kapitola I.

 

Nádvoří, zahrady i budovy paláce byly plné mužů a žen. Někteří se rozcvičovali souboji, jiní střelbou z luků či kuší a další jen postávali ve skupinkách nebo sledovali ostatní. Každých pět let se nabíraly nové síly mezi městskou, palácovou a královskou stráž. Celý týden se konaly fyzické testy a střelba. Následovaly souboje a nakonec jakýsi test osobnosti a částečně i inteligence. Z přeživších se stala osobní garda krále a jeho synů. Obvykle se vybral jeden až dva muži, pokud bylo potřeba doplnit počet.

 

Týden uběhl a pro nové strážce město připravilo oslavu. Jelikož byli pozváni všichni – tedy i neúspěšní zájemci a palác by množství hostů nepojal, oslava se konala na louce pár kroků od bran města. Dlouhé jídlem a pitím přetékající stoly osvětlovaly lucerny a lampióny všech velikostí. Na okrajích louky plálo několik ohňů. V jejím středu se lidé bavili tancem, doprovázeni městskými hudebníky.

U jednoho ze stolů stál hnědovlasý mladík. Byl štíhlé drobnější postavy. Delší vlasy měl hned u čela stažené koženou čelenkou. Sem tam nějáký pramen spletený do copánku. Sem tam nějáký pramen stříbřitě šedivý. Na sobě měl koženou vestičku se stojáčkem, kožené kalhoty od kolen lehce rozšířené. Přes kalhoty visely dva zdobené širší pruhy. Jeden zezadu, druhý zepředu. Pruhy končily pod koleny. Vše bylo z měkké pohodlné kůže, zdobené kožešinou. Mladík měl jemnější krásný obličej velkých šedivých očí. Na obličeji vytetované drobné znaky, táhnoucí se od dolního rtu pod bradu. Podobné znaky měl na hřbetech prstů.

Sledoval parket. Jeho sledovala skupinka měšťanů. Dohadovali se o tom, odkud může pocházet. Nakonec se shodli, že jistě přišel z Šeptajících hor. Tam žil kmen vlkounů v harmonii se smečkou vlků starodávného rodu. Byli to divocí velcí tvorové a povídalo se, že jsou schopni mluvit lidskou řečí. Nikdo si nebyl jist, kolik přesně hory schovávájí obyvatel. Co bylo jisté, byl jejich um boje. V minulosti království mnohokrát pomohli. Byli jedni z nejlepších. Ať už se jednalo o boj muže na muže, nebo se tiše a nepozorovaně – v noci zbavit nepřítele. Bylo známé, že mezi nimi je i pár lidí.

Otočil k nim hlavu. Cukli sebou a rychle odvrátili pohled jinam. Jemu zastínil výhled vysoký mohutný muž. Podával mu pohár s vínem. S ústy roztáhlými v širokém úsměvu oznámil, že si s ním chce připít na jejich úspěch. Tvářil se naprosto přesvědčivě. Nalil by do něj nápoj i přes jeho ne – klidně násilím. Tím si byl mladík jistý.

Vzal si pohár a zadíval se na rubínovou tekutinu. Zamračil se a vypil ji. Přiopilý muž se spokojeně zasmál a znovu pohár naplnil. Mladík ho opět vypil na jedno nadechnutí. Když si bral do třetice naplněný pohár, zavrávoral a musel se přidržet stolu.

Světle blonďatý muž, který ho už nějakou dobu sledoval, se pobaveně pousmál. Vydal se k dvojici.

„Myslím, že měl dost.“ Obr k němu otočil hlavu. Zabručel něco ve významu, že dnešní mládež nic nevydrží a šel pryč.

Bloňdák sklonil hlavu k mladíkovi. Očividně nebyl zvyklý na alkohol. Zvedl oči. Vztáhl ruku a chytl se jeho košile na prsou. Pomalu se narovnal, aby se mu následně svezl do náruče.

Muž se usmál a podepřel ho. Vedl skrz dav k městu, pak tichými ulicemi až k paláci. Uložil do velké postele ještě větší ložnice.

Mladík omámeně otevřel oči a rozhlédl se. Přejel po jemné látce přikrývky. Zaměřil se na muže. Opět k němu vztáhl ruku. On si sedl a chytl ji. Prsty druhé přejel po tetování a pokračoval dál na širokou kožešinu. Byla po celé délce předloktí, převázána uzkou kůží – také po celé délce. Hebkost kožešiny hýčkala prsty. Pokračoval přes paži až na rameno, pod stojáček vestičky, aby se dotkl jemné kůže krku.

Mladík si povzdechl a otočil k prstům obličej. Jakoby je zval. Pokračovaly po linii obličeje, přes bradu ke rtům. Muž se usmál, když se pro něj pootevřely. Naklonil se k němu a prsty vystřídaly rty. Ležicí mu vzdychl do úst a opětoval polibky.

 

Mladší z mužů se ráno probral. Něco ho neuvěřitelně příjemně zahřívalo, nadruhou stranu ho nesmírně bolela hlava. Promnul si spánky a oči a pak zděšeně zjistil, co ho spíš kdo ho zahřívá.

Za ním ležel blonďatý muž a kopíroval jeho křivky svými. Mnohem hůř. Oba byli nazí. Snad nejhorší ale byly úryvky včerejší noci, které se mu začaly vybavovat.

Otočil se k němu. Jakoby se díval do tváře lva. Nos, obočí, lícní kosti. Výraz tváře. Síla, která z něj vyzařovala. Vším připomínal tu majestátnou krásnou kočku. Byl známý po celé zemi. Mnoho žen ho milovalo a mužů obdivovalo a vzhlíželo k němu. Pro jeho krásu. Pro jeho moudrost. Klidnou a rozvážnou povahu, přestože měl v sobě takovou sílu a v rukou moc.

