kapitola I.

 

Nočním lesem se prodíral drobný stín. Za sebou slyšel volání a štěkot. Zadýchaně se opřel o strom a rozhlédl se. Hustý neprodyšný les nesliboval při útěku pomoc. Naopak tvářil se tak, že jej stíží a skoro až škodolibě stavěl do cesty víc a víc překážek. Postava si prohlédla potrhaný plášt. I v té tmě mohla vidět tmavé skvrny na několika místech. Největší byla na rameni. Zvedla hlavu. Hluk, který ji pronásledoval, byl nebezpečně blízko. Noční uprchlík se zničeně sesunul k zemi, držejíce se za rameno. Volání se přibližovalo, ale on už prostě nemohl dál. Vždyť vlastně uvítá, když ho najdou a ukončí to. Ne. Musí to přežít a vrátit se pro ni. Temný stín sledující ho z povzdálí, něco zabručel, když sedící zvedl hlavu k nebi. Jeho kapuce sjela níž a pozorovatel tak mohl spatřit ten krásný jemný porcelánový obličej, lemující světlounce blonďaté skoro bílé prameny. Smaragdovou zeleň očí viděl i na tu dálku - i v té tmě. Dívka s pomocí stromu vstala a vydala se dál – hlouběji do lesa. Klopýtla o kořen jednoho ze stromů, ale pokračovala dál. Zastavila se a zadívala se na muže s pochodní. Unaveně se usmála a klesla na kolena. V ten okamžik se kolem ní objevili další – s vrčícími psy a pochodněmi.

„Nemáš kam utéct, vzdej to.“ Vydal se k ní jeden z lovců. V ten samý okamžik před ní doskočil temný vysoký stín. Jako první je znejistila jeho výška. Byl snad o dvě hlavy vyšší než všichni kolem a to se pohyboval v lehkém předklonu. Zacouvali, když si všimli jeho srsti. Když si konečně uvědomili, kdo před nimi stojí, vypustili psy a vyděšeně začli prchat pryč. Zvířata se vrhla na nevítaného hosta. Neměla šanci. Se skučením utekla pryč za svými majiteli. Tvor se otočil k dívce. Už spíš ležela než klečela. Zvedl ji. Měla zavřené oči a nevímala. Vydal se skrz les pryč. Jemu hustý porost nedělal žádné problémy. Pohyboval se lehce a rychle. Netrvalo dlouho a dorazil do rozlehlých hor. V nich našel utajenou, pro obyčejného člověka neschůdnou stezku. Dovedla ho do spící vesnice. Zastavil u jednoho z domů a rázně zabušil na dveře. To několikrát opakoval, až se otevřely.

„Hoří nebo co?“ Ozval se starý muž a zadíval se na něj skrz husté zamračené obočí.

„Je zraněná.“ Řekl vrčivě a bez pozvání vešel. Mužova nálada rychle roztála a následoval ho.

„Polož ji tady a běž.“ Tvor něco zavrčel.

„Fajn, polož ji tady a nepřekážej.“ Sklonil se k dívce.

„Hmm... je nádherná.“ Rozepínal plášť, po něm zakrvácený kabátek a košili.

„A není to ona.“ Dodal lehce překvapeně a prohlížel si ránu – očividně šíp.

„Co tím myslíš?“ Ošil se tvor.

„Je to on.“

„Nemůže to být...“ Zadíval se na hrudník naprosto postrádající svůdnost ženského poprsí.

„Muž?“ Zavrčel. „To si snad... zachraňoval jsem ji zbytečně?“

„Takhle přede mnou nemluv. Vodu.“ Poručil si muž. On stál jako přimražený.

„Nechápu jak jsem si mohl splést...“

„Když ho tak vidím, určitě si nebyl první... teď tu vodu.“ Konečně se pohl a přikývl.

 

Mladík pomalu otevřel oči. Nechápal, jaktože není mrtvý nebo alespoň v krutých bolestech. Zadíval se do dřevěného stropu.

„Probral se.“ Uslyšel zvláštně chraplavý – vrčivý hlas. Otočil unaveně hlavu a zadíval se na tvora. Vlkoun. Prolétlo mu hlavou. Pak se na nějáký čas myšlenky jeho mozku vyhýbaly a on jen tupě zíral na tvora, kterého znal jen z vyprávění. Vlkouni – dlouhosrstí vlci, pohybující se po dvou - v lehkém předklonu. Krásná, divoká stvoření obývající Šeptající hory. Víc se o nich nevědělo. Hlavně díky tomu, že nikdo netušil, kde vlastně vesnice leží. Zda je jen jedna a zda vůbec existuje. Tvrdilo se, že s nimi žije i pár lidí, ale nikdo si nebyl jist. Prý na sebe uměli brát i svou vlčí podobu, ale nikdo si nebyl jist. Také prý uměli mluvit lidskou řečí. Tím si už teď jist byl. Vlkoun sedící u jeho postele měl černou srst s rudými konci dlouhých chlupů na hlavě, ocasu a chlupů kolem tlap. Jakoby je tvořil oheň. Kolem pasu měl zavázaný bedérní pás černé barvy s pruhy dlouhými ke kolenům. Nekteré z chlupů na hlavě – připomínající vlasy – měl spletené do copánků s koženými ozdobami s peřím a korálky. Mladík nemohl jinak než na něj s obdivem hledět. Bylo to úchvatné stvoření vyzařující moc a divokost. Zároveň určitou eleganci a smyslnost.

„Jak je ti, chlapče?“ Objevil se za ním dokonale šedivý muž. Strach v očích ležícího vystřídala úleva.

„Mnohem... mnohem lépe. Kde to jsem?“ Snažil se nevnímat jejich třetího společníka. Marně.

„V Šeptajících horách.“ Řekl vlkoun. Překvapením rozšířil oči. ´Šeptající hory.´ Zadíval se zamyšleně do stropu. Oni na něj. I když věděli, že je to muž, nedokázali si ho neprohlížet a neobdivovat krásný obličej. Jakoby s z něj vycházelo vnitřní světlo.

„Vzpomínám si na muže kolem sebe... a pak ten stín.“ Zašeptal. Otočil hlavu zpět k nim.

„Tos byl ty, že?“ Vlkoun se zamračil nebo to tak alespoň působilo. Vstal a beze slova odešel. Mladík nejistě otočil hlavu k muži.

