kapitola I.

 

Pod klenbami kořenů stromů procházela postava v černé široké kápi. Kapucí se snažila chránit obličej před silným větrem a deštěm. Opřela se o jeden z kmenů a zvedla hlavu ke korunám stromů. Byly neuvěřitelné vysoké a mohutné – tak jako vše kolem. Byl to jistě nádherný les - za dne a vlídnějšího počasí. Nyní působil hrůzostrašně – díky temné noci i větru, který ohýbal vše, co mohl.

Postava chvíli odpočívala a pak se vydala dál na cestu. Někde tam – mezi vysokými větvemi, byl její cíl. Lesní vesnice.

Když déšť s větrem zesílily a postavu praštila ulomená větev, zastavila se v závětří stromu. Všimla si kořenů, které tvořily zapletenou stříšku u paty kmene. Uvolněně si stoupla pod ní a rozhlédla se. Jeden ze stromů, jehož kořeny tvořily úkryt, měl přímo od země prasklý kmen. Byla to široká prasklina a táhla se vysoko ke koruně stromu. Cestovatel položil dlaň na dřevo. Bylo suché. Odhodlaně zvedl hlavu. Začal pomalu šplhat nahoru.

Opřel se zády o kmen a nohama proti. Zadíval se dolů. Když jeden z blesků rozzářil nebe, vyděšeně rozšířil oči. Pavučina? Viděl dobře? Soustředěně hleděl dolů a snažil se zachytit sebemenší pohyb. Očima probodnou temnotu a spatřit původce svého strachu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Je tam. Bílá lesknoucí se – čerstvě spletená.

“Trochu vysoko.” Ozvalo se pobaveným hlasem vedle. Rychle tam otočil hlavu a zadíval se na hnědovlasého muže. Usmíval se půlkou úst.

“Ale ne.” Zadíval se dolů, když postavě v kápi podjely nohy. Marně se snažila zachytit se něčeho kolem sebe. Dopadla do husté pavučiny. Protrhla se, ale stačila zbrzdit pád. Podle hlasu muž zasténal, když dopadl na zem. Hnědovlasý se spokojeně pousmál a začal šplhat dolů. Zarazil se. Nad ležícím stál další muž. Měl tmavé vlasy a oblečení. Zvedl hlavu. Zachytil rychlý pohyb ve stínech kmene. Vrátil se pohledem k postavě u svých nohou. Sklonil se k ní a odhrnul látku kapuci. Zadíval se na bělovlasého muže, měl jemný krásný obličej s velkýma očima. Otřeseně zamrkal a omámeně se zadíval na klečícího.

“Kdo... prosím ten...” Protočily se mu panenky a on ztratil vědomí. Muž si povzdechl.

 

Bělovlasý muž se probral. Zadíval se do kamenného stropu. Trochu otupěle si promnul oči a rozhlédl se. Byl v jeskyni. V dokonale zařízené jeskyni. Pomalu si sedl. Zamračil se bolestí. Bolela ho záda a ruka. Dotkl se obvazu kolem svého hrudníku a paže. Snažil se vzpomenout odkud by mohl mít... zarazil se. No jistě šplhal nahoru v kmeni stromu, pak pavučina a ten muž. Pád dolů do tmy, znovu pavučina a pak... krásné jantarové oči.

Spustil nohy z postele a pracně vstal.

“Měl bys ležet.” Ozval se hluboký sametový hlas. Muž rychle otočil hlavu jeho směrem. ´Jantarové oči.´ Prolétlo mu hlavou při pohledu na muže, sedícího v pohodlně vypadajícím křesle. Měl krásný pravidelný obličej s výraznýma žlutýma očima. Delší temně černé vlasy. Ve svém uvolněném posedu a černém oblečení vyzařoval sílu a jistotu – zároveň něco podmanivého, charismatického. Srdce bělovlasého se zachvělo.

“Kdo jsi?” Sledoval, jak muž vstává a pomalou elegantní chůzí kráčí k němu.

“Záleží na tom?” Přinutil ho několika jemnými pohyby znovu si lehnout.

“Bolí tě ještě něco kromě zad a ruky?” Sedl si a prohlížel si ho. Mohli být stejně staří, jistě ale ne stejně stavění. Zraněný muž byl drobnější štíhlejší postavy než on. Měl opravdu krásný obličej a ty oči. Temně zelené hluboké velké oči. Měl v sobě určitou křehkost a jemnost, ke které dopomáhaly světlé delší prameny, lemující půvabnou tvář.

“Ale... chtěl bych znát jméno svého zachránce.” Chytl lehkou přikrývku, kterou ho muž přikryl. On k němu zvedl oči.

“Hmmm... jsem Thane. Thane Lycosa.” Kývl jemně hlavou. Muž ho napodobil.

“Já... Shahai. Shahai Ganyra.” Usmál se jemně. Thane se na něj zadíval.

“Co jsi dělal tak pozdě a v tom počasí v lese?” Odhrnul mu neposlušné prameny z obličeje. Když si uvědomil, co zrovna udělal, stáhl svou ruku zpět.

“Hledal jsem vesnici.” Zčervenal.

“Na špatném místě.” Shahaie trochu urazil pobavený tón.

“Nejsem odsud a ten muž říkal ať sleduji potok, ale v tom dešti...” Zakroutil hlavou.

“Také říkal, že v lese žije pavouk. Samotářský lovec.” Dodal.

“A dál?” Muž pokrčil rameny.

“Prý... prý se vesničané bojí vyjít sami do lesa. Prý je krutý a... byl to on, mám pravdu?” Thane pokrčil rameny a vstal.

“Měl bys odpočívat.” Shahai se za ním nejistě zadíval. Urazil ho něčím?

“Až se budeš cítit na cestu, doprovodím tě k vesnici.” Muž zpororněl.

“Jsi z vesnice?”

“Ne.” Shahai se zadíval do stropu. ´Asi není zvyklý na návštěvy. Nevypadá jako někdo, kdo má rád společnost.´ Pomyslel si. Zavřel oči a okamžitě usnul.

 

Když se znovu probral, Thane byl stále pryč. Cítil se mnohem lépe, vstal a oblékl si své bílé oblečení – bylo čistě vyprané. Pousmál se a šel hledat svého hostitele.

