. Vůdce sklonil hlavu k mladíkovi. Mohl být o hlavu menší. Držel ho kolem ramen a zády tiskl k sobě. Malý bůh sledoval zasněženou krajinu.

“Tohle si nezasloužím.” Řekl spíš pro sebe a opíral se o muže. Sklonil hlavu a vymanil se z jeho náruče, i když teplo vycházející z ní bylo tak příjemné. Šel zpět.

“Je mi zima, měli bysme rozdělat oheň.” Ozval se jeden z mužů. Mladík se zastavil.

“Copak sis nevšim? Je to tu prokleté, tady nic hořet nebude.” Otočil se.

“Ale... ty jsi přece bůh ohně, můžeš...” Mladík se zamračil.

“Ty jsi vážně ještě pomalejší než vypadáš. Nevšim sis, že nejsem tak úplně ve své kůži?!” Vyštěkl.

“Po tolika letech sem někdo dorazí a musí to být uplný pitomec.” Jeho oči opět žhnuly dvěma plameny.

“Prohlídnem to tu a zkusíme přečkat noc?” Ozval se muž v čepici. Vůdce zamyšleně hleděl ven.

“Radši bych šel zpět... ale ve tmě moc daleko nedojdem. Prohledejte to tu.” Prohlédávali rozlehlý chrám.

“Máme to.” Rozhlédli se po velké pokladnici. Všichni se usmáli.

“Měl jsi pravdu... bohatej bůh.”

“To jsou dary od lidí, kteří sem přišli.” Ozvalo se ode dveří. Mladík mezi nimi prošel, stoupl si k truhlici a vyndal z ní přívěšek.

“Nikdy jsem si nebyl jist, co s nimi... jsou to jen chladné a studené cetky.”

“Proč jsi je potom...”

“Dary se přeci neodmítají... prokazovali jimi svou vděčnost, své prosby.” Vrátil cennost zpět.

“Moh jsi je rozdat.” Zvedl muž v čepici krásný náhrdelník.

“Snažil jsem se, těm kteří to potřebovali. Ti ale obvykle nepřišli pro bohatství a nestáli o něj.” Zadívali se na něj. Jemně se usmíval při vzpomínce. Od pohledu to byl arogantní, soběstřetný a panovačný muž. Byli si však jisti, že jeho srdce hoří silným a hřejivým plamenem.

“Ještě nějáký hloupý dotazy nebo už konečně vypadnete?” Možná nehoří.

“Škoda, že nepoberem všechno... v tý vánici toho moc nesnesem.” Mužova slova mladíka zaujala.

“Kdo vy jste?” Otočili k němu hlavy. Pousmáli se.

“Hledači pokladů... ti nejlepší, jaké bys našel. Mé jméno je Dexter, můj pane.” Vytvořil muž v čepici elegantní pukrle.

“Ti dva jsou Mark a Mathias... a tohle náš milovaný vůdce Gavin.” Muži se pobaveně pousmáli.

“Zloději?” Zvedl tázavě obočí. Muži se zatvářili lehce uraženě.

“Neřekl bych přímo zloději... A tvé ctěné jméno?” Mladík na něj nevěřícně hleděl.

“Co tím myslíš? Chceš mě ještě víc urazit než se vám to povedlo do teď?” Zahořely jeho oči.

“Urazit?”

“Nehrajte si se mnou!” Byl vzteky bez sebe.

“Všichni přece znají moje jméno! Jsem bůh!” Měli pocit, že vzplane. Najednou se chytl za srdce a svil se bolestí. Rychle k němu přiběhli.

“Uklidni se... nechtěli jsme tě rozčílit. Bohužel neznáme tvé jméno. Našli jsme o tobě jedinou titěrnou zmíňku a tu sledovali. Nemyslím, že někdo tam venku tuší, že tu chrám stojí a ty jsi v něm.” Položil mu Dexter ruce na ramena.

“Nesehejte na mě.” Odstrčil jeho ruce a unaveně si sedl na jednu z truhel.

“Zapomněli? Přece... jsem bůh. Není možné, že jste na mě zapomněli.” Šeptal.

“Dost tomu pomáhá okolí chrámu, nevšim sis, že posledních pár let tu nikdo nebyl?” Ozval se Gavin. Mladík se zamračil.

“Báječný a jako první sem dorazíte vy. Vezměte si co chcete a vypadněte. Už to nehodlám opakovat.” Šel pryč.

“Nemůžem ho tu přece nechat.” Podíval se Dexter na Gavina. Muž se zamračil.

“Ten s námi nepůjde.”

“Ale představte si jakou on má cenu. Mohli bysme mu pomoct zrušit tu kletbu... mít za sebou vděčnýho boha.” Ozval se vedle nich Mathias. Otočili k němu hlavy.

“Jsi snad nějákej odborník na kletby?” Zamračil se Gavin. “Navíc mám ten pocit, že on nebude moc vděčnej za záchranu. Je jak malý rozmachaný dítě.”

“Co bys čekal od boha.” Pousmál se Mark a zvedl velký kámen. “Neuvěřitelný.” Strčil si ho do tašky. Naplnili si tašky věcmi a šli do sálu. Bůh ohně si prohlížel jednu ze soch. Položil ji ruku na tvář. Všiml si jich.