„Řekl jsem něco?“ Stařec se pobaveně pousmál. Zakroutil hlavou.

„Víš, Spyro... on si myslel, že jsi dívka.“ Ležící se zarazil.

„Jaký je v tom rozdíl, že jsem muž?“ Nechápal.

„S mužem těžko stvoří potomky.“ Kdyby něco pil, jistě by mu zaskočilo. Dokonale zrudl.

„Potomky?!“ Ujistil se, pak omdlel. Muž se laskavě usmál a pohladil ho po neposlušně se kroutících vlasech. Mohly sahat po ramena. I díky jim vypadal jako něco nadpozemsky křehkého. Kdyby byl dívka – ve vesnici by vzniklo pozdvižení. ´Pravděpodobně vznikne stejně.´ Pomyslel si pobaveně a šel se věnovat něčemu užitečnému.

 

Temně černý vlkoun něco vztekle zavrčel. Byl o něco větší než Spyro a ve svém rozpoložení působil dokonale děsivě. Ve vlasech měl šedivý pramen, jinak byla barva jeho srsti sametově celistvá.

„Co jsi udělal?“ Chtěl se ujistit.

„Přived jsem ho jako svoji družku.“ Vlkoun na něj chvíli hledět v němém úžasu.

„Ty? Muže?“

„Myslel jsem, že je to dívka.“ Kdyby mohl, zčervenal by, když se začal černý vlkoun smát nakřáplým, vrčivým neuvěřitelně smyslným smíchem.

„Nesměj se počkej až ho uvidíš.“ Bránil se, pak se, ale taky rozesmál.

„Necháme ho zotavit a pak ho odvedeš tam, kdes ho našel.“ Řekl zcela vážně a nekompromisně. Spyro uvolněně přikývl.

„Proč ho honili?“

„Nemám tušení. Záleží na tom?“

„Vlastně ne.“ Protáhl se, přitom vydal něco jako spokojené zavrnění.

 

Jestli prvního vlkouna se bál, tenhle mu doslova naháněl hrůzu. Mlčky. Zabalený v dece se držel Arthura, jak se mu léčitel představil a sledoval tvora. On si prohlížel jeho. Poprvé v životě se zachvěl při pohledu do něčích očí. Nebylo to tím, že byly jak dva smaragdy – krásné velké smaragdy. I když tím možná trochu taky. Hlavně to bylo jejich hloubkou. Jakoby se zahleděl do hluboké propasti času. Nevěděl jestli je to bolestí se smutkem, které tuto propast zaplňovaly po okraj, ale měl nutkání muže obejmout a hýčkat. Ty oči viděly zbytečně mnoho krutosti, hněvu a zla, tím si byl jistý. Přitom byl nepopsatelně rozkošný a působil křehce. Chápal proč si ho Spyro spletl s dívkou.

„Nechte ho zotavit, pak se nastěhuje ke mně.“ Řekl opět zcela vážně a nekompromisně. Spyro s Arthurem k němu překvapeně otočili hlavu.

„Zůstane?“ Nic neřekl a odešel. Mladík se za ním nevěřícně a nechápavě zadíval.

„Mám... mám tu zůstat?“ Otočil hlavu zmateně k Spyrovi. Po setkání s druhým mu připadal jako rozkošné vlče. Přísahal by, že se tváří stejně zmateně. Pokrčil rameny.

„Zdá se, jak ti vlastně říkají?“ Usmál se Arthur.

„Já... Niery.“ Jeho jméno znělo stejně křehce a jemně jako on.

„Já tu ale nemohu zůstat. Musím se vrátit.“ Zakroutil hlavou.

„Chtěli tě zabít, kam se chceš vracet?“ Uložil ho Arthur, když mladík zavrávoral.

„Na tom nesejde. Musím se vrátit.“ Zavřel oči a opět usnul.

„To zranění není tak vážné... proč je tak unavený?“ Přikryl Spyro mladíka. Léčitel se pousmál nad jeho starostlivou důkladností.

„Těžko říct, nenenašel jsem žádné jiné zranění, nevypadá podvyživeně či něco podobného... jen je bezdůvodně vyčerpaný – dokonale bez energie.“ Pokrčil rameny.

„Jak řekl Tristan, necháme ho odpočinout... trochu jsem čekal, že ho nenechá odejít.“ Spyro vytvořil něco jako úsměv a přikývl.

„Já taky.“ Šel si po svém.

 

Po několika dnech se mladíkovi konečně začala vracet síla. Ztuhl, když vyšel na verandu léčitelova domu a spatřil dokonalou horskou vesnici plnou vlkounů – sem tam byl nějáký člověk nebo vlk. Zabalil se důkladněji do deky a sedl si do křesílka. ´Proč jsem čekal nory nebo tak něco ne tuhle... úchvatný.´ Pomyslel si a rozhlížel se po domcích. Všiml si největšího z domů na skále nad vesnicí.

Hádal, že patří vůdci vlkounů – tedy jestli něco takového existuje.

„Zdravím.“ Otočil hlavu k Spyrovi. Už ho opravdu tolik něděsil. Vlkoun za ním občas zašel, trochu jakoby se za něj cítil zodpovědný, nebo si možná prostě jen našel cestičku k jeho srdci. Sedl si do druhého křesílka a protáhl se.

„Jak je?“ Niery přikývl.

„Lépe.“ Jeho prohlášení neznělo moc přesvědčivě, potom co se chytl za hlavu a svil se.

„Niery! Arthure!“ Položil mu rychle ruku na záda.

„Niery, děje se něco?“ Stařec vyběhl ze dveří. Když si všiml mladíkovo stavu, rychle se k němu sklonil.

„Co se děje, chlapče?“ Mračil se.

„Musím zpět.“ Narovnal se trochu klidnější. Vstal.

„Musím.“ Zavrávoral.

„V tomhle stavu nikam nemůžeš, navíc Tristanovi by se moc nelíbilo, kdybychom tě pustili.“

„Nezajímá mě... kdo to vůbec...“ Zmlk a zvedl k nim oči. No jistě, ten děsivý vlkoun. Skoro na něj zapomněl. Sedl si zpět.