Stačil jediný pohled do obličeje, aby si byl jistý. Věděl přesně, kdo za ním leží. Mladší z princů. Leon. Opatrně se vymanil z pevné náruče a vstal. Zadíval se na své věci, poházené po zemi. Na nich ležela úzká dýka. Rukojeť ani pouzdro nebyly nijak zdobené.

Zvedl ji a obešel postel. Zadíval se na prince. ´Někdo mě s ním mohl vidět´ Pomyslel si. V rychlosti se oblékl a odešel z pokoje. Vyhledal velitele, ke kterému se měl hlásit.

 

Princ stojící na terase sledoval cvičící strážce. Nováčky. Než nastoupily jako skuteční strážci, procházeli všichni krátkým výcvikem. Byl si tak jistý, že se mladík dostal k palácovým nebo městským strážcům, ale nenašel ho v žádné skupině.

Všiml si ho hned, jakmile dorazil na slavnost a sledoval celý večer. Zaujal ho krásný obličej bez úsměvu a jakékoliv známky pocitů. Byl obklopen davem, do kterého nezapadl. S nikým nemluvil, netančil ani jídla s pitím se nedotkl. Vyzařoval zvláštní auru smutku, samoty a chladu. Přesto mu připadal nádherný. Když ležel v jeho posteli, rozkošně nádherný. Chtěl ho jen uložit a nechat spát, ale nedokázal odolat.

 

Blonďatá vysoká dívka. Královský strážce – ukazovala mladíkovi palác a vysvětlovala hlavní povinnosti. Nejhlavnější bylo samozřejmě bezpečí. Královo i princů. Dále pod sebou měli všechny strážce ve městě a paláci. Byli jejich velitelé a v neposlední řadě měli na starost jejich tréning.

Došli na terasu nad zahradou. U stolu na ní seděl starší z princů a snídal. S ním Marcus velitel královských strážců. Byl to spíš přítel obou princů než poddaný. To všichni z královských strážců. Dohromady i s mladíkem jich bylo dvanáct. Šest jich vždy mělo na starost královskou rodinu. Zbylí se mezi tím starali o tréning a vše ostatní.

Královský syn si jich všiml. Vzhledem byl přesným opakem svého bratra. Tmavých vlasů a tmavě modrých očí. Oproti Leonovi připomínal svou tváří -celkovým vzhledem své předky. Usmál se a pozdravil je.

„Zdravím, nový strážce?“ Dívka přikývla.

„Těší mě, jsem Liam.“ Vstal a podal mu ruku. Mladík jemu.

„Garik.“ Řekl jednoduše. Princ odstrčil dívce židli a jemu nabídl jinou. Mladík si sedl a podíval se na strážce. Ten ho pokývnutím hlavy pozdravil a nalil oběma pití.

Garik se nejistě zadíval na tekutinu. Měla stejnou barvu jako ten proklatý nápoj z oslavy.

„Nepiju.“ Odložil pohár. Strážce se pousmál.

„Nemusíš se bát, to je šťáva z višní. Je Liamovo oblíbená, tak nás ji všechny nutí pít.“ Vysvětloval. Mladík se zlehka napil. Udiveně zvedl obočí. Nápoj mu trochu zkroutil ústa, ale chutnal.

„Je to dobré.“ Napil se znovu. Liam se významně podíval na Marcuse. Ten zakroutil hlavou.

Garik se věnoval svému novému oblíbenému nápoji a přes lem sklenice zvedl oči k sedajícímu si muži. Skoro plivl džus zpět. Rozbušilo se mu srdce a vybavily se mu další chvíle jejich společné noci. Princ si nandaval na talíř snídani z táců a nikoho si nevšímal.

„Dlouhá noc?“ Usmál se bratr.

„Hmmm... myslel jsem, že dnes naspím tu oslavu, ale otec měl jeden ze svých vyprávěcích večerů.“ Všichni tři se chápavě pousmáli.

„Proboha, dej to pryč.“ Řekl až zdešeně, když mu Marcus chtěl nalít pití.

„Dám si obyčejnou vodu.“ Dodal a konečně zvedl oči k dívce s mladíkem. Mozek na malý okamžik odmítal chápat, na koho se to dívá. Tady ho tedy nečekal a obzvlášť v té uniformě. Vypadal jinak. Nedokázal říct, zda mu slušelo víc jeho nebo tohle oblečení, ale nemohl se na něj vynadívat. Dopomáhaly tomu i Garikovo zrůžovělé tváře a nejistý až panický výraz.

Mladík hleděl do krásných žlutých očí a bojoval s nutkáním rychlého útěku někam pryč a nejlíp hodně daleko. Bál se své reakce na muže. Čekal snad vše jen ne ten nával pocitů. Nechápal proč mu buší srdce a chvěje se tělo.

Cukl sebou, když se princ narovnal a natáhl k němu ruku. Přesně tahle ruka se ho dotýkala a něžně putovala po těle. Nejistě ji přijal.

„Jsem Leon.“ Tak jako tyhle rty. Pomyslel si.

„Garik.“ Dostal ze sebe. Muž se přinutil pustit ho a sedl si zpět.

„Musíš bejt dobrej.“ Vzpomněl si na svou snídani.

„To je. Řekl bych, že z nich byl vážně nejlepší.“ Ozval se Marcus.

Když se nasnídali, Leon vstal s oznámením, že se jede projet. Při odchodu se zastavil.

„Gariku?“ Mladík k němu zvedl oči.

„Pojedeš se mnou.“ On nejistě otočil hlavu k Marcusovi. Muž se pousmál a přikývl.

„Nechceš ještě...“

„Na co? Sám si řekl, byl nejlepší.“ Odešel princ.

 

Garik čekal u výběhu pro koně. Sledoval majestátné tvory královského komoňstva. Uslyšel kroky. Otočil se a zadíval se na přicházejícího Leona.

Na sobě  měl dlouhý těžký kožený kabát s vysokým límcem. V pase propáslý – vzadu s rozparkem. Jeho lem se zlehka dotýkal země. Hnědá kůže byla zdobena výšivkami.