“Sbohem.” Otočil hlavu zpět k soše mladé dívky.

“Vyrážíme až zítra.” Položil Dexter svou tašku na zem a stoupl si k němu.

“Jsou to lidé z chrámu, že?” Mladík se zamračil. Jeho výraz se změnil ve smutný a přikývl.

“Dokázal jsem v ní probudit takovou vášeň, tolik pocitů a teď...” Řekl tiše. Rozhlédli se mezi sebou.

“Vášně?” Ozval se Mathias. On si povzdechl a přešel k jiné soše.

“Byla to tvá milenka?” Mladík k němu pohoršeně otočil hlavu.

“Vážně si myslíš, že jen ona? Probudil jsem žár v tolika lidech.. Milovali můj dotek, mé polibky, mou vášeň... dokázal jsem zapálit plamen i v tom nechladnějším srdci.” Řekl zvláštně.

“Bylo by sobecké schovávat to jen pro jednoho člověka, nemyslíte?” Muži se pobaveně pousmáli.

“Tak tahle výmluva, mě ještě nenapadla.” Podíval se Dexter s úsměvem na Gavina. Se stejným výrazem přikývl.

“Takže na koho jsi ukázal, ten se do tebe zamiloval?” Obdařil i Marka pohoršeným pohledem a přešel k další soše.

“To bych si nedovolil. Dával jsem jim fyzickou slast, nic víc... tady jsi.” Chytl ruku sochy mladého muže. Vztáhl ruku k jeho obličeji.

“Je mi to líto.” Otočil se k nim. Povzdechl si.

“Zkusím pro vás rozdělat ten oheň, nebo tu umrznete jako oni.” Muži na něj překvapeně hleděli. V jeho obličeji byla najednou neuvěřitelná pokora. Přikývli. Dexter za všechny poděkoval.

“Řekl jsem, že to zkusím. Ne, že to zvládnu.” Zamračil se mladík. Pobaveně se pousmáli. Měli pravdu, měl v prsou srdce hořící silným plamenem.

Přinesli dřevěné židle z jedné z ložnic. Pracně rozlámali a vytvořili ohniště. Mladík si k němu klekl. Dotkl se jedné nohy a zavřel oči. Soustředěně se zamračil. Noha vzplála. Usmáli se. Trochu předčasně, protože plamen zeslábl. Mladík zvedl ruku. Gavin ho za ni bez řečí chytl. Ohniště vzplálo celé.

“Nádhera.” Usmál se Mark a sedl si, co nejblíž. Tak jako ostatní.

“Nezhasne?” On zakroutil hlavou a zamračeně vstal, aby se následně svezl Gavinovi do náruče. Začal protestovat, když si muž sedl a jeho si posadil mezi rozkročené nohy. Přesto se o něj opřel. Gavin se pousmál a přehodil si přes ramena deku ze své brašny. Držejíce její cípy mladíka objal. Přečkali noc.

 

Dexter se zadíval na pár. Pousmál se a dotkl se Gavina, který hlídal první polovinu noci. Muž sebou cukl a otevřel oči. Zničeně si je promnul.

“Neříkej, že už.” Dexter se pousmál.

“Neříkám.” Podal mu snídani, kterou připravil. Gavin sklonil hlavu k mladíkovi.

“Hmmm... pletu se nebo nám vážně něřek jméno?” Ukusoval chleba se sýrem.

“Hej.” Řekl jemně. Mladík sebou cukl o něco víc než on a zmateně se rozhlédl. Když si uvědomil, kde je a kdo jsou oni, zamračil se.

“Doufal jsem, že už budete pryč.” Protáhl se a zachumlal se do mužovo náruče.

“Už nám řekneš svoje jméno, nebo jsi stále uražený?” Usmál se Gavin. Zvedl k němu zamračeně oči.

“K čemu potřebujete znát moje jméno? Zapomenete tak jako ostatní.”

“Měli bychom vědět, jak ti říkat. Když s náma budeš cestovat.” Přidal se Dexter. Druhá věta mladíka zaujala. Nemusel nic říkat, otázku měl vepsanou v obličeji.

“Nečekáš, že tě tu necháme samotného.” Vysvětloval muž. Chvíli na ně mlčky hleděl aniž by v jeho obličeji bylo možné vyčíst jediný pocit.

“Proč byste mě sebou brali, jsem jen bůh, co sotva vyčaruje oheň pro zahřátí.” Zamračil se.

“I to se občas hodí.” Kývl Dexter hlavou k ohništi. Mladík se na něj zadíval.

“Nemůžu je tu nechat, to díky mně...”

“Tady jim nepomůžeš. Potřebuješ cítit teplo, aby z tebe nebyla zas socha tak jako z nich. Nemáš na výběr, musíš jít s námi.” Přerušil ho Gavin. Bůh ohně sklonil hlavu.

“Ne teplo... lidské teplo – teplo lidského srdce aby zahřálo to moje.” Řekl potichu. Muži udiveně zvedli obočí.

“Zahřálo tvoje?” Překvapeně zvedl oči k Dexterovi.