„Nenechá mě odejít? Proč?“ Zabalil se do deky. Podívali se na sebe. Spyro naznačil Arthurovi, že má slovo. Muž si zničeně povzdechl.

„Jsi krásný mladý muž a... Tristan už dědice má.“ Opět si povzdechl, když se zdálo, že mladík nechápe.

„Tudíž k sobě jako partnera nepotřebuje ženu, které ho zas až tak nepřitahují.“ Řekl s nadějí v hlase. Stále nic. Pak mladík dokonale zrudl. Otočil hlavu ke Spyrovi. Přikývl. Zmateně na ně hleděl. V tu chvíli opět nezapřel svoji křehkost a jemnost.

„Ale... ale je přece muž a vlkoun... já.“ Rozkoktal se. Sklonil hlavu.

„Dědice?“ Ozval se najednou.

„Hmmm... je to náš vůdce, jeho syn bude jednou taky.“ Mladík znejistěl ještě víc. ´Vůdce.´ Pomyslel si. Nemá šanci. Zavřel oči. Před nimi se mu objevila tvář – tolik podobná jeho. Zamračil se. Teď nesmí myslet na sebe. Musí se odsud dostat. Zadíval se na malá hrající si vlčata. ´Potomky.´ Vybavilo se mu. ´Možná by mohl...´ Otočil hlavu k vlkounovi. ´Přece ji nedám do rukou... je v horších. Pokud tu musím zůstat, alespoň tu bude se mnou a v bezpečí.´ Nevěděl proč, ale tím si byl jistý.

„Proč jsi mě chtěl jako družku?“ Spyro k němu otočil hlavu od vlčat. Také je sledoval zvláštně zamlženým pohledem.

„Hmmm... vypadal jsi dokonale, když si hleděl na hvězdy. Tak smutný, tak krásný, tak...“ Zmlk.

„Takže kvůli mé tváři?“ Chtěl Niery vědět.

„Řekl bych že ano.“ Přikývl vlkoun.

„Nevím. Něco v sobě máš... nějáké kouzlo.“ K jeho úžasu se mladík uvolněně usmál.

„Tvář a moje kouzlo... to má ona taky.“ Muži na něj nechápavě hleděli.

„Moje sestra. Dvojče Niniel.“ Všimli si něhy s jakou jméno vyslovil. Zahřála u srdce.

„Můžeš svou družkou udělat ji.“ Nevěřícně na něj hleděli.

„Nabízíš mi svou sestru?“ Řekl Spyro užasle. Mladík přikývl.

„Sám tu nechceš zůstat, proč...“

„Sami jste řekli, že mě odsud nepustí. Tady alespoň budeme spolu a... bude v bezpečí.“ Spojení v bezpečí oba zaujalo.

„Proto jsi chtěl odejít? Je v nebezpečí? V tak velkém, že ji raději nabídneš mně?“ Odtušil vlkoun.

“A spoléháš na to, že mě přitáhne její vzhled.” Dodal.

“Kde je?” Niery sklonil hlavu.

“V Sirionu.” Spyro s povzdechem zavřel oči. Zašeptal to samé jméno a pak další. Yasin. Mladík přikývl. Vlkoun pobaveně zamručel a vstal. Šel pryč. Niery nejistě zvedl oči k Arthurovi. Uklidnil ho úsměvem.

 

“Žertuješ.” Usoudil Tristan. “To nemůžeš myslet vážně.” Zavrčel.

“Další člověk?”

“Jeho sestra.” Vysvětloval. Tristan výhružně zavrčel ne.

“Pokud... pokud budeš souhlasit, zůstanu.” Ozvalo se až plaše ode dveří. Vlkouni se otočili.

“Zůstaneš tak či tak.” Přišel k němu. Niery musel hodně zaklonit hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. Byl proti němu opravdu směšně drobný.

“Uteču.” Vůdce vlkounů se mu zadíval do těch smaragdů. Nechápal, kde se bere jeho odvaha. Působil tak křehce, tak zranitelně přitom mu bez ucuknutí hleděl do očí a vzdoroval. Měl v sobě víc než se na první pohled zdálo, nejen to zvláštní kouzlo. Myslel, že bude pouhou hračkou do postele. Spletl se.

“Musí ti na ní hodně záležet.” Řekl mírněji. Sledoval, jak se v mladíkovi něco zlomilo a bolest se smutkem se prodraly na povrch.

“Je... je moje všechno.” Zašeptal. Vlkoun si povzdechl. Když mu Spyro oznámil, kde a kdo jeho sestru drží, Tristanovo oči zchladly. Poslal ho pro dívku. Niery se uvolněně pousmál. Jeho tělo jakoby ho přestalo pod náhlou záplavou úlevy poslouchat. Uvědomil si, že se držel na nohou jen silou své vůle. Upustil deku a začal se sesouvat k zemi. Tristan ho chytl. Mladík zrozpačitěl a zrůžověl, když ho položil do velké postele. ´To je moje budoucí postel.´ Pomyslel si. Jeho vlastní myšlenky ho zmátly. Copak se s tím už smířil? Jak by mohl? Vždyť je to vlkoun, jak proboha chce... Sledoval štíhlého vysokého tvora. Byl si jistý, že na jeho těle není ni gram přebytečného tuku. Povzdechl si a zachumlal se pod přikrývku. Byl moc unavený, nad tím přemýšlet.

 

Spyro se zadíval na noční pevnost. ´Kvůli dívce... podstupuju tohle kvůli dívce.´ Pomyslel si nevěřícně. ´A pro zábavu.´ Přiznal sám sobě. Bez jediného zvuku přeskočil vysokou zeď a vydal se hledat dívku. Cestou potkal několik strážců, kteří mu nedělali velké problémy.

“Měl pravdu.” Pomyslel si a zadíval se na ležící dívku. Jakoby byla Nieryho kopií – dívčí kopií. Sedl si k ní. Instinktivně máchla rukou – spíš jen jako gesto. Na skutečnou obranu byla moc slabá. Chytl její ruku a zadíval se jí do očí. Narozdíl od Nieryho měla v těch smaragdech modré žilky. Byla v nich stejná bolest se smutkem, které viděl v mladíkovo. Chvíli na něj bez známky pocitů jen tupě hleděla. Její oči naplnil šok a strach, když si uvědomila, kdo nad ní sedí.