Vyšel ven z jeskyně a protáhl se. Vzduch byl příjemně chladivý a svěží. Rozhlédl se, zavřel oči. Na zádech se mu zhmotnila motýlí křídla. Byla ohromná – panensky bílá.

Thane se zastavil a zadíval se na muže. Dech se zachvěl. V životě neviděl nic krásnějšího. Shahai působil tak čistě – křehce skoro až posvátně. S vlasy si hrál jemný vánek a světlá pleť jakoby se třpytila. Křídla zářila a působila skoro až étericky. On působil. Byl nádherný.

Muž sklonil hlavu. Zamračil se a schoval se za strom. Zadíval se na větev u své nohy. Stlačil ji pod nohou a vyšel zpoza stromu. Jak si myslel – křídla i jejich kouzlo byly pryč. Přesto si musel připustit, že i bez nich je Shahai to nejpůvabnější, co kdy viděl. Obzvlášť když se usmívá. Sledoval jemný úsměv.

“Vítej zpět.” Thane něco zabručel a podal mu vak na vodu, který držel. Shahai si ho nejistě vzal a očima následoval muže. Ten zašel do své jeskyně. Druhý sklonil hlavu k vaku. Otevřel a přičichl. Udiveně zvedl obočí.

“Co je to... voní jako snad všechny květiny, které jsem kdy...”

“Lesní voda. Něco jako nektar lesa, používají ji lidé z vesnice.” Muž na něj chvíli tiše hleděl. Napil se. Jeho obličej se rozzářil.

“Je výborná. To oni ji výrábějí?”

“To les. Pramení na několika místech.” Sedl si do křesla a pohodlně se opřel. Zavřel oči. Vypadal dost unaveně. Shahai na chvíli zaváhal ale pak k němu přešel a dotkl se jeho ruky. Muž otevřel oči.

“Děkuji... nejen, že jsi mě zachránil ale ještě se o mě tak staráš. Děkuji.”

“Není třeba.” Prohrábl si Thane vlasy. Shahai zakroutil hlavou.

“Ale ano je. Mohl jsi mě tam nechat. Dost možná umřít... ale neudělal jsi to.” Trval na svém. Thane si povzdechl.

“Fajn, beru to jako návrh, příště tě tam nechám... teď mě omluv. Jsem dost unavený.” Zavřel opět oči.

“Proč jsi mě zachraňoval?” Nenechal se odbýt a snažil se nevnímat mužovo tvrdý výraz, když znovu otevřel oči.

“Protože v bezvědomí jsi vypadal neškodně.” Vstal.

“K-kam...” Chytl ho Shahai za paži. Thane sklonil hlavu k ruce. Muž sebou cukl a stáhl ji zpět. Nevěděl proč, ale měl pocit, že by o ni hodně rychle přišel. Zadíval se za odcházejícím mužem.

Proč ho zachraňoval, když ho očividně otravuje jen jeho přítomnost? A přestože je tak chladný a nepřátelský, ošetřil ho a dokonce mu přinesl jídlo. To dokazuje, že má starost. Mohl by ho klidně vykopnout a nechat napospas lesu. Ale ani to neudělal. Nebude tak chladný a necitelný, jak se snaží vypadat.

 

Thane se zbytek dne neukázal. Nedorazil ani potom, co se venku snesla temná noc. Shahai seděl v křesle a prohlížel si knihu z mužovo velké knihovny. Očividně musel být dost sečtělý a nadaný. Našel několik skicáků plných dokonalých kreseb. Na jedné z nich byl dokonce i on – spal. Vypadal na ní jinak – tak něžně a jemně. Netušil, že ho někdo takhle vidí. Přistihl se, že srdce tiše plesá nad tím zjištěním. Jen netušil proč. Vlastně ano. Tušil. To protože ho tak vidí zrovna on. Jemného, krásného, křehkého. On takový má být – je motýl. Všichni motýli by takoví měli být. Něžní. Krásní. Eteričtní. Křehcí. Nádherní. Barevní. Kdyby viděl jeho bezbarvá křídla – spálí jeho kresbu.

Odložil knihu a povzdechl si.

“Ještě nespíš?” Shahai sebou cukl a zvedl oči. Thane stál u vchodu. Bez jediného zvuku. Muž ho podezíral, že snad i bez jediného pohybu – že se tam prostě zjevil. Sklonil hlavu a zakroutil s ní.

“Zítra tě odvedu do vesnice.” Shahai sebou opět cukl. Thane mu svými slovy zarazil velký ostrý trn do srdce. Chces se ho tak rychle zbavit? To je mu jeho přítomnost tolik na obtíž?

Jen přikývl a vstal. Přešel k posteli a svlékl se, bez jediného zaváhání si lehl do postele a zachumlal se pod přikrývku. Thane ho tiše sledoval. Shahai sebou už po několikáté cukl a rychle si sedl. Celý rudý se zadíval na pobaveně se usmívajícího muže. On se konečně pohl a přešel ke svému křeslu.

“To je v pořádku, je tu jediná.” Sedl si.

“Stačí mi křeslo.” Dodal, když muž začal protestovat. Udiveně zvedl obočí.

“Promiň?”

“Je-je dost velká pro nás pro oba.” Zopakoval druhý. Thane se mu zadíval do očí. Pomalu vstal a cestou si svlékl košili. Shahai se zachvěl. Pochyboval, že kdy viděl něco tak přitažlivého. Muž si sedl a začal se zouvat. Druhý se poposunul na posteli. Pomalu vztáhl ruku. Měl neuvěřitelné nutkání dotknout se ho. Cítit pod prsty blízkost, horkost kůže. Pevnost a sílu. Zaťal pěst a stáhl ji zpět. Thane si lehl a zadíval se do stropu.

“Dobrou.” Otočil se na bok zády k němu a zavřel oči. Shahai ho napodobil.