On ho omámeně sledoval. V tu chvíli chápal vzdechy žen a obdiv mužů. Z princovo pohybů i oblečení vyzařovala dokonalá ležérní elegance. Dopomáhal tomu i účes – delší patka padající po pramenech do obličeje.

Přelezl dřevěný plot a zapískal krátkou melodii. Mezi koni se objevila temně černá hlava. Garik si s obdivem prohlížel zvíře, které pomalou chůzí vykráčelo ze stáda. Leon chytl jeho hlavu. Pohladil mezi očima.

„Zdravím, příteli.“ Kůň zaržál. Princ se pousmál a otočil hlavu k mladíkovi.

„Vyber si.“ Ten zčervenal. Sklopil zrak a tiše prohlásil, že neumí jezdit na koni.

Muž nic neřekl, jen obratně vyskočil na koňský hřbet a chytl se hřívy. Druhou ruku natáhl k němu, pomohl za sebe. Popohnal koně.

Garik cítil sílu pod sebou, přesto z tvora vycházel zvláštní klid a jistota. Neuvěřitelným způsobem mu připomínal jeho pána. Překvapilo ho, že nejedou nijak rychle. Začal vnímat příjemný vánek v obličeji a vůní přírody kolem, tak jako Leonovo tělo před sebou.

Sklonil hlavu. Proč proboha myslí na takové věci? Nikdy nic podobného necítil. Proto nedokázal odolávat příjemnému opojení z něčí blízkosti, z něčího doteku.

Přitulil se k širokým zádům a zavřel oči. Věděl, že Leon ho sebou vzal z jiného důvodu než je jeho um v boji. Ale třeba ho opravdu vzal kvůli němu. Proč je z té představy zklamaný? Přece netouží po tom, aby se ho znovu dotýkal. Nebo ano? Byl opravdu zmatený sám sebou. Vybavovalo se mu stále víc a víc z noci. Hlavně to, co cítil. Vyděsilo ho, jak moc příjemné ty pocity byly. Vyděsilo ho, že je při pohledu na prince cítil znovu. Tak jako při jeho doteku. Stále se snažil svést své chování. Vše z noci – na opilost. Tělo a srdce ho ale zrazovaly.

Leon zpomalil koně. Garik otevřel oči a přes jeho rameno se zadíval na menší jezero. Zastavili na břehu. Oba slezli z koně. Ten si to mamířil k vodě – napojit se.

Strážce nejistě sledoval prince. Hleděl na klidnou hladinu. Otočil se a zadíval se na nšj. Pousmál se, když si všiml výrazu. ´Nejlepší bojovník.´ Pomyslel si. Měl chuť položit ho do trávy a vzít si ho tady a teď. Ještě víc vyděsil Garika dalším úsměvem a sedl si do trávy.

“Miluju to tu.” Lehl si - ruce pod hlavou. On si k němu váhavě sedl. Zvedl hlavu k nebi. Cukl sebou, když ho Leon chytl za paži a stáhl k boku.

Dlouho jen leželi a sledovali nebe. Jeli zpět. Garik uvolněn skutečností, že po něm princ nic nechtěl. Svěřili koně podkonímu a vydali se na večeři. Mladík si až v tu chvíli uvědomil, jak dlouho u jezera byli. Seznámil s ostatními strážci. Když se najedli, namířil si to do postele.

“Kam si myslíš, že jdeš?” Cukl sebou a nejistě se otočil.

“Do.. do své postele.” Leon se pousmál a zakroutil hlavou.

“Ta ale není tím směrem.” Garik znejistěl ještě víc.

“Není?” Zašeptal. Princ otevřel dveře, u kterých stál.

“Pokud vím... ta je tady.” Usmíval se svýma žlutýma očima. Garikovo srdce se zachvělo. Moc dobře věděl, kam dveře vedou. Do princovo komnat.

Muž se spokojeně usmál, když se pohl. Zašel do pokoje a namířil si to ke dveřím ložnice. Nechápal své chování. Leon ho přece nijak nenutil. Tedy nezdálo se, že by se chystal nutit ho či mu to přikázat. Přišel sem naprosto dobrovolně i přes to že moc dobře věděl, co ho čeká.

Zachvěl se, když si princ stoupl za něj. Položil mu ruce na ramena. Pomalu stáhl kabátek. Prsty zlehka přejel po krku a namířil si to přes ramena k pažím. Chytl ho za ně a přitáhl blíž k sobě.

Garikův dech se zrychlil, když přes tenkou látku košile cítil jeho blízkost – jeho teplo. Opřel se o něj a jemně zaklonil hlavu. Leon ho chytl pod bradou a přizvedl k sobě. Zadíval se do přivřených očí. Usmál se a něžně se vpil do měkkých sladkých rtů.

Garik tiše zasténal a nedokázal jinak než opětovat polibky. Trochu se vzpamatoval. Uvědomil si, že leží na posteli a princ se sklání nad ním. Rozechvěle se zadíval do podmanivých očí. Muž se laskavě usmál a pak znovu ochutnal.

 

Garik se probral jako první, zachumlal se do hřejivé náruče. Zmateně zamrkal. Někdo zaklepal a bez vyzvání vešel. Liam se zadíval na mladíka v náruči svého bratra. K jeho úžasu se pousmál.

“Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhl... spí?” Leon si promnul oči.

“Teď už ne.” Zamračil se a protáhl stejně mistrně jako to umí jen kočky.

“Mohl bys přestat uvádět mého milence do rozpaků svou přítomností a odejít?” Garik sebou cukl ´Milence?´ Dokonale rudý sledoval pobavené úsměvy obou bratrů.

“Zdá se, že víc než já ho uvádíš do rozpaků ty.” Pousmál se starší, pak zvážněl.

“Dnes dorazí.” Leon udiveně zvedl obočí.

“To už je dnes?” Liam přikývl, sklonil hlavu.

