kapitola I.

 

Vysoký jezdec zastavil temně černého mohutného koně. Zadíval se před sebe. Kam oči dohlédly, rozléhal se les. Stromy byly neuvěřitelně mohutné a vysoké. Popohnal koně. Zvíře se pomalým hrdým klusem pohlo.

Projeli pod pár stromy a zastavili. Jezdec sesedlal a rozhlédl se. Sáhl k temně černé helmě s rudým zdobením a dlouhým ohonem. Sundal si ji. Byl to krásný muž temně rudých skoro černých vlasů a šedivých očí. Sestřihaný účes, přerůstající uši, působil lehce rozdrbaně. Delší ofina mu neposlušně padala do obličeje. Za jedním uchem měl zapletenou ozdobu z peří, korálků a kůže. Na sobě černé brnění. Opět rudě zdobené jemnými ornamenty. Součástí zbroje byla těžká delší sukně. Pohyboval se v něm překvapivě zlehka a rychle.

„Myslím, že budu muset pokračovat sám.“ Pohladil koně po mohutné hlavě. Zvíře s ní pokývalo a šťouchlo do něj. Muž se pousmál a políbil ho mezi oči.

„Je mi líto, příteli.“ Sundal si rukavice, po nich si odepl celé brnění. Úhledně složil a schoval do koženého vaku. Upravil si vysoké manžety černé košile. Rozhlédl se. Vesnice. Pomyslel si a vydal se hlouběji do lesa.

Snažil se držet jeden směr a přitom si prohlížel krásy lesa. Čím hlouběji se dostal, tím rozmanitější a půvabnější květiny kolem rostly.

Zarazil se a otočil. Chvíli čekal. Zpoza stromu vyšel jeho čtyřnohý přítel. Zastavil se. Jezdec by přísahal, že se tváří nenápadně. Ale hlavně. Naprosto nevině. Pobaveně se pousmál a zakroutil hlavou.

„Tak pojď.“ Vykročil dál. Kůň ho s malým odstupem následoval. Cestovali dlouho.

 

Muž si sedl na jeden z nižších kořenů. Pohladil zvíře, které se k němu postavilo.

„Jak mám ksakru tady najít vesnici?“ Zamračil se. Udiveně zvedl obočí a sklonil hlavu. Zaposlouchal se do zvuků lesa. Byl to křik? Zavřel oči. Rychle otevřel a vstal. Byl to křik. Dívčí křik.

„Pojď!“ Vydal se mezi stromy. Zastavil se a rozhlédl.

„Heej! Slyší mě někdo?!“ Zvedl ruku ke koni. Okamžitě zastavil.

„Tak slyší mě někdo?!” Tam! Rozeběhl se. Čtyřnohý přítel ho následoval.

Oba se zadívali na otvor v zemi. Nemohl tu být déle než pár dní. Muž si klekl k okraji a zadíval se do úzkého štěrbiny. Na dně propasti seděla drobná dívka. Sledovala ho velkýma krásnýma očima. Na čele krvavý šrám.

„Jsi v pořádku?!“

„B-bolí mě noha a... a jsem unavená a...“ Rozbrečela se. Zamračil se. Opatrně se přehoupl přes okraj a pomalu slézal dolů.

„Buď, buď opatrný!” Zavolala polekaně. Muž k ní bez větších problémů slezl. Sklonil se a prohlédl si zraněnou nohu, ruku a nakonec čelo.

„M-myslím, že je to zlomené.“ Zvedla k němu oči. Jen přikývl a pomohl jí na nohy.

„Budeš se mě muset držet kolem krku. Jinak tě nahoru nedostanu.“ Sklonil k ní hlavu. Příkývla a s jeho pomocí mu vylezla na záda.

„Zvládneš to?“ Chytl se skály. Snad ano. Držela se pevně. Zhluboka se nadechl a začal vylézat zpět nahoru. Zavřela oči, bolestí jí vytryskly slzy.

 

Opatrně ji posadil a sedl si k ní.

„V pořádku?“ Utřel jí slzami pokryté tváře. Zadíval se na ni. Měla rozkošný obličej a temně zrzavé, krátké, kudrnaté vlasy. V nich rozčepířenou čelenku, držející je z obličeje. Štíhlou postavu a sluncem opálenou pleť. Na sobě oblečení tolik připomínající listy a kůru stromů kolem. Krátké kalhoty pod zadek a vestičku, dlouhé bezprsté rukavice. Z pod oblečení vykukovaly ornamenty na holé kůži. Kolem krku, rukou i nohou měla barevné ozdoby. Byla bosá.

Zavázal jí ruku i nohu do provizorní dlahy a ošetřil čelo. Zvedl do náruče a vysadil si ji na záda. Pochyboval o tom, že by se zvládla sama udržet na koni. S jejím naváděním vykročil ještě hlouběji do lesa.