“Klid. Posílá mě tvůj bratr... Niery.” Zachvěl se jí dolní ret a unaveně zamrkala.

“Ni... Niery.” Zašeptala a snažila se sednout si. Pomohl jí. Svezla se mu do náruče a pevně sevřela dlouhou srst na jeho prsou. Zvedl ji.

´Neuvěřitelně snadný.´ Pomyslel si, když vstoupil mezi stromy. V pevnosti se ozval poplach. Spyro něco spokojeně zabručel a vydal se skrz les. ´Teď zábava.´ Opravdu se bavil, když své pronásledovatele vodil po lese, kudy chtěl. Když ho znudili, namířil si to k vesnici.

 

Niery se probral. Cítil se dobře a v bezpečí jako dlouho ne. Rychle otevřel oči, když si uvědomil, kdo za ním leží. Oba spali na boku a Tristan kopíroval jeho křivky svými. Jeho teplo a hebká měkká srst byly neuvěřitelně příjemné. Štíhlými prsty zajel do husté srsti na jeho paži. Vlkoun otevřel oči. Nieryho jemné doteky vyvolávaly příjemné mrazení. Mladík najednou přestal a rychle si sedl.

“Co se děje?” Překvapeně k němu sklonil hlavu. ´Je vzhůru.´ Pomyslel si.

“Je tu.” Vstal.

“Počkej.” Chytl ho Tristan za paži. Nejistě se otočil. Vlkoun sáhl vedle postele a podal mu složenou černou látkovou košili. Udiveně si ji vzal. Oblékl. Byla mu velká, ale lepší než tu stále běhat v dece.

“Já... děkuju.” Zrůžověl a nevěděl proč. Tristan vstal a příkývl.

“Potom přijde švadlena a ušije ti hodnotné oblečení.” Vedl ho k Arthurovi. Mladík si cestou ohrnul rukávy. Vděčně a šťastně se vrhl Spyrovi kolem krku. Jeho sestra je v bezpečí. Teď už bude vše dobré. Bude mít muže a patřit do vesnice těch nejlepších bojovníků, kteří ji jistě budou chránit. Léčitel se na ně zadíval. ´Nebude tak špatně´ Pomyslel si s úsměvem a otočil hlavu k Tristanovi. Vlkoun si prohlížel dívku.

“Neuvěřitelné že?” Ozval se Arthur.

“Je v pořádku, jen je stejně vysílená jako Niery.” Odpověděl jeho tázavému výrazu. Přikývl.

“Spokojen?” Zvedl oči ke svému druhovi. Stačil mu jeho výraz.

“A? Bavil ses?” Opět nemusel odpovídat. Tristan si povzdechl.

“Jdu něco sníst.” U východu se zastavil.

“Niery?” Řekl tázavě. Mladík se konečně pustil vlkouna a doběhl svého nového pána. Ještě lehce omámený šťastnou chvilkou ho okouzlil neodolatelným úsměvem. Tristan měl pocit, že se rozpustí, když viděl jeho nadšený obličej. ´Vzpamatuj se.´ Poručil si v duchu. Niery překvapeně sledoval snídani, kterou jim nechal připravit. Obyčejná snídaně.

 

“Arthure.” Vstal Spyro, když se dívka pohla. Vystrašeně se rozhlédla. Se stejným výrazem sledovala tvora.

“Děsíš ji, odstup.” Strkal Arthur do vlkouna. Ten něco nesouhlasně zabručel, ale odstoupil od postele.

“Ne-nechoď.... ty jsi... zachránil jsi mě, že?” Zvedla k němu unaveně ruku. Rychle ji chytl.

“To ano.” Pousmála se a příkývla.

“Děkuju... jsem Niniel.”

“Já Spyro... to Arthur.” Spyro. To jméno jakoby v sobě mělo oheň – tak jako jeho majitel. Vyzařoval z něj, hořel neutišitelným plamenem.

“Tvůj bratr...”

“Já vím, cítím ho.” Snažila se posadit. Zaprotestoval a položil jí horní tlapy-ruce na ramena.

“Chci ho vidět. Neviděla jsem ho tak dlouho.” Spustila nohy z postele. Vstala aby se mu následně svezla na nohy.

“Přivedu ho dobře?” Řekl jemně a držel ji kolem pasu. Překvapeně na ni hleděl, když se zachumlala do jeho měkké srsti.

“Jsem tak slabá a je mi zima.”

“Dojdu pro něj.” Nabídl se Arthur a odešel. Vlkoun mezi tím zahříval dívku svým teplem. Na to aby ji položil zpět do postele, se cítil moc příjemně.

“Niniel.” Rychle zvedla hlavu. Šťastně se usmála a objala bratra, který si k ní klekl. Oběma vytryskly slzy. Spyro zvedl oči k Arthurovi. Ten se pousmál a přikývl. Jakoby mu říkal, udělal si správnou věc.

“Jak je ti?” Odklonil se od ní. Přikývla a pohladila ho po tváři.

“Nepřijde si pro nás?”

“Nemyslím, že ví kam.” Pokrčil rameny.

“Chce mého potomka.” Zamračila se znechuceně a zachvěla se.

“No... to není sám.” Uklouzlo Arthurovi. Dívka k němu nechápavě zvedla oči.

“Vysvětlím ti to později, až se trochu zotavíš.” Podíval se mladík na vlkouna. Ten přikývl. Bude lepší, když jí to řekne on. Niniel trochu zmateně přikývla a usla.

“Je stále slabá.”

“To ty taky.” Namítl Arthur a pomohl mu vstát.

 

Niery už přespával v Tristanovo domě. Vždy uvolněn, když vlkoun večer usnul a ráno vstal z postele aniž by po něm něco chtěl. Nedokázal si fyzický kontakt mezi nimi představit, přesto v jeho náruči usínal a probouzel se neobvykle spokojený a odpočatý. Každý den chodil za svou sestrou. Arthur uvolněně sledoval, jak každým dnem oba sílí a Nieryho rány se až neuvěřitelně rychle hojí. Opravdu ho navštívila švadlena a dostal několikery kalhoty, tuniky a košile. Místní chodili v podobném oblečení. Nejraději, jak se zdálo měli měkkou příjemnou kůži. Mladík si oblíbil kalhoty s dvěma pruhy, které připomínaly bederní pásy vlkounů a vypáslou tuniku s dlouhým rukávem a kapucou – lemovanou kožešinou. Když si zkoušel své nové oblečení, Tristan ho znepokojeně sledoval. Přemýšlel o tom, že ho tu nechá běhat v jeho starých kalhotech a košili. Pak si uvědomil, že v té zas vypadal rozkošně drobně. ´To bych si moc nepomoh.´ Povzdechl si.