Větší z mužů otevřel oči, když ucítil dotek na zádech. Nejprve jen letmo dlaň. Pak se k němu přitisklo celé tělo. Jen cítit motýlovo blízkost za sebou. Vědět, že leží pár centimetrů za ním, bylo skoro až nesnesitelné. Když ho kolem hrudníku objaly štíhlé paže, zhluboka se nadechl. Pomalu se otočil – Shahai se mu přitulil k boku. Muž ho vzal kolem ramen a zadíval se na něj. Očividně spal – klidným spokojeným spánkem. ´A mě o můj klid bez rozpaků připraví.´ Pomyslel si zničeně. Dotkl se ho prsty pod bradou a přizvedl obličej. Zadíval se na tu půvabnou tvář. ´Jediným pohledem, úsměvem... dotekem´ Sklonil se k němu. Srdce poskočilo, když ucítil měkkost rtů. ´Jediným zamáváním křídel.´ Prohloubil svůj polibek. Když muž něco zamumlal, rychle se odklonil.

“Zatraceně.” Zadíval se do stropu. Proč měl kdy ten hloupý nápad zachraňovat ho? Promnul si oči. Odvede ho do vesnice – hned ráno.

 

Shahai pomalu otevřel oči. Ještě celý rozespalý se svěřil pevnému hřejivému objetí. ´Objetí?´ Probral se dokonale. Zadíval do holé vypracované hrudi. Zvedl hlavu. ´Thane.´ Usmál se něžně. Muž spal a držel ho v nářuči. Shahai vztáhl ruku a zlehka se dotkl tváře. Udiveně zvedl obočí, když ji Thane chytl. Pomalu k němu sklonil hlavu. Druhý muž zrůžověl a nejistě mu hleděl do očí. On jemu. Chvíli jen oba leželi bez jediného pohybu či slova. Muž se zamračil a pustil ho.

“Odvedu tě k vesnici, obleč se.” Vstal. Shahai sklonil hlavu.

 

Tiše ho vedl lesem. Kráčel rychle a jistě. Shahai musel párkrát popoběhnout, aby mu stačil. Thane zastavil.

“Jsme tu... tam nahoře.” Sklonil k němu hlavu. Motýl zvedl oči ke korunám stromů.

“Opatruj se.” Otočil se Thane. Shahai se za ním rychle podíval. Zmateně se rozhlédl. Byl pryč – bez jediného zvuku.

“T-Thane.” Zašeptal ale srdce bolestně křičelo. Nečekal, že najednou zmizí a on už ho neuvidí? Nikdy? Zavřel oči. Zamračil se a zvedl hlavu ke korunám. Roztáhl křídla a vzlétl. Brzy se objevil první z domů. Přistál na jeho plošině a rozhlédl se po kouzelné stromové vesnici. Zaplul mezi obyvatele a s obdivem si je prohlížel. Kolem něj prolétli dva malý broučci a jen tak tak, že ho nesrazili. S úsměvem se za nimi podíval. Otočil se zpět a skoro vrazil do vysokého muže.

“Promiňte.” Zacouval.

“V pořádku, jsi tu nový, mám pravdu?” Když přikývl, vesničan se uklonil.

“Mé jméno je Shaudok Formica.” Měl rudé vlasy a temně hnědé oči – hezký pohledný obličej.

“Jsem velitel místních stráží.” Dodal.

“Já jsem Shahai. Shahai Ganyra.” Kývl muž hlavou.

“Co tě sem přivádí, smím-li se zeptat?”

“Vlastně jsem hledal nové místo, kde se usadit. Vzpomněl jsem si, že mi přítel vyprávěl o téhlé vesničce.”

“Je odsud?” Chtěl vědět muž.

“Ano, jmenuje se Dion L. Arthemis.” Shaudok udiveně zvedl obočí.

“Dion?” Usmál se a pobídl ho.

“Odvedu tě za ním.” Provázel ho vesnicí až k jednomu z domů. Zaklepal. Otevřel černovlasý krásný muž. Vlasy se dle úhlu pohledu měnikly v temně modrou až temně fialovou barvu. Měl velké fialkové oči. Zdálo se, že ho vzbudili, protože si držel deku kolem pasu a tvářil se dokonale ospale. Delší zapletené vlasy byly mírně rozdrbané.

“Dobré ráno.” On si promnul oči a zaostřil na ně.

“Shaudoku, co ksakru...” Zmlkl, když si všiml menšího z mužů.

“Shahai?” Když příkývl, rozzářil se a vrhl se k němu.

“Můj bože, tak rád tě vidím.” Objal ho a dokonale zapomněl na svou deku. Naštěstí se zachytila mezi jejich těly. Odklonili se. Dion otočil hlavu k Shaudokovi, který chytl deku, padající na zem. Přidržel mu ji pasu.

“Hmm... díky. Pojďte dál.” Zabalil se do látky a pustil je do svého domu. Shahai se rozhlédl. Udiveně zvedl obočí, když si všiml pultu a stolů pro hosty. U jedné stěny bylo podium s parketem před. Až teď si uvědomil, jak je dům ve skutečnosti veliký.

“Splnil sis sen.” Usmál se. Dion se pousmál a přikývl.

“Podium, parket a všechny druhy známých likérů. Trochu jsem jim tu zkazil jejich čistou pohádkovou idylu, ale... myslím, že přesně to potřebovali.” Otočil hlavu k Shaudokovi. Ten pobaveně zakroutil hlavou.

“Místní rebel.” Rozesmál Diona. On zvedl džbán a nalil si vodu – potom jim. Oba ji s díky přijali.

“Hmmm... takovou pověst si měl i ve Městě Růží pokud vím.” Sedl si Shahai. Muž se zatvářil výrazem, vůbec netuším o čem mluvíš a vyhoupl se na stůl. Shaudok si sedl na druhou židli.

“Takže? Co tě sem přivádí?”

“Tvoje nabídka.” Řekl nejistě Shahai. Dion se rozzářil.

“Vážně? Nádhera... a kde máš...” Uvědomil si. Shahai zakroutil hlavou. Muž se zamračil.

“To jen kvůli němu mě Rebecca ve svém podniku trpěla.”

“Vyhodila tě?” Zamračil se Dion znechuceně, když Shahai přikývl.

“Ta malá povrchní bestie.” Zakroutil hlavou.

“Nikdy jsem ji neměl rád, ale tohle... jak jsi se sem dostal?” Uvědomil si.

“Neříkej mi, že jsi cestoval sám přes les.” Vložil se do hovoru Shaudok. Když muž přikývl, oba se zamračili.