Po chvíli si uvědomil, že ho vede do vesnice. Neuvěřitelný štěstí. Přemýšlel.

 

Zastavil a sklonil hlavu. Pousmál se. Zpoza stromů vystoupily ozbrojení muži. Měli oblečení podobné dívčině. Stejně opalení, stejně pomalovaní. Většina držela dlouhé vyřezávané luky. Zpozorněli, když si všimli jí.

„Thiako?“ Spustil jeden ruku s lukem a vykročil k nim. Unaveně přikývla.

„Je unavená a potřebuje ošetřit.“ Ozval se cestovatel. Muž se zaměřil na něj. Přikývl a pokynul jednomu ze svých. Ten si vzal dívku.

„Myslím, že ti náš vůdce bude chtít osobně poděkovat. Zrovna jsi zachranil jeho oblíbenou krásku.“ Směšně snadný. Pomyslel si a nasledoval je.

 

Většina ze strážců se cestou ztratila mezi stromy. Nakonec zůstal jen mluvčí a muž nesoucí zraněnou. Jako jeden se zastavili. Cizinec se nechápavě rozhlédl. Oni se pousmáli.

„Nemusíš se bát, o tvého koně se postaráme. Doufám, že se nebojíš výšek.“ Přistoupil k němu muž a podal mu ruku. On nejistě svou. Přizvedl obočí, když ho otočil a zezadu chytl kolem pasu. Byl tak překvapený, že se zapomněl bránit. Ještě větší šok následoval. Nohy se odpoutaly od země. Zvedl hlavu. Muži měli na zádech velká křídla. Byla nádherná. Působila ladně a elegantně.

Vynesli ho vysoko mezi koruny stromů. Tam se nacházela stromová vesnice. Přešel k okraji plošiny a omámeně se rozhlédl. Rozléhala se do všech stran i pater.

Přemýšlel, zda tam na skále neuklouzl. Nepraštil se do hlavy a teď jen neblouzní. Slyšel o ní. Různé příběhy. Viděl různé kresby. Skutečnost je všechny předčila.

Průvodci se usmáli nad okouzleným výrazem a vedli ho po plošinách mezi stromy. Překvapilo ho jak pevné a stabilní jsou. Jakoby byly součástí samotného lesa. Lidé kolem si ho se zájmem prohlíželi. Muži zašli do jednoho z domů a položili dívku na postel.

„Přivedu Shandyho, hrozně se o tebe...“

„Thiako. Díky bohu.“ Ozval se uvolněně příjemný hlas. Cestovatel zvedl hlavu. Spletl se. Stromová vesnice určitě není to nejkouzelnější, co svět kdy spatřil. Mnohem kouzelnější a omamný byl muž, stojící ve dveřích. Měl temně blonďaté vlasy dlouhé pod zadek. Částečně spletené do několika copů, se zapletenými barevnými ozdobami. Na sobě dlouhé kalhoty a tak jako dívka ozdoby kolem krku a paží. Ani on neměl boty.

„Jak je ti?“ Sedl si k dívce a objal ji. Přikývla, že už je v pořádku a upozornila ho na svého zachránce.

Otočil hlavu a srdce se mírně zachvělo. Bez jediného slova si ho prohlížel. Byl vysoký. Působil jako skutečný hrdina z dívčích snů. Vyzařoval temný klid a sílu. Zároveň vyvolával zvláštní nebezpečné mrazení na zátylku. Pocit, že není životu bezpečné stát proti němu. Černé oblečení zvýrazňovalo štíhlou pevnou postavu a ještě stupňovalo dojem. Vesničan se vzpamatoval a vstal.

„Dobrý den. Pojď, prosím, se mnou.“ Kývl hlavou na příchozího léčitele a odvedl muže do jiného z domů. Nebyly v něm žádné židle či křesla, pouze nadýchané polštáře rozházené kolem kulatého stolku. Sotva se usadili, dorazily dívky s občerstvením a s několika dalšími vesničany se posadili k nim.

Cizinec jim vyprávěl, jak dívku našel a kam cestuje. Vlastně to nevyprávěl jim, vyprávěl to jemu. Vnímal každé setkání očí. Úsměv vlnící se na rtech. Jemné kapky na nich, když se muž napil. Zároveň si všiml sametové kůže, dlouhých štíhlých prstů a hebkých vlasů. Jaké by asi bylo zabořit do nich prsty, obličej a vdechnout jejich vůni? Dotknout se hebkých paží. Měkkých rtů. Cítit ho pod sebou. Na sobě.

„Nevím, jak bychom ti mohli dostatečně poděkovat... úplně jsem... jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptal se omluvně.

„Gordon. Mé jméno je Gordon.“ Kývl hlavou v úkloně. Muž se pousmál.