“Hmmm... dohodli jsme se, že se sejdeme a strávíme nějáký čas ve Lhotce abychom na tom byli stejně, co se prostředí týče. Pojedeš se mnou, že?” Řekl naléhavě. Leon se usmál.

“Samozřejmě.” On se uvolněně pousmál. Příkývl a šel pryč.

“Vyrážíme za hodinu.” Zavřel dveře. Druhý princ sklonil hlavu k mladíkovi.

“Za hodinu... doufal jsem, že dnešní den strávíme tady.” Pohladil ho po vlasech a s úsměvem si přitáhl zrůžovělý obličej.

“I když hodina...” Položil ho zpět do přikrývek.

“Kdo.. kdo přijede?” Odvážil se Garik přerušit polibky.

“Liamovo budoucí královna.” On ho od sebe odtáhl.

“Královna?” Leon přikývl. “Kdo je to?”

“Dcera správce z Větřní.” Dráždil princ jazykem jednu z jeho bradavek. Mladíkovi utekl hlasitý vzdech, zajel prsty do zlatých vlasů a jemně se jimi prodíral.

“Viděl ji jednou. Na plese v maskách v Litu. Strýc to pořádá každý rok. Prý ani moc neví jak vypadá, prostě ho jen něčím zaujala. Tak domluvil s jejím otcem svatbu.” Věnoval se plochému břichu. Usmál se, když ho mladík zatáhl.

“Počítalo se, že jako budoucí král si vybere dceru některého ze správců. Neodpustili by mu a možná by i ztratil jejich podporu, kdyby tak neudělal.” Garik se zamračil. ´Další.´ Pomyslel si zamračeně. ´Musím jednat...´ Myšlenky se vytratily, když ho princ vzal do úst.

“L-Leone.” Zašeptal a stiskl látku prostěradla.

 

“My klidně ještě chvíli počkáme.” Řekl Marcus pobaveně, když se konečně objevili u výběhu.

“Toho bysme měli využít.” Sklonil princ hlavu ke Garikovi. Ten se na něj zamračil. Leon se pousmál a mrkl na něj. Garikovo srdce poskočilo. ´Co to se mnou sakra je? Jsem jeden z nejlepších v boji a on... stačí jeho dotek, pohled.´ Přemýšlel.

“Leon ti jistě bude dávat hodiny. Nemyslím, že by to pro tebe měl být problém” Usmál se Marcus, když Garik musel znovu přiznat, že nejezdí na koni. Uvolněně přikývl a automaticky si to namířil k Leonovi a Thorovi. Tři strážci – včetně Marcuse se za ním s úsměvem zadívali.

“Nevím proč, ale myslím, že Leon ho už ze svého života nepustí.” Ozval se Terry – strážce. Vivian s Marcusem souhlasně přikývli.

“Dost brzo tvrdit to, ale taky mám ten pocit.” Stoupl si k nim Liam se svým otcem.

“Pane.” Uklonili se všichni tři. Černovlasý muž, Liamovo starší verze, se pousmál.

“Cestujte opatrně.” Liam přikývl. Muž zvedl oči k Leonovi. Ten na něj s úsměvem mávl. Luis mu pozdrav oplatil.

 

Konečně dorazili k lesu, ve kterém se nacházela Lhotka. Dle Leonovo vyprávění během cesty to byla malá kouzelná vesnička uprostřed lesa. Mělo to být klidné a přívětivé místo. Proto ho Liam vybral pro schůzku se svou budoucí ženou.

Garik se rozhlížel po sluncem rozzářených stromech. Zamračil se a sklonil hlavu.

“Boj.” Leon zastavil koně. Otočil se k němu. Strážce přikývl.

“Slyším boj.” Princ se zamračil.

“Kudy?” Popohnal koně, když mu ukázal směr. Ostatní je nechápavě následovali. Překvapeně se zadívali na skupinu cestovatelů, bránící se před tlupou banditů.

Liam si všiml krásné blonďaté dívky stojící za strážcem v uniformě. Další čtyři se ji snažili ochránit před bandity. Nachvíli zapomněl na vše kolem a prohlížel si ji. Byl si jist, kdo před ním stojí. V tu chvíli dokázal myslet na jediné. Udělal chybu. To kouzlo, které cítil v Litu zřejmě vyvolala její maska. Byla to jistě jedna z nejkrášnějších žen, jaké kdy viděl, ale nic víc. Sklonil hlavu.

“Liame!” Probral ho Leonův hlas. Vzpamatoval se a vytáhl meč, zatímco seskakoval z koně. Královští strážci se postavili ke strážcům z Větřní. Banditi neměli šanci.

“Stáhnem se!” Zavolal, jak vůdce. Zmizeli mezi stromy. Všichni otočili hlavy po zvucích boje. Jeden z banditů se zapomněl. Drobný strážce, stojící k nim zády, si zadýchaně stoupl nad mrtvolu. Sklonil hlavu a rychle se otočil, když se k němu přiblížili. Odnesl to Liam. Zasténal bolestí a přizvedl bradu, když ucítil ostří na krku.

“Pusť ho.” Řekl Leon.

“My vám pomohli.” Udiveně, zvedl obočí. Liam také když si uvědomil, kdo na něm sedí. Byla to světlounce blonďatá dívka kratších vlasů, které se neposedně kroutily a krásného roztomilého obličeje. Měla velké karamelové oči a nos jemně posetý pihami. Zmateně hleděla na prince. Oddálila ostří a zvedla oči k druhé dívce.

“Jsi v pořádku?” Přikývla a zadívala se na Liama, stále ležícího pod její přítelkyní.

“Princ Liam?” Pousmála se pobaveně. Přikývl. Druhá dívka k němu vyděšeně otočila hlavu.

“Princ Liam?” Zopakovala.

“V celé své kráse.” Bavil se situací tak jako jeho společníci. Zrudla a konečně ho pustila.