“Copak tě nikdo nevaroval? Mohls narazit...”

“Asi jsem narazil...” Vyprávěl jim průběh noci, kdy byla bouře. Je zaujal Thane a jeskyně.

“Jak jsi říkal, že se jmenuje?” Řekl opatrně Dion.

“Thane... Thane Lycosa.” Sledoval nejistě, jak sebou oba muži cukli. Shaudok zakroutil hlavou.

“Shahaii, můžeš být rád, žes to přežil. To on je ten samotářský lovec... Lycosa.” Podíval se na něj tázavě. Shahai sebou cukl. Jaktože mu to...

“Vl-vlčí pavouk?” Zbledl. Oba přikývli.

“Bydlí v jeskyni... a tak tiše se pohybuje.” Zachvěl se. Zvedl k nim oči.

“Ale... ale on mě zachránil a pak odvedl sem. On nemůže být ten... nemůže.” Sklonil hlavu. Oba se na něj zadívali.

“Hmmm... slyšel jsem, že je dost pohlednej.” Ozval se Dion.

“Tak podmanivě krásnej.” Sledoval muže. Když zčervenal, povzdechl si. Vzal jeho obličej do dlaní a zvedl k sobě.

“Shahaii, copak to nechápeš? On je lovec a ty kořist. Jeho kouzlo je přesně uzpůsobené, aby působilo zrovna na tebe. Omámí tě, přiláká a pak... zabije.”

“Ale... ale on to neudělal.” Zakroutil hlavou.

“Vždyť tu stojím živý a zdravý, Díky němu.”

“Možná prostě bere lov jako hru. Ví, že na tebe zapůsobil a čeká až za ním přijdeš sám.” Shahai sklonil hlavu. Věděl, že mají pravdu a to ho bolelo. Opravdu si s ním může jen hrát, někteří predátoři to tak dělají... ale jeho kresby.

“Ale... ale jsou přeci i hodní pavouci.... totiž nezabíjí. Mají různé úmluvy.”

“To ano ale k nim tenhle určitě nepatří.” Zakroutil Shaudok hlavou.

“Proč jste si tak jistí, neznáte ho... nebo ano?” Zeptal se opatrně. Muži si povzdechli.

“Mysleli jsme si, že takový skutečně je. Ten hodný. Ale pak napadl Gaila a Gafaie, přemohl ho hlad nebo prostě jen čekal na příležitost. Gafai to bohužel nepřežil. Vyhnali jsme ho z města. Od té doby žije ve své jeskyni a chytá zbloudilé duše.” Shahai muže nevěřícně poslouchal. Ne. To prostě není možné. Ne Thane. On ne.

“Ale možná to dělá ten druhý pavouk.” Oni udiveně zvedli obočí.

“Viděl jsem ho. To před ním mě Thane zachránil. Ta pavučina nemohla být jeho. Vlci přece pavučiny nedělají.” Zakroutil hlavou.

“Cokdyž zabíjí on a všichni to svádí na Thaneho?”

“Shahaii, i kdyby to byla pravda. Zabil Gafaie.” Pohladil ho Dion po vlasech.

“Měl bys být rád, žes to přežil a zapomenout na něj.” Usmál se laskavě. Shahai přikývl a napil se. Smutně se pousmál. Lesní voda.

 

Když se Dion dokonale probral, šel mu ukázat vesnici. Shahai si všiml, že má spoustu obdivovatelů a obdivovatelek. Aby ne, byl to krásný barevný motýl.

“Kde je lesní pramen?” Ozval se najednou Shahai. Muž k němu otočil hlavu.

“Víš o něm? Hmmm... jsou z něj ty nejlepší likéry. Ukážu ti ho.”

Dovedl ho k prameni, který vytékal odněkud ze zapletených kmenů stromů. Bylo to nádherné místo Shahai se pousmál a sklonil se k vodě. Napil se. Tady pro ni byl. Vychutnával jemnou chuť na jazyku.

 

Shahai se rozhlédl po plném baru. Přejel si po svém novém oblečení. Podobalo se Dionovo – přece jen dostal ho od něj. Dion měl rád černou – vyzívavě černou. Proto mladík nechápal, kde se v jeho šatníků vzala bílá. Na sobě měl uplější kožené kalhoty a košili se spoustou pásků přes hrudník a rukávy. Oblečení se tak nějak hodilo do Dionovo podniku. On mu představil Styxe Acherontia, který mu pomáhal s obsluhou. Byl to krásný noční motýl temně hnedých až černých vlasů – místy šedivých a temně šedivých očí.

Dion se vždy lišil od motýlů svého druhu. Většina ho brala za černou ovci. Přesto do něj ta samá většina byla zamilována či po něm toužila. Byl divoký, nespoutaný, sexy a svůj. Měl v sobě cosi podmanivého, co přitahovalo oko i srdce. A narozdíl od svých druhů se přátelil i s nočními tvory. Pro ně byli zašedlí, nevýrazní – málo barevní. Vlastně je ani nebrali za své. Jaký motýl by mohl mít rád noc, kdy nejsou vidět jeho barvy? Snad i proto o nich mezi motýly kolovaly děsivé historky. I Shahai jich pár slyšel.

“V pořádku?” Mladík sebou cukl a otočil se. Přikývl a nejistě hleděl do šedivých očí.

“Hmmm... Dion mi vyprávěl, jak jsi se sem dostal.” Mladík si pozvdechl a přikývl.

“Jak se má?” Překvapil ho dokonale.

“No, myslím, že dobře. Totiž vypadal... znáš ho?” Chtěl vědět.

“Byli jsme něco jako přátelé... já, Gafai a Thane.”

“Tím bych se ovšem moc nechlubil.” Ozval se za ním příjemný melodický hlas. Styx se otočil a oba se zadívali na doslova nádherného muže jemných rysů a velkých zeleno-modrých očí. Měl husté temně černé vlasy a panensky bílou pleť. Pohrdavě se podíval na Styxe a sklonil hlavu k Shahaiovi.

“Dobrý večer, jsem Gail Papilio.” Uklonil se jemně. I bez křídel zářil a byl okouzlující.

“Ty jsi jistě Shahai.” Když mladík přikývl, pousmál se.

