kapitola I.

 

Temnou nocí procházel temnější vysoký stín. Zvedl hlavu k nebi, když se spustil silný déšť. Asi nebyla nejlepší doba na noční procházku po kraji. Sklonil hlavu k pobořené stavbě opodál. Vycházelo z ní slabé světlo. Uslyšel hlasy. Je na jeho uzemí. Možná si spraví náladu tím, že zabije pár jeho poskoků. Vydal se k troskám.

 

„No tak, chlapče. Když nám dáš tu zářivou věcičku, možná tě necháme žít.“ Zavrčel hlas do tmy. Když se mu nedostávalo odpovědi, ozval se jiný.

„Myslím, že je tuhej.“

„Nebyl moc zábavnej.“ Postěžoval si první.

„Zklapni. Já se bavil. Seber mu to.“ Poručil třetí z mužských hlasů.

„Pánové.“ Tři mohutné postavy, sklánějící se nad čtvrtou - mnohem drobnější - se otočily. Jejich pohledy se setkaly na muži, stojícím u zbytků vchodu. Na sobě měl dlouhou černou kápi. Byl dokonale zahalen v širokých útrobách látky. Něco zavrčely a narovnaly se.

„Kdo ksakru jsi? Nevypadáš jako člen Temný armády.“

„Nejsem.“ Řekl hlubokým sametovým hlasem. Muži se zasmáli.

„Skvěle. Už jsme se s tímhle nudili.“ Kývl jeden hlavou k ležícímu. Muž k němu sklonil svou. Byl zahalený krví. Pokud už nebyl mrtev, jistě brzo bude. Měl zaťatou pěst a z ní vycházela slabá záře. Muž netušil proč, ale přitahovala jeho pozornost. Zamračil se a vrátil se pohledem na stojící. Byli to démoni černo-rudé kůže a černých očí bez bělma. Na sobě měli černé sporé válečnické oblečení. Na holých hrudích nakreslený stejný znak.

„Jste jenom obyčejný pěšáci.“ Řekl pohrdavě. Démoni vztekle zařvali – huby plné ostrých tesáků. Skočili po něm. Muž se ani nestačil zadýchat a byli mrtví. Povzdechl si a zvedl hlavu k pobořenému stropu. Zadíval se na nebe. Uspokojilo ho to, ale ne tolik, jak doufal.

Zvědavě si klekl k drobné postavě. Otočil ji. Přizvedl obočí. ´Kočka.´ Přeběhl po obličeji úsměv. Byl to mladík krásného jemného obličeje, lemovaného delšími černými prameny s rudými konci.

Muž sklonil hlavu k jeho ruce. Dotkl se prstů a chtěl rozevřít. Kocour něco zachraptěl a máchl rukou v obraně. Klečící ji chytl.

„Uklidni se. Neublížím ti.“ Držel ho v náruči.

„P-prosím.“ Zamumlal mladík. „Pomoz mu.“ Rozevřel dlaň. Muž se zadíval na malý krystal. Nechal se přizabít kvůli obyčejnýmu krystalu? ´Pomoz mu.´ Uslyšel znovu prosbu. Ne. Nechal se přizabít kvůli tomu, kdo aktivoval druhý krystal. Vždy byly dva. Vzájemně propojené. Sklonil hlavu k jeho obličeji. Už nevnímal. Muž si povzdechl. Vztáhl ruku a položil mu ji na prsa. Rozzářila se. Kocourova zranění začala mizet. On se šokem probral. Unaveně se svezl zpět do mužovo náruče.

„Prosím. Christie, Christie mě volá. Prosím.“ Vtiskl mu krystal do dlaně. Muž si povzdechl a položil ho. Vstal. ´Proč tohle dělám?´ Pomyslel si nesouhlasně a stiskl kámen.

Objevil se na ulici lidského města. Rozhlédl se. Všiml si tří mužů. ´Těžký hrdinové očividně chodí po třech.´ Pomyslel si. Drželi drobnou postavu. Marně se bránila.

„Dobrý večer.“ Muži se otočili.

„Co chceš? Měl bys zmizet než přijdeš k úrazu.“ Zamračil se jeden z mužů. Ve stínech kápě začaly bíle zářit oči. Muže odhodila tlaková vlna daleko za jeho společníky.

„Nějáké jiné dotazy?“ Místo odpovědi začali utíkat. Přešel k ležícímu a klekl si. Upravil mu potrhanou košili a vztáhl ruku k obličeji. Prsty odhrnul přerostlé bílé prameny. Ruka se zastavila v pohybu. Zato srdce se rozeběhlo. Zrovna se skláněl nad tím nejrozkošnějším, co kdy viděl. Vždy byl přesvědčený, že to je jeho bratr. Spletl se. Chlapec u jeho nohou mu připadal mnohem půvabnějí, okouzlující... byl nádherný.

Jemně se zamračil a víčka se pohla. Pomalu zamrkal a zadíval se na muže čistě zelenýma velkýma očima. Byly hlubší než jakkýkoliv les – plné bolesti a smutku.

„L-Laurie?“ Zašeptal polekaně. Muž se zachvěl. Netušil proč to udělal, ale...

„Jsem to já.“ Stáhl si látku z hlavy. Vypadal jako kocour.

„Vem mě domů, prosím.“ Řekl Christie unaveně. Muž ho zvedl do náruče a narovnal se. Chvíli tiše stál. Bylo tak příjemné držet ho. Cítit, jak se k němu důvěřivě tiskne. Jeho blízkost. Jeho vůni. Ty dračí oči, kterými se vpíjel hluboko do... ´Srdce? Nesmysl.´ Pomyslel si zamračeně.

„Musíš mi trochu pomoct. Zavři oči a mysli na domov, ano?“ Řekl měkce. Christie přikývl.

 

Kocourovi se povedlo sednout si a opřít o zeď. Čekal. Muž se objevil před ním - stále jestě v jeho podobě. Mladík k němu rychle zvedl oči. On jen přikývl a zamyšleně se na něj zadíval.

„Kdo je to?“ Chtěl vědět. Laurie sklonil hlavu.

„Jen chlapec, co mi pomohl.“ Pokrčil rameny.

„Proto ho chráníš?“

„Taky, ale... viděl jsi ho, je tak...“ Nedopověděl, protože se svět kolem zatočil.

„Co je to se mnou?“ Nadechl se zhluboka.

„Umíráš. Otrava.“ Řekl démon jakoby mezi řečí. Laurie si pobaveně povzdechl.

„Báječný. Předpokládám, že protijed v kapsách nenosíš. Nějákej jinej způsob...“

„Stát se démonem. Jsme imunní.“ Prohlížel si ho muž.

„Jsme? Jsi...“ Zmlkl a zadíval se na muže krásného obličeje a temně černých rovných vlasů. Dokonalou tvář zdobily hluboké oči, ve kterých byly snad všechny odstíny modré. Jejich pohled vháněl červeň do tváří a podlamoval kolena. Zároveň mluvil o tom, že není dobré se mu postavit do cesty.

„Démon?“ Usmál se muž půlkou úst. Klekl si k mladíkovi a rozechvěl jeho dech.

„Mám pro tebe návrh... kotě.“ Laurie se zamračil nad oslovením, ale v hlavě zrovna nenašel žádnou vhodnou námitku.

„Daruju ti svou krev.“ Mladík se na něj překvapeně zadíval. Už pochopil, že muž sklánějící se nad ním je ještě mnohem mocnější než vypadá a že jistě vždy dostane, co chce. Působil klidně, sebejistě a ne zrovna jako milovník rozvětvených rozhovorů a velké společnosti.

„Ale?“ Zeptal se. Démon se usmál půlkou úst a zadíval se mu do očí.

„Učenlivá kočka. Necháš mi ho.“ Kocour rozšířil oči, než se stačil zeptat, muž pokračoval.

„Vezmu na sebe tvou úlohu ochránce.“ Vysvětlil mu. Laurie nechápavě zakroutil hlavou.

„Proč bys to...“ Muž se zamračil a neodpověděl. Jeho výraz se změnil v tázavý.

„Proč mě prostě nenecháš umřít a nevezmeš si ten krystal?“

„Mám to brát jako návrh?“ Kočka si povzdechla a zakroutila hlavou.

„Ne. Já jen... když to přijmu a ty mu ublížíš, jako bych ti pomohl. Nechci, abys mu ublížil.“ Řekl nešťastně. Démonův výraz zjemněl. Dotkl se ho pod bradou a přizvedl jeho obličej.

„Slibuju, že mu neublížím.“ Zadívali se do očí. Mladík překvapeně zamrkal.

„Ty... ty jsi mu dokonale podlehl, že? Té jeho rozkošné tvářičce.“ Uvědomil si. Muž ho chytl pod krkem. Postavil.

„Když mluvíš o rozkošných tvářičkách.“ Kocour nevěřícně rozšířil oči, když ho políbil.

„Nezapomeň na tu svou.“ Vpil se do rtů. Laurie se přerývaně nadechl.

„A-ale ten jed...“ Snažil se mezi polibky. Zmateně se rozhlédl, když se objevili ve velké ložnici. Všiml si několika-lůžkové postele.

„Máš pár hodin, než tě zabije. Přeměna je bolestivá a vysilující. Já tě chci hned.“ Šeptal do jeho rtů. Mladík se znovu zachvěl.

„A-ale...“ Zadíval se na muže, který se odtáhl. Do krásných podmanivých očí. Usmíval se jimi. Laurie se vzdal a svěřil se pevné náruči. Démon toho okamžitě využil a zvedl ho. Položil do bohatých přikrývek a sklonil se nad ním. Mladík zrůžověl.

„Já-já ještě jsem nebyl...“ Muž se usmál a přikývl. Většninu času kocour netušil, co se vlastně děje. Nezáleželo na tom. To, co ten cizinec prováděl s jeho tělem, bylo úžasné. Když si ho nakonec vzal, mladík se ho pevně chytl kolem krku a prosil ať nepřestává. S žádnou ženou neprožil, co zrovna s ním.

 

Probral se. Cítil se skvěle jako dlouho ne. Rozhlédl se. Ležel v démonovo posteli. Sedl si a zjistil, že je nahý. Všechna zranění byla pryč.

„Jak se cítíš?“ Podíval se po hlase. Jeho hostitel seděl ve velkém křesle. Byl oděn v černém. Laurie se trochu marně snažil nevnímat vrozený šarm a eleganci. Bylo v něm něco až neuvěřitelně podmanivého – magicky přitažlivého. Mladík zrůžověl vzpomínkou na jejich společné chvíle. Sklonil hlavu.

„Překvapivě dobře.“ Démon přikývl a odložil knihu, kterou držel.

„Mám pro tebe návrh.“ Kočka zvedla hlavu.

„Další?“

„Zůstaň jako můj společník.“ Přešel bez povšimnutí poznámku. ´Společník.´ Pomyslel si Laurie. Dluží mu za život, měl by...

„Neber to tak, že mi něco dlužíš.“ Ozval se démon, jakoby četl myšlenky.

„Můžeš kdykoliv odejít. Taky. Nemusíš dělat nic, co bys nechtěl.“ Pokračoval. On na něj nejistě hleděl s otázkou v očích.

„Jsi krásný, zábavný a učenlivý.“ Jemu zrůžověly tváře. Bylo mu jasné, že muž mluví o jejich společné noci.

„Pokud chceš odejít, měl bys alespoň zůstat než si zvykneš.“

„Co tím... jistě bude ze mě...“

„Je z tebe.“ Přerušil ho. Mladík udiveně zvedl obočí. Zadíval se na svou ruku.

„Proto se cítím tak... tak... ale říkal jsi, že to bolí. Nevzpomínám si na bolest.“ Zvedl k němu oči.

„Uspal jsem tě.“ Kočka se nachvíli odmlčela.

„Jsi zvláštní démon.“ Muž chtěl vědět, čím že je tak zvláštní.

„No, nejsi... chováš se... jsi hodný.“ Řekl nakonec. Démon udiveně zvedl jedno obočí.

„Hodný?“ Zeptal se. „Hodný.“ Zasmál se upřímně.

„Ty vůbec nemáš tušení, s kým mluvíš, že chlapče?“ Tvářil se pobaveně. Vstal a uklonil se.

„Jmenuji se Bastian.“ Laurie na něj chvíle nechápavě hleděl. Pak šokovaně rozšířil oči.

„B-Bastian?!“ Rozkoktal se.

„Jeden z... ne-nemyslel jsem to... můj bože.“ Hleděl na něj zděšeně. Bastian se pousmál, uspokojen reakcí a přešel k posteli. Jeho chůze měla v sobě smyslnost, jistotu a eleganci. Sedl si ke kocourovi.

„Uklidni se. Už jsem ti jednou říkal, že ti neublížím.“ Laurieho prohlášení moc nepřesvědčilo ale přikývl.

„Tak?“ Překvapil ho muž. Nejistě zamrkal.

„Můj návrh.“ Připomněl mu démon.

„Aha, tohle. No, než se trochu rozkoukám a... a zjistím...“

„Chci slyšet, zda zůstaneš. Ano či ne.“ Kocour chabě zaprotestoval.

„Ano či ne?“ Trval Bastian na svém. Jemu opět zrůžověly tváře. Sklonil hlavu a zašeptal tiché ano. Muž se usmál a vstal.

„Tak vstávej, musíme něco udělat s tvým šatníkem.“ Ve dveřích se objevil mladý sluha. Pozdravil a uklonil se.

„Přiveď švadlenu z vesnice... obě.“ Dodal jeho pán. Muž přikývl a odešel. Démon otočil hlavu k mladíkovi. Tázavě se na něj podíval. Kocour si rozpačitě přejel po nahé hrudi. Bastian se pousmál a zašel do koupelny. Přinesl mu svůj černý dlouhý župan. Postavil se nad postel a roztáhl. Laurie dokonale zrudl ale vstal. Měl pocit, že nemá moc na výběr. On mu pomohl do rukávů.

„Nevím, proč se po té noci stále stydíš. Ale je to svým způsobem rozkošný.“ Zašeptal u jeho ucha. Mladý polodémon sebou cukl a sklonil hlavu. Měl nutkání schovat se pod postel.

„Tak jako tyhle.“ Přejel Bastian prsty po černém kočičím uchu. Cítil jak se pod prsty zachvělo. Usmál se.

„Citlivý ouška.“ Rozfoukl jemné chloupky. ´Že jsem radši neumřel.´ Přemýšlel kocour. Muž se ho dotkl pod bradou a přizvedl obličej k sobě. On se na něj vyčítavě zamračil. Bastian se usmál a pohladil ho po tváři.

„Myslím, že si neuvědomuješ svoje štěstí.“ Laurie zopakoval poslední slovo.

„Že si tě vybral jeden z démoních princů.“ Zasmal se muž jeho temnému výrazu.

„Jo, hrozný štěstí.“ Odpověděl mladík nevrle. Oba otočili hlavu po zaklepání. Vešel sluha se dvěma ženami. Uklonily se.

„Díky Arthure, můžeš jít.“ Blonďatý muž odešel. Laurie se za ním zadíval, pak si uvědomil přítomnost švadlen. Obě si ho prohlížely. Opět zčervenal a snažil se dostat z démonovo náruče. Ten ho pevně ne surově stiskl a zvedl oči k ženám.

„Potřebuje celý šatník. Použij ty nejlepší látky.“ Poručil si. Starší z žen přizvedla obočí. Omluvila se, že má jen obyčejné látky. Přece jen, byla pouhou vesnickou švadlenou.

„Při odchodu řekni Arthurovi, co vše potřebuješ. Postará se o to.“ Ona přikývla.

„Mám mu zatím přinést...“ Nabídla se druhá žena.

„Něco špatného na tom, jak teď vypadá?“ Sklonil hlavu k mladíkovi. Ženy se zasmály a on se zamračil.

„Bastiane!“ Pokáral muže. Usmál se a konečně ho pustil. Přešel ke svému křeslu a sedl si.´Ten že moc nemluví? Jak jsem moh bejt tak naivní?´ Pomyslel si Laurie zničeně. Zvedl oči k ženám, které se k němu postavily.

„Mohl bysis sundat ten...“ Držela jedna metr. Rychle otočil hlavu k démonovi. Pobaveně ho sledoval. ´Chci umřít, hned.´

„Bavíš se?“ Snažil se ho probodnout pohledem. Bylo mu jedno, že mluví s jedním z nejmocnějších démonů. Nejradši by po něm něco hodil.

„Náramně.“ Vstal muž. Zakryl ženám výhled svou vysokou postavu a stáhl mu župan. Ovázal nízko okolo boků. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři.

„Děláš si to sám. Když jsi v rozpacích, jsi tak neodolatelně rozkošnej.“ Zašeptal, tak že to slyšel jen mladík. Ten se chtěl zamračit ale místo toho zrůžověl. ´Jak to probůh dělá?´ Pomyslel si a přijal rty. ´No skvělý.´ Všiml si nadšeného výrazu obou žen. Pustily se do své práce.

Bastian vše sledoval a přemýšlel, jak se život dokáže tolik změnit během jednoho jediného okamžiku. Okamžiku, kdy se zadíval do zelených očí. Stále je viděl. Ty nádherné smutné oči. Zamračil se.

„Jsme hotovy, můj pane.“ Jen nepřítomně přikývl a otočil hlavu ke dveřím. V nich stál Arthur. Laurie přizvedl obočí. ´Jak to dělá?´ Sluha vedl ženy pryč. Mladík otočil hlavu k Bastianovi. Zachvěl se. Muž stále seděl v křesle. Tvářil se zamyšleně. Jeho obličej byl zrovna mrazivě temný, mrazivě krásný. ´Hodný? Řekl jsem hodný?´ Pomyslel si Laurie lehce bezradně. Kdyby se mu nesevřelo srdce asi by se i zasmál. Bastian k němu zvedl oči.

„Co jsi tam dělal?“ Zeptal se, snad aby zahnal dotěrné myšlenky a pocity. Kocour pokrčil rameny.

„Jen jsem procházel a oni mě napadli. Nechtěli si to nechat rozmluvit. Bez úrážky ale vy démoni.“ Zakroutil hlavou. Bastian zničeně přikývl, že někteří.

„No a pak se ozval Christie a to mi moc nepomohlo.“ Oblékl si mladík župan, když si uvědomil, že ho má stále kolem pasu. Démon se zamračil. Nedalo mu to a nakonec se zeptal.

„Jak jsi potkal jeho?“

„Christieho? Hmmm...“ Sklonil hlavu. Sedl si zamyšleně na postel.

„Čekal jsem v parku v Litu a on stál najednou nade mnou. Usmál se tím svým úsměvem a chytl mě za ruku. Dovedl ke stánku s cukrovinkama. Vytáhl pár drobáků a koupil mi sáček sladkostí.“ Usmál se při vzpomínce.

„Myslel, že jsem smutný a že mi sladkosti zvednou náladu. Byla to ta nejhřejivější věc, jakou pro mě kdo udělal. Začal jsem chodit do parku každý den a potkával ho tam. Byl ještě malý chlapec ale už tehdy měl ten svůj něžný pohled plný bolesti a smutku.“ Odmlčel se. Bastian ho pobídl aby pokračoval.

„Nemluvil, stranil se ostatních. Působil jen jako přízrak bloudící davem. Dokonale jsem mu podlehl.“ Zakroutil hlavou. Zvedl oči k poháru, který mu démon podával.

„Díky.“ Vzal si ho a napil se.

„Občas si mě všim a pozdravil úsměvem nebo si ke mně sedl a byl mi tichým společníkem. Jednou jsem ho doprovázel a před jeho domem čekal nějákej chlap.“ Zamračil se a zvedl k Bastianovi oči. On napodobil výraz.

„Hrozně mě to vytočilo a překvapilo. Ale ještě víc mě šokoval Christie. Řekl, že se to stává pořád. Byl ještě malý chlapec, přesto...“ Řekl znechuceně.

„Tehdy mi to došlo. Že ho musím... chci chránit. Proto ten krystal. Už tolikrát jsem mu pomáhal s podobných situací. Naštěstí mu nikdo z nich zatím nijak vážně neublížil. Tedy tělesně.“ Zamračil se znovu.

„Pustil mě blíž k sobě. Nejsem si úplně jistý, zda jsme přátelé, ale myslím, že mi věří. Je to šest let, co jsem ho potkal. Teď je mu čtrnáct, myslím.“ Zamyslel se, zda je to skutečně už tak dlouho.

„Co jsi dělal v Litu?“ Zeptal se Bastian. Kocour se ošil a napil se.

„No, je to přímořský město. Plný příležitostí.“ Pokrčil rameny. Démon se na něj zamyšleně zadíval.

„Příležitostí jako?“ Mladík se s povzdechem zamračil. Proč ho musí tak vyslíchat?

„Byl jsem nájemný vrah. My kočky a vlkouni jsme v tom dobří. I takový koťata, jako jsem já.“ Bastian změnil první slovo v otázku. Laurie přikývl.

„Říkal jsem, že mi pomohl. Ve skutečnosti mě zachránil. Ten den, kdy jsem ho potkal, jsem čekal na svůj cíl. Propásl jsem ho. Díky němu. Druhej den jsem dostal zprávu. Varování od přítele. Byla to past. Moji vlastní mě prodali, protože jsem byl moc dobrý. Začli se mě bát.“ Řekl s ironií v hlase. Bastian se zadíval do své skleničky. Odložil ji a ze zápěstí si stáhl uzkou kůži. Laurie sledoval jak si stahuje vlasy do culíku. V životě neviděl nic podmanivějšího. Démon skončil. Kolem obličeje mu spadly kratší prameny a ofina tvořící patku. Vstal.

„Půjdeme.“ Oznámil. Mladík trochu nechápavě přizvedl obočí, stále leche okouzlený jeho jemně temným charismatem. Bastian se pousmál a chytl ho za ruku. Postavil a provázel svým sídlem.´Malá prohlídka.´ Pomyslel si Laurie s úsměvem. Šokovaně zjistil, jak moc velká je démonovo pevnost. Byl svým novým domovem nadšený. Skončili na terase. Bastianův dům stál někde uprostřed útesu nad jezerem. Rozlévalo se v malé před světem schované roklině. Na břehu jezera stála malá vesnice. Dohromady vše tvořilo malý přírodní div.

„Spousta démonů a lidí si myslí, že už nežiješ.“ Opřel se Laurie o zídku a sledoval vodopád, tryskající ze skáli vedle sídla. Démon se opřel vedle něj a příkývl.

„Chtěl jsem to tak.“

„Co se tehdy přesně stalo, byli jste taková nerozlučná trojka, nebo ne?“ Bastian se zamračil. Laurie k němu zvedl oči, když neodpovídal. Cukl sebou, když ho muž chytl a posadil na zídku před sebe. Postavil se mezi rozkročené nohy a chytl ho za boky.

„Vždy jsem chtěl nějákýho domácího mazlíčka.“

„Hej!“ Zamračil se mladík nesouhlasně. Démon se usmál půlkou úst a naklonil se k němu. Kocour si povzdechl a přijal rty. Aby ne. Byly tak měkké a horké. Tak jako Bastianovo velké ruce. Muž rozvázal župan a prsty zajel pod látku. Přitáhl si mladíka blíž. Laurie se usmál, položil mu ruce kolem krku a nechal se unášet něžnostmi.

 

Bastian se zadíval na chlapce. Seděl na okraji mola a sledoval moře. Muž zvedl krystal ve své ruce. Schoval ho do kapsy. Zhluboka se nadechl a vydal se k němu.

Christie zvedl hlavu a chvíli na něj tiše hleděl. Démon znejistěl. Když se mladík jemně pousmál a kývl hlavou v pozdravu, uvolněně si sedl.

„Děkuju, že jsi mi pomohl.“ Muž se mu zadíval do těch upřímných laskavých očí.

„Mrzí mě, že jsem přišel pozdě.“ Mladík znejistěl. Zakroutil hlavou.

„Nepřišel jsi...“ Zmlkl, když muž vztáhl ruku a dotkl se modřiny na krku. Přejel po ní prstem. Zmizela. Tak jako zbylé na těle. Christie se dotkl svého krku. S jemným úsměvem poděkoval.

„Vlastně jsem vymyslel něco nového. Občas krystal někde zapomenu. Tohle bude lepší.“ Překvapil ho Laurie-Bastian. Podal mu ruku. Chlapec nejistě svou. Bastiana udivila panenská bělost kůže. Takovou se obvykle pyšnili pouze démoni ne lidé.

Christie překvapeně zamrkal, když se na jeho ruce začly objevovat černé čáry. Kreslily ornamenty od zápěstí k ohybu lokte. Otočil s rukou. Byly i na jejím hřbetu, některé svými výhonky sahaly až k prstům. Poslední tahy a neviditelný štětec dokončil své dílo. Bastian si vyhrnul rukáv.

„Je to podobné jako krystal.“ Měl ty samé znaky. Christie se prsty dotkl jeho zápěstí, sklonil hlavu ke svému.

„Vyzkoušej to.“ Pobídl ho muž. Pousmál se, když ornamenty na obou pažích začaly žhnout. Christie k němu nadšeně zvedl oči.

„Funguje to.“ Okouzlil Bastiana šťastným úsměvem. Přikývl a vstal.

„Projdem se?“ Christie k němu nejistě otočil hlavu. Tvářil se trochu zmateně. Démon se pousmál a chytl ho za boky. Postavil. Sklonil se pro školní tašku a schoval mladíkovo drobnou ruku ve své. Vykročil. Chlapec za ním mlčky kráčel.

 

V noci ležel v posteli a hleděl do stropu. Nemohl spát. Otočil se na bok a zadíval se na svou ruku. Prsty se doktl znaků, sjel ke své dlani. Laurie ho už několikrát objal a dotkl se ho ale dnes... bylo to jiné. Jakoby jeho ruka víc hřála než jindy. Povzdechl si a zavřel oči.

 

Laurie se na sebe zadíval do zrcadla. Upravil si černou košili s širokými manžetami a s vysokým stojáčkem zakončeným volánem. K tomu měl černé kalhoty a vysoké boty. Kvalita a jemnost oblečení hladila jeho kůži.

„Vypadáš dobře.“ Kocour sebou cukl a otočil se. Bastian si všiml jeho rozpaků. Usmál se.

„Malej démoní lord.“ Mladík dokonale zrudl.

„K té démoní části.“ Zvedl ruku. Vzplála modrým plamenem. Démon přizvedl obočí.

„Jsi učenlivější než jsem myslel. Neuvěřitelný.“ Zakroutil hlavou.

„Neuvěřitelný? Jsem vyděšenej k smrti!“ Zamračil se kocour nešťastně. Bastian se laskavě usmál. Laurie netušil, že i démoni se umí takhle hřejivě usmát. Vše, co o nich slyšel, muž každý den popíral. Přesto věděl, že přesně všechno to představuje. Jen jemu dovolil spatřit jinou stránku své osoby.

„Přemýšlel jsem. Má nějákou váhu, žes ze mě démona udělal zrovna ty?“ Bastian připustil, že možná.

„Chceš mě ještě víc vyděsit?“ Vyštěkl mladík. Démon si povzdechl a položil mu ruce na ramena.

„Většina by byla nadšená z moci, která se ti dostala do ruky.“

„Já nejsem většina.“ Bastian ho chytl za ruku a vedl ke křeslu. Posadil se a jeho si stáhl na nohy.

„Ne, to nejsi. Naučím tě tvou moc používat, abyses jí nebál.“ Laurie k němu zvedl oči. Povzdechl si a přikývl. Arthur se na pár zadíval. Pousmál se. Bastian k němu otočil hlavu. Přikývl.

„Musím jít.“ Laurie ho pustil.

„Já zatím vymyslím nějáký děsivý plán.“ Informoval je.

„Děsivý plán?“ Nechápali oba.

„Na ovládnutí světa, jako správný démon.“ Muži se zasmáli.

„Rozhodně ho budu chtít slyšet.“ Podrbal ho Bastian na hlavě a šel se sluhou pryč.

 

Sedmnáctiletý Christie se zadíval na obraz, který zrovna dokončil. Zachycoval černovlasého muže výrazně modrých očí. Byly to asi tak tři roky, kdy ho poprvé spatřil ve svých snech. Zpočátku neznatelně – jen jakoby v mlze. Pak čím dál jasněji až ho konečně dokázal namalovat. Vztáhl ruku a aniž by se dotkl malby, prsty kopíroval linii obličeje. Byl si jistý, že ho v životě neviděl. Přesto si byl úplně stejně jistý, že ho zná.

Laurie-Bastian se na něj zadíval. Pak přes jeho rameno na obraz. Nevěřícně si prohlížel podobiznu. ´Jak proboha...´ Byla neskutečně věrná. Christie vycítil společnost a otočil se. Usmál se.

„Dobrý den.“ Démon přikývl a přešel k němu. Mladík čekal pohlazení. Už si zvykl na jeho doteky, jeho objetí, jeho pohledy. Vháněly mu červeň do tváří a rozechvěly srdce. Zároveň byly příjemné a hýčkající. Jeho náruč byla. Cítil se s ním klidně a v bezpečí.

„Kdo je to?“ Prohlížel si muž obraz. Christie si povzdechl a zadíval se na něj.

„Nejsem si jistý.“ Vymýval štětec. „Vídám ho ve snech.“ Bastian k němu sklonil hlavu. Christie se tvářil zamyšleně. Zvedl k němu oči a zadíval se do kočičích.

„Je to zvláštní. Jsem si tak moc jistý, že jsme se nikdy nepotkali, přesto ho znám. Jeho oči. Jeho úsměv... asi to zní hloupě.“ Povzdechl si a otočil hlavu zpět k obrazu. Démon taky. ´Neuvěřitelná podoba.´ Pomyslel si.

„Jak dlouho to trvá?“ Zeptal se. Mladík se zamyslel.

„Řekl bych, že tři roky. Myslím.“ Zvedl hlavu k muži. Všiml si zvláštního úsměvu a pohledu. Nevěřícně rozšířil oči, když se k němu Bastian sklonil. Zmateně ho jen z pár centimetrů sledoval, když kocour něžně a zlehka hladil jeho rty svými. Démon cítil zvláštní chvění v těle. V životě nezažil, aby pouhý dotek něčích rtů vyvolal tolik příjemných pocitů. Prsty mu zajel do vlasů a užíval si jejich hebkost. Druhou ruku položil mladíkovi na záda a přitáhl si ho blíž. Ucítil tlak dlaní na prstou. ´Ne... ne... ne.´ Odtáhl se a zadíval se do Christieho zděšených očí. On vztáhl ruku a prsty se dotkl svých rtů. Svým výrazem zabodával ostrý nůž hluboko do Bastianovo srdce.

„Omlouvám se, promiň, já...“ Zmlkl, když mladík stáhl ruku a prsty se dotkl jeho rtů. Chvěly se a jejich dotek rozbušil démonovo srdce. Christie se pousmál svým jemným úsměvem. Sklonil hlavu a něžně se přitulil. Bastian se zhluboka nadechl a pevně ho objal. Vychutnával jeho blízkost.

 

Démon seděl na nízké zídce a čekal na Christieho. Před školou. Obvykle na něj čekal v parku nebo se potkávali u moře. Mladík miloval moře. Jeho šum. Jeho sílu. Dokázal jen hodiny sedět a poslouchat jeho zpěv.

Občas se sešli u něj doma. Christie žil se starým mužem, kterému říkal dědeček. Bastian si byl jistý, že ať je muž kdokoliv, jistě není mladíkův příbuzný. Za čtyři roky ho viděl jen párkrát. Byl to podivinský věčně zamyšlený stařík.

„Je prostě k nakousnutí.“ Ozvalo se vedle něj. Otočil tam hlavu. Kolmo na zídku seděly dvě dívky. Sledovaly přícházejícího mladíka. Bastian si povzdechl. Jeho mladíka.

„Ho zkus pozvat na tu oslavu.“ Démon zpozorněl. ´Oslava?´ Pomyslel si nesouhlasně. Dívka se tázavě podívala na svou přítelkyní.

„Za zkoušku nic nedáš.“ Porkčila rameny. „Christiane?“ Mladík procházející kolem, se zastavil. Zadíval se na dvě dívky.

„Napadlo nás. Vím, že se moc neznáme, ale tenhle týden mám narozeninovou oslavu. Nechceš přijít?“ Christie přizvedl obočí.

„Omlouvám se, ale...“ Dívky se zamračily.

„No tak. Jsme spolu ve třídě a vůbec se neznáme. Nikdo tě nezná.“ Snažila se.

„Asi mu to tak vyhovuje.“ Ozvalo se za mladíkem. Stál tam rudovlasý idol dívčích srdcí. Pousmál se a vzal Christieho kolem ramen.

„Tak co kdybyste zmizeli.“ Dívky sebou cukly. Vstaly a uraženě odešly. Christie zvedl oči ke svému zachránci.

„Kdo jsi?“ Studentův sebevědomý úsměv zmizel.

„Neříkej mi, že neznáš ani mě.“ Pustil ho zničeně.

„Ty vážně moc nevnímáš své okolí, že?“ Christie pokrčil rameny.

„Promiň, asi jsem trochu...“ Mladík si pobaveně sedl na zídku, na které předtím seděly dívky. Pak otočil hlavu k Bastianovi, který se k nim postavil. Přizvedl obočí.

„Kočka?“ Usmál se a prohlížel si ho. Christie na kocoura překvapeně hleděl.

„Byli jsme domluvení?“ Řekl nejistě. Bastian ho obdařil laskavým úsměvem.

„Ne, ale na tom přece vůbec nezáleží.“ Mladík jemně zrůžověl a přikývl.

„Domácí mazlíček?“ Ozval se rudovlasý mladík. Démon k němu zvedl hlavu. Student stál u něj a prohlížel si kočičí uši.

„Nikdy jsem neviděl kočku na vlastní oči.“ Dotkl se jednoho.

„Hej.“ Zamračil se Bastian na mladíka. Sklonil hlavu k němu. Byl skoro o hlavu vyšší než Laurie.

„Sydney.“ Podal mu ruku a usmíval se svým sebejistým úsměvem.

„Laurie, to je Christiane.“ Potřásli si. On si ho stále prohlížel.

„Asi bys mi nechtěl stát modelem.“ Kocour nechápavě zakroutil hlavou. Mladík mu podal desky, které držel. Bastian je otevřel a zadíval se na akt krásné dívky, další a další... Zamračil se. Christie, stojící vedle něj, zrůžověl.

„Žertuješ?“ Zamračil se pro jistotu znovu. Mladík se pousmál a vzal si své desky zpět.

„Nevypadáš na někoho, kdo se stydí.“ Zadíval se mu do očí. Ta jeho rozkošná krásná tvářička. Musí mít jeho kresbu. Koutkem oka zachytil dívky, které na něj mávaly. Povzdechl si.

„Musím jít. Kdyby sis to rozmyslel, můžeš počkat tady nebo moje adresa.“ Podal mu kus papíru a šel pryč. Bastian strčil lístek do kapsy a sklonil hlavu k Christiemu. Měl stále jemně zrůžovělé tváře. Kdyby chtěl jeho akt nakreslit Christie, neměl by nic proti. Pomyslel si s úsměvem a vzal ho za ruku.

„Půjdeme.“ Mladík přikývl a následoval ho.

 

Laurie s Bastianem stáli nad mapou. Kocour prstem poklepal na zakreslené pohoří.

„Věř mi, je to úchvatný místo. Bude se mu tam líbit. Určitě.“ Muž sledoval mapu. Přikývl a přešel k posteli. Mladík si všiml lístku, ležícího na zemi. Zvedl ho a přečetl si jméno a adresu. ´Pěkný písmo.´ Napadlo ho skoro okamžitě.

„Co je to?“ Podal muži lístek. Přečetl si ho a vysvětlil, kdo je Sydney. Kocour jemně zrůžověl.

„Chce mě... nahého?“ Ujišťoval se. Bastian porkčil rameny a lehl si do postele.

„Všechno to byly akty. Předpokládám, že ano... ale byly vážně dobré.“ Zamyslel se. Laurie sklonil hlavu k lístku. Pousmál se a lehl si k muži. Bastian trpělivě čekal než se mu uvelebí v náruči, pak ho objal. Byli stále milenci. Oba dávno pochopili, že ať je mezi nimi cokoliv, určitě to není láska. Jakoby si prostě jen pomáhali od samoty.

 

Démon se rozhlédl. Stál na terase srubu, stojícím nad horským plesem v rozhlehlém pohoří. Před ním stál Christie a muž držel ruku přes jeho oči. Pousmál se a sklonil se k uchu.

„Můžeš.“ Zašeptal a odtáhl svou ruku. Christie otevřel oči a překvapeně se rozlédl. Naklonil se přes okraj a zadíval se na jezero.

„To je nádhera, co tu ale...“ Otočil se k muži. Ten se pousmál.

„Slavíme tvé narozeniny.“ Mladíkův šťastný výraz zahřál Bastiana na srdci. Pousmál se a pevně ho objal, když se mu vrhl kolem krku.

„Děkuju.“ Zašeptal mladík a tiskl se k němu.

 

Laurie čekal před školou a nervózně poklepával nohou. Co tu dělá? Co tu probůh dělá? Vyndal lístek a znovu si ho přečetl. Přitahovalo ho mladíkovo písmo. Netušil proč, nikdy se mu nic podobného nestalo. Zvedl oči ke studentům vycházejícím ze školy. Škola. Jeho naučil číst, psát a počítat muž, který ho naučil jeho řemeslo. Co si pamatoval, staral se o něj odjakživa. Nikdy vlastně nepotkal jinou kočku ani netušil, kde by je měl hledat.

Povzdechl si a prohlížel si studenty. Co ho to napadlo? Jak ho asi pozná? Měl jít raději k němu domů. Skládal lístek na menší a menší poloviny. Strčil si ho do kapsy a vstal. Odchází. Stejně mu nechce stál modelem... nahý.

Otočil se a rázně si to namířil pryč. Ve skutečnosti ho zastavila něčí náruč. Stačil se zapřít rukama a zmírnit náraz obličeje. Rychle se odtáhl a začal koktat omluvu. Zmlkl a zadíval se na rudovlasého mladíka o hlavu vyššího než on. Držel ho v náruči a usmíval se. ´Není možná.´ Prohlížel si kocour krásnou tvář s kouřově šedivýma očima. Měly v sobě pobavený, lehce uličnický, sexy pohled, který jistě dokázal rozbušit nejedno dívčí srdce.

“Přišel jsi.” Laurie zastříhal ušima. ´Je to on!´ Sklonil hlavu a opět začal něco neznatelného koktat.

“Hmm... Christie tu není.” Zamyslel se Sydney. Kocour k němu zvedl oči.

“Takže jsi přišel za mnou.” Usmál se spokojeně mladík.

“Půjdeme?” Laurie zmateně zamrkal a vyvolal pobavený výraz.

“Můj bože, jsi ještě rozkošnější než minule.” Zakroutil hlavou. ´Proč vždycky nakonec zrudnu?´ Pomyslel si Laurie nesouhlasně. Tiše následoval Sydneyho.

Když procházeli parkem, mladík pustit jeho ruku a vydal se ke stánku s cukrovinkami. Kocour rozšířil oči. ´Držel mě za ruku! Kdy... jak?´ Nechápal. Překvapeně hleděl na sáček, který mu Sydney podával. Vzal si ho a sáhl dovnitř. Vytáhl sladkost ve tvaru srdce.

“Tomu se říká osud, jsou tam jen tři.” Usmál se mladík.

“Zdálo se mi, že potřebuješ trochu osladit...” Zmlkl, když k němu kocour zvedl oči. Dokonale zmatený výraz. Nebyl tak uchvatně okouzlující i minule nebo ano? Tehdy před školou ho zaujala krásná tvář ale dnes... povzdechl si a raději ho vedl dál.

Polodémon, spokojeně žvýkající cukrovinky, zvedl hlavu, když jeho společník zastavil. Přizvedl obočí a zadíval se na velký dům. Otočil hlavu k Sydneymu. Ten si povzdechl a přikývl.

“Jsem syn správce Litu.” Laurie na něj překvapeně hleděl. Následoval ho do domu. Sydney ho dovedl do svých pokojů v nejvyšším patře – podkroví. Kocour se rozhlédl po velkém pokoji, byl společenskou místností, kuchyní i ložnicí. Za okny velká terasa.

Pousmál se a vešel, aby si prohlédl Sydneyho domov důkladněji. Mladík se za ním zadíval. ´Je tu, co teď?´ Nakreslit jeho akt? Nesmysl. Dle tváří, které tak rády růžoví, kocour nepřišel stát modelem. Přišel za ním.

“Mám hroznej hlad, co ty?” Laurie znejistěl. Jako démon nepotřeboval tolik jíst, ale... přikývl. Sydney se usmál a šel do své kuchyně.

Kocour přešel ke dveřím na terasu. Vyšel ven a opřel se o zídku. Rozhlédl se po městě kolem. Lit. Žil tu než potkal Christieho. Vlastně to nebylo období, na které by rád vzpomínal. Styděl se. Nebyl nešťastný, ale zároveň ani šťastný. Byl prázdný. Dělal svou práci. Bez výčitek. Dokonalej vraždící nástroj. Asi proto se ho začali bát. Kdyby si ho někdo najal na jejich smrt, neváhal by. Pak ale přišel Christie. Jeho malý andílek a dokonale změnil jeho život. Tak moc mu byl vděčný. Musel utíkat a schovávat se, ale bylo to mnohem lepší než ta apatie. Nakonec skončil v říši démonů – tam si zbytek světa netroufl.

“Laurie?” Zeptal se Sydney, který sledoval smutný výraz. Kocourovo vzozenou energii a lehký náznak rebelství vystřídal zvláštní chlad a prázdnota. Položil mu ruku na rameno. Laurie sebou cukl a vrátil se zpět.

“Stalo se něco?” Překvapil ho mladík starostlivým výrazem. Zakroutil hlavou.

“Ne, jen... dřív jsem tu žil. Pak jsem potkal Christieho a... vděčím mu za moc.” Řekl nakonec. Sydney se pousmál a odhrnul mu vlasy z obličeje.

“Řekl bych, že já taky.” On zmateně zamrkal.

“Tak pojď, doufám, že máš rád ryby.” Laurie nadšeně přikývl a opět se změnil v toho rozkošně rozpačitého lehce přidrzlého kocoura. Společně se navečeřeli.

“Kde bydlíš, když ne tady?” Podal mu Sydney sklenici vína a sedl si zpět k němu. Laurie znejistěl.

“No, daleko a jen navštěvuju Christieho a dávám na něj pozor... neptej se prosím, nechci tě děsit.” Tvářil se nešťastně. Mladík přizvedl obočí.

“Děsit?” Zeptal se. Kočka přikývla.

“Dobře, povíš mi to až budeš chtít. Počkám.” Překvapil ji. Otočila k němu hlavu a roztomile se usmála. Sydney si zničeně povzdechl.

“To nezvládnu.” Zakroutil hlavou. Kocour neskryl svůj zmatek. Pak rozšířil oči, když ho mladík chytl a přitáhl k sobě.

“Dýl ti odolávat.” Zašeptal do rtů. Laurieho srdce se k jeho úžasu rozbušilo a on se zachvěl. Byl zvyklý na Bastianovo něžnosti. Líbily se mu a moc. Muž dokázal dokonale rozechvět jeho dech a probudit silnou touhu, ale Sydney. Mladík se odklonil a zadíval se mu do očí. Všiml si výrazu.

“Vím, že se známe jen pár hodin, ale... myslím, že by se každý zachoval jako já. Jsi tak neuvěřitelně...” Zakroutil zničně hlavou a znovu se k němu naklonil.

“Jsi to nejrozkošnější kotě, jaký jsem kdy viděl a neni to tvýma ušima.” Líbal ho něžně. Laurie měl pocit, že jeho srdce zapomíná bít. Když se odklonili, povzdechl si.

“Nevypadáš na to, že tě přitahují muži.” Zabručel. Sydney ho pohladil po tváři.

“Nepřitahují.” Překvapil ho. “Přitahuješ mě ty.” Laurie zrůžověl a zadíval se mu do očí.

“Není podstatné zda jsi muž, žena... kočka. Jediné důležité je to, že mě neuvěřitleně okouzluješ a já prahnu po tom zjistit, co se skrývá v tý tvý krásný hlavince.” Vzal jeho hlavu do dlaní a prsty pošimral chloupky uší. Laurie vyvolal pobavený úsměv, když s nimi zastřihal.

“Hrozně moc toužím potom obejmout tě, chránit a hýčkat... toužím po spoustě věcí.” Rozechvěl kocourův dech. On rozpačitě sklonil hlavu.

“Nevím... nevím co říct.” Sydney se usmál a přitáhl si ho do náruče. Pevně objal a zabořil obličej do hustých vlasů. Vdechl jejich vůni.

“Nic nemusíš, jen mi to dovol.” Zašeptal. Laurie srdce se opět zapomnělo. Vztáhl ruce a objal mladíka zpět.