„Já jsem Shandy. Jejich vůdce.“ On se mu překvapeně zadíval do smaragdových očí. Vůdce. Zašeptalo srdce.

„Tedy? Tvé díky?“ Napil se Shandy z poháru na stole.

„Cokoliv?“ Chtěl vědět Gordon. Cokoliv. Přikývl muž. Druhý se pousmál. Svou odpovědí šokoval všechny kolem.

„Chci tebe.“ Zopakoval na Shandyho žádost.

„Hmm... nejsem si jistý, zda ti rozumím. Mě?“ Řekl nechápavě. Gordon se usmál klidným úsměvem.

„Ukážu ti, co tím myslím.“ Napil se. Shandy váhavě přikývl a hleděl do šedivých očí. Něco v nich mu vhánělo horkost do tváří. Už když mluvil. Možná vyprávěl o dívčině záchraně, ale v pohledu měl něco jiného. Něco silného a pálivého. Příjemně pálivého.

„Nebudu tě rušit. Jistě si chceš odpočinout.“ Vstal. Musí pryč. Daleko pryč. Od něj.

„Ano, ale u tebe.“ Pokračoval Gordon ve své žádosti. Vůdcovo srdce poskočilo. Jemně se zachvěl. Byl natolik vyvedený z míry, že jen přikývl a nebyl schopný nijak protestovat.

 

Dovedl ho do svého domu. Byl větší než ostatní, ale jen díky společenské místnosti s dlouhým stolem a velké terase.

Gordon se rozhlédl po ložnici. Pohled se zastavil na velké posteli. Bez problémů by se na ní vyspali tři dospělí lidé. Pousmál se a otočil hlavu k Shandymu.

„Tedy večer.“ Odložil tašku a svlékl si košili. Muž opět jen přikývl a odešel.

Zastavil se před domem. Co je to s ním? Jakoby byl Gordon mocný čaroděj. Očaroval ho svým kouzlem. Sladkým omamným kouzlem. ´Sladkým?´ Pomyslel si. Zvedl oči k vesničanovi, který si k němu stoupl. Přikývl a šel s ním pryč.

 

Gordon se rozvalil na posteli. Rozpažil a zhluboka se nadechl. Lehké přikrývky voněly stromy, květinami. Lesem kolem. Voněly Shandym. Jeho svěží květinovou vůní. Muž vonící květinami. Zavřel oči. Znal tu vůni, byl si jistý. Tak jako si byl jistý, že ji cítí poprvé v životě. Snažila se vyvolat vzpomínky, o kterých věděl, že neexistují. Vzpomínky na něco krásného, barevného, hřejivého. Jakoby vzpomínal na štastný zážitek z dětství, na který zapomněl. Jak jen mohl zapomenout? Pousmál se. Byl spokojený – jako dlouho ne. A stačilo tak málo. Zamilovat se.

Přes rozjasněnou mysl přeběhl temný stín. Chladnými hroty probodl hřejivé pocity štěstí. Zradí ho. Uvědomil si.

 

Dlouho po setmění dorazil Shandy do svého domu. Prošel potemnělým palácem a zastavil se u postele. Zadíval se na spícího muže. Byl moc unavený, aby ho vzbudil a vynadal mu. Měl v plánu vyhodit ho. Ze svého domu. Ze své postele. Možná zachránil Thiaku, ale jeho sebejisté drzé chování je moc. Nemůže... Povzdechl si. Byl opravdu moc unavený. Neměl sílu přemýšlet natož se rozčilovat. Obešel postel a oblečený si lehl. Zády k muži.

Rychlé propadaní do světa snů přerušily pevné paže. Otevřel oči. Uvědomil si, že ho Gordon objal. ´Co to...´ Otočil k němu hlavu. Spal. Povzdechl si a snažil se ho odstrčit. On něco zabručel a sevřel ho pevněji. Shandy se vzdal. Opravdu byl moc unavený. Našel si nejpohodlnější polohu a okamžitě usnul.

 

Ráno pomalu zamrkal a snažil se probrat. Místnost zaplňovaly ranní paprsky a vlhká lesní vůně. Miluje pomalu. Zlehka .... dokonale se probral a zadíval se do šedivých očí. Gordon se pousmál.

„Dobré ráno.“ Opíral se o ruku, loket zabořený v polštáři. Shandy ležel na zádech. Tělo na těle.

„Dobré... co to povídáš? Vůbec. Co si to dovoluješ?“ Sedl si pohoršeně a odstrčil ho. Muž se znovu pousmál. Moje díky? Zvedl tázavě obočí a položil ho zpět.

„Jsme ti vděční ale... to jak se chováš. Jsi... jsem jejich vůdce a ty...” Koktám? Uvědomil si zničeně.