“Rád tě poznávám, omluv mě.” Namířil si to přes parket k podiu.

Jak Shahai čekal, jeho vystoupení bylo veselé, živé – plné barev a kouzla. A křídla - blankytně modrá – místy přecházela v zelenou a jejich konce byly černé a červené. Shahai si nebyl jistý, zda někdy viděl tak krásné ornamenty, které barvy tvořily – umístění, způsob, jakým byly promíchané – dokonalost. Motýlí křídla byla pro ostatní velkým tajemstvím. Při běžném – denním použítí nebyla tak barevná, tak kouzelná, tak nádherná. Byla zašedlá a nevýrazná – ale motýli měli zvláštní vlastnost probudit jejich barvy, kouzlo a krásu.

 

Dion postavil před Shaudoka pohár a zadíval se na Shahaie. Byl ve vesnici už pár dní a zdálo se že se vcelku zabydlel. Stále byl ale tak zvláštně zamyšlený a smutný – tedy víc než měl ve zvyku. Většinu času trávil sám u pramene.

Muž nikdy moc nezapadl do davu. Obvykle se spíš držel mimo něj – obzvlášť ve městě. Jediné, co ho tam drželo, byl strýc. Za mlada býval jedním z nejkrásnějších motýlů – jeho vystoupení v sobě měla zvláštní cit a světlo, které už nikdo nikdy nedokázal napodobit. Tak jako u většiny – barvy věkem vyhasly. Vystoupení se změnila v příjemně klidná a elegantní a stále v sobě měla onen cit a světlo.

Dion věděl, že to samé má v sobě Shahai – jednou ho viděl ve městě. Zpíval, protože si myslel, že je sám. Zářil. Ne jako ostatní motýli. Ne barvami. Měl v sobě jiné světlo. Čisté a hřejivé. Tehdy ho dlouho přemlouval, aby šel s ním. Chtěl ho mít po svém boku, vyhřívat se v záři a chránit ho před vším zlým.

Motýl si povzdechl a sledoval zpívající dívku. Mohl zde vystoupit každý, kdo měl talent – možná spíš jen odvahu. Protože někteří talent prostě neměli. Otočil hlavu k Shaudokovi. Muž s bolestným výrazem sledoval dívku. Vycítil pohled.

“Myslím, že některým bys to měl zakázat.” Napil se. Dion pokrčil rameny a hleděl směrem k podiu.

“Je mi jedno jak špatný jsou, podívej se na ni. Je šťastná, Nic jiného není důležité.” Shaudok se na něj zadíval. Motýl k němu překvapeně otočil hlavu, když vstal.

“Neříkej mi, že už jdeš.” Zadíval se za odcházejícím mužem.

“Jsem unavený, měj se.” Zvedl ruku v pozdravu. Dion se zamračil. Shaudok byl snad jediný ve vesnici, kdo do baru nechodil. Když náhodou přišel, zdržel se jen nachvíli. Tak jako dnes. Vypil jeden... Muž se zarazil a zadíval se na nedopitý nápoj. ´Co to s ním ksakru je? Můj nejlepší likér.´ Pomyslel si nechápavě.

 

Shahai se napil z pramene a rozhlédl se. Chodil sem každou noc, někdy i přes den. Z jediného důvodu. Kvůli Thanemu. Chtěl ho znovu vidět, třeba jen nachvíli.

Sedl si na silnější z větví a zadíval se na noční nebe. Začal tiše zpívat. Thane, stojící ve stínech stromu, udiveně zvedl obočí. Chodil sem každou noc. Nedokázal jinak. Odvedl ho do vesnice, aby se ho zbavil. Aby se zbavil pocitů, které v něm mladík vzbuzoval. Přesto ho dál sám vyhledával.

´Měl jsem ho zabít.´ Pomyslel si a propadl se hlouběji do stínů, když vycítil pohyb. Jeho výraz zjemněl, když spatřil známou tvář. Styx okouzleně sledoval mladíka.

“Krásný.” Motýl sebou cukl a rychle vstal. Nejistě se zadíval na druhého.

“Neměl byses potulovat nocí. Ne sám, ne tady.” Přešel k němu. On sklonil hlavu.

“To by tedy jistě neměl.” Ozval se sametový hluboký hlas. Pavouk sebou cukl. Jaktože si ho nevšiml?

Shahai se zachvěl. ´Ten hlas... Thane?´ Otočil se po hlase. Ze stínů vystoupil vysoký muž. Motýlovo srdce se zachvělo. Jeho postava, hlas – podmanivý pohled. Ne! Uvědomil si. Srdce se nechvěje citem, chvěje se strachem.

Styx ho instinktivně strčil za sebe a sledoval nočního návštěvníka. Konečně vyšel do světla. Svou aurou skutečně připomínal Thaneho. Byl to krásný muž tmavě hnědých vlasů, místy měl světlejší či naopak tmavší prameny. Delší vlasy částečně spletené. Zbytek volně spuštěný. Na sobě kožené oblečení černé barvy – vestičku a kalhoty. Chladné karamelové oči se pobaveně usmívaly. Zadíval se na mladíky.

“Hmmm... dobrý večer.” Položil si ruku na srdce a s vrozenou elegancí se uklonil. Oba opětovali pozdrav, ale ani jeden se neuklonil. Shahai cítil Styxův strach a on jeho. Nebylo pochyb. Mužovo pohyby, oči – to co vyzařoval. Lovec. O co horší – lovec, který miluje lov. Tak jako strach a bezmoc kořisti, která si uvědomuje konec. Ať udělají cokoliv – nikdy to nebude dost rychlé.

Muž se pousmál a vydal se k nim, očima sledoval Shahaie. Do cesty si mu stoupl Styx.

“N-nech ho být.” Cizinec udiveně zvedl obočí. Výraz mluvil o tom, že rozhodně nečekal náznak hrdinství – ne od motýla. Oba udiveně zvedli obočí, když se rozesmál.

“To si snad děláš... jdi mi z cesty, můro.” Chytl ho za zápěstí a odstrčil za sebe. Pevně stiskl, když se mladík pokusil uvolnit sevření. Shahai se zachvěl a strnule sledoval muže. Neschopen pohybu.