“Řekl jsem to...” Zmlkl, když muž přikývl. Rychle zakroutil hlavou.

“Na tom nesejde.”

“Musíme vědět, co je s tebou a kdo ti to udělal, pokud chceme pomoct.” Doplnil Gavin muže.

“Proč mi chcete pomáhat?” Řekl podezíravě.

“Už jen protože jsi ten nejrozkošnější bůh, jakého jsem kdy viděl.” Řekl pobaveně. Mladíkovi dalo velké úsilí, aby se netvářil rozpačitě. Co si to ty lidi dovolujou? A on je z nich nejhorší. Mluvit takhle s ním – mocným...

“Loki.” Zamračil se. Mužům chvíli trvalo, než jim došel význam jeho slov.

“Hmm... bez urážky ale to nezní moc božsky.” Řekl Dexter opatrně.

“Není... vybral jsem si to jméno sám... vzbuďte je, vyrazíme.” Vstal. Oba se zasmáli.

“Neuvěřitelný.” Zakroutil Gavin hlavou a zvedl svou tašku.

 

Zadívali se na bílé vrcholky.

“Opravdu nechceš...” Ozval se nervózně Mark. Mladík zakroutil hlavou a upravil si šálu, kterou si chránil obličej.

“Stačí mi ta šála, víc nepotřebuju.” Mark zvedl oči ke Gavinovi, hledaje pomoc. Ten pokrčil rameny a vykročil. Povzdechli si a vydali se po cestě, kterou jen tušili. Gavin pomáhal zdolávat závěje jejich malému bohovi. Zastavili se pod známým převisem. Shodli se na tom, že bouře postupně slábne. Všichni se zadívali na mladíka ve vůdcovo objetí. Tiskl se k němu a snažil se zachytit co nejvíce jeho tepla.

“Jak je na tom?” Gavin zakroutil hlavou.

“Nejsem si jistý, jestli to zvládne... hmmm... říkal jsi, co by udělal...” Řekl zamyšleně a dotkl se Lokiho pod bradou. Přizvedl si jeho obličej ke svému. K úžasu svých přátel se k němu sklonil. Mladík překvapeně otevřel oči, když ucítil dotek na svých rtech. Zadíval se do těch krásných smaragdů. Muž jemně laskal jeho rty svými. Byly tak příjemně měkké a něžné, tak teplé. Teplé. Teplo. Rozlilo se po celém těle ale hlavně v srdci. Co na tom, že ten muž je tak nesnesitelně... nesnesitelný. Jeho polibky jsou něco jiného. Zavřel oči a ovinul ruce kolem mužovo krku. Gavin se pousmál a také zavřel oči. Spojení jejich rtů se mu líbilo víc, než by čekal. Tak jako mladíkovo vřelá odpověď. Jeho drobnější postava mu tak nějak padla do náruče a příjemná vůně naplňovala jeho smysly. Tohle tedy vážně nečekal. Možná je to tím, že zrovna drží v náruči boha. Možná spíš poloboha ale bůh to je. Lehce se odklonil a zadíval se do plamenů jež tančily v mladíkovo očích. Pousmál se.

“Lepší?” ´Ten jeho sebejistý... co si myslí?!´

“Pusť... hned.” Odtáhl se Loki silou. Muž ho pustil. Mladík se otočil na stále překvapeně stojící skupinu. Zamračil se.

“Jdeme.” Vyrazil. Gavin se pobaveně pousmál.

“Loki?” Jen mávl rukou aby ho nechal. “Loki.” Snažil se vůdce.

“Co?!” Otočil se vztekle. Gavin ukázal směr cesty. Mladík něco zaúpěl a vydal se zpět. Prošel kolem nich. Dexter zvedl oči ke svému příteli. Všiml si jeho úsměvu.

“Hmmm... neměl jsem to být já, kdo mu měl vrazit tu pusu?”

“Propásls příležitost.” Vydal se za mladíkem. Trojice za ním.

 

“Hmmm... ale že ho to nabilo.” Sledoval Mathias postavu zdolávající závěje pár metrů před nimi. Mladík celou cestu přemýšlel o Gavinovo neuvěřitelné drzosti. Klidně si ho dovolí políbit. Bez jeho souhlasu a pak se tváři tak samolibě. Kdyby se mu to alespoň tak nelíbilo. To bude určitě tím, že tak dlouho s nikým nebyl. Určitě ano. Mohl ho políbit kdokoliv z nich.

“Sakra.” Snažil se Gavin o běh. Muži nejistě zvedli hlavy. Rozeběhli se za ním. Zamyšlený mladík prošel kolem vrčících bestií a pokračoval dál. Uslyšel bolestné zakňučení. V tu samou chvíli ho někdo chytl a prudce strčil za sebe až upadl. Zmateně hleděl na mužovo záda. Uvědomil si dotek měkké kůže na své dlani. Otočil hlavu vedle sebe. Rychle ucukl rukou a sledoval mrtvého sněžného psa. Rozhlédl se – kolem něj stáli jeho zachránci a kolem nich přecházela a vrčela smečka divokých psů. Byla to obrovská děsivá stvoření. Vstal.