„Jsi jejich vůdce.“ Připustil Gordon. Ale pro mě jsi to nejrozkošnější, co jsem kdy viděl. Krásný, něžný, křehký princ. Pokračoval. Shandy zrůžověl. Cukl sebou, když se ozvalo zaklepání. Vešla mladá dívka.

„Přinesla jsem snídani. Pro našeho hosta.“ Pozdravila je pokývnutím hlavy. A oblečení. Dodala s úsměvem a prohlížela si Gordona. Poděkoval. Rychle otočil hlavu k Shandymu, který využil situace a vyklouzl mu.

„Děkuji, Niane. Můžeš jít. Půjdu s tebou. Potřebuji mluvit s tvým bratrem.“ Přešel k ní. Ve dveřích se otočil a jemně se uklonil.

„Dobré ráno.“ Odešel. Gordon se pobaveně usmál. Ten malej... Přitáhl si tác se snídaní.

 

Shandy se věnoval svým denním povinnostem. Přece jen byl vůdce a mnoho vesničanů za ním chodilo pro pomoc. Věnoval se spoustě věcí. Přesto stačila mysl sklouzávat k myšlenkám o muži. O jeho drzé povaze. Sebejistém chování. Pobaveném úsměvu. Vysoké postavě. Pronikavých očích... Zarazil se. Vážně ho musel začarovat.

 

Gordon si prohlížel vesnici. Dostal průvodce. Několik průvodkyň a volný přístup kamkoliv. Dívky ho seznamovaly s důležitými místy a osobami. Nakonec ho dovedly k místnímu jezeru.

Uprostřed lesa. Kousek za Shandyho palácem se ze země tyčila skála. Skalnatá hora. Byla o něco nižší než stromy kolem. Obyčejný člověk ji nevyleze. Tím si byl jistý.

Dívky ho vynesly vysoko na skálu a on zůstal oněměle stát a sledoval malý přírodní zázrak. Velký přírodní zázrak. Kámen byl jako zeď. Zeď kolem nádherné kaskádové zahrady s jezerem.

Teď si byl jistý. Skutečně uklouzl. Praštil se a teď je v nějákém kouzelném snovém světě. Světě, kde je národ krásných okřídlených bytostí. Víl z lesa a jejich griffonů. Slyšel o nich. Jen nevěděl, že jsou tak krásní. Různých barev a velikostí. Elegantní čtyřnohá stvoření s křídly. Někteří spali, jiní se probíhali v trávě nebo plavali. Plavou?

Zadíval se do propasti pod sebou. Nemá šanci, ne bez křídel.

„Chceš jít tam dolů? Dokáží být nepřátelští, když se jim někdo nelíbí. Jsou to čistá a klidná stvoření, ale pro nesprávnou osobu nebezpeční.“ Stoupla si k němu jedna z dívek. Nesprávnou osobu. Pomyslel si. Přikývl. Dívky se usmály a snesly ho k jezeru. Vesničané si jich všimli.

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad.“ Ozval se jeden z mužů.

„Opatrně. Pokud by se jakkoliv splašili, stoupni si za nás.“ Dodal. Gordon udiveně zvedl obočí. Rozhlédl se po ostatních. S jemnými úsměvy a zvědavými pohledy ho sledovali. Jsou čistí. Všichni. Krásní a čistí. Vyzařovala z nich moc a síla ale zároveň čistota, něha a světlo. A Shandy byl jejich vůdce.

Otočil hlavu ke tvorům. Jeden z nejbližších zavětřil. Podíval se přímo k muži. Někde v útrobách dlouhého krku zabručel. Griffoni kolem zvedli hlavy. Zaměřili se na muže. Pomalou jistou chůzí k němu vykročili. Muž k nim. Vesničané ho nejistě sledovali. Zvířata ostražitě každý jeho pohyb.

Zastavil se a ona ho rozestoupila. V bezpečné vzdálenosti.

„Pokud ho napadnou.“ Otočil jeden z vesničanů hlavu k jinému. Přikývl.

Gordon se po tvorech rozhlédl. Zabijou tě. Prolétlo mu hlavou. Dech se zachvěl. Roztáhli křídla. Muži z lesa sebou cukli a vyskočili. Griffoni se zvedli na zadní.

Vesničané se zarazili. Čas se zpomalil. Hlavně pro Gordona. Vnímal šum desítky křídel a pak záchvěv černé hřívy. Dusot kopyt a zaržání. Čas se opět rozeběhl. Před ním stál jeho kůň, bez postrojů. Zvedal se na zadních a výhrůžně kopal. Nejdivočejší. Nejkrásnější zvíře, jaké kdy viděli.

Tvrdě klesl na přední a hlasitě zaržál. Tvorové se postavili na všechny čtyři a něco zavrčeli. Kůň jim stejným tónem odpověděl.