 

Spyro se zastavil s rukou na klice, když uslyšel dlouho očekávanou větu: Vysvětluj. Zamračil se a poslouchal. Niery si povzdechl a začal sestře vše vysvětlovat. Když skončil, provinile na ni hleděl. Ležela, oči zavřené a tiše poslouchala.

“Zlobíš se? Rozhodl jsem za tebe a k tomu...” Tak jako Spyro se bál odpovědi. Vlkoun si nebyl jistý jestli by ji dokázal nutit – nedat jí na výběr tak, jako to udělal Tristan.

“Nezlobím se. Udělal jsi to, protože jsi mě chtěl zachránit před Yasinem. Taky. Víš, že tu budu v bezpečí pod jeho ochranou. Vím, že mě ochrání a že by mi neublížil, je tak, chová se tak...” Zašeptala.

“Nikdy o mě nikdo neměl takovou starost. Jen ty.” Otevřela oči.

“Je až neuvěřitelné, jak moc mi je příjemné jeho objetí, jeho blízkost, teplo. Cítím se v bezpečí. Jako drahocenný kámen. Když vidím, jak se na mě dívá, pečuje o mě, dotýká se mě. Nikdy jsem se tak necítila... ale líbí se mi to.” Otočila k němu hlavu.

“Nejsem pyšná a špatná, protože se v jeho očích vidím jako ta nejkrásnější dívka mezi všemi.” Niery a Spyro se něžně pousmáli.

“Ne nejsi.” Pohladil svou sestru po tváři.

“Budeš tu šťastná, že?” Hladil ji ve vlasech. Zadívala se opět do stropu.

“Jen si nedokážu představit... i když mi je tak příjemné, když mě drží v náruči. Pro ně ale není svazek mezi člověkem a vlkounem něco neobvyklého, tak snad...” Chytl ji za ruku. Taky v to doufal.

“Myslíš, že bude nějáký obřad?” Řekla nadějně. Pobaveně pokrčil rameny a slíbil, že to zjistí. Spyro se zadíval na mračícího se Arthura. Když vlkoun přikývl, mužův obličej zjemněl.

“Neuteče před tebou?” Usmál se pobaveně. Spyro něco zavrčel a zaklepal. Oba vešli. Niniel se zatvářila jakoby ji při něčem přistihli.

“Nesu ti snídani.” Cítil se Spyro stejně jako ona. ´Neměl jsem poslouchat.´ Položil jí tác na nohy, když si sedla.

“Už se cítím mnohem lépe, mohu se jít projít?” Otočila hlavu k Arthurovi. Ten se pousmál. Byla mnohem hodnější a poslušnější pacient než Niery. Přikývl.

“Jen si dej pozor na místní dívky.” Sourozenci se na něj nechápavě podívali.

“Je ve vesnici jeden z nejoblíbenějších.” Niniel nemohla jinak, než se pousmát. Už párkrát vyšla na terasu a všimla si, že Spyro vyniká svým vzhledem a nepůsobil jako někdo, kdo odmítne pozornost. Spyro něco zavrčel.

“Půjde se mnou, takže si mě před možným útokem žárlivých milenek bude muset ochránit.” Všichni tři se zasmáli. ´Není jen krásná a nemá v sobě jen to kouzlo.´ Pomyslel si spokojeně vlkoun a posadil se.

Když se najedla a oblékla oblečení, které jí půjčil bratr, Spyro ji vedl ven. Trochu ji znepokojily pohledy místních dívek. Držejíce paži svého budoucího manžela, se ale cítila naprosto v bezpečí. Stále nechápala proč mu tak věří a nebojí se ho. ´Manžela?´ Pomyslela si, když vyšli na horskou stezku za vesnicí. Sklonil k ní hlavu, když ho oslovila.

“Máte něco jako svatební obřad?” Zrůžověla rozpaky a sklonila hlavu.

“Jistě.” Nadšeně k němu zvedla oči.

“Vážně? Takže dostanu bílé šaty a kytici a... “ Zmlka, když si všimla jeho pobavení. Přikývl

“Jistě, pokud si to přeješ. Pronáší se slib před vůdcem a ostatními... a pár si něco vymění.” Nechápavě k němu zvedla oči a zeptala se co.

“Hmm... něco co je jim drahé, aby to ten druhý nosil vždy u sebe. Může to být klidně jen něco, co mu chce dát. Cokoliv.” Ona se zamyšleně zadívala před sebe.

“Můj bože.” Přišla k okraji skal a kochala se nádherným výhledem.

“A může si to ten druhý vybrat?” Zarazil se.

“No... proč ne.” Protáhl se spokojeně. Miloval to tu, jakoby ho místo naplňovalo čerstvou životní silou. S úsměvem se na něj zadívala. Nevěděla proč ale cítila zvláštní pýchu, že on se stane jejím druhem.

“Hmmm... vypráví se, že nemáte rádi lidi a jste krutí a nemilosrdní.” Sklonil k ní hlavu.

“V boji možná.“ Zadíval se jí do očí.

“Jsme jen opatrní a neradi mezi sebe někoho pouštíme.”

“Myslím, že ten kdo to prohlásil, vás nikdy nepotkal. Viděla jsem nějákého vlkouna. Śedivého neuvěřitelně velkého.” Zvedla k němu oči. Překvapilo ho, že chce znát jeho jméno.

“Oren.” Příkývla.

“Vyděla jsem Orena při hře s vlčaty. To jak se jich dotýkal, tvářil se... hřálo u srdce. Není krutý a nemilosrdný... Jen trochu děsivý.” Dodala pobaveně. Vlkoun se zasmál a jí ten vrčivý zvuk rozbušil srdce. ´Co to...´

“Hmmm... fakt je, že s lidmi se moc nestýkáme, nestaráme se o ně. Ale máme dohodu s královskými potomky, už jsme jim párkrát pomohli. Byli to vždy čestní a spravedliví muži. A upřímně asi bych tam Nieryho nechal, kdyby mu nesjela kapuce.” Zadíval se někam do dálky. Otočila k němu hlavu a prohlížela si ho. Stál pevně a sebejistě. Nádherná socha vytesaná z černého kamene.