Thane sledoval dlouhé prsty, jak zlehka zkoumají Shahaiovo rysy. Nedokáže ho zabít sám, ale když nechá jeho... zamračil se. Ne.

Muž se zarazil a stáhl svou ruku zpět. Pobaveně se pousmál. Oba mladíci nestačili sledovat situaci. Lovec stál kus od Shahaie, stále držel Styxe. Před druhým motýlem stál Thane.

“Hmmm... hlídáš si ho?” Usmál se. Stáli proti sobě – oba jistí a beze strachu.

“Odejdi.” Nesdílel Thane pobavení.

“Nechce se mi... je to zajímavější a zajímavější.” Sklonil hlavu k Shahaiovi.

“Běž pro Shaudoka.” Nespouštěl Thane oči z muže. Motýl sebou cukl, když si uvědomil, že mluví na něj.

“To není dobrý nápad. Mám pár přátel, to snad víš. Neuteče jim.” Usmál se lovec. Thane se zamračil.

“Lovíš sám.” Oponoval. Muž se pousmál.

“Vsadíš na to jeho život?” Thane odpověděl chladným úsměvem.

“Shahaii?” Mladík k němu nejistě zvedl oči.

“Leť.” Vyvolal pobavený úsměv na tváři svého soka. Shahai zakroutil hlavou. Věděl, že v letu je obratnější a rychlejší, ale stále ho mohou chytit pavučinou.

“Nemusíš se bát, jsem si jistý, že je sám.” Řekl Thane trochu mírněji. Motýl přikývl okouzlen podmanivým pohledem. Lovec si pobaveně povzdechl.

“Dneska ne.” Byl pryč. On i Styx. Pár vyděšeně rozšířil oči.

“S-Styxi.” Zašeptal motýl.

“To-to kvůli mně...” Pavouk se zamračil a zvedl drobný obličej ke svému.

“Jdi pro Shaudoka. Řekni mu, co se stalo. Zkusím ho chytit.” Byl pryč. Shahai se rozhlédl. Zamračil se a roztáhl křídla.

 

Dion ho trochu nechápavě vedl k Shaudokovo domu. Netušil, co se děje a nezáleželo na tom. Shahaiův vyděšený výraz stačil.

Muže vzbudilo průdké otevření dveří. Zamrkal a rozhlédl se. Rozespalý mozek se snažil probrat. Uvědomil si, že u něj sedí Dion se Shahaiem a něco mu povídají.

“Počkejte, zpomalte... vůbec nic jsem nepochytil.” Promnul si oči a prohrábl vlasy. Dion se na něj zadíval. ´Spí nahý?´ Prohlížel si vypracovaný hrudník a paže. To bylo poprvé, kdy viděl Shaudoka neupraveného a rozespalého. ´Je tak... sexy.´

“Fajn... mluvte.” Poručil, když se dostatečně probral. Shahai mu vše vyprávěl. Oba na něj překvapeně hleděli.

Shaudok se zamračil a vstal. Přesněji. Chtěl vstál. Tázavě se podíval na Diona. Ten se omluvil a vstal, uvolnil tak mužovo deku. On se do ní zabalil.

Poslal mladíky domů a sám šel svolat své muže. Ne proto aby šli hledat lovce ale aby hlídali vesnici. Může jich tu být víc – a dle jeho slov jich víc je. Zbytek noci byl klid.

 

S ránem se většina vesničanů sešla u Diona. Muž seděl na barovém pultu a tiše sledoval dav. U něj seděl Shahai a držel ho za ruku. Vesničané se domáhali informace, co se v noci vlastně skutečně stalo.

U dveří se objevil Shaudok a jeho muži. Vydal se k dvěma. Dion se na něj s nadějí v očích podíval. Když muž zakroutil hlavou, sklonil hlavu.

“Je mi líto, my nejsme schopný ho najít. Musíme spoléhat, že ho...” Otočil se, když ho někdo chytl za paži. Za ním stál zamračený Gail.

“Tak? Co se děje? V noci nás vzbudil poplach, ale očividně se nic vážného nestalo.” Dion zvedl hlavu.

“Nic vážného nestalo?! Ty malej...” Vystartoval po motýlovi, oči plné chladu. Gail ustoupil a Shaudok muže chytl.

“Uklidni se, nestojí ti za to.” Zašeptal. Dion se zamračil.

“Za ten pocit to určitě stojí.” Snažil se dostat ke Gailovi. Shaudok se pobaveně pousmál a pevně ho stiskl. Zakroutil hlavou. Dion si povzdechl a přestal s ním bojovat. Muž ho váhavě pustil, opět ho rychle chytl. Menší z mužů stál vítězně nad druhým a spokojeně se usmíval. Gail seděl na zemi a držel se za roztrhlý ret. Vztekle vyskočil.

“Dáte ksakru pokoj.” Chytl Shaudok oba a kývl hlavou na jednoho ze svých mužů. Ten přispěchal a chytl Gaila, jeho velitel stále držel Diona. Zvedl oči k vesničanům a převyprávěl jim, co jemu Shahai. Jak čekal, rozezněla se debata. Hlavně se týkala Thaneho. Nikdo nevěřil, že by chtěl Styxe skutečně zachránit.

Shaudok sklonil hlavu k Dionovi. Ten tiše stál a objímal jeho paži – prsty propletené. Muž vůbec netušil, kdy ho za ni chytl.

“Myslím, že je to celé nesmysl. Očividně je zamilovanej do Thaneho a proto si to celé vymyslel.” Ozval se Gail. Všichni k němu otočili hlavu.

“Pochybuju, že tam byl nějákej jinej pavouk. Thane je krvelačná bestie, vzpomeňte, co udělal Gafaiovi. Získal si jeho důvěru a pak....” Pokračoval.

“Ta můra je už určitě mrtvá... a tvoji povinností je chránit vesnici, ne hledat ztracený věci.” Otočil hlavu k Shaudokovi.

“O čem to....” Nechápal Shahai.

“Thane mě zachránil a chtěl i Styxe.”

“Měl bys ho konečně najít a zabít. Víc si nezaslouží.” Řekl Gail chladně.

“Proč ho tolik nenávidíš.... A mě?” Uvědomil si, při pohledu do jeho očí.