“Drž se mezi náma.” Řekl Gavin přes své rameno. Z úzké dlouhé čepele ještě kapala krev tvora, který po mladíkovi skočil. Psi zaútočili, muži se bránili. Po několika nezdařilých útocích tvorové utekli. Schovali zbraně a otočili se k mladíkovi. Hleděl na mrtvé zvíře u svých nohou. Zamračil se a sklonil se k němu. Pohladil po bělostné husté srsti.

“Je mi to líto, příteli. Odpusť.” Překvapeně na něj hleděli. Gavin se k němu sklonil a zvedl ho.

“Půjdeme.” Řekl jemně. Chtěl mu vynadat do naprostých pitomců. Mladík ale svým činem rozpustil jeho hněv stejně rychle jako plamen vločku sněhu. Roplynul se v jeden jediný okamžik, kdy si Loki dřepl k tvorovi a omluvil se. S pokorou a upřímnou bolestí v očích. Skoro zalitoval, že psa zabil.

“Drž se u nás.” Řekl jednoduše a vedl ho dál.

 

Se setměním dorazili k dalšímu převisu. Loki opět rozdělal oheň. Zamračil se.

“Chci dnes zůstat u něj.” Ukázal na Dextera. Gavin se zamračil.

“Na to zapomeň.” Překvapil sám sebe. Proč mu ta představa tolik vadí? Loki mu opětoval pohled.

“Chci jeho ne tebe.” Trval mladík na svém. Dexter se nadechl. Jeho přítel ho zarazil, když k němu zvedl ruku.

“Proč?” Zeptal se.

“Jsi nesnesitelně samolibý a navíc se mi tvoje blízkost ani polibky nelíbí... jeho dotek mě probral.”

“Dobře.” Pokrčil Gavin rameny. Mladík rozšířil překvapeně oči. Jeho lhostejnost ho dopálila snad ještě víc než jeho panovačnost.

“Co tím myslíš?” Muž se zabalil do deky.

“Můžeš spát u koho chceš, je mi to jedno.” Vzal si od Dextera večeři. Ten se pobaveně usmíval. Vůbec mu to nebylo jedno. Tenhle jeho tichý chlad znal moc dobře. Otočil hlavu k Lokimu. Jeho nemusel znát, aby věděl, že zuří úplně stejně.

“Vlastně můžu spát klidně sám.” Zamračil se mladík a trucovitě si sedl, co nejdál od muže.

“Dělej, jak myslíš.” Věnoval se Gavin večeři. Co nejpohodlněji a nejtepleji si ustlali a oddali se spánku.

Tentokrát hlídal Mark a k ránu ho střídal Mathias. Loki seděl vedle něj a sledoval plameny. Občas zvedl ruku a aniž by mu nějak ublížily, mazlil se s nimi. Vydržel vzhůru celou noc. K ránu ho přepadla únava, přesto pomalou těžkou chůzí následoval skupinu. Vítr tančil kolem jeho těla a šeptal mu do uší. Vysmívajícím se, provokativním šepotem. Mladík se zastavil, když si uvědomil, že skutečně slyší šepot. Jeho jasná zřetelná slova. Ne. To není vítr. Rozhlédl se. Necítil jeho přítomnost, jen jeho ledové prsty kolem svého srdce. Cítil, jak se ostré ledové krystalky probodávají hlouběji a hlouběji. Nedokázal tomu zabránit ne bez cizí pomoci. Byl unavený bojem který už dávno prohrál. Pokaždé když se pokusil o sebemenší vzdor, chlad v jeho srdci zesílil a odpověděl – tvrdě a nesnesitelně bolestně. Pokaždé se vzdal a ustoupil o kousek dál. Zbývalo už tak málo. Až i to málo vyhasne, bude konec. Zamračil se bolestí a zvedl oči k vzdalujícím se obrysům postav. Jeho tělo samovolně kleslo na kolena a opřelo se o ruce.

Gavin se zastavil a otočil. V duchu si nelichotivě zanadával a přidal ránu něčím tvrdým. Rychle šel zpět. Jeho společníci s ním. Uvolněně se zadíval na sklánějící se postavu. Sáhl po meči, když se rozplynula ve víru vloček. Zadíval se na Lokiho schouleného v závěji. Byl si jistý, že ať to byl kdokoliv nebo cokoliv, skláněl se nad mladíkem. Zamračil se a vzal ho do náruče.

“Loki?” Pohladil ho po pobledlé tváři. “Loki... no tak.” Dýchl mu do dlaní a snažil se ho zahřát. Schoval ho pod svůj kabát a přitiskl k sobě. Zvedl oči ke trojici. Ti ho strnule sledovali. Zakroutil hlavou.

“Myslim, že...” Rozšířil překvapením oči a sklonil hlavu k mladíkovi, který pevně sevřel rolák na jeho prsou. Silou, která mu zbývala, se odtáhl a zvedl k němu oči.

“Jeho... jeho kouzlo mě nechce pustit. Musíte... musíte pryč... ode mě... nebo...” Snažil se dostat z Gavinovo objetí a vstát. Muž ho stáhl zpět do své náruče.