“Moc se omlouvám, vůbec jsem si vás nevšimla. Neublížila jsem... omlouvám se.” Uklonila se.

Vstal a s úsměvem si prohlížel dívku v koženém kompletu – kalhoty, kabátek. Leon se zamračil, když si všiml jeho výrazu. Všichni si moc dobře uvědomovali, koho strážci chránili – Synthii Liamovo budoucí ženu. Otočil k ní hlavu.

“Jste z Větřní, nemám pravdu?” Přikývla.

“Fajn, pojedem. Můžou se vrátit s posilama. Marcusi, pokuste se najít jejich útočiště. Pošlem zprávu otci aby sem poslal vojáky.” Strážce přikývl a vydal se společně s Vivian směrem, kde zmizeli banditi.

 

Konečně dorazili do Lhotky. Všichni nachvíli zastavili a sledovali vesnici v údolí. Protékal jí silnější potok. Byl to úchvatný zazrak spojení člověka s přírodou.

“Nádhera.” Usmála se Synthie. Ostatní přikývli. Ubytovali se v pohostinství a rozešli se do pokojů.

“Mrzí mě to.” Liam zvedl oči ke svému bratrovi. Zamračil se.

“Tobě taky nic neunikne.” Leon si sedl.

“Jsem tvůj bratr. Znám tě.” Oba otočili hlavu ke dveřím, když se ozvalo zaklepání. Vešel hostinský.

“Jídlo je připraveno, můj pane.” Liam přikývl.

“Paní Synthie i se sestrou by tam snad už měly být.” Oba zpozorněli.

“Se sestrou?” Ozval se Leon. Hostinský nechápavě přikývl.

“Která z nich se ti představila jako paní Synthie?” Řekl s nadějí v hlase.

“No, ta...” Naznačil délku vlasů. Liam vstal.

“Jsi si jistý?” Snažil se nevnímat Leonovo pobavený smích a poznámku, že si snad dělá legraci. Rychle vyšel z pokoje. Leon za ním. Zadívali se na dívky, které vyšly z pokoje proti. Princ si k nim stoupl.

“Synthie?” Řekl s úsměvem.

“A-ano?” Řekla nejistě. Zmateně zamrkala, když ji vzal do náruče a přitiskl k sobě. Nechápala jeho chování ani tiché děkuju, které zašeptal. Z ničeho na tom nezáleželo. Na jeho objetí ano. Zavřela oči a váhavě ho objala kolem pasu.

Leon s úsměvem zvedl oči k Synthiině sestře. Oba se pousmáli.

“Necháme je.” Nabídl jí rámě. Přikývla a zavěsila se. Šli na terasu poměrně velkého pohostinství.

Dvojice se odklonila. Liam se jí zadíval do těch krásných očí. Usmál se.

“Omlouvám se, nemoh jsem si pomoct.” Položil jí ruku na tvář.

“Myslel jsem... nevadí.” Dívka sklonila hlavu.

“Proč sis... proč sis vybral mě? Neznáme se a je tolik jiných dívek.”

“Neznáme se, ale viděl jsem tě v Litu a nemohl jsem jinak.” Udiveně zvedla obočí.

“Ten maškarní ples? Ale tam jsme se přece nepotkali... ani jsme spolu nemluvili.” Řekla nechápavě.

“Na tom nezáleží, na to máme celý život.” Dívka sebou cukla, když ucítila rty na svých. Něžně ji políbil. Usmál se rozpakům a neodolal dalšímu polibku.

“Půjdeme.” Přikývla.

 

Budoucí manželé strávili ve Lhotce několik dokonalých dní a nejen oni. I Leon s Garikem a ostatní.

Garik pár sledoval z okna svého pokoje. Cvičili spolu boj, i když Liam se víc věnoval Synthiině rtům. Při každé možné příležitosti k nim měl přitisklé své. Mladík se zamračil a sklonil hlavu k dýce, kterou držel. Pevně ji stiskl.

 

V noci se probral, otočil hlavu k Leonovi, spícímu vedle něj. Sáhl pro dýku, strčenou pod postelí. Nevydal jediný zvuk, když si sedal obkročmo nad prince a přiložil mu ostří na krk. Uvědomil si, že si chvějící se ruce. Stejně tak dech. Jestli nedokáže zabít jeho, nemá smysl... Prohlížel si klidný obličej.

Vybavily se mu společné chvíle. Lekce jízdy na koni. Koupání v místním potoce. Klidné večery na terase. Trávili spolu každou minutu pobytu tady a princ se choval dokonale. Nikdy se k němu nikdo nechoval tak něžně. Nikdy nikdo neprojevil takovou starost. Nikdy mu nikdo nenabídl bezpečnou hýčkající náruč.

Zavřel oči a ucítil Leonovo něžné ruce a rty. Jak ho laskají a hladí. Spatřil krásné oči. Něžný pohled v nich. Oddálil dýku a naklonil s k němu. Čelem se opřel o hrudník.

“Nemůžu.” Zašeptal. Vytryskly mu slzy.

“Nemůžu.” Upustil dýku na zem. Leon otevřel oči a zadíval se do stropu. Stále cítil chladné ostří na krku. Zamračil se.

“Gariku?” Mladík sebou cukl, rychle se odtáhl.

“L-Leone.” Zašeptal. Muž se mu zadíval do očí. Bolest se smutkem se snad ještě prohloubily, k nim přibyla naprostá beznaděj. Položil mu ruku na tvář, laskavě se pousmál a setřel mu slzy.

“Co se stalo?”

“Já... já... nemůžu.” Zakroutil hlavou.

“Nedokážu to.” Leon si sedl a objal ho.

“To bude v pořádku, jen se uklidni.” Hladil ho po vlasech. Garik se odtáhl. Zadíval se mu do očí. Zašeptal jeho jméno a pak spojil jejich rty.