“To je snad jasný, zabil mi bratra. A ty. Ty nemáš právo říkat si motýl. Vsadím se, že jsou tak ošklivá, že se za ně stydíš, mám pravdu?” Shahai sebou cukl. Motýl se pousmál.

“Mám, že? Proto je tu ještě nikdo neviděl. Každý motýl je na svá křídla hrdý a nevynechá jedinou....”

“Co to zatraceně plácáš? Myslím, žes nějak zapomněl, že dneska tu fakt nejsme kvůli tobě. Tak co kdybys zklapnul a pokusil se použít uši?” Přerušil ho Dion. Motýl k němu zamračeně otočil hlavu.

“Úplně nejlíp, co kdybys odsud vypad?” Dodal muž. Gail byl vzteky bez sebe.

“Tvoje křídla taky nikdy nikdo neviděl.” Vyštěkl. Dion zakroutil hlavou.

“Už mě to fakt nebaví, vypadni.” Řekl chladně.

“A všichni, co si myslíte, že Shahai lže, jděte s ním.” Zvedl své krásné oči k vesničanům. Většina z nich odešla. Motýl zakroutil hlavou a vyhoupl se na barový pult. Shahai k němu zvedl oči.

“Nerozumím tomu, proč bych si měl něco takového vymýšlet?” Muži k němu sklonili hlavy. Shaudok si povzdechl.

“Hmmm... jsi cizinec, který je zamilovaný do Thaneho. Nehledě na to, co Thane udělal, nikdy jsme neslyšeli o tom, že by v lese byl jiný...” Zmlkl, když si všiml Shahaiovo rudých tváří a šokovaného výrazu.

“Je-je to tak patrné?” Dion se konečně usmál a pobaveně přikývl.

“Víc už snad ani být nemůže.” Sáhl pro jeden z likérů.

“Dneska rozhodně zůstaneš na víc než jen jeden. Přivážu tě k židli, když budu muset.” Zvedl oči k Shaudokovi. Ten na něj překvapeně hleděl.

“To sis vážně nikdy nevšim, že po prvním poháru mizíš? Naposledy dokonce nedopitém.” Mračil se a rozléval jim pití. Shaudok si povzdechl. ´A kvůli komu asi.´ Pomyslel si a přikývl.

 

Celý den strávili čekáním nad poháry. Shoudokovo muži svého velitele průběžně informovali o situaci. Ta se neměnila.

“Kde k sakru je?” Byl Dion čím dál nervóznější. Ve skutečnosti mu k srdci přirostl jediný z vesničanů. Styx. Dal by za něj život. Za něj a Shahaie. I když v poslední době myšlenky častěji a častěji sklouzávaly k Shaudokovi.

Muž si zhluboka povzdechl a vstal. Přešel k oknu a zadíval se ven. Zakroutil hlavou.

“Je tma. Nemůže přece bydlet tak daleko, nebo ano? Odved ho domu, nebo ne?” Otočil se k Shaudokovi. Muž pokrčil rameny.

“A kdyby ho ztratil, přišel by?” Zašeptal. Sklonil hlavu a přešel k podiu. Sedl si za piano a odklopil víko. Položil prsty na klávesy. Shaudok udiveně zvedl obočí, když začal hrát. Melodie začínala pomalu a postupně se stupňovala aby zas přešla v jemné tóny. Dion muže ještě víc překvapil, když začal zpívat. Měl příjemně zbarvený sametový hlas. Po chvíli se přidal druhý – výš položený. Dion otevřel oči a otočil hlavu k Shahaiovi. Ten se pousmál a sedl si k němu. Zvedl prsty k pianu. Jemně přikývl a přidal se.

Shaudok okouzleně sledoval muže – byli jako černá a bílá. Jako dvě strany jedné mince. Až láskyplně si předávali a mazlili se se skladbou. V jejich podání působila tak snadně a lehce. Oba se pousmáli, když dohráli. Růžový opar klidu se pomalu rozpouštěl. Shaudok sebou cukl a rychle vstal. Zadíval se na postavu v černém, stojící v rohu místnosti. Přes hlavu měla nasazenou kapuci – staženou hluboko do obličeje. Díky tomu byl nezvaný host dokonale schován ve stínech noci.

“Jak ses sem k čertu...” Přešel před podium. Motýli překvapeně vstali a zamžourali do tmy.

“Dveřma?” Shahai se zachvěl.

“Thane?” Usmál se. Dion rychle seskočil z podia a stoupl si před Shaudoka.

“Našels... je v pořádku?” Dočista zapomněl, že před ním stojí nebezpečný pavouk.

“Ano... zatím ano.” Motýl se zatvářil trochu zmateně než mu došlo, že zrovna obdržel odpověď na obě své otázky. Váhavě přikývl. Shaudok se zamračil a strčil ho za sebe.

“Rozveď to.” Poručil. Thane si sáhl k hlavě a stáhl si kapuci.

“Je jich víc. Osobně jsem viděl další tři.” Trojice se zamračila.

“Nebudou tak nebezpeční jako on, ale nepodceňoval bych je.” Dodal pavouk. Shaudok se zamračil, zavřel oči a snažil se vše srovnat v hlavě.

“Jak dlouho ho nechají naživu?” Zeptal se. Thane pokrčil rameny.

“Můžou ho zabít hned nebo za pár týdnů. Netuším, jak často loví.”

“Co na tom záleží... musíme pro něj.” Ozval se Dion a chytl Shaudoka za paži. Muž se zamračil.

“Nemohu ohrozit vesnici. Čtyři pavouci v jejich doupěti...” Zakroutil hlavou.

“Na to budu potřebovat víc mužů, než tady můžu postrádat.” Zamračil se. Dion na něj překvapeně hleděl.

“Ale... ale přece ho tam nenecháš. Ne na pospas těm... těm... to nemůžeš.” Zvyšil hlas.

“A ty! Byli jste přeci přátelé!” Podíval se na Thaneho. Ten udiveně zvedl obočí. Motýl spílající pavoukovi. Čeho se ještě dožije? Dion sebou cukl, když se muž pobaveně pousmál.

“Nekřič na mě... motýle.” Řekl pavouk klidně a zvedl oči k Shaudokovi.

