kapitola I.

 

Na jedné z nejprestižnějších škol země probíhaly pestré výukové hodiny. Školu navštěvovala ta nejvyšší smetánka mezi smetánkou. Nadsmetánka země. Proto se na ni nedostal jen tak někdo. Školné nebylo z nejdražších, ale jméno rodičů adepta muselo opravdu něco znamenat, aby ho přijali. Nejbohatší ze země posílali své drahé ratolesti stovky kilometrů, jen aby nepřerušili rodinnou tradici. Ale hlavně aby mohli svému okolí oznámit: Dominique nám letos nastoupil na Illuminium. Samotný název zněl nabubřele a snobsky. Atmosféra v jejích budovách nebyla jiná. Vzduch byl prosycený snobstvím a vychloubačstvím. Samozřejmě se v ní nacházely světlé vyjímky, ty ale opravdu jen potrvzovaly pravidlo. Jednou z vyjímek byl učitel klavíru.

Tři studenti společně s učitelem sledovali hrajícího mladíka. Mezi posluchači byl černovlasý mladík, drobnější postavy. Kratší vlasy měl sčesané dozadu. Černé výrazné obroučky dodávaly jeho obličeji přísný výraz, i když pro něj by možná ani nepotřeboval brýle. I černá uniforma tak nějak podtrhávala jeho neutrální, lehce arogantní, chladnou auru. Student u klavíru dohrál.Otočil hlavu ke svým posluchačům. Hnědovlasý učitel se pousmál a přikývl.

„Randy?“ Pobídl černovlasého mladíka. Vstal a položil své noty do stojanu. Protáhl si prsty a začal hrát. Jakoby místnost naplnily sluneční paprsky a zahřály ji. Přitom tam byly stále ale až teď si je posluchači uvědomili. Hrál se zvláštní lehkostí a elegancí a tak působila i jeho hudba. Mladíkův obličej dostal nádech něčeho nadpozemského – jen snového. Usmíval se. Jemným spokojeným úsměvem. Miloval to. Bez pochyby. Když dohrál, místnost opět zaplnily stíny. Otevřel oči, zavřel zbytečné noty a otočil k nim hlavu. Už měl opět svůj snobsky prázdný výraz. Učitel přikývl.

Jejich výuka skončila. Randy procházel mezi studenty, bez sebemenšího zájmu. Oni ho nadšeně zdravili. Milovali ho. Milovali? Nenáviděli ho. Záviděli mu. Byl jeden z nejlepších studentů – bez vyditelné námahy. Vedle klavíru a elektroniky-počítačů měl i ostatní všeobecné předměty – ale nenavštěvoval je. Dle jeho slov to bylo nebetyčně zbytečné. Vedení školy mu to díky perfektním výsledkům tolerovalo. Jak by nemohlo, byl jedno ze zlatých dítek školy. Předsedou studentské rady, jedním z nejuznávanějších reporterů místního studentského plátku, pokriteckými studenty obletovaný a obdivovaný. I pro ten svůj chlad. On zmiňovanou vyjímkou tedy určitě nebyl. Došel ke skupině svých vrstevníků. Pozdravili ho úsměvy a dál se věnovali obrazovce počítače.

„Co je to?“ Naklonil se k nim.

„Hmmm.... pozvánky na tu víkendovou akci.“ Zvedl k němu hlavní tvůrce oči a významně se usmál.

„Přijdeš, no ne?“ Dodal. Randy pokrčil rameny.

„No tak, to mi nemůžeš udělat.“ Zahrál ztrápený výraz. Randy si upravil vždy upravenou uniformu a sedl si k nim. Zvedl oči po pobaveném smíchu. U počítače proti nim seděla trojčlenná skupinka studentů. Už dle úpravy uniformy to byli místní rebelové. Hlavně mladík sedící uprostřed. Měl delší čistě blonďaté vlasy. Rozčepířený účes působil neupraveným dojmem. Což byl pravděpodobně záměr. Každý vlas snad jinak dlouhý. Dnes měl některé prameny z ofiny připlé sponkou. Trochu postrádala smysl. Sako uniformy měl rozeplé, košili ležérně rozhalenou – bez kravaty. Kolem krku mu visely drobné korálky. Byl to vyšší štíhlý mladík, krásného obličeje a výrazných očí ostrého, provokativního pohledu. Měl v nich zvláštní světlo a upřímnost.

Něco pobaveně ťukal do klávesnice. Jeho kamarádi se smíchem četli výtvor. Randy se zamračil. Casey. Další zlaté dítě školy. Divoký. Drzý. Užívající si mládí plnými doušky. Byl stejná hvězda školy jako Randy. Jen zářící jiným druhem světla.

Casey dopsal zprávu. Poslal a pohodlně se opřel do židle. Přes monitor si všiml Randyho a jeho kamarádů. Zamračil se. Neměl rád tuhle školu – její atmosféru, její učitele, její studenty. Černovlasý mladík patřil mezi nejhorší. Se svým nadřazeným výrazem. Vždy nažehlený, precizně upravený a učesaný.

 

Randy vyšel z velkého živého domu. Zastavil se před bránou a zvedl hlavu k nebi. Zhluboka se nadechl a vyrazil noční ulicí. Brzy minul poslední z luxusních domů a namířil si to do obyčejné – chudší části města. Prošel kolem zalidněného vchodu diskotéky. Sundal si brýle a ty strčil za knoflík tmavě modré košile. Vylekaně otočil hlavu po hluku. V tu samou chvíli ho někdo chytl a zatáhl do postranní uličky. Zasténal, když ho útočník prudce přitiskl ke zdi. Zadíval se na dva muže.

“Aaale, copak to tu máme za krásku?” Začal ho muž šacovat. Mladík se zamračil a naklonil hlavu na stranu.

“Jestli... jestli hledáte peníze, žádné nemám.” Oba dva si odfrkli.