“Uklidni se... už je to pryč. Jsem tu... jsem u tebe.” Držel ho pevně. Jeho srdce se stále snažilo vyskočit z prsou. Nikdy nic takového necítil. Takový strach. On se přece nikdy ničeho nebál, tak proč teď ano? Proč se tolik bál o toho malého boha? Tak něuvěřitelně rozkošného malého boha. Zamračil se.

“Najděte nějáký úkryt.” Muži přikývli a vydali se hledat.

“Tohle už mi nedělej.” Zašeptal mladíkovi do vlasů.

“Tobě?” Zachraptěl zničeně a doufal, že dostatečně nesouhlasně. Gavin se pobaveně pousmál.

“Jistě, našel jsem tě. Patříš mi. Jsem přece lovec pokladů. Co najdu, považuju za svoje.” Loki něco zabručel. Víc nezvládl. Jako souhlas to ale určitě neznělo.

Dexter se vrátil. Našli něco jako úkryt. Sesedali si k sobě, aby se zahřáli. Doufali, že mladík se brzo vzpamatuje a rozdělá oheň. Uvolněně se usmáli, když otevřel oči a zvedl je k nim.

“Takže? Vysvětlíš nám, čí kouzlo?” Zamračil se Gavin. Mladík sklonil hlavu.

“Nechci o tom mluvit a kdybych náhodou chtěl, určitě ne s tebou.” Zachumlal se do jeho náruče. Muži se pousmáli. Je v pořádku.

“Zvládneš oheň? Nebo se cítíš na cestu?” Ozval se Dexter.

“Dejte mi chvíli... chci jít dál.” Přikývli. To oni taky. V horách kolem bylo něco mrazivě děsivého. Něco, co je oslabovalo. Pomalu ale jistě.

 

Pokračovali v cestě. Uvolněně sledovali poslední z vloček dopadající na zem. Sněhu stále ubývalo až se zcela ztratil.

“Trochu jsem se bál, že nás to bude pronásledovat.” Otočil se Mark na klidné zářící vrcholky. Ve večerním slunci působily až romanticky. Skoro začali pochybovat o tom, že v nich před pár minutami skutečně zuřila sněhová bouře.

Se vzdalujícími se horami se teplota zvyšovala. Dle barevnosti listů Loki usoudil, že je podzim a ten den byl příjemný podzimní večer. Rozhlížel se po korunách stromů lesa, který lemoval hory z jedné jejich strany. Vždy se rád kochal barvami podzimu. Připomínaly mu plameny ohně. Tiše kráčel vedle Gavina, držejíce jeho ruku a poslouchal zvuky kolem. Nevědel proč ale měl tušení, že ho muž nenechá jen tak odejít. Zmínil se o pomoci ale hlavně o tom, že mu mladík patří. V tu chvíli na tom ale nezáleželo. Byl po dlouhé době spokojený a citíl se v bezpečí. Na nepatrný okamžik ho napadlo, že snad díky Gavinovi. Proč by to ale mělo být kvůli němu? Jen dlouho necítil lidský dotek a něčí hřejivou náruč. Proto ho ta jeho tak odzbrojovala. Jakmile dorazí do civilizace, najde někoho odpovídajícího jeho vkusu a probudí v něm vášeň tak jako už tolikrát v minulosti. Gavin. Nepotřebuje žádného Gavina. Není na něm nic vyjímečného. Je to obyčejný zloděj. Navíc.

“Utáboříme se nebo dojdem do Hellie?” Otočil se Dexter, vedoucí skupinu.

“Rád bych se dnes vyspal v posteli.” Zvedl k němu Gavin oči. Muž jen přikývl. Loki k nim překvapeně otočil hlavu.

“Hellie ještě stojí?” Přikývli. “Hmm... to jsem se Helliovi smál, že ta jeho vesnice nevydrží víc, jak deset let.” Zakroutil hlavou.

“Vesnice? No... asi budeš trochu překvapený.” Otočil Mark s úsměvem hlavu k Dexterovi. Ten se pobaveně pousmál a přikývl.

 

Loki nevěřícně sledoval postmoderní město. Bylo spojením technologie, dávno minulých časů a snad i magie. V tu chvíli zrovna zářilo hlučným nočním životem.

“Jak... jak dlouho jsem tam...” Přešel jeho hlas v šepot. Rychle k němu přiběhli, když klesl na kolena. Zakryl si rukou pusu a přes slzy v očích sledoval světla budov. Nejistě na něj hleděli.

“Loki?” Řekl opatrně Dexter. Mladík sklonil hlavu.

“Jsem zapomenutý bůh z dávno zapomenuté doby... nepotřebný pro váš svět.” Zašeptal. Zamračil se a zvedl oči ke Gavinovi, který mu pomohl vstát.

“Můžeme jít? Jsem unavený.”

Jen přikývl a vedl ho k městu. Ostatní šli tiše za nimi. Loki objímal muže kolem pasu a tiskl se k němu. On ho držel kolem ramen a snažil se chránit před hlukem a kvaltem ulic. Citil, jak mu chabne v náruči. Konečně stanuli před hotelem.

“Dojdi tam, počkáme.” Namířil si to Gavin k výtahům. Dexter přikývl a šel k usměvavé recepční.

Posadili mladíka na velké “letiště”.