Leon ho překvapen líbal. To bylo poprvé, co ho políbil sám od sebe. Byl to naléhavý skoro zoufalý polibek a neuvěřitelně na prince zapůsobil. Něco zabručel, když ho mladík pomalým pohybem zavedl do sebe. Opět ho objal kolem krku a jemně začal pohybovat boky.

Leon ho pevně držel a přijímal to sladké mučení až nakonec společně vyvrcholili. Dlouho seděli v objetí. Princ ho jemně uložil a lehl si za něj, jak měl ve zvyku.

 

Ráno se probral. Garik byl pryč. Rychle se umyl, oblékl a šel do hostince, kde byli ostatní. Oznámili mu, že mladík šel někam k potoku. Uvolněně se pousmál. Opravdu seděl na břehu. Seděl a hleděl do vody.

“Gariku?” Jeho výraz mu zarážel velký trn hluboko do srdce.

“Co se děje?” Sedl si k němu. Mladík sklonil hlavu.

“Nic, jen jsem přemýšlel.”

“Dobře, budu ti věřit.” Vzal ho kolem ramen a přitáhl k boku.

“Budeš?” Zvedl k němu oči. Leon přikývl. Garik se zatvářil dojatě a přikývl. ´Položím klidně svůj život, ale jeho ochráním.´ Pomyslel si.

 

Vyrazili zpět do města, kde již v plném tempu probíhaly přípravy na svatbu. Sestry nadšeně sledovaly sídlo králů.

“Nádhera.” Usmála se Selphie – sestra Synthie.

“Lituješ, že nezůstáváš, že?” Řekla pobaveně Vivian.

“Když to tak vidím, nesmírně. Jenže ty dva mi nic nemůže nahradit.” Usmála se. Během pobytu ve Lhotce, zjistili, že Selphie má již manžela a malého chlapce. Do Lhotky přijela jako psychická podpora – asi tak jako Leon.

Obyvatelé města svou novou paní vítali vlnami nadšeného volání a mávání. Když konečně dorazili k samotné pevnosti, na nádvoří čekali všichni strážci i s králem. To bylo pro dívky překvapením. Čekaly tradiční audienci. Luis se usmál, počkal až sesedlají a přistoupil blíž.

“Vítejte.” Všichni se uklonili. Kývl hlavou.

“Doufám, že nevadí moje neformální přivítání, nejsem zrovna milovníkem protokolů.” Sestry se pousmály.

“Jsme z něho nervozní celou cestu. Dost jste nám to ulehčil, můj pane.” Ozvala se Synthie.

“Jsem Synthie, to moje sestra Selphie.” Uklonily se znovu. S úsměvem přikývl.

“Dobře, pojďte nechal jsem připravit občerstvení po cestě. Potom vás mí synové provedou.” Zavěsil do sebe Synthii a vedl k terasám.

Dívka se s úsměvem otočila k Liamovi. Ten se pousmál a vedl její sestru za nimi. Leon s Garikem je následovali, tak jako ostatní strážci.

 

Liam tiše hleděl na svého bratra. Zakroutil hlavou.

“Chceš říct, že je nájemný vrah, nebo něco podobného?” Leon přikývl. Liam se zamračil.

“Hmmm... myslíš, že si to rozmyslel?” Opět příkývl.

“Tolik mu věříš, že to hodláš riskovat?”

“Ano.” Starší z princů sklonil hlavu.

“Co myslíš, že udělají? Tedy až zjistí, že nesplnil úkol, toho si jistě všimnou. Jsi královský syn.”

“Nejsem si jistý, že má zabít jen mě. Co by tím kdo získal? Ty jsi dědic trůnu. Ale určitě pošlou někoho dalšího.”

“Co chceš dělat?”

“Budeme informovat strážce. Jen Marcuse a ostatní. Garik se bez problémů dostal mezi ně. Ten druhý může být už klidně mezi lidmi v paláci či ve městě.” Liam přikývl.

“Jen se bojím, aby poslal jen jednoho. Ten, kdo ho teď nejvíc ohrožuje, je Garik.” Sborově se zamračili.

“Proč mu to neřekneš?”

“Chci vědět, jak se zachová. Upřímně, doufám, že mě bude chtít chránit.” Liam se pousmál.

“Všichni jsme se na tom shodli, ale teď jsem si teprve jistý.” Leon se na něj tázavě podíval. “Že už ho nenecháš odejít.” Princ se pousmál a přikývl.

“Nechápu, nikdy jsem nikomu tak nepodlehl jako jemu. Na první pohled, dotek.” Zakroutil hlavou.

 

Konečně přišel den svatby, na který se celé město těšilo snad víc než budoucí manželé. Po poklidném obřadě, při kterém nezůstalo snad jediné oko suché, se konala oslava. Synthii nadchla představa jejich městských oslav na louce. Trvala na tom, že i ta jejich se tam bude konat. Díky tomu se sešlo mnoho lidí z města i okolí. Jen Lens – mladší králův bratr k velkému zklamání obou princů nedorazil. Byl to jejich oblíbený strýc – jediný strýc. Jako malí chlapci ho milovali a on je. Jeho posel dorazil se zprávou o nemoci, která ho upoutala na lůžko. Slíbil ale, že dorazí, jakmile se zotaví.

Proběhl první tanec jich jako manželů. Pak odtančila Synthie tanec snad se všemi Liamovo přáteli, včetně samotného krále. Jakoby byl Liamovo starší kopií – vzhledem i povahou. Usmál se jejím rozpakům a odvedl ji ke svému synovi.

“Kdybych byl mladší, vzal bych si ji sám.” Políbil dívce ruku a šel se bavit s měšťany. Ti ho nadšeně vzali mezi sebe.

Dokonale rudá Synthie zvedla oči ke svému muži. Pousmál se a políbil ji.

“Zdá se, že jsem vážně celý on.” Řekl pobaveně ke svému bratrovi. Ten se stejným výrazem přikývl.