“Nepotřebuješ jich tolik, máš mě.” Zadíval se muži do očí, on jemu.

“Jestli to měla být útěcha, měl bys na tom ještě zapracovat. Nebudou tě jen tak slepě následovat... zapomněls na Gafaie?” Zamračil se. Thaneho obličejem přeběhl temný stín.

“Jsi jejich velitel. Rozkaž jim to.” Řekl tvrdě. Shaudok uhl před pronikavým pohledem a sklonil hlavu k Dionovi. Motýl na něj hleděl s žádostí v očích. Muž jen přikývl. Dion se uvolněně usmál a vrhl se mu kolem krku. Shaudok ho objal a zvedl oči k Thanemu.

“Vyrazíme brzy k ránu. Spíte přes den... nebo ne?” Thane přikývl, že někteří. Shaudok přikývl.

“Fajn... zůstaneš přes noc tady.” Držel stále Diona. Motýl se odklonil.

“Tady jako u mě?” Ujišťoval se. Muž přikývl. Motýl pokrčil rameny.

“Fajn, jdem si lehnout.” Táhl Shaudoka ke své ložnici. On vytřeštil oči.

“Cože?” Nechápal.

“Nejradši bych spal u tebe, ale nechci tu nechat Shahaie samotného, takže budeš spát ty u mě.” Vysvětloval. Muž stále trochu nechápavě pokrčil rameny.

“Prober se. Jsem motýl, spící pod jednou střechou s pavoukem... k tomu jsou tam někde další čtyři, jsem vyděšený k smrti.”

“Nevypadáš...” Snažil se Shaudok.

“Zdání klame.” Trval Dion na svém a dotáhl ho do své ložnice. Muž se zadíval na velkou postel. Sedl si na okraj a začal se svlékat. Motýl se spokojeně usmál a sedl si na druhou stranu. Lehli si – schováni pod velkou lehkou přikrývkou. Shaudok trochu zaskočeně držel Diona, který se k němu přitulil. Zadíval se do stropu. Tohle jistě bude nejtěžší noc jeho života.

“Nemůžu usnout.” Ozval se menší z mužů po chvíli a opřel se o ruku.

“Musíš mi něco vyprávět.” Druhý udivněně zvedl obočí.

“Příběh na dobrou noc.” Usmál se motýl a zadíval se mu do očí.

“Příběh na dobrou noc.” Zamyslel se Shaudok.

“Hmm.... vlastně znám jeden.” Uvědomil si. Dion se usmál.

“Povídej.” Položil si mu hlavu na hrudník a něžně se přitulil.

 

Thane si svlékl košili a lehl si do postele. Zadíval se do stropu. Od té doby, co ho znal, nedokázal myslet na nic jiného než jeho krásnou tvář, úsměv, oči... jeho vůni. Nadechl se zhluboka. ´Jeho vůně.´ Pousmál se. Cukl sebou a sedl si. Shahai stál ve dveřích a tvářil se dokonale nejistě.

“Co tu ksakru...” Spustil pavouk nohy z postele a vstal. Motýl se zachvěl, když se muž vydal k němu. Zůstal ale stát na místě.

“Chci... smím zůstat u tebe?” Thane se mu zadíval do očí.

“Předpokládám, že víš, kdo jsem.” Shahai přikývl.

“Vím, ale... ale cítím se s tebou v bezpečí.” Thane pobaveně zakroutil hlavou a promnul si oči.

“Já jsem ten poslední, s kým jsi v bezpečí.” Shahai sklonil hlavu.

“Copak ti o mně vesničani nic neřekli?”

“Řekli. Ale já tomu nevěřím... nevěřím, že bys mi ublížil.” Vyhrkl. Pavouk se na něj překvapeně zadíval. Zasmál se.

“Měl bys přehodnotit situaci, Shahaii.” Sklonil se k němu.

“Jsi pro mě jako velký něuvěřitelně lákavý sousto.” Zašeptal mu u ucha. Shahai vytřeštil oči a chytl se za něj. Zacouval a vrazil do dveří. Překvapeně zjistil, že jsou zavřené. Thane je musel zavřít, když se k němu naklonil.

“Stále se nebojíš?” Bavil se muž panikou v očích. Shahaiův dech byl nezvykle rychlý a rozechvělý. Ale ne. Nebál se. Tedy ne o svůj život. Bál se neznámých pocitů, které měl v Thaneho přítomnosti. Reakcí těla na jeho dotek. Zadíval se muži do očí. On si hlasitě povzdechl a zvedl ho do náruče.

“Co s tebou mám ksakru dělat?” Položil překvapeného motýla do přikrývek. Naklonil se nad něj.

“Jsi jako jed.” Shahai vytřeštil oči a vykoktal poslední slovo.

“Ano, jed, co se pomalu ale jistě rozlévá v mym těle.” Zavřel oči a zamračil se.

“Jakobys byl v každý buňce mýho těla. V každý myšlence... pomalu otravuješ všechno, čím jsem. Tím tvým sladkým jedem.” Zamračil se znovu. Shahai na něj oněměle hleděl. Thane otevřel své krásné žluté oči a zadíval se do jeho. Motýl byl dokonale rudý. Zmateně zamrkal, když ho pavouk zalehl a položil si mu hlavu na hrudník, pevně ho držel kolem pasu. Shahai na chvíli zaváhal ale pak ho také objal.

“Znamená... znamená to, že smím zůstat s tebou?” Chtěl vědět. Thane se začal tiše smát a Shahaie ten zvuk zahřál na srdci. Muž se odklonil a zadíval se na něj.

“Když už mám pocit, že nemůžeš bejt rozkošnější.” Zakroutil pobaveně hlavou a pomalu se k němu sklonil.

“Za tohle si můžeš sám.” Zašeptal do jeho úst. Shahaiovo srdce se na malý okamžik zastavilo a on měl pocit, že se rozpustí. ´Jeho rty... jeho rty.´ Odpověděl váhavě polibkům. Thane se nepatrně odklonil a zhluboka se nadechl. Kope si svůj vlastní hrob. Vážně ano. Zadíval se na okouzleného motýla. Ten sebral odvahu a přizvedl se k mužovo rtům. Thane se vzdal a prohloubil jejich polibky.