Gordon si všiml, jak se kolem něj rozestupují. Pomalými pohyby ho obkličují. Zabijí ho. Kvůli němu. Umřel by. Pro něj ano. Zamračil se. Ve stejný okamžik se Griffonové opět zvedli, opět dopadli na zadní a sledovali muže. Tak jako překvapení vesničané.

„Na to zapomeňte.“ Řekl tiše ale tvrdě a chladným pohledem tvory sledoval. Stál před svým koněm a bránil ho vlastním tělem. Tvorové něco vztekle a netrpělivě zabručeli.

„Zabijí je oba.“ Zamračil se vesničan. Griffoni už po několikáté výhružně roztáhli křídla. Uskočili zpět.

Před koně s jezdcem rázně přistál jeden z nich. Byl panensky bílý. Jako jasná hvězda zářil ve slunci. Stál na zadních a divoce ržál. Dopadl na přední. Chvíli se dohadoval s protestujícími druhy. Všichni se uvolnili, když poslušně zamířili pryč. Gordon sledoval bílého tvora.

Otočil se a zadíval se na něj černýma očima. Sklonil k němu hlavu. Muž pomalu zvedl ruku. Dotkl se sametových chlupů. Uslyšeli výhružné nesouhlasné zaržání. Z poza něj hrdě vykráčel kůň a jemně ho strčil za sebe. Griffon naklonil hlavu na stranu. Zabručel a k úžasu všech se uklonil.

„Hmm. Řekl bych, že se chce spřátelit, Artaxi.“ Pohladil Gordon koně. Tvor bez zájmu pokýval hlavou a šel pryč. Muž přizvedl obočí. Zdá se mu to nebo se ten Griffon zrovna teď tvářil překvapeně a zmateně? On otočil hlavu zpět k němu.

„Je jen trochu odtažitý a bručoun. Neber si to osobně.“ Zajel prsty do jemné srsti. Srdce se chvělo. Vědělo, že se dotýká něčeho posvátného. Nedotknutelného. Cítil sílu pod rukou. Zároveň něhu a jemnost. Tolik mu připomínal... Shandyho. Zvedl oči k tvorovo hlavě. No jistě. Z tvora doslova křičelo Shandy. Shandy. Shandy. Stejná něha. Stejná ladnost. Stejná skrytá síla a moc. Pousmál se a chytl velkou hlavu.

„Jsi jeho, že?“ Pohladil ho mezi očima. Nosí Shandyho. Jmenuje se, Aurora. Odpověděl mu neúmyslně jeden z vesničanů. Gordon udiveně zvedl obočí.

„Aurora? Je to ona?“ Zadíval se na zvíře.

„Ale jistě. Podívej, její rysy a je drobnější... je nádherná.“ Jako její jezdec. Domyslel si v duchu za muže. Ale teď když to ví. Opravdu. Je drobnější postavou a jemnější ve tváři. Přejel prsty po štíhlém dlouhém krku.

Zvíře najednou zbystřilo. Doslova se rozzářilo a vzlétlo. Přistálo před příchozím mužem. Se svou tvrdou něžností se přitulilo. Usmál se a objal dlouhý krk.

Gordon se na dvojici zadíval. Dechberoucí pohled. Krásní a něžní. Čistí a divocí. Téměř neskuteční. Vydal se k nim.

Shandy otočil hlavu. Srdce poskočilo a řipravený proslov o Gordonovo nemístném sebevědomém chování se někam vytratil.

Muž měl na sobě zdobené bokové kalhoty, které nosili vesničané. Ozdoby kolem krku a paží. Různé podoby oblečení nosili všichni kolem, tak proč on mu v něm připadá tak přitažlivý? Přitažlivý? Vážně ho napadlo slovo přitažlivý?

„Jsi v pořádku?“ Když přikývl, uvolněně se usmál a zadíval se na koně.

„Je nádherný. Jak se jmenuje?“ Artax. Otočil Gordon hlavu ke svému čtyřnohému příteli. Shandy ho také sledoval.

“Jak dlouho se plánuješ zdržet? Nechci znít nezdvořile, jen se ptám.” Dodal rychle. Gordon se pousmál a vydal se pryč. On za ním.

“Rád bych se ještě... jak se odsud dostanu?” Rozhlédl se po skále. Pak sebou cukl. Zpoza jeho ramene vykoukla Aurora. Rychle otočil hlavu k Shandymu. Muž se usmál a pobídl ho.

Gordon opatrně vyskočil na griffonův hřbet. Pevně se ho chytl kolem krku. Trochu se uvolnil, když bezpečně přistáli u Shandyho domu.

“Děkuju, krásko.” Pohladil ji a otočil hlavu ke svému hostiteli.