“Chci tohle.” Ozvala se najednou a dotkla se napletené ozdoby-copánku z barevných kůží a peří v jeho vlasech.

“Udělám ti novou.” Přikývl.

“Ne, já chci tuhle.” Trvala na svém. Nechápavě na ni hleděl. Ani neví, jak dlouho už ji nosí.

“Proč?” Ona zružověla.

“Hmmm... asi mi barvami připomíná oheň, který v sobě máš. Mám pocit, že když se jí dotknu zahřeje moji dlaň... já nevím, líbí se mi.” Dodala s výrazem, že už o tom mluvili dost. Překvapeně na ni hleděl. Jak by mohl říct ne.

 

Niery se zadíval na Tristana rozvalujícího se na posteli. Vlkoun dorazil domů někdy k ránu. Mladík neměl tušení, kde byl a vlastně ho to ani nezajímalo. Sedl si k němu.

“Tristane?” Vlkoun otevřel oči. “Nemůžeš spát?” On něco zavrčel.

“Nemůžu usnout.” Řekl víc podrážděně než chtěl.

“Děláš rámus.” Niery se snažil nevnímat jeho náladu. Obvykle se tvářil chladně a působil hrůzostrašně. Mladík si ale uvědomil, že jemu by nikdy neublížil. Nevěděl, kde bere tu jistotu. Možná z toho něžného hřejivého objetí, ve kterém usínali a probouzeli se. Nebo z faktu, že až na drobnost, že nesmí odejít, mu vlastně splní, cokoliv si přeje.

“Chtěl bych se zeptat. Spyro říkal, že už máš potomka, ale já ho ...” Tristan se zatvářil překvapeně.

“Chtěl bys je vidět?” Niery nechápal jeho překvapení.

“Myslel jsem, že takhle je toho na tebe moc, ještě kdyby tu běhali ti malí uličníci.” Mladík na něj nejistě hleděl. Nevěřil tomu, že vlkoun na něj bral takové ohledy.

“Musí se jim stýskat.” Vůdce vstal a protáhl se.

“Chodím za nimi denně. Potom co... “ Nedořekl a on si všiml jeho nálady. Zamračil se.

“Mi s nimi pomáhá Lian. Přivedu je, počkej tu.” Odešel. Niery si sedl zpět na postel a čekal. Po chvíli se vlkoun objevil ve dveřích.

“Kde... “ Zmlk mladík, když si všiml dvou dětí schovávajících se za jeho nohy. Pevně svíraly dlouhé chlupy a sledovaly mladíka velkýma žlutýma očima. ´Byla člověk?...Dvojčata.´ Pomyslel si dojatě. Chlapec a dívka temně černých vlasů. Mohli jim být tak dva - tři roky. Rozkošnější děti snad v životě neviděl. Usmál se a klekl si před vlkouna. Ten se k nim sklonil.

“Tak jděte.” Přistrčil je k mladíkovi. Obě děti chytly otcovo paže a nechtěly pustit. Skoro mu vylezly na ramena. Mladík se znovu pousmál a chytl holčičku za boky, stáhl k sobě. Vyjekla a vyděšeně na něj hleděla, ale natáhla ruku a dotkla se jeho blonďatých vlasů. Vykouzlila šibalský úsměv a vrhla se na něj. Chlapec nechtěl zůstat pozadu a udělal to samé – povalili ho.

“Ne, počkejte.” Začal chápat slova o malých uličnících. Tristan něco zabručel a oba chytl, zvedl z mladíka. Postavil.

“Tohle je Neessa a to Crisspin.” Položil oběma svou velkou ruku na vlasy. Děti se uklidnily a k Nieryho užasu se jemně uklonily.

“To je Niery.”

“Milenec.” Uchychtla se holčička. Muž dokonale zrudl. Tristan neskryl své pobavení.

“Mužeme ho ukázat Lian?” Zvedla oči k otci.

“Není vaše hračka.” Zavrčel ale jinak než jindy – něžněji.

“My víme, je tvoje hjačka.” Přikývl dospěle Crisspin. Niery se neudržel a rozesmál se. Vlkoun si užíval ten zvuk, který u mladíka slyšel poprvé. Jakoby brnkal na smyslové struny v jeho těle a rozehrál příjemnou melodii pocitů. Přivřel oči.

“Mužeme mu ukázat Lian?” Teď už se neudržel ani on.

“Vy malý...” Smál se. Niery sklonil hlavu k holčičce, která ho zatahala za rukáv. Překvapila ho otázkou, zda už mu otec vyprávěl. Nechápavě zakroutil hlavou. Tristan se marně bránil, nakonec kývl a vyprávěl jim starou legendu o dracích a démonech, kterou si vybraly. Zdálo se, že vyprávění dokonale znají, protože otce doplňovaly či opravovaly, když si dovolil změnil nějákou maličkost. Během příběhu si Niery uvědomil, že obě děti drží v náruči a jeho drží Tristan. Ta dokonalá rodinná idyla mu rozbušila srdce a vehnala červeň do tváří. Uvědomil si, že když nevrčí a nebručí, má příjemně zbarvený hluboký hlas. Položil mu hlavu na rameno. Zavřel oči. Tristan si všiml jeho uvolnění a spokojenosti. Musel si přiznat, že po něm touží jako po nikom. ´Už jsem mu dal dost času, zvyknout si na mě. Dost silný už taky je.´ Pomyslel si a prohlížel si jeho klidný obličej. Když dovyprávěl, děti nadšeně zatleskaly. Spící Niery sebou cukl. Vlkoun je utišil a poslal k Lian. Sklonil hlavu zpět k němu. Zdálo se, že se probouzí. Zlehka ho pohladil po tváři a zajel do hebkých vlasů.

