kapitola I.

 

Potemnělou chodbou rozlehlé pevnosti procházeli dva strážci. Došli na její konec a zašli za roh. Temný stín visící u stropu se pohl a neslyšně dopadl na podlahu. Vydal se opačným směrem. Bez jediného zvuku probíhal labyrintem chodeb. Kdykoliv potkal další stráže, jednoduše splynul s nocí kolem. Byl jejím dítětem – její součástí.

Dorazil k dlouhému točitému schodišti – v jeho prostředku byla hluboká propast. Naklonil se přes okraj a zadíval se do tmy dolů. Zachvěl se, když ho pohladil studený vlhký závan. ´Voda.´ Pomyslel si a nedokázal jinak, než se oklepat. Zpozorněl když uslyšel hlasy. Zaskočeně sledoval zdroj světla, který se objevil v mohutných dveřích. Stály v patře pod jeho. Se zabouchnutím se zavřely.

„To bylo neskutečný, nikdy jsem neviděla tolik...“ ´Žena? Všichni mají být teď v hlavním sále.´ Pomyslel si nezvaný host a přestal vnímat slova. Ve skutečnosti se v pevnosti konala oslava narozenin správce města. U měštanů byl velice oblíbený. Převážně díky němu se městu a přilehlým vesnicím dařilo. Byl moudrý, spravedlivý a také dost bohatý.

Dnes měl tolik očekávané narozeniny a právě někdy v tuhle dobu se měl konat přípitek. Tak co ty dva dělají tady?

Temná postava se vrátila na chodbu nad schodištěm a zaplula do jejích stínů. Kroky a ženin monolog se blížil. Zaposlouchal se. Mluvila o cenostech v místní pokladnici. Nadšení a obdiv z ní doslova tryskaly.

Konečně vyšli na chodbu. Vysoký muž držící lucernu se otočil ke dveřím. Zabouchl je a položil dlaň na vyřezávané dřevo. Něco zašeptal. Ani jeden z přihlížejících nedokázal zaslechnout co. Dívka se pousmála a zezadu muže objala – přitiskla se k jeho zádům.

„Je mi zima... to ty schody – jsou strašný. Měl bys s tím něco udělat.“ Řekla laškovně, když se muž otočil.

„Zabírá to, že? Všechny ty šperky tam dole, pak ten chlad.“ Objala ho kolem krku.

„Obvykle ano.“ Usmál se a sklonil se k ní. ´Tak proto.´ Pomyslel si zloděj a prohlížel si muže. Byl urostlé postavy a temně černých hustých vlasů – sčesaných dozadu. Jeho tvrdší obličej rozjasňovaly výrazně modré oči s trvdým pronikavým pohledem. Před ním člověk jistě nic neskryje a pokud ano – ne na dlouho.

Muž odložil lucernu na stojan mezi dvěma sloupy – lemujícími chodbu. O jeden z nich pak opřel ženu. Nepřestával se věnovat jejím rtům. Noční navštěvník rozechvěle sledoval jeho něžnou péči. Zavřel oči a sklonil hlavu. ´Co je to se mnou?´ Vnímal své bušící srdce. Opět zvedl hlavu. Šokovaně zacouval hlouběji do stínů. Muž měl otevřené oči. Dívá se na něj? Ne. Jen náhodou jeho směrem. Nemůže ho přeci vidět. Nebo ano? Ještě víc znejistěl, když se muž odklonil od dívky.

„Měli bychom jít. Bude přípitek.“ Hluboký sametový hlas. Žena zmateně zamrkala.

„Myslela jsem, že nestojíš o to tam být.“ Nechápala. Muž si prohrábl lehce rozcuchané vlasy.

„Rozmyslel jsem si to.“ Sáhl pro lucernu.

„A-ale, to přece... nechceš to radši dokončit tady?“ Snažila se. Jeho polibky a doteky byly moc dobré na to aby si je nechala jen tak utéct. Byla si jistá, že další příležitost už nepřijde.

„Promiň někdy jindy. Půjdeme.“ Vedl protestující dívku pryč.

Stíny se opět pohly - to když postava vykoukla z poza sloupů a zadívala se za odcházejícím párem. Ne. Neviděl ho. Přistoupil ke dveřím. Sundal si černou rukavici a štíhlými prsty kopíroval řezbu. Položil na ni dlaň a zavřel oči. Tiše – bez pohybu stál jako černá socha. Ornamenty ve dřevě zažhnuly. Vzal za kliku. Pustila ho dál.

Rychle sbíhal po schodech k mohutným dveřím. Zastavil se a zaposlouchal. Ne. Něco se mu muselo zdát. Žádný člověk není schopný vidět v téhle tmě. Došel ke dveřím a zadíval se na ně. Podobné ornamenty jako na prvních. Opět vztáhl ruku a položil na dřevo. Sklonil hlavu a soustředěně se zamračil. Mocnější kouzlo. ´V pořádku. Čekal jsi to.´ Uvolněně si oddechl, když se znaky rozzářily. Sáhl po klice – tak jako první – povolila. Zatlačil do dveří. Zarazil se. ´Nezdálo.´ Pomyslel si překvapeně a otočil se v úderu. Jaktože si ho nevšiml? Zamračil se bolestí, když muž vykryl jeho ránu. Stočil jeho ruku za záda a obličejem přitiskl k zavřenému křídlu dveří. Stlačil, když se zloděj snažil bránit. Ten zasténal.

“Nevím, cos to provedl s těmi dveřmi ale... tleskám.“ Chytl i druhou ruku.

„Řekni, jestli se pletu ale pochybuju, že tam uvnitř je něco tvýho.“ Řekl chladně u jeho ucha.

„Pletu se?“ Přirazil ho tvrdě ke dveřím.

„N-ne.“ Zasténal zloděj vyděšeně. I když muž mluvil mrazivě klidně, druhý cítil sílu a divoký plamen, který v sobě měl. Zvíře, které v sobě měl. ´Nemůže být obyčejný člověk.´

„Takže jsi zloděj.“ Jistěže byl zloděj. Oba to věděli. Chce to slyšet od něj. Z jeho úst. Uvědomil si nezvaný host.

„J-jsem... zloděj.“ Zasténal a doufal, že muž povolí své sevření. Marně.

„Cos chtěl ukrást?“ Chtěl vědět.

„Jen... jen pár šperků.“ Snažil se menší z mužů. Vylekaně zavřel oči, když mužova pěst hlasitě narazila na dřevo vedle jeho hlavy.

„Myslíš, že jsem hlupák?“ Řekl tvrdě.

„Jen jsem... jen jsem slyšel o místní pokladnici a dnešní slavnosti. Zdálo se mi to jako snadný způsob...“

„Snadný způsob? Je to nejlíp zabezpečená... byla to nejlíp zabezpečená pokladnice v okolí. Jistě líp než prázdný domy měšťanů. Zkus to znovu.“ Přerušil ho muž. Zloděj zarytě mlčel

„Jak chceš. Půjdeme.“ Odtáhl ho ode dveří a vedl před sebou.

„K-kam?“ Snažil se muž v černém.

„Do vězení... jsi přece zloděj.“ Došli na chodbu.

„Ve skutečnosti jsem nic neukrad, nemohli bysme...“ Zmlkl, když se muž začal smát.

„Ty jsi vážně něco. Začínáš mě... zajímat.“ Přitáhl ho k sobě a sáhl po černé kukle. Z pod ní vypadl dlouhý culík bílých vlasů. Muž udiveně přizvedl obočí. Mohlo mu to alespoň dojít, když ho nepoznal po čichu. Vztáhl ruku a prsty se dotkl bílého kočičího