“Rád bych se ještě chvíli zdržel, pokud to nevadí.” Taky jsem si ještě nevybral své díky. Dodal s úsměvem. Shandy se mu zadíval do očí.

“Proč ne teď?” Vyvolal lehce překvapený výraz.

“To nelze odmítnout.” Usmál se a přešel k němu. Víš vůbec, co po tobě chci? Cos mi zrovna nabídl? Dotkl se ho pod bradou a přizvedl obličej. Shandy zrůžověl a sklopil zrak.

“Chceš... chceš moje tělo.” Zachvěl se při představě. Gordon se pousmál

“Ne. Chci tvoje všechno.” Opravil ho a pomalu se k němu sklonil. Kousek od rtů se zastavil, snad jakoby mu dával čas na rozmyšlenou nebo sobě dodával odvahu. Pak ochutnal. Byly stejně měkké a horké, jak si představoval. Ne. Byly mnohem měkčí a sladší než si představoval.

Jemně je hladil a užíval si pocity proudící tělem. Shandy mu váhavě odpověděl a on ho pevně stiskl. Odklonil se a opřel čelem o jeho. Zhluboka nadechl.

“Půjdeme do ložnice.” Pohladil ho po tváři a přes krk sjel k prstům. Chytl je a vedl muže dovnitř.

Trochu ho překvapilo, jak odevzdaně se Shandy nechal položit na postel. Rozechvěle přijímal doteky a polibky. Ani jednou nezastavil jeho ruku či ho nepoprosil, aby přestal. Ani jednou neřekl ne. Rty ani pohledem.

Když si ho pak konečně vzal, cítil se neskutečně spokojený. Opřel se o lokty a zadíval do krásného obličeje. Skoro vyvrcholil. Hluboké oči byly plné vášně, něhy a tepla. Nadechl se a vklouzl mezi pootevřené rty.

“Nemyslím, že jsem kdy měl v náruči něco tak... krásnýho.” Šeptal mezi polibky a pomalu se pohl. Ještě jednou. Přitom pozorně sledoval Shandyho reakci. Pocity vepsané v zrůžovělé tváři. V očích. Muž je přivřel a přizvedl bradu.

“Vím, za co já tobě. Ale za co ty děkuješ mně?” Vydechl. Gordon se usmál a sklonil se k němu. Už mu nedovolil mluvit. Ne. Něžně a pomalu ho zbavil slova, rozdmýchal žář a touhu. Poprvé, podruhé. Do noci.

 

Probral se. Pevně stiskl horké tělo, ležící před ním. Vdechl příjemnou vůni. Usmál se a poslepu ho políbil do vlasů. Otevřel oči. Uvědomil si, že je noc. Chladivá tichá noc. Byla už tma, když usínali nebo stále světlo?

Sklonil hlavu k Shandymu. Spal klidným spokojeným spánkem. Pevně ho objal. Jakoby jeho blízkost zaháněla temné myšlenky. Pocity úzkosti. Chlad, který se snažil dostat do srdce. Zamračil se.

“Gordone?” Tak laskavej hlas. Pomyslel si a otevřel oči. Zadíval se do zelených.

“Děje se něco?” Vztáhl Shandy ruku k obličeji a pohladil ho po tváři.

“Ne, jen zlý sen.” Usmál se a políbil ho. Shandy přikývl a položil hlavu zpět. Ještě se zachumlal do pevné náruče a spal dál. Gordon ho dlouho držel a nedokázal usnout.

 

Thiaka se zadívala na muže, nesoucího tác se snídaní. Vždy byl tak čistý a krásný a měl v sobě něhu a světlo. Dnes přibylo ještě něco jiného. Jiný druh světla a něhy. Usmála se.

“Dobré ráno.” Odložil muž tác a pomohl jí posadit se.

“Jak je ti?” Už mnohem lépe, děkuji. Kde je Gordon? Měla bych mu poděkovat. Chtěla vědět. Všimla si záchvěvu v obličeji. Usmála se.

“Shandy?” Muž k ní zvedl oči. Děje se něco? Zeptala se. Rychle zakroutil hlavou. Pak si povzdechl.

“Myslím, že je čaroděj. Skutečně ano.” Zvedl červené jablko a otočil v ruce. Když jsem s ním, vůbec nejsem sám sebou. Tak snadno jsem mu podlehl. Podléhám. Pokračoval nesouhlasně.

“Musel použít nějáké kouzlo. Určitě ano.” Přemýšlel.

“Jistěže je to kouzlo.” Usmála se laskavě. Rychle k ní zvedl oči. Taky si to myslíš? Řekl nadějně.

“Říká se mu láska.” Zakousla se do čerstvého pečiva. Muž zrůžověl a nejistě na ni hleděl. Sklonil hlavu. Už nepromluvil. Když dojedla, omluvil se a nechal ji odpočívat.