Niery si užíval dotyk na své tváři. Jakoby se o ni otřel motýl svými křídly. Ucítil chvění v podbříšku, když ho tentýž motýl pohladil po rtech. Něžně a pomalu je laskal. Utekl mu jemný vzdech a v tu samou chvíli si uvědomil, že to není motýl ale rty. Měkké horké rty, které se zrovna vpíjí do jeho. ´Tak krásný sen.´ Pootevřel je, aby neznámému odpověděl. Ucítil jeho úsměv a jeho ruku ve svých vlasech. ´Není to sen.´ Uvědomil si. Otevřel oči. Opravdu. Je vzhůru a ten... Zadíval se do krásných jantarových očí – stejné barvy jaké měly děti. Zmateně se odtáhl a sledoval muže, který ho držel v náruči a on se zrovna tiskl k jeho nahé hrudi. Měl krásný obličej tvrdších rysů, lemovaný temně černými dlouhými prameny. Všiml si šedivého pruhu v nich a povědomých ozdob. Muž byl vysoké, štíhlé, pevné postavy. Přes záda i břicho se mu táhly černé ornamenty, tak jako na předloktí. Na tváři a bradě měl další znaky. Kolem pasu uvázanou další povědomou věc. Nieryho srdce poskočilo. ´To přece nemůže být....´

“Tristane?” Dostal ze sebe. Muž překvapený jeho šokovaným výrazem, nechápavě přikývl. ´Proč je tak v šoku, přece mě políbil zpět. Tak se mu to muselo líbit.´ Pomyslel si rozmrzele.

“Ale ty jsi člověk.” Vysvětlil mu vzápětí mladík.

“Jistěže, každý vlkoun na sebe umí brát svou lidskou a vlčí podobu. Na tom přece není nic tak...”

“Možná pro vás, ale nikdo tam venku o tom nemá tušení.” Tristan udiveně zvedl obočí. Pak mu to došlo.

“Můj bože. Musel jsem tě hrozně vyděsit. Tak jako Spyro tvou sestru.“ Mluvil z něj úžas.

“Kdybych byl v tvé kůži, utek bych.” Řekl pobaveně.

“No, musím říct, že jsem stále trochu... ještě jsem...” Zrudl. Tristan se mu zadíval do očí. Laskavě se usmál.

“To dokážem nějak překonat.” Pohladil jeho rty svými. Mladíka překvapilo, jak moc příjemný je to dotyk.

“Chci vidět Niniel, jak se bude tvářit až to zjistí.” Nechal se posadit na jeho nohy a dokonce ho objal kolem krku. Uvědomil si, co udělal. Opět zrudl. Muž se pousmál. Líbila se mu skutečnost, jak lehce ho mladík přijal a jeho doteky bral za naprosto přirozené, i když se díky nim tak rozkošně červenal.

“Zjistí to při obřadu.” Neodolal a vpil se do jeho rtů. Niery si vzdychl a opětoval jeho polibky.

“Většina z nás má radši svou vlkouní podobu.” Šeptal mezi polibky.

“Takže všichni ty lidi...” Odtáhl se Niery. Tristan si ho nesouhlasně přitáhl zpět.

“Většina.” Řekl do jeho úst. Už se na nic neptal a svěřil se jeho něžnostem. Vzpamatoval se až v posteli. Uvědomil si, že je nahý. Nejistě zvedl oči k muži, sklánějícímu se nad ním. Ten se pousmál a políbil ho, svezl se níž. ´Tak tohle se mi taky líbí.´ Přivřel oči, když začal jazykem dráždit jeho bradavku. Reakce jeho těla ho trochu vyděsily, ale cítil, že jsou naprosto přirozené. ´Nikdy bych nevěřil...´ Dotkl se prsty Tristanovo vlasů, když cítil jeho horké rty na svém břiše. Mířily níž. ´To snad...´ Otevřel polekaně oči a sledoval jak se s ním něžně mazlí a bere ho do úst. Byl to ten nejvíc vzrušující pohled, jaký kdy viděl. Sledoval, jak přejíždí po celé jeho délce, líže ho a pak bere mezi rty a zasouvá hluboko do úst. Všechny myšlenky se vytratily. Zůstal jen Tristan a on. Něžná rozkoš, kterou mu poskytoval. Už se nebál toho, co ho čeká. Svěřil svoje tělo muži a věděl, že mu dovolí cokoliv. Bude to krásné tak jako všechno, co s ním do teď prováděl. Měl pocit, že slíbal každičkou část jeho kůže. Jeho velké horké ruce citil všude po těle. A teď když ho laskal, byl v ráji a nechtěl z něho pryč.

Tristan vnímal každý tep srdce, záchvěv a vzdech. Nesmírně se mu líbily mladíkovo reakce na jeho doteky. Líbilo se mu jeho bělostné štíhlé tělo, jeho dlouhé nohy a ploché bříško. Dokonalost. Pokrčil jemně jeho nohy a roztáhl. Mladík něco spokojeně zavrněl, když se odhodlal zlehka do něj zavést jeden z prstů. Tak vřelou reakci nečekal. Pousmál se a přidal druhý prst. Pomalu jimi začal pohybovat. Nieryho tváře zahořely a on pevně sevřel přikrývku pod sebou.

“Tristane to... nevěděl jsem, že to bude tak...” Jeho slova zanikla ve vzdechu a on následoval Tristanovo prsty svými boky. Muž ho trochu zaskočen sledoval. Zdálo se, že necítí žádnou bolest i přes svou těsnost.

“Tristane... prosím.” Nebyl si jistý za co prosí, ale jeho něžný trýznitel to jistě ví a vyhoví mu. Muž vzdal své přesvědčení a snahu připravit ho na sebe, když slyšel v jeho hlase naléhavost a touhu. Roztáhl jeho nohy a přizvedl boky. Pomalým pohybem do něj vstoupil, přitom pozorně sledoval reakce v Nieryho obličeji. Žádný záchvěv bolesti. Zasténal, když byl celý uvnitř a cítil horké sevření kolem svého penisu. Tak dobře se dlouho necítil. Pomohl mladíkovi ovinout nohy kolem svého pasu a opřel se rukama kolem jeho hlavy. Zadívali se do očí.

“Pokračuj.” Tristan se pousmál a políbil ho na pootevřené chvějící se rty.

“Jen co si na mě trochu zvykneš.” Hrál si s blonďatými prameny a kochal se pohledem na mladíka.

“Ale...”