“Takovej parádní vohoz a nemáš žádný prachy? Myslíš, že jsem idiot?” Vytáhl peněženku. Bylo v ní jen pár drobných. Muž se zamračil a chytl Randyho za bradu. Ten se zamračil bolestí, když silou otočil jeho hlavu ke svému obličeji. Naklonil se k němu a mladík ucítil silný odér alkoholu.

“No... když nemáš peníze alespoň se pobavíme, co ty na to? Taková kráska, to se jen tak nevidí.” Mluvila z něj opilost. Za střízliva by něčeho takového možná ani nebyl schopen. Mladíkovy oči rozšířilo zděšení. Silou se vzepřel. Útočník trochu pobavený jeho snahou, chytl pevně jeho ruce a strhl ho k zemi.

“Pomoz mi s ním!” Druhý muž si klekl za jeho hlavu a chytl mladíka za zápěstí. Postava stojící na začátku uličky rychle zhodnotila situaci. Rozhlédla se. ´Neuvěřitelný štěstí.´ Zvedla zlomenou násadu na koště. Podle všeho muž chytl útočníka za bundu na zádech a hodil ho na zeď. Překvapeně sledoval mladíka. Byl si jistý, že zachraňuje nebohou dívku.

“Pust ho.” Klečící muž k němu zvedl oči.

“Měl bys vypadnou, chlapče.” Zasyčel. Zachránce se zamračil napřáhl se a praštil muže, kterého předtím odhodil na zeď, do břicha. Ten se svil bolestí.

“Měl bys přehodnotit situaci.” Zamračil se mladík. Muži něco vztekle zavrčeli a byli pryč. Povzdechl si a zahodil tyč. Sklonil se k sedajícímu si.

“Jsi v pohodě?” Položil mu ruku na rameno. Vylekaně k němu zvedl oči a on se zadíval do jemného krásného obličeje s velkýma modro-zelenýma očima. Sedící na něj zmateně až nevěřícně hleděl, když si uvědomil, kdo se nad ním sklání. Casey si ho prohlížel a přemýšlel, koho mu to připomíná. ´To přece...´

“Randy?” Zeptal se. Mladík se zamračil a odstrčil jeho ruce. Vstal a sklonil hlavu ke košili. Knoflíky byly nadobro pryč. Casey vstal a stále lehce zaskočeně ho sledoval.

“Hmm... musím říct, tebe bych v týchle části města nečekal.” Zvedl peněženku a podal mu ji.

“Nechápu, co ti je do toho.” Vyštěkl. Měl nasazený svůj tradiční výraz. Už nepůsobil tak něžně a křehce jako před pár minutami. Casey stále viděl jeho obličej – tak rozkošně neodolatelný. Všiml si Randyho prstů, když si bral peněženku. Dokonale se třásly. Musel být vyděšený k smrti.

“Vážně jsi v pořádku? Neublížili ti?” Překvapil mladíka. Ten se zamračil a sklonil hlavu.

“Jen... jen mě trochu vyděsili. Děkuju. Nevím, jak by to dopadlo... vlastně vím.” Zachvěl se. Jeho hlas působil jinak než obvykle - něžně a tak nějak lehce. Caseyho napadlo, že před ním možná nestojí Randy ale jeho dvojče.

“Hmm... kdybych věděl koho to tu maj, nezasahoval bych.” Usmál se a připálil si cigaretu. Randy rozšířil oči šokem, pak si ale zakryl pusu a začal se tiše smát.

“A ještě bys jim radil a asistoval.” Casey se uspokojen jeho reakcí zasmál. Ve škole nepůsobil jako někdo, kdo by si ze sebe dokázal dělat legraci.

“Dost možná. Tak? Můžem?” Randy udiveně zvedl obočí.

“Nečekáš, že tě dál nechám potulovat se po ulicích samotného, ještě k tomu takhle.” Mladík trochu zrůžověl a zabalil se do košile.´Zdá se mi to nebo fakt zčervenal?´

“Nechápu, nepotřebuju...”

“Očividně ano... tak kudy?” Trval Casey na svém. Randy se na něj zadíval. Vypadal jako dokonalý hrdina dívčích románů. Frajer s ležerní elegancí, sršící všemožnými trefnými hláškami a postřehy.

“Díky za pomoc, ale už to zvládnu sám.” Větší z mladíků si povzdechl.

“To je trochu patová situace.”

“Není. Půjdem si každý po svém. Co je na tom patového?” Casey nechápavě zakroutil hlavou.

“Fajn. Vzhledem k tomu, že jsme voba asi docela tvrdohlavý, když to tak sleduju a já tě prostě nenechám jít samotnýho, protože se to naprosto příčí mý povaze. A ty z nějákých idiockých důvodů nechceš doprovodit...”

“Idioc...”

“Zbývá jediná možnost.” Přerušil mladíka. Ten se na něj tázavě podíval.

“Půjdeme ke mně.” Randy zmateně zamrkal. Sklonil hlavu. Jak proboha došel k takovému závěru?

“Proč... proč se vlastně staráš? Nejsme přátelé. Ještě teď si nejsem jistý jestli mám brečet nebo křičet a ty ještě k tomu...”

“Už proto, bys neměl být sám.” Řekl Casey jemně a položil mu ruce na ramena.

“Vážně, chceš jít těma temnýma ulicema úplně sám?”

Randy zakroutil hlavou. Casey se pousmál. Nikdy by nevěřil, že mu zrovna tenhle člověk bude připadat tak rozkošný

“Tak mi dovol tě doprovodit.”

“Ne.” Zakroutil opět hlavou. Casey se zasmál.

“Dobře... tak ke mně.”