 

Rozhlédl se po břehu jezera. Oči se zastavily na Gordonovi. Ležel v trávě, ruku pod hlavou a vypadal naprosto uvolněně. Shandy zrůžověl při vzpomínce na společné chvíle. Slétl dolů.

Gordon otevřel oči a zaklonil k němu hlavu. Usmál se a sedl si.

“Dobré ráno.” Zvedl k němu ruku. I tobě. Omlouvám se, že jsem zmizel, měl jsem nějákou práci. Přijal ji muž. Skoro vyjekl. Gordon ho stáhl k sobě a políbil.

“V pořádku. Jak je ti?” Shandy na něj nechápavě hleděl.

“Byl jsi poprvé s jiným mužem nebo ne? A já se nějak nedokázal držet zpátky, jak jsem plánoval.” Vysvětloval. Muž zrůžověl a přikývl, že je v pořádku. Naprostém pořádku. Gordon se uvolněně pousmál a zadíval se na jezero.

“Jak jsi se sem dostal?” Uvědomil si Shandy, že jsou úplně sami.

“Požádal jsem Niane.” Vstal muž a šel k vodě. Druhý sledoval, jak se svléká. Pak jak ho voda pomalu polyká. Pohltila ho celého. Po chvíli se vynořil, utřel si obličej a ulízl vlasy. Lehl na záda a nechal se nadnášet vodou. Byla jako příjemná hýčkající náruč.

Shandy se opřel o pokrčené nohy a nespouštěl z něj oči. Gordon se po dlouhé době postavil a vydal ke břehu. Muž se opět zachvěl. Sledoval více a více odhalené vypracované tělo. Sklopil zrak a zadíval se do trávy před sebe.

Gordon se otřel do velké osušky a omotal si ji kolem pasu. Shandy sebou cukl, když se posadil a opřel o něj. Víc ležel než seděl. Mezi jeho rozkročenýma nohama. On nedokázal jinak než ho obejmout kolem ramen. Bradou se mu opřel o temeno hlavy.

“Není ti zima?” Chtěl vědět. Teď už ne. Zavřel Gordon oči a užíval si jemné doteky prstů na svém hrudníku. Lehce přejížděly po kůži a kreslily neviditelné ornamenty.

Dlouho mlčky seděli. Věnovali se poklidnému hřejivému okamžiku. Shandy sklonil hlavu k ležícímu. Zdálo se, že spí. Pousmál se a pokračoval ve své něžné péči.

Zvedl oči k Artaxovi, který k nim přišel. Rychle ho chytl než stačil šťouchnout do spícího muže.

“Ne. Nech ho spát. Ano?” Držel koně. Ten ale trval na svém.

“Artaxi. Dej pokoj.” Chytl Gordon velkou hlavou a odstrčil. Kůň odkráčel pryč

“Podvodníku.” Ozval se Shandy. Muž k němu překvapeně zaklonil hlavu.

“Nespal jsi.” Vysvětloval druhý. Ležící se pousmál.

“Jak bych mohl? Přišel bych o to příjemný šimrání.” Shandy pobaveně zakroutil hlavou. Nedokázal jinak, než se sklonit k drzím rtům a umlčet je polibkem. Zadívali se do očí. Gordon mu zajel prsty do vlasů. Přitáhl si hlavu zpět. Sedl si a nepřestával ho líbat.

Shandy netušil, jak se to stalo. Najednou ležel on a muž se skláněl nad ním. Pomalu a něžně ho hýčkal. Prsty hladil jemnou kůži. Rty ochutnával. Znovu a znovu. Něžně a měkce. Políbil opálené břicho. Usmál se a svezl se níž.

Shandy se zlehka zakousl do svého ukazováčku a jemně se zamračil. Druhou rukou se dotkl temně rudých vlasů.

“G-Gordone. Nemyslím, že moc dlouho...” Vydechl.

“To je v pořádku. Nemusíš.” Přejel Gordon jazykem po celé jeho délce. Shandy překvapeně sklonil hlavu.

“Ale. Ty nechceš...” Nadechl se a užíval si dotek měkkých rtů a jazyku. Ne, dneska ne. Nechci ti ublížit. Zašeptal muž a pokračoval. Druhý si zvlhčil rty a přivřel oči.

“Ale... ale já chci. Prosím, neublížíš mi.” Chvěl se a prosil všechny bohy o sílu vydržet ta sladká muka. Gordon se od něj odtáhl, zvedl se k obličeji.

“Určitě?” Zeptal se. Určitě. On se usmál a nenechal se dlouho přemlouvat. Shandy hlasitě vydechl. Pevně ho objal kolem ramen a přitáhl níž.

“A něco takového jsi chtěl rozchodit?” Usmál se a užíval si rytmické pohyby. Gordon se lehce ochraptěle zasmál a pevně ho objal.