“Ššššš...” Umlčel ho polibkem a vyhověl mu.

 

“Žertuješ?” Hleděl na něj Spyro nechápavě. Už ve své vlkouní podobě zakroutil hlavou. Jeho druh se posadil.

“Myslí si... neuvěřitelný.” Nenacházel slova.

“No, pak to snad bude milé překvapení.” Tristan se pousmál.

“Pokud je jako její bratr, věř mi bude a pro tebe taky.” Vlkoun k němu zvedl oči. Tvářil se pobaveně.

“Mlč, nebo jí to povím hned.” Oba se zasmáli.

“Na kdy plánuješ tu svatbu?”

“Na zítra?” Opět se zasmáli.

“Co nejdřív, chce bílé šaty a kytku... asi zvyk u nich.” Pokrčil rameny.

“O tom jsem něco slyšel.” Přikývl Tristan. Otočil hlavu ke dveřím. V nich stála Niniel. Nejistě na něj hleděla a on si uvědomil, že ho možná ještě neviděla.

“Jsem Tristan, vůdce vlkounů.” ´Ale slyšela o mně.´ Pomyslel si, když viděl její výraz. Příkývla a jemně se uklonila.

“Mně říkají Niniel.” Otočila hlavu k Spyrovi.

“Arthur mě pustil na další procházku a myslela jsem, že bychom zašli za... Zisis.” Nebyla si jistá. Přikývl a vstal.

“Tedy jestli neruším.” Dodala rychle k Tristanovi. Zakroutil hlavou a vyšel ze Spyrovo domu. Byl nejblíž jeho. Všechny domy ve vesnici byly podobně velké a řešené.

Došli ke švadleně – mladé blonďaté ženě v koženém kompletu a v podobných kalhotech jaké měl Niery. Jen na bocích byly po celé délce rozpárané a spojené šnůrkou. K tomu měla uplejší vestičku. ´Je tu tolik krásných dívek, proč si přivedl mě?´ Prohlížela si ji Niniel. Byla tak o hlavu vyšší, štíhlé pevné postavy.

“Zdravím.”

“Já tebe, vlče.” Usmála se, pak si všimla dívky. Zaváhala.

“I tebe.” Pozdravila dívku pokývnutím hlavy. Ona ji.

“Ráda tě poznávám, jsem Niniel.” Uklonila se.

“Já Zisis... tak pojďte, asi budeš chtít pro tu malou oblečení, že?” ´Malou?´ Pomyslela si Niniel a cítila se hloupě. Pravda byla drobná výškou i postavou ale určitě ne nejmenší – tedy mezi lidmi.´Malou. Jsem přece dospělá žena! Kdyby věděla, kolik mi je let, nedovolila by si...´

“Nejsem malá.” Ozvala se rozčíleně a přerušila rozhovor mezi Spyrem a Zisis. Oba k ní otočili hlavu. Dívce zajiskřilo v očích, když si všimla hrdosti a odhodlání bránit se.

“Omlouvám se. Nemyslela jsem to zle. Jsi rozkošně malá, pokud chceš znát můj názor. Jsem nadšená, že si Spyro našel tak krásnou dívku... a jak se zdá s ostrým jazykem, i když na to nevypadá.” Niniel zrůžověla.

“A myslím, že ostatní ve vesnici to uvidí stejně až tě poznají. Možná bude jen pár žárlivých scén, přece jenom je to Tristanův zástupce.” Usmála se. Niniel zvedla udiveně obočí. ´Zástupce?´

“Tak co to bude?” Přerušila její myšlenkové pochody.

“No, chtěla bych nějáké oblečení jako nosíte vy tady... ne šaty. Možná sukni... nevím.”

“Něco vymyslíme ať tu neběháš v bratrovo.” Řekla Zisis s úsměvem. Niniel přikývla

“A pak bílé šaty... na obřad.”

“S tím mi budeš muset poradit. Nikdy jsem něco takového nedělala. Něco jsem tedy navrhla, potom co se o tom Spyro zmínil, ale nevím jestli se ti to bude líbit.” Zašla do druhé místnosti a přinesla listy papíru. Podala je dívce. Ta si prohlížela návrhy šatů, stylem připomínaly oblečení lidí z vesnice. Vypadaly dokonale.

“Tyhle.” Řekla bez zaváhání. Oba udiveně zvedli obočí.

“Jsou dokonalý. Ani ve snu jsem si je nepředstavovala tak krásný.” Řekla nadšeně. Zisis se zachvěla tichou pýchou a otočila k sobě kresbu. Spyro se pousmál, když si uvědomil, že je stejně nadšená jako jeho budoucí žena. Taky se uvolnil, když si uvědomil, že si získala její srdce. Což byl u Zisis malý zázrak, byla trochu samotář a víc si rozumněla s muži než se ženami. Proto taky měla k němu a k Tristanovi tak blízko. Ta drobná víla si ji ale získala, tak jako jeho.

“Tak vstávej, musím vzít míry.” Zvedla Zisis metr a vstala. Když skončila, ještě se domlouvali na detailech.

 

Tristan došel do svého domu. Stále ještě spal. Pousmál se a lehl si k němu. Vzal do náruče a čekal až se probere. Mladík něco zamumlal a lehl si na záda. Pomalu otevřel oči a zadíval se na něj. Vlkounovo nálada začla rychle klesat, když z jeho obličeje nemohl vyčíst jediný pocit. Mladík se dokonale probral a celý rudý se mu zadíval do očí. ´Výborně.´ Pomyslel si Tristan.

“To... to se mi nezdálo... nebo ano?” Řekl nejistě. Uvolněně se pousmál, když vlkoun zakroutil hlavou. Otočil se k němu a zachumlal se do jeho měkké srsti.

“Ta tvoje srst je tak měkoučká a příjemná.” Zamumlal do jeho hrudníku.

“Tak jako tvoje rty.” Zaklonil k němu hlavu. Udiveně zvedl obočí, když se vlkoun rozzářil bílým světlem. Zavřel oči. ´Magie.´ Pomyslel si. S povzdechem přijal jeho rty. Odklonili se. ´Jak to proboha dělá, že mu čím dál víc podléhám.´ Pomyslel si Tristan nesouhlasně a políbil ho do vlasů, když se k němu opět přitiskl.

 

kapitola II.