“Tak k tobě.” Řekl tiše. Větší z mladíků neváhal, druhý by si to ještě mohl rozmyslet. Chytl ho a vedl směrem ke svému domu. Zarazil se. Proč mu prostě nenavrhl, že mu zavolá řidiče? Proč šel vlastně Randy pěšky? A co tu dělal? Neměl být na tolik oslavovaném večírku u Lennyho? Sklonil k němu hlavu. Randy tiše kráčel vedle něj a otáčel se po každém zvuku. ´Je stále vyděšenej a rozklepanej, i když se snažil působit tak vyrovnaně.´

“Nemůsíš se bát, jsem tu já. Tvůj zachránce, no ne?” Mladík k němu překvapeně zvedl oči. Vždy upravené vlasy mu padaly do obličeje a dodávaly na roztomilosti. Caseyho srdce poskočilo. ´Co je to se mnou? Ať vypadá jakkoliv rozkošně, furt je to Randy – jeden z nejhorších snobů na škole.´ Pomyslel si zničeně. K jeho úžasu Randy přikývl.

“Já vím ale honí se mi hlavou, co všechno mi mohli udělat a nějak se nedokážu přestat třást.” Casey ho chytl za ruku.

“No tak, co tě nezabije, to tě posílí. Ber to z tý lepší stránky, třeba z nás díky tomu budou přátelé.” Usmál se pobaveně. Randy se mu zadíval do očí a všiml si světlých ornamentů v jinak šedivých očí. Skoro jakoby byly tvořeny kouřem. Nikdy si nevšiml, jak krásné oči Casey má. Vlastně nemohl. Nikdy neměl příležitost z blízka si ho prohlédnout.

“A co je na tom ta lepší stránka?” Casey zahrál uražený výraz ale zasmál se. ´Snaží se mě uklidnit. Proč se vlastně tak stará? Pokud bude pokračovat, začnu si myslet, že...´ Přerušilo Randyho myšlenky troubící auto. Oba k němu otočili hlavu.

“Heeej Casey... kams to zmizel?” Vyklonil se z okénka dost podnapilý mladík.

“Hmmm... měl jsem náročnej den.” Pustil Randyho ruku a vzal si nabízenou láhev. Už se skoro napil, když mladík začal zvracet. Oba ustoupili.

“Zvracíš poprvý?” Zeptal se opatrně.

“Vlastně ne, proč?” Přišla opilému celá situace neuvěřitelně vtipná. Odplivl si.

“Přešla mě chuť.” Vrazil mu Casey láhev a raději se opět vzdálil.

“No nic, bavte se. Musím jít.”

“Aaale... ty s náma nepojedeš? Noc je ještě mla.... ahaaa, zas si táhneš domu nějákou krásku.” Snažil se zaostřit na mladíka.

“Nechápu, jak to děláš.”

“Zkus slespoň jeden večer nezvracet.” Utrousil Casey spíš pro sebe. Randy se pobaveně pousmál.

“Hele... já tu tvoji krásku vodněkud znám že jo?” Prohlíželi si přítomní v autě mladíka.

“Určitě ne. Tak se mějte.” Chytl Randyho a vedl pryč. Mladíci za nimi opilecky pokřikovali, ale když dvojice zašla za roh, odjeli.

“Mysleli si, že jsem dívka?”

“Těžko říct... měl jsem jim to vyjasnit?” Randy rychle zakroutil hlavou.

 

Zadíval se na luxusní apartmánový dům. Casey pozdravil recepčního a vedl ho k výtahům. Sklopil k němu oči od měnících se číslic. Randy stál, hlavu skloněnou. Jakoby se v něm něco zlomilo, když se Casey nedíval. Mladík se zamračil.

“Myslel jsem, že už je to lepší.” Randyho výraz se projasnil. Odpověděl, že už ano. Casey ho chvíli podezíravě sledoval. Nic nebylo lepší.

“Nemusíš se tak snažit, většina by se cítili jako ty.”

“Ne, vážně už je to lepší. Myslím, že asi i díky tobě a i proto jsem na malý okamžik zapomněl...” Zmlk a zvedl oči k otevírajícím se dveřím. Výtah vedl rovnou do Caseyho velkého apartmá. Byl stylově zařízený bez zbytečného přepychu. Vlastně z něj vycházelo příjemné teplo domova. To Randyho trochu zaskočilo. Všiml si maleb na stěnách. K jedné přešel. Prsty následoval ornamenty.

“Hmmm... kdo to dělal? Jsou uchvatné.” Casey se trochu rozpačitě podrbal ve vlasech.

“Vlastně já... celý jsem to dělal já. Pití?” Zašel za malý bar. Randy na něj překvapeně hleděl, otočil hlavu zpět k malbě. Pousmál se.

“Nevěděl jsem, že děláš umění.”

“Nedělám, je to jen koníček.” Podal mu mladík skleničku. Druhý si přičichl. Napil se a zakuckal se.

“Nejsem zvyklý.” Řekl omluvně. Casey se jen pousmál a sedl si na pohovku. Randy se způsobile posadil proti němu, prohlížel si pokoj a pomalu upíjel pití. Pán domu ho tiše sledoval a přemýšlel, jaktože je tak jiný. Něžný. Jemný. Rozkošný. Tolik toho nevypil, aby měl zastřené smysly. Možná protože nemá brýle a uniformu?

“Na co jsi zapomněl?” Randy k němu nechápavě otočil hlavu.

“Ve výtahu, říkal si, že jsi na malý okamžik na něco zapomněl.” Vysvětloval.

“Randy.” Řekl výhružně, když mladík zakroutil hlavou, že už neví.

“Jsem unavený, mohli bychom jít spát?” Změnil téma. Casey pobaveně zakroutil hlavou. Co je to s ním?

“Dobře, ale musíme se podělit o postel.” ´Co to dělám?´ Randy nevěřícně rozšířil oči.

“Nemáš pokoj pro hosty?”

“Ne.” ´Dva.´ Vstal mladík a podal mu ruku. Pomohl mu vstát a zavedl ho do své ložnice. Byla vyvýšena několika schody a pouhou poloviční příčkou - více či méně nízkou zídkou - oddělena od obývacího pokoje. Randy se zadíval na velkou postel. Casey mu přinesl triko na spaní a ukázal koupelnu.

Když si lehli, host si prohlížel ornamenty na stropě. Lehce sebou cukl, když se Casey překulil a objal ho. Zadíval se mu do obličeje. Zdálo se, že spí. Vztáhl ruku a odhrnul mu vlasy z čela. ´Je možné, že se v něm pletu?´ Prohlížel si ho. ´Možná je výjimka potvrzující pravidlo... ale zrovna jeden nejbohatší z nich?´ Otočil se k němu a něžně se přitulil. Nedokázal odolat, Caseyho teplota byla příjemně hýčkající a uklidňující. Cítil se v jeho pevném objetí zvláštně bezpečně. Casey otevřel oči. Tohle tedy nečekal. Nečekal, že se mu mladík tak odevzdaně schoulí do náruče. A už vůbec nečekal, že to bude tak příjemné a vyvolá vlnu pocitů. Rozhodl se. Ať je Randy jakkoliv velký snob – pravděpodobně s rozdvojenou osobností. Bude jeho. Jen a jen jeho.

 

Randy se ráno probral. Zmateně zvedl hlavu k mladíkovi. Vzpomněl si na noc. Přes jeho hlavu se zadíval na budík. V duchu zaklel a co nejtišeji vstal. Casey si lehl na záda a odhalil mladíkovým očím svou štíhlou opálenou postavu, očividně sportoval. Randy se k němu naklonil.

“Děkuju za všechno.” Věnoval mu něžný polibek.

 

Casey otevřel oči. Zadíval se do stropu. Vzpomněl si na noc a rozhlédl se. Povzdechl si. Jeho budoucí milenec byl pryč. Zavřel oči. Spatřil Randyho, jak se k němu sklání a líbá ho – lehce jakoby se ho dotkl jemným pírkem. Stejné pírko ho pak zašimralo v podbříšku. ´Musel to být sen.´ Pomyslel si a vstal.

 

Randy udýchaně dorazil do malého útulného květinářství, nedaleko místa kde ho napadli muži. Mladý muž, upravující jeden z okrasných keřů, k němu otočil hlavu. Měl dlouhé světlounce blonďaté vlasy – stažené do dlouhého přeloženého culíku. Kratší prameny připlé sponkou k hlavě – i tak mu většina neposlušně padala kolem obličeje. V bílé košili s ohrnutými rukávy nezapřel umělce. Měl jemný krásný až dívčí obličej se smutnýma oříškovýma očima. Laskavě se pousmál.

“Dobré ráno.” Randy se na něj zadíval. Pohled na muže ho vždy pohladil na srdci. On a jeho květinové království. Mělo v sobě určitou smutnou tragickou atmosféru svého krále, ale snad i proto krámek působil takovým kouzelným dojmem. A snad i proto měl ještě nějáké zákazníky. Milovali sledovat ho při práci. Jeho lásku a péči, kterou květinám věnoval. Obvykle si nepřišli pro květiny ale pro jeho výraz, když vázal kytici nebo ji jen balil do papíru. Jeho úsměv, kterým každého zákazníka přivítal a rozloučil se. Byl taková jemná čistá duše – tak o něm mluvili. Jemná čistá duše. Snad i proto byl naprosto neschopný postarat se o sebe. Dokázal vytvořit rozkošné dílo z květin, vypěstovat nevypěstitelné ale pro praktický život byl nepoužitelný. Obzvlášť po tragické události, která ho potkala. Bolest dost často lidi posílí – zocelí, jeho zlomila.

“Dobré ráno. Omlouvám se, že jdu pozdě.... tady.” Přehodil mu kolem krku dlouhou zelenou zástěru. Muž zvedl ruce a nechal si ji zavázat. Randy se musel pousmál. Už měl opět na obličeji tradiční šmouhu, když si rukama od hlíny strkal vlasy za uši. Patřila k němu. Tak jako vše kolem.

“V pořádku... zdá se, že ses bavil.” Randy si prohlížel lístky na stole. Byly na nich napsané včerejší prodeje. Alespoň k tomu ho dokázal přinutit.

“Vlastně bych přišel dřív ale...” Muž k němu zvedl oči a pobídl ho, aby pokračoval.

“Narazil jsem na jednoho přítele, tak jsme pokračovali u něj.” Spokojeně se usmál a přikývl.

 

Casey se rozhlédl po školní jídelně. Působila spíš dojmem luxusní restaurace i přes to, že to stále byla samoobsluha. Když nenašel svůj objekt zájmu, sedl si ke svým přátelům. Celý den ho neviděl.

Mladá žena za počítačem zčervenala, když ji obdařil jedním ze svých odzbrojujících úsměvů.

“Říkal si Randy Hardin.” Ujistila se. Mladík přikývl.

“Hmmm... bydlí u strýčka, jeho rodiče jsou nějáký velký zvířata v Barbose” Četla v počítači.

“V Barbose? Nevěděl jsem, že je z takový dálky... a adresa?” Řekl významně a nezapomněl na další ze svých úsměvů. Žena si povzdechla a vyndala lístek. Napsala několik údajů.

“Ode mě to nemáš... mohla bych mít problémy.” Příkývl a jemně jí políbil prsty.

“Díky, krásko.”

 

Zadíval se na luxusní bytový dům. Pozdravil se s vrátným a suveréně si to namířil k výtahům. Zaskočený recepční zapomněl něco namítat. Mladík se rozhlédl po chodbě. V patře byly jen dva byty. Mladá vyšší žena se na něj nejistě zadívala, když si všimla uniformy.

“Zdravím. Hledám Randyho. Jsem jeho spolužák.” ´Říkala se strýčkem, tak co tu dělá...´ Prohlížel si ji.

“On tu teď není... a nevím, kdy přijde. Mám něco vyřídit?” Zmateně zamrkal. To ho ani nepozve dál?

“Nemohl bych na něj...”