“Bejt tebou, dám si na něj pozor, na starouše.” Liam se rozesmál. Hladil dívku sedící na něm po zádech a byl naprosto spokojený – jako dlouho ne. Otočil hlavu ke Garikovi.

Mladík objevil jeden z divů světa – sladkosti. Zrovna si užíval výbornou chuť svatebního dortu. Liam se něžně pousmál.

“Zamiloval se ti.” Leon se zasmál

“Zdá se.” Přikývl a chytl mladíkovo ruku. Přitáhl si sousto.

“Problém je, že bude ještě sladší než je teď.” Dodal. Manželé se rozesmáli a Garik zrudl. Omluvně se pousmál.

“Nikdy jsem...” Leon ho umlčel polibkem a uklidnil laskavým úsměvem. On mu oplatil polibek. Zrůžověl, ještě stále si úplně nezvykl oplácet Leonovo něžnosti.

Princ nabral další sousto. Zvedl k mladíkovo ústům. Tomu se rozzářily oči a vzal si ho. Muž se spokojeně usmál a krmil ho.

Garik najednou chytl jeho ruku. Hleděl někam do davu. Leona zamrazilo. Tenhle pohled neznal. Tak chladný. Tak temný.

“Omluvte mě.” Vstal mladík a ztratil se jim v davu.

“Myslím, že... sakra.” Vstal Leon a šel rychle za ním.

“Počkej tu.” Následoval ho Liam. Synthie se zamračila a běžela za nimi.

 

Garik se zastavil a zadíval se na postavu, stojící proti němu. Zamračil se a vydal se skrz tančící dav k muži. Než se k němu dostal, byl pryč. Rozhlédl se, uviděl stín mizící za bránou města. Pronásledoval ho uličkami až do jedné ze slepých. Muž – starší než on se otočil. Usmál se.

“Gariku.” Hleděl na něj čistě modrýma očima – stejně chladnýma jako byl jeho obličej.

“Dirku.” Zamračil se mladík.

“Oprav mě, pokud se pletu, ale mám pocit, žes nesplnil úkol.” Usmíval se muž, na jeho úsměvu nebylo nic veselého.

“Nesplnil.” Sklonil Garik hlavu.

“Nesplním.” Zvedl oči.

“A nedovolím to ani tobě.” Dirk se pobaveně usmál.

“Špatně to chápeš, chlapče.” Strážce vykryl bleskový útok. Přicházející sourozenci se zastavili.

“Kdo...” Liam se otočil. Zamračil se na svou ženu a postavil ji za sebe.

“Měl jsi pravdu.” Sledovali bojující. Až v tu chvíli si Leon uvědomil, koho má za milence. Garik byl opravdu jeden z nejlepších bojovníků, jaké kdy viděl. Zatlačoval muže ke zdi.

“Já nepřišel dokončit tvůj úkol.” Mladík vyděšeně rozšířil oči. ´Jak jsem mohl být takový hlupák.´ Otočil se k sourozencům. V tu samou chvíli mu Dirk zabodl ostří do boku a kolem Leona s Liamem a Synthií doskočili z okolních střech čtyři muži. Garik spadl na kolena, držejíce se za bok.

“To oni, já přišel pro tebe.” Sklonil se muž k jeho uchu. On se snažil vstát pomocí svého meče. Sesunul se k zemi.

Leon držel v ruce meč a snažil se soustředit na útočníky, jediný koho dokázal vnímat byl jeho drobný milenec.

“Teď mu nepomůžeš, soustřeď se na ně.” Ozval se Liam, stojící zády k němu. Mezi nimi stála Synthie. Princ se zamračil a poslechl.

Bratři si uvědomili, že muži jsou dobří – moc dobří. Nemají proti nim šanci.

“Byla chyba nevzít sebou své strážce.” Usmíval se Dirk. Jeho obličej se zkřivil bolestí. Sklonil hlavu k ostří, které mu trčelo z břicha.

“Asi tak jako se neujistit, že je tvůj protivník skutečně mrtvý.” Ozvalo se za ním. Dirk se sesunul k zemi. Zasmál se.

“Slyšel jsem, že jsi dobrý, jen jsem nečekal, že takhle... a ty to všechno zahodíš jen proto, abyses stal děvkou nějákýho princátka.” Začal chrchlat krev. Jeho bezvládné tělo dopadlo na kamennou dlažbu. Garik odkopl jeho meč a podíval se na ostatní.

“Jsi zraněný a my čtyři, můžeš bejt nejlepší, ale tohle je i na tebe moc.” Zasyčel jeden. On mlčel.

Dva muži, stojící před Leonem, spadli mrtví k zemi. Z čel jim trčely dva vrhací nože. Mladík, měl ještě zvedlou ruku. Nikdo nespatřil jediný pohyb. V rukávu se zalesklo další ostří. Otočil hlavy k zbývajícím dvěma.

“I takhle jste moc pomalí.” Mluvil tichým hlasem. Nejistý, rozpačitý, rozkošný Garik někam zmizel a nahradila ho mrazivě klidná, smrtelná bestie. Muži nejistě stiskli své meče.

“Měli byste jít, jestli chcete přežít... být vámi nevracel bych se k nim.” Vrazi se na sebe podívali. Byli pryč. On se uvolněně usmál a sesunul se k zemi, chytl se za ránu a celý se rozklepal.

“Díky bohu, už... už nemůžu.” Upustil meč. Leon ho rychle zvedl do náruče.

“Přiveďte otce a léčitele!” Manželé běželi pryč. Sklonil hlavu zpět k němu.

“Gariku.” Zašeptal. Mladík otevřel oči. Pousmál se.

“Jsem rád, že jsi v pořádku.” Vztáhl ruku a pohladil ho krvavými prsty po tváři. Leon zakroutil hlavou.

“Neopovažuj se umřít.” Řekl tvrdě, ale hlas se chvěl, tak jako srdce. Zamračil se a přitiskl ho k sobě. Zvedl oči k příchozím. Jeho otec se k němu sklonil.