“No... dobrou.” odešli Mark s Mathiasem do druhého pokoje. Byl dveřmi propojený s tímto. Dexter se rozvalil na posteli. Otočil hlavu ke dvěma. Loki seděl na okraji postele a působil naprosto ztraceně. Gavin si k němu klekl, chytl ho za ruce.

“Půjdeme spát, dobře?” Položil mu ruku na tvář. Mladík jen přikývl a přesunul se na svou půlku postele. Lehl si na bok a zavřel oči. Muž si povzdechl a otočil hlavu ke svému příteli. Oba se zamračili.

“Mám hlad.” Oznámil Dexter. Gavin přikývl. Odešli z pokoje a sedli si do místní restaurace. Za ticha se najedli. Tmavě-rudovlasý muž krásného obličeje – Dexter – se zamračeně napil.

“Trochu pochybuju o tom, že ho zachraňujem.” Druhý muž k němu zvedl oči.

“Možná bysme ho mohli nechat v nějákém chrámu. Mohli by vědět, co dělat.” Gavin zakroutil hlavou.

“To ho radši budu mít pověšenýho na krku do konce života.” Muž se pousmál.

“Nejsem si jistej jestli je to pro tebe trest nebo výhra. Když tak sleduju, jaks ho adoptoval.” Gavin se na svého přítele zamračil. Jeho výraz zjemněl. Zasmál se.

“Samotnýho mě to vyděsilo, ale nemůžu si pomoct.” Sklonil hlavu ke své skleničce.

“Nikdy mi žádná žena nepřišla tak rozkošná a zároveň sexy jako on... a nemyslím, že je to jenom tím, že je bůh.” Dodal.

“Hrozně mě rozčiluje představa, že by měl patřit někomu jinému. Že by někdo cítil, to co cítím já, když ho držím... když jsem ho...” Dotkl se podvědomě rtů. Dexter na muže tiše hleděl. Byli přátelé už dlouho, ale takhle Gavin nikdy o nikom nemluvil – nepřemýšlel. Nikdy by nevěřil, že tak rychle někomu propadne. Pousmál se

“Nechci tě děsit ještě víc, ale myslím, že ses nám zamiloval.” Dost lidí by jeho pohled zabil. Dexter se zasmál.

“Půjdem.” Vstal. Druhý můž ho následoval. Když dorazili do pokoje, umyli se a Dexter si lehl na volnou postel. Gavin s pod mladíka vytáhl přikrývku a lehl si za něj. Neodolal a vzal ho do náruče. Dexter se na ně s úsměvem zadíval. ´Probodávej očima jak chceš, zamiloval ses.´ Pomyslel si, pak unaven několika náročnými dny usnul.

 

Gavin se ráno probral. Promnul si oči a lehl si na záda. Rozhlédl se. Loki stál u okna a sledoval ulici pod nimi. Muž otočil hlavu k druhé posteli. Dexter byl pryč.

“Šel koupit jídlo na cestu.” Vrátil se pohledem na mladíka. Vstal a protáhl se. Mladík sjel pohledem jeho štíhlou vypracovanou postavu. ´Dlouho jsem s nikým nebyl.´ Vysvětloval si vzrušení, které jím projelo při pohledu na polonahého muže.

“Přes den nepůsobí tak...” Nevěděl jak pokračovat. Nemůže přece přiznat, že ho svět kolem děsí. Sklonil hlavu.

“Co se mnou bude teď?” Gavin k němu zvedl oči od kalhot, které si oblékal.

“Najdem toho, kdo ti to udělal.” Pokrčil rameny. “A budem doufat, že jeho zloba už vyprchala.” Oblékl si košili.

“Možná by pomohlo, kdybys nám řek, cos mu proved.” Loki udiveně zvedl obočí. Gavin se na něj s úsměvem zadíval.

“Mám pravdu, že? Něco jsi mu proved a tohle byl trest. Pomsta.” Mladík sklonil hlavu. Oba otočili hlavu ke dveřím, které se otevřely. Dexter pozdravil.

“Hádal bych, žes ho urazil... a dost možná úmyslně. Tím svým drzým arogantním jazykem.” Loki se zamračil.

“Tak to není.” Řekl vzpurně.

“Tak cos mu proved? Musel to být někdo mocný, když zvládl něco takového... nebo jsi nebyl tak mocný, na jakého si hraješ?” Bavil se Gavin. Dexter se zájmem poslouchal. Jak čekali. Jeho vlasy začly žhnout.

“Nezahrávej si, člověče. Zdá se, že jsi stále ještě nepochopil s kým máš tu čest!” Zazvonil mladíkův hlas. Byl mocný, vznešený, nádherný. Chytl se za srdce, klesl na kolena a vyhasl. Gavinovi přeběhl po obličeji úsměv.

“Byl to někdo mocný. Ty jsi byl jeden z vyšších, nemám pravdu?” Loki se zamračil.

“Co na tom... teď jsem jen podřadný démon ohně.” Vstal pracně. Zašel do koupelny. Dexter otočil hlavu ke Gavinovi.

“Hmmm... nejdřív jsem myslel, že to byl jeden z těch podřadnějších bohů – nějáký démon, polobůh ohně. Ale myslím, že je skutečnej.” Zadíval se Gavin do dveří.