“Promiň, ale nemohl. Zachvíli odcházím... tak?” ´Je stejně vstřícná jako on.´ Pomyslel si.

“Dobře, mohla byste mi alespoň dát jeho číslo?” Snažil se. Zakroutila hlavou.

“Pokud ti ho nedal sám, asi nestojí o to, abys ho měl. Promiň ale musím jít. Naschle.” Zavřela dveře. Casey do nich nevěřícně hleděl. Mají to v rodině. Nepochybně. A kde k sakru byl celý den, když ne ve škole a doma taky ne? Nasedl do svého auta a zadíval se na projíždějící vozy. Možná by měl být rád, že nebyl doma. Ten jeho geniální plán zazvonit u jeho dveří. Co by mu asi řek? Jak ho to vůbec napadlo?

 

Randyho učitel klavíru se na mladíka s úsměvem zadíval, pokynul mu, aby se posadil. Když hodina skončila, studenti odešli.

“Za co vděčím tomu překvapení?” Usmál se. Casey se zamračil.

“Učíš Randyho nebo ne?” Muž udiveně zvedl obočí a přikývl.

“Co o něm víš?” Překvapil ho ještě víc.

“Nerozumím.”

“Cokoliv... snažil jsem se na něco přijít mezi studentama. Ale krom toho, že je jeden z nejbohatších tady a nejlepších, jsem nic nezjistil. Taky že u něj doma bydlí nějáká šílená ženská.”

“Hmmm... to ti asi víc nepovím. Slyšel jsem, že chodí jen na mé hodiny a pak počítače?” Casey přikývl, že o tom ví.

“Pak jen to, že snad ani nechodí na obědy. Prý jí nerad v davu, tak jezdí domů. Nevím. Nestarám se o vaše životy. Jediné co mě zajímá je to, že má neuvěřitelný talent. Myslím, že pokud se tomu bude věnovat... Sebastian má konkurenci.” Mladík udiveně zvedl obočí.

“Je tak dobrý?” Učitel přikývl.

“Možná je jedno z místních zlatých dětiček ale určitě ne, když hraje. To je čistý a nádherný, jen bych řekl zvláštně smutný. Vím, že ho to naprosto uspokojuje a dělá radost ale... něco v jeho hře...” Zakroutil hlavou.

“Možná právě proto je to tak dobré... tak jako u Sebastiana.” Casey ho zamyšleně sledoval.

“Proč se na něj ptáš. Myslel jsem, že ho nemusíš.”

“Jo to já taky. Asi jsem se splet... dík. Měj se.” Učitel se zadíval do dveří. Povzdech si a šel se připravit na další hodinu.

 

Casey se houpal na židli v jedné z učeben a přemýšlel nad mladíkem. Jaktože si nikdy nevšim, jak málo času ve škole tráví. A jak je možné, že o něm spolužáci ví tak málo. Vlastně vůbec nic podstatného. Nikdo mu nedokázal popsat, říct, kdo jsou jeho rodiče. Přesto je všichni znají – tak jako jeho strýčka. Ani jeden z takzvaných přátel, mu nedokázal říct, co má Randy rád a čím tráví tolik volného času, pokud se zrovna nezabívá studentskou radou či studentským plátkem. Randyho život byl jedno velké tajemství. ´Studentská rada... maj dnes schůzi.´ Uvědomil si a přestal se houpat.

Po odpoledních hodinách čekal před prostory studentské rady. Seděl v okně a spokojeně pokuřoval. Když se otevřely dveře, ťípl nedopalek a sledoval vycházející. Seskočil z okna, když všichni odešli, ale mladík mezi nimi chyběl. Nakoukl do místnosti. Usmál se. Mluvil se dvěma členy rady. Měl nasazený svůj tradiční výraz a opět působil jako to nejchladnější v místnosti. Trojice zvedla oči ke vchodu. Vytvořili stejně překvapené výrazy. Dva z nich se zatvářili ještě víc překvapeně, když Randy prohlásil, že to dořeší příště a omluvil se. Tiše vyšli na chodbu.

“Neunavuje tě to?” Mladík ke Caseymu zvedl oči.

“Ta tvoje věčná nastrojenost.” Vysvětloval.

“Jsem předseda studentské rady, měl bych jít příkladem... proč jsi na mě čekal?” Zamračil se. Casey mu podržel dveře a s úsměvem následoval. Pohledy studentů-opozdilců kolem nešlo přehlédnout. V tu chvíli ho nenáviděli ještě víc.

“Hmmm... vzhledem k tomu, že jsi ráno zmizel a ve škole je neuvěřitelně těžké tě náhodně potkat. Musel jsem na tebe počkat.” Pokrčil rameny. Zasmál se Randyho ironickému pohledu a pokračoval.

“Abych tě někam mohl pozvat.” Menší z mladíků se zastavil.

“Co je to za hru?” Casey udiveně zvedl obočí.

“Proč bys mě ty chtěl někam zvát?” Vysvětloval.

“Do té noci jsme se obloukem obcházeli a ne zrovna přívětivě. Co se změnilo?” Dodal, když se Caseyho nechápavý výraz nezměnil. Mladík se pousmál.

“Změnilo se to, že teď vím, jak rozkošný dokážeš být, když nemáš uniformu, brýle a...” Podrbal ho ve vlasech. Randy šokovaně chytl jeho ruku.

“Co-co to.“ Upravil si vlasy. “Byl jsem mimo. Sám jsi to řek, každý by byl... nebyl jsem sám sebou.” Vyšli před školu.

“Měj se.” Namířil si to pryč.

“Počkej... nejsi tu autem?” Nechápal mladík.

“Ne.”

“Ale... a co to moje pozvání? Pak tě hodím domů.” Randy se otočil.

“Mluvil jsi vážně?” Casey přikývl. “Má to být rande?” Chtěl mladíka zaskočit. Zaskočený byl ale on, když dostal kladnou odpověď.

“Vsadil jsi se s někým?” Casey se zasmál.

“To je vážně tak neuvěřitelný, že bych tě chtěl někam pozvat, poznat tě blíž?”

“Ano.” Casey se opět zasmál a zakroutil hlavou.

“Takže?” Podal mu ruku. Randy se na něj zadíval, sklonil hlavu a prošel kolem něj. Mladík se pousmál a doběhl ho.

“Tam.” Ukázal na svého sporťáčka – gabrio. Vyjeli.

“Mě už nenapravíš.” Randy k němu otočil hlavu. Myslel si, že ne ale spletl se. I v uniformě, upravený jak je, dokáže být rozkošný. Zatahal se za límeček košile. Zmatený výraz vystřídalo pochopení a mladík si uvolnil kravatu a rozepl sako.

“Nějáký speciální přání?” Když mladík zakroutil hlavou, usmál se a zamířil si to pryč z města. Randy nejistě sledoval poslední z domů. Otočil hlavu k řidiči. Ten spokojeně pokuřoval a mávl na auto za nimi, že ho může předjet. Když zpomalil a zajel na polní cestu, mladík byl dokonale nesvůj. Zastavili na okraji lesa.

“Tady musíme pěšky.” Oznámil a vytáhl střechu.

“Věci si tu nech.” Dodal a vystoupil. Randy ho poslechl a vystoupil také.

“Tak pojď.” Vyšel větší z mladíků k lesu. Menší ho následoval. Netrvalo dlouho a šokovaně se zastavil. Přímo před nimi byl konec světa. Otočil hlavu ke Casyemu stojícímu na okraji. Podával mu ruku. Přijal ji a stoupl si k němu. Zadíval se dolů. Hluboko pod nimi se loudala pomalá řeka. Její druhý břeh byl výrazně nižší. Výhled před nimi byl nepopsatelný. Randy pevně stiskl mladíkovu ruku a hleděl dolů. Všiml si několika horolezců, zdolávajících skálu. Úžas a posvátná úcta z jeho obličeje přímo křičely.

Bez jediného slova si sedli a sledovali zázrak přírody. Casey sklonil hlavu k jejich spojeným prstům. Randy se ho stále pevně držel. Těšila ho myšlenka, že v něm vyvolává pocit bezpečí. Když slunce začalo zapadat za jejich zády, postavil ho. Museli tam sedět hodiny, pomyslel si cestou zpět.

Randy se překvapeně zadíval na bytový dům. Otočil hlavu ke Caseymu. Ten si uvědomil, jakou hloupost udělal a v duchu si několikrát zanadával. Neslušně.

“Byl jsem tu.” Přiznal se. “V úterý. Otevřela mi ta šílená ženská. Chápu proč´s nechtěl, abych tě šel doprovodit.” Řekl pobaveně. Randy sklonil hlavu.

“To je můj strýček.” Caseyho obličej zaplnil šok. Když s ní mluvil, věděl, že je něco špatně. Teď věděl co.

“Tedy dřív to byl strýček, teď je to... teta.” Řekl mladík váhavě. Casey se začal smát. Randy se na něj zamračil, ale pak ho napodobil.

“On... ona není zlá, jen je trochu...” Smáli se oba. Randy se uklidnil.

“Musím jít. Díky, bylo to...“ Casey přikývl.

“Promiň, ale asi tě nedoprovodím.” Mladík se pobaveně pousmál.

“Chápu. Měj se.” Chtěl vystoupit. Zmateně zamrkal, když ho řidič chytl.

“Brzdi... ještě číslo.” Vyndal Casey svůj telefon. Randyho tváře zrůžověly. ´Myslí to vážně.´ Sklonil hlavu. Nadiktoval mu své telefonní číslo. Casey ho vyzkoušel a spokojeně strčil telefon do kapsy, když Randyho začal vyzvánět.

“Dobrou.” Byl mladík pryč. Casey se pobaveně pousmál. Možná je sebevědomý ve škole ale v soukromí dokáže být tak neodolatelně plachý a něžně nejistý. Mladík ho neustále překvapoval. Mile překvapoval. Jakoby byl opravdu rozdvojená osobnost. Nebo. Jakoby chvílema zapomínal na svou roli ze školy. Roli. Začínal věřit, že je to opravdu jen role, kterou hraje pro své spolužáky a učitele. Jen nechápal proč. Byl si jistý, že Randy mu to nepoví. Bude muset počkat a doufat, že časem zjistí pravdu.

 

Seděl skoro ležel ve velkém houpacím křesle na terase a dopisoval si s pár přáteli. Zavřel notebook položený na stehnech a odložil na stolek. Zadíval se na noční oblohu. Opět ho celý týden neviděl. Měl podezření, že se mu Randy úmyslně vyhýbá a schovává po škole. Zabalil se do mikiny s kapucou a vytáhl telefon. Chvíli si s ním zamyšleně hrál a pak v adresáři našel mladíkovo číslo.

 

Randy, sklízející jeden ze stolů v nočním baru, vyndal vibrující telefon. Na sobě měl světlé džíny, bílou košili a tmavě modrou dlouhou zástěru kolem pasu. Zamračil se, když vyděl volajícího. Rozhlédl se po návštěvnících baru a přijal hovor.

“Ano?” Zašel za pult a podal hostu, hledajícímu oheň, sirky. Ten pokývnutím hlavy poděkoval a připálil své společnici.

“Zdravím... tady Casey. Máš nějáký plány na dnešek?” Randy si povzdechl.

“Vlastně ano, promiň.” Casey se zaposlouchal do hluku v pozadí. ´On je snad někde...´

“Zdá se, že mě někdo předběh.”

“Trochu... někdy jindy.”

“Co potom? Chystám se ven, mohli bysme se někde sejít.” Randy zmateně zamrkal.

“No... ale to bude dost pozdě... až tak kolem druhé.”

“Hmmm... dobře. Zavolej mi až budeš volnej. Domluvíme se.... zatím.” Zavěsil Casey. Zadíval se na hodiny na telefonu. ´Devět... do dvou.... co ksakru dělá v baru, když není zvyklej pít a ještě takovou partu.´ Vstal vztekle a svlékl si mikinu. A to dnes nechtěl nikam jít. Zašel do šatny.

 

Jeho přátelé ho nadšeně vítali, když se objevil v jejich oblíbeném clubu. Když si po pár minutách uvědomili jeho temnou náladu, jejich nadšení se vytratilo. Komunikovali s ním minimálně a velice opatrně. Mladík seděl na baru, popíjel a sledoval vlnící se parket. Po jedné hodině začal okatě sledovat svůj telefon.

“Co je to s tebou? Někoho čekáš?” Naklonil se k němu mladík, který tak bez rozpaků zvracel z okénka. Byl v podobném stavu jako onen večer. Casey jen přikývl.

“Koho? Tu krásku z minula?”

“Hmmm.. .vlastně ano.”

“Znám ho?” Snažil se připálit si cigaretu. Mladík mu sebral zapalovač a pomohl mu.

“Dík... takže?”

“Možná.” Sebral mu Casey krabičku cigaret a jednu si vzal.

“Musí to bejt někdo vyjímečnej.” Pokoušel se mladík dobře artikulovat. V jeho stavu to byl nadlidský výkon.

“Už jenom to, že na něj čekáš... “ Zvedl ruku s hodinkama a odtušil čas.

“Do dvou. To vidim poprvý.” Casey se zamračil. Měl pravdu. Na někoho jiného byl nečekal. Ne několik hodin. Nebyl si jistý, jestli čeká protože ho chce tak moc vidět nebo protože je zvědavý, jak bude vypadat. Jakoby mohl poznat, s kým byl a co pro něj dotyčný znamená. Žárlí už teď a to ještě nejsou milenci. Co bude dělat pak? Pak bude jeho a on bude vědět na čem je. Ujišťoval se. Vytáhl vibrující telefon.

“Dej mi chvíli, jen vylezu ven, abych tě slyšel.” Oznámil volajícímu a slezl z barové židličky.

“Pohlídej mi to.” Kývl hlavou k pití a vykročil směrem k východu. Jeho plíce probral čerstvý noční vzduch a on si přiložil telefon k uchu. Udiveně zvedl obočí, když se mu ve sluchátku ozval známý tón. Pak si všiml postavy stojící opodál. Mladík na něj mávl. Caseyho tělem se rozlila vlna klidu. Hřejivého klidu. Nebylo důležíté s kým a kde byl. Teď byl tady, s ním – jeho.

Mladík, hlídající Caseyho pití, se na dvojici zadíval. Postavili se k němu.

“Dík.” Řekl větší z mladíků tónem, který jasně naznačoval, že by měl vypadnout. Jeho opilý přítel se pobaveně pousmál a zvedl svou skleničku.

“Chápu, chápu, padám.” Pozdravil pokývnutím hlavy Randyho a šel pryč. Menší z mladíků se vyhoupl na barovou židli a zvedl nápojový lístek. Casey se naklonil k jeho uchu.

“Nech to na mně.” Usmál se, když si všiml, jak sebou cukl.

“Nealko.” Ujistil se. Randy jen přikývl a odložil lístek. Když mu barman přinesl jahodový koktejl, udiveně zvedl oči ke Caseymu. Ten se usmál.

“Kouzlo.” Připálil si. Randy se pobaveně napil.

“Dobře. Teď pravdu.” Casey se zasmál a opřel se o barový pult.

“Voněl jsi po jahodách.” Randy bezdůvodně zrůžověl. Sklonil hlavu ke skleničce. Casey se na něj zadíval. Lehce neupravený účes k němu seděl mnohem víc, než sčesané vlasy, které nosil ve škole. Jeho obličej a oči byly bez brýlí mnohem výraznější. Jakoby nehrál jen roli ale snažil se potlačit i svou vrozenou jemnost a něžnost.

Dlouho seděli a povídali si. Převážně mluvil Casey. Když Randy po několikáté zývl, uvědomil si únavu v jeho obličeji ale hlavně v očích.

“Měli bysme jít.” Mávl na barmana, zaplatil a nechal jim zavolat řidiče.

“Počkáme venku.” Sundal mladíka ze židle a vedl ven. Randy za ním poslušně cupital. Cítil se neuvěřitelně unavený. Cestou ven přemýšlel, zda je možné usnout za chůze. Když ho Casey nadirigoval k autu a otevřel mu dveře, uvolněně si sedl a usnul.

Casey ho položil do své postele, svlékl do trenek a přikryl. Sedl si. Odhrnul delší prameny z obličeje a naklonil se k němu. Zadíval se na něj z pár centimetrů. Usmál se, když jeho nos pošimrala jemná sladká vůně. Naklonil se ještě blíž a zlehka ochutnal rty. Stejně sladká chuť.

“Randy?” Zašeptal. Mladík ze spaní zamumlal otázku. Casey se trpce pousmál a opět ochutnal.

“Pospěš si, prosím, a zamiluj se... tak jako já.” Zamiloval se. Uvědomil si to dnes. Když sledoval Randyho jemný úsměv a něžný pohled. Pokoru a světlo, které v sobě měl i přes smutek, který naplňoval oči. Byl bezbranný proti jeho kouzlu, které ve škole tak nepochopitelně a úspěšně schovával.

Spící mladík opět něco zamumlal a pootevřel rty, aby odpověděl polibkům. Casey se odtáhl. Měl pocit, že srdce buší tak hlasitě, že to musí Randyho vzbudit. Přesto spal dál a snil o něčích polibcích. Pohladil ho po tváři a raději vstal, než zajde dál a skutečně ho vzbudí. Nebyl si jistý, jak by mladík zareagoval, ale tušil, že by ho dokonale vyděsit.

 

Kolem poledne se probral. Rychle si sedl a rozhlédl se.

“Ksakru.” Zřítil se zpět do peřin. Randy byl opět pryč. Zadíval se do stropu. Sáhl po telefonu, který začal putovat po nočním stolku.

“Jo?.... jistě... Kytku? Jo koupím nějákou cestou... bez starostí. Zatím.” Vstal.

Projížděl městem. Pustil mladý pár na přechodu. Zadíval se na ně.

“Promiňte!” Otočili se. “Kde je tady květinářství?” Dívka se pousmála a popsala mu cestu. Dodala, že tam je moc šikovný mladý muž a pro jistotu mu ukázala kytici, kterou držela. Dokonce znala jméno – Leica. Poděkoval a zajel do postranní uličky.

“Dobrý den.” Rozhlédl se po květinářství. Jakoby se kolem něj zastavil čas nebo vstoupil do kouzelného pohádkového světa. Zhluboka se nadechl a užíval si příjemnou směs vůní. Všiml si postavy stojící v zímní zahradě za obchodem. Zaťukal na sklo. Poprvé v životě zrůžověl, když se mladý muž otočil. Vybavilo se mu přísloví, jaký pán...

“Dobrý den, omlouvám se, neslyšel jsem vás.” Pohladil Caseyho úsměvem.

“Co to bude?” Strčil si vlasy za uši a zvýraznil šmouhu na spánku. Casey jen jako ve snu vnímal svou vlastní ruku, která se zvedla k mužovu obličeji a prsty setřela šmouhu. Zahradník sebou cukl.

“Och... díky.” Utíral si ruce. Randy vycházející ze zadní místnosti se šokovaně zastavil. Caseyho pozornost naštěstí zaujal muž, který se objevil ve dveřích.

“Teď mě zkus znova přesvědčovat o tom, že nikoho nechceš.” Zamračil se mladý muž. Na sobě měl víc než kvalitní košili a džíny. V krásném obličeji vepsanou jistou samolibost a suverénost.

“Sammy.” Řekl nejistě majitel květinky. “O čem to...”

“Neustále mě urážíš tím, že odmítáš moje dary a pozornost a přitom se necháš vydržovat nějákým mladíčkem.” Trojice nechápavě zvedla obočí. Muž k nim přešel a odstrčil Caseyho.

“No tak, víš, že ti dám vše, co si budeš přát.” Položil mu ruku na tvář. Casey se zamračil, chytl Sammyho za paži a odstrčil ho.

“Myslím, že brečíš na špatnym hrobě.” Randy s Leicou na něj udiveně hleděli. Sammy se zamračil.

“Takže je to tak. Vydržuješ si ho.” Usmál se.

“A kdyby? Co je tobě do toho?” Mračil se mladík. Sammy se s úsměvem podíval na muže.

“Hmmm... copak jsi mu nabídnul, že přestal truchlit nad tím hlupákem a vlez ti do postele? Já už to zkouším pěkných pár let.” Casey se chladně pousmál.

“Nechovám se k němu jako k trofeji.” Stoupl si před Leicu.

“Teď odsud vypadni, než si to rozmyslím.” Sammy se pousmál.

“Počkám si až tě omrzí. Jednoho dne ho omrzíš, věř mi. Klidně pak přijď, něco s tím uděláme.” Podíval se na Leicu a šel pryč. Casey sklonil hlavu

“Kretén.” Randy, stojící v zadní místnosti se pousmál.

“Děkuju.” Casey sebou cukl a otočil se. Uvědomil si své chování.

“Hmmm.. není zač. Nějak jsem si nemoh pomoct, když jsem viděl ten jeho výraz.” Podrbal se lehce rozpačitě ve vlasech.

“Potřebuju kytku.” Dodal. Leica se pousmál.

“Potom jsi na tom správném místě. Máš nějakou představu jakou?” Uvědomil si, že začal mladíkovi automaticky tykat a rychle se omluvil.

“To je v pořádku. Asi bysme si mohli tykat, když si tě vlastně vydržuju. Jsem Casey.” Byl si jistý, že zrovna potkal někoho vyjímečného. Člověka, kterého by ze svého života něměl nechat jen tak odejít.

“Asi ano... jsem Leica.” Podali si ruce.

“Vůbec netuším... něco... hmmm... má ráda obyčejné květiny na rozkvetlé louce. Tvůj krámek by se jí líbil.” Rozhlédl se něžným pohledem v očích. Leica se pousmál.

“Přítelkyně?” Casey se zamračil a zakroutil hlavou.

“Moje matka.” Muž si všiml bolesti v očích. Přikývl a zamyšleně se zadíval na řezané květiny.

“Rozkvetlou louku.” Začal vytahovat květy z váz. Casey tiše sledoval, jak čaruje. Když skončil, zaskočeně sledoval kytici. Byla nádherná a z nějákého důvodu opravdu působila, jakoby ji dítě natrhalo na louce cestou ze školy. Viděl v ní zvonky, kopretiny i vlčí mák. Nechápal to kouzlo. Leica k němu zvedl oči.

“Ne-nelíbí se ti?” Řekl zmateně. Casey zakroutil hlavou.

“Nechápu, jaks to... vypadá vážně jako... to je úžasný. Bude mít takovou radost.” Vzal si ji.

“Myslíš... jezdím k ní každý druhý víkend na oběd. Mohl bys mi ji vždy připravit? Jen ji pokaždý nějak...” Muž se pousmál a přikývl.

“Samozřejmě. Luční kytici přece nikdy nenatrháš stejnou jako předtím.”

Když Casey odjel, Randy vyšel zezadu. Zadíval se na spokojeně se tvářícího Leicu. Vždy ho tak potěší, když se jeho květiny líbí.

“Ty jsi ještě neodešel? Zrovna tu byl...”

“Já vím, to kvůli němu. Je to můj spolužák. Stavím se večer a povím ti to celé. Musím jít.”