“Musíš zavolat Sinqueho.” Leon na něj nechápavě hleděl.

“Tady už naše léčení nepomůže. Zkus se soustředit a mysli na Sinqueho.”

“Toho démona?” Luis přikývl. Leon sklonil hlavu ke Garikovi. Zamračil se a zavřel oči.

“Prosím.” Zašeptal. Otevřel oči, když ho znaky na ruce začly pálit. Měl je od dětství a nikdy mu nikdo nevysvětlil proč vlastně. Naučil se s nimi žít. Časem je začal brát jako samozřejmost, občas na ně i zapomínal.

“Dobrý den.” Otočili se. Za nimi stál mladý muž bílých dlouhých vlasů. Vypadal jako krásný nadpozemský přízrak, celý v bílém. Všiml si mladíka.

“Můj bože.” Dřepl si k nim a položil zraněnému ruku na čelo. Zavřel oči. Ruka, tak jako Garik začala zářit.

Záře zmizely, Sinque otevřel oči. Leon se na něj nejistě podíval. Démon se pousmál.

“Bude v pořádku, nemusíš se bát.” Pohladil Garika po tváři. Muž se mu zadíval do krásných výrazně modrých očí. Ty příběhy nelhaly – byl to anděl, který na sebe vzal podobu démona. Sinque se usmál něžným úsměvem. Vztáhl ruku a pohladil muže po tváři.

“Máš v sobě něco, co měl on... stejnou sílu a světlo.” Princ udiveně zvedl obočí, když se k němu naklonil a políbil ho.

“Sbohem.” Zmizel. Leon zmateně zvedl oči k ostatním.

“Nechtěl... nechtěl ani slyšet díky.” Luis se pousmál.

“Odnes ho, musí odpočívat. Vy si, prosím, tímto nenechte zkazit váš den a bavte se jako předtím.” Otočil hlavu k manželům. Nejistě přikývli a šli ruku v ruce zpět na oslavu. Sklonil hlavu zpět ke svému synovi.

“Půjdu taky, potom si promluvíme.” Leon přikývl a nesl Garika pryč.

Položil do postele a svlékl zakrvácené oblečení. Zvedl svou ruku. Třásla se. Zamračil se a sedl si na postel. Nevěděl jestli se má smát či brečet – úlevou. V životě se o nikoho tak nebál. Musí najít toho, kdo je poslal. Tohle už rozhodně nechce zažít.

Lehl si a hlavu podepřel rukou. Druhou vztáhl k jemnému obličeji. Prstem přejel po celé délce nosu, pokračoval přes rty na bradu a pod ni. Povzdechl si a lehl si k mladíkovo boku, objal kolem pasu.

 

Garik se probral. Instinktivně se chytl za ránu na boku. Žádná bolest. Zmateně se rozhlédl a pohled se setkal se žlutým – byl plný něhy.

“Co se....” Ztratil se hlas v polibku. Princ se nad ním skláněl, položil mu ruku na tvář.

“Jak se cítíš?”

“Živě.” Vydechl mladík. Leon s úsměvem přikývl a znovu ho políbil.

“Vím, že jsi unavený. Odpusť, ale nemůžu jinak.” Šeptal mezi polibky a svlékl si košili.

Garik jen přikývl. Měl pocit, že je ten nejšťastnější tvor ná téhle planetě. Ví to. Určitě mu to došlo. Přesto ho stále chce vedle sebe. Tolik se bál, že ho zavrhne.

 

Sklonil hlavu a povzdechl si. Tři muži poslouchali tiché vyprávění.

Pocházel z pevnosti nedaleko Šeptajících hor. Z pevnosti, která patřila muži jménem Yasin. Vedl dobře utajenou organizaci nájemných vrahů. Mladík si nedokázal vybavit, jak dlouho k nim patřil ani proč se k nim vlastně přidal. Vyprávěl jim o tvrdosti a chladu svých učitelů, o zvláštních magických rituálech a nespočetně bezesných nocí za bolestného a zděšeného křiku z cel svých spolužáků. Nejvíc je zaujala zmínka a páru, který v pevnosti drželi. Spatřil je jen jednou a získal si díky tomu několikadenní trest. I za tu krátkou chvíli, kterou s nimi byl v místnosti, cítil jejich magickou moc. Jakoby ji vysávala temná aura, která je obklopovala. Oba spali – mladík a dívka. Netušil, kdo byli. Znovu je nespatřil. Také nedokázal říct, kdo si Yasina najal.

“Hmmm... nevidím jinou možnost.” Otočil Leon hlavu ke svému otci. Ten přikývl.

“Ty ale zůstaneš tady.” Princ se zamračil a protestoval. Kral se tvářil nekompromisně.

“Půjdete jen vy. Proti nim stejně obyčejní vojáci nemají šanci. Garik vás povede.” Pokračoval král. Marcus přikývl. Muž se vrátil pohledem na mladíka. Ten na něj chvíli tiše hleděl. Vstal a k překvapení všech si klekl na jednu nohu a uklonil se.

“Děkuju, můj pane.” Luis se pousmál a položil mu ruku na rameno.

“Nemusíš mi děkovat... to já bych měl.” Zadívali se do očí. Královo suverénost se na malý okamžik zachvěla, při pohledu do těch krásných studnic.

“Začínám tě chápat.” Pustil mladíka. Leon se pobaveně pousmál.

“Až teď?” Muži se rozesmáli.

“Ti sourozenci.... připomíná mi to staré příběhy o magických zdrojích.” Přemýšlel král. Liam přikývl.

“Teď když o tom mluvíš... taky jsem něco četl. Byli to kněží z Půlnočních hor nebo ne? Ti se ale rozpadli a to už dávno.”

“Možná. Ale nedovedu si představit někoho, kdo by měl tak silnou magickou moc. Kromě demoních princů. Nevím o tom, že by byla nějáká démoní princezna.” Otočil k němu Luis hlavu.