“Nerozumím... bohové nějak nejsou můj obor.”

“Hmmm... četl jsem, že ne všichni bohové byli stejně mocní – někteří byli vlastně jen něco jako démoni. Myslím, že náš Loki je jeden z těch mocnějších. Možná nějáký přímý potomek boha ohně.”

“Co tys všechno nečet.” Zakroutil Dexter hlavou. Gavin se ironicky pousmál.

“Jako dítě jsem měl dost času... upřímně. Myslím, že dnešní bozi jsou jen odlesk bohů starýho národa. A podle všeho nějákej zvrácenej odlesk. Možná proto všechny spisy a knihy o starym národě tak záhadně zmizely.” Otočil hlavu k Lokimu, který vyšel z koupelny.

“Chci si dát koupel.” Uzemnil oba muže. Chvili na něj tiše hleděli. Začali se smát.

“Asi jsi měl pravdu... je to nějáký božský princátko.” Smál se Dexter. Tón, který mladík použil. Neuvěřitelný. Působil ale tak něžně naivně ve své urozenosti, že se na něj nedokázali zlobit a Dexter jen přikývl.

“Něco s tím udělám... ale ta vana, co je vedle je asi trochu malá.” Mladík na něj nechápavě hleděl. Muž si povzdechl.

“Tohle je vana... lidi se v tom koupou.” Loki nevěřícně rozšířil oči.

“Tahle malá věc?” Sledoval rohovou vanu. “Vždyť se tam vejde jeden člověk.”

“A kolik by vás tam mělo bejt?” Bavil se Gavin.

“Tři – já a dvě myčky.” Nezaváhal mladík s odpovědí. Muži stuhli.

“Hmm... .myčky. Zní to všelijak ale ta představa...” Zamyslel se Dexter s úsměvem. Gavin zakroutil hlavou.

“To mi nedošlo... ty jsi zvyklej, že tě neustále někdo obskakuje.” Mladík se při jeho slovech zarděl.

“Tak to není. Jen občas vyžaduji... vykoupu se sám... jděte!” Oba se pousmáli.

“S tím mytím můžu pomoct, jestli chceš.”

“Hned odejdi!” Zkřížil ruce na prsou a podpálil Gavina pohledem. Jeho pobavený úsměv ho provokoval ještě víc.

“Myslím, že bych tu měl zůstat. Co když tě přepadne slabost. Ještě se mi tu utopíš.” Lokiho oči začly hořet.

“Ti?!” Byl vzteky bez sebe. “Přestaň si mě neustále...” Zmizel jeho hlas v bolestném výkřiku. Zřítil se k zemi, držejíce se za srdce. To bylo poprvé, co ho bolest přinutila k výkřiku. Gavin si k němu rychle dřepl.

“Uklidni se. Omlouvám se, ale když ty se tak rozkošně rozčiluješ... nemůžu si pak pomoct.” Objal ho.

“Už tě nechám v klidu, dobře? Tak se uklidni.” Hladil ho po zádech.

“Měl bych tě děsit, ne ti připadat rozkošný.” Zabručel mladík. Muži se pousmáli.

“Jak něco takového mohl udělat.” Zašeptal. “Někomu koho miloval.” Oba zpozorněli. Vyměnili si pohledy.

“Loki?” Ozval se Dexter.

“Co?” Užíval si Gavinovu náruč.

“Miloval tě?” Mladík sebou cukl. Odtáhl se od muže. Nechápavě se podíval na Dextera.

“Zrovna jsi řekl, jak ti to mohl udělat, když tě miloval.” Rychle otočil hlavu ke Gavinovi. Ten přikývl. Sklonil hlavu.

“Proč... proč se stále tak vyptáváte, nechte mě být.” Zamračil se. Muži si povzdechli. Dexter mu připravil koupel. Mladík se zadíval na pěnou pokrytou vodu. Bez sebemenších rozpaků se svlékl a vlezl si do ní. Dexter otočil hlavu ke Gavinovi.

“Raději půjdu.” Odešel rychle, aby si jeho přítel nevšiml zrůžovělých tváří. Gavin sledoval mladíka. Uvolněně ležel ve vodě a nechal se hýčkat její něžnou náručí. Aniž by to Loki tušil, připravil mu lehce horké chvilky. V okamžik, kdy se svlékl. Vzhledem k úspornému oblečení, měl Gavin pocit, že víc už snad odhalit nemůže. Spletl se. Když viděl jeho krásné štíhlé tělo, měl nutkání chytit ho, zatáhnout do přikrývek a milovat se s ním. Tvrdě a rychle a pak mazlivě něžně. Hodiny ho hýčkat a rozmazlovat.

Sklonil hlavu. Loki sledoval jemný úsměv v jeho obličeji. Vycházelo z něj teplo a něha. ´Proč musí mít takovou hroznou povahu? Kdyby nebyl tak... byl by přesně můj typ.´ Prohlížel si muže. Zamyšlen nevnímal, že k němu Gavin zvedl oči. Zadíval se do nich. ´Ty krásné oči, umí se jimi tak podívat... a jeho rty...´ Sklopil zrak k ústům. Vzpomněl si na jejich polibky.

“Co... co to...proč jsi... Gavine.” Nebyl schopný najít správná slova. Ten muž si prostě dělá, co chce. Nikdy si nikdo nedovolil to co on. Ani by to nikdy nikomu nedovolil. Tak proč jemu to prochází? A tak lehce?

“Chtěl jsi přece umýt nebo ne?” Zašeptal Gavin u jeho ucha a zvedl houbu položenou na okraji vany.

“Ale takhle...” Protestoval mladík odzbrojený jeho hlasem. Předklonil hlavu, když mu muž začal omývat záda. Pousmál se a opřel ho o sebe, jeho ruce si to namířily k Lokiho hrudníku. Ten jen ležel a oddával se jeho péči. Byla moc příjemná na to, aby ho zarazil.

Otevřel oči, když Gavinovo volná ruka sjela níž. Muž se pousmál. Tak se nespletl. Když předtím viděl Lokiho výraz, hádal zda je či není vzrušený. Překvapila ho jeho spokojenost nad zjištěním, že ano. Objal dlaní mladíkovo penis a začal přejíždět po celé jeho délce. Loki se steny příjímal muka a prsty bořil do houby v Gavinovo druhé ruce. Jeho vlasy zažhnuly a samovolně se vlnily, jakoby žily svým vlastním životem.

Muž pustil houbu. Dotkl se mladíka pod bradou a přizvedl jeho obličej ke svému. Zadíval se do přivřených očí. Usmál se a sklonil se k jeho rtům. V životě neviděl nic tak krásného jako Lokiho v zápalu vášně. Nic tak podmanivého, nic tak vzrušujícího. Uvědomil si mladíkovo zasténaní. Rychle se odklonil. Mračil se bolestí.

“Loki.” Řekl bezradně. Bůh ohně otevřel oči. Pousmál se.

“Pokračuj.” Políbil ho. Gavin zamračeně zakroutil hlavou.

“To je v pořádku... nepřestávej.” Vztáhl ruku k jeho obličeji. Gavin se mu zadíval do očí. Jemně se usmál a přikývl.

Mladíkovi utekl hlasitý sten, pak se schoulil v jeho náruči. Muž ho objal. Nebyl si jistý, ale zdálo se mu, že ke konci bolest ustoupila. Loki pomalu otevřel oči.

“Někdo by ti měl dát školení v omývaní boha... takhle se to nedělá.” Gavin se zasmál a políbil ho do vlasů.

“Ty jsi ale taky...”

“To je v pořádku... necháme to na příště.” Držel ho Gavin pevně. ´Na příště?´ Pomyslel si Loki trochu zaskočeně, ale neřešil to. Teď na tom nezáleželo. Dlouho leželi a vnímali jen blízkost toho druhého.

“Za chvíli se asi rozpustím.” Ozval se muž. Loki si povzdechl a odtáhl se od něj. Vylezl z vody. Gavin zakroutil hlavou. Mohl od boha ohně čekat, že nebude potřebovat ručník. Mladík jednoduše uschnul. Muž také vylezl. Loki mu položil dlaň na prsa. Kapky vody se vypařily. Zvedl oči k němu.

“Nejradši bych tě za tu drzost spálil na popel ale...” Zamračil se.

“Hmm... ta bolest přestala nebo ne?” Loki se zarazil. Přikývl a zatvářil se zamyšleně.

“To se ještě nestalo. Ustoupila, jakoby by ji něco...” Přemýšlel. Zvedl oči k němu.

“Vyrazíme?” Gavin přikývl. Už si zvykl na to, že mladík dost často utíná rozhovory v půlce.

“Jen zůstává otázkou kam.” Oblékl si košili.

“Hmmm... předpokládám, že vy zas půjdete hledat ňejáký poklad nebo tak něco.” Gavin si pozvdechl. Je tvrdohlavější než on.

“Loki.” Řekl výhružně. “Nepočítej s tím, že tě nechám samotnýho. V tvym stavu.”

“Ty jsi tvrdohlavější než já.” Zamračil se mladík. Gavin se upřímně zasmál.

“Zrovna to jsem si teď myslel já o tobě. Vyrazíme, až nám povíš kam.” Trval na svém.

“Zapomněl jsi? Byl jsem nějákou dobu mimo. Nevím sám, kam mám jít.”

“Hmmm... když nám povíš, koho hledáš. Možná budem vědět.” Loki něco zavrčel.

“Takže?”

“Kde je nejbližší chrám?”

“Proč?”

“Zeptám se tam na toho koho hledám a na cestu.” Gavin zakroutil hlavou.

“Nechápu proč mi to nechceš říct. Co je na tom tak tajnýho, přece....”

“Podívej se, co udělal mně. Nechci riskovat, že tobě... vám...” Přerušil ho mladík zoufale. Gavin na něj překvapeně hleděl.

“Prosím, nechte mě jít samotného.” Řekl bezradně. Muž mu položil ruce na ramena, přitáhl si ho do náruče a pevně objal.

“Myslím, že nejbližší je ve Varuně.” Zamyslel se. Loki otevřel oči. ´Niniel?´ Pomyslel si.