“Takový byl plán.” Zašeptal u rtů.

 

Gordon se zabalil do lehké deky a zadíval se na noční vesnici. Ví všechno, co potřeboval. Všechno, kvůli čemu přišel. Přesto nechce odejít, nechce ho zradit. Je zradit. Věděl, že si to sám ještě zbytečně zkomplikoval. Ale nedokázal odolat. Nedokázal stáhnout ruku zpět. Nedotknout se, nepolíbit.

Povzdechl si a zvedl hlavu k nebi. Otočil se. Zadíval na rozespalého Shandyho. Vypadal rozkošně. Bude ho nenávidět.

“Zase zlý sny?” Protáhl se ospale. On i všichni ostatní.

“Ne, jen nemůžu spát.” Vzal ho Gordon do náruče a políbil. Možná by mohl...

“Měl byses vyspat, zítra je letní slavnost. Obvykle končí až s ránem.” To snad ne. Pomyslel si. Sklonil se k němu. Ne, příliš mu dluží.

“Musím pokračovat v cestě. Pojedu. Zítra ráno.” Shandy se od něj odklonil. Zadíval se do šedivých očí. Sklonil hlavu a příkývl.

“Ráno tě vyprovodím.” Gordon se zamračil a přitáhl si ho do náruče.

 

Vyšel z poza stromů, za ním kráčel Artax. Oba se zastavili a zadívali na jezdce na koních.

Jeden z nich přejel blíž. Byl to mohutný muž na neméně mohutném koni. Sesedlal a přešel ke Gordonovi. Na sobě temně rudé propracované brnění, černě zdobené. Pozdravil ho pokývnutím hlavy.

 

Shandy se zadíval na své druhy. Po celé vesnici hořely ohně. Kolem nich tančili a zpívali vesničané. Jindy by tančil a zpíval s nimi. Ne dnes. Gordon ráno zmizel bez rozloučení, ještě než se vzbudil. Proč bez rozloučení?

Ucítil ruku na svém rameni. Thiaka se laskavě pousmála. Muž jí oplatil úsměv a vstal. Zaplul mezi vesničany a oddal se tanci.

 

Probral ho křik a hluk. Otevřel oči a zamrkal. Rozhlédl se po probouzejících se vesničanech. Kouř? Vstal rychle a šokovaně sledoval scénu. Vzpamatoval se.

“Thiako. Theo. Vstávejte, napadli nás!” Zatřásl s dívkou. Snažil se probrat ostatní. Vesničané se po oslavě jen pomalu probouzeli. Polovina z nich vběhla do náruče vetřelcům.

“Shandy, pojď. Musíš s nami.” Chytl ho jeden ze strážců.

“Musíme pro Griffony, bez nich jim nepomůžem.” Vedl ho pryč. Shandy přikývl a roztáhl panensky bílá křídla.

Nejistě se zadívali na prosvítající kopuli kolem skály. Zabraňovala komukoliv dostat se ven ale i k blízkosti skály.

“Věděli přesně, kde jsou naše hlídky. I vesnici našli bez zaváhaní a teď tohle.” Zakroutil strážce hlavou. Shandy sledoval bránící se vesničany. Nemají šanci, ne po dnešní noci. Zamračil se a roztáhl křídla.

Uzký zářící meč prošel brněním jako máslem. Útočník nechápavě sklonil hlavu ke svému břichu. Shandy ho odstrčil. Zvedl oči k hloučku dívek.

“Běžte do lesa, ve vesnici není bezpečno!” Poručil a vykryl ránu jiného vojáka. Tomu projelo hrudníkem ostří. Strážce kývl hlavou a společně s ostatními se přidali ke svému vůdci. Pomalu procházeli vesnicí. Zachraňovali vyděšené vesničany. Jim svitla naděje. Dokud je s nimi on, není vše ztraceno.

Muž v rudém brnění se zadíval na bojující skupinu. V jejím středu byl krásný světlovlasý přízrak.

“Jako malý paprsek světla.” Zašeptal. Chytl vojáka, stojícího vedle sebe. Sebral mu luk a dva šípy. S mrazivým klidem zamířil. Černý rytíř po jeho boku omráčil vesničana a otočil k němu hlavu. On vystřelil.

Shandyho křídlem prolétl černý šíp a pokračoval skrz rameno. Chytl se za něj. Strážci vyděšeně rozšířili oči a snažili se k němu dostat přes nepřátele.

“Ne!” Chytl rytíř svého pána, když znovu napjal tětivu luku. Je to jejich vůdce. Vysvětloval. Muž se zamyslel.

“Mohl by být jediný, kdo to ví.” Spustil zbraň. Zatraceně. Ať ho najdou. Poručil. Shandy zavrávoral a zřítil se z okraje plošiny.

 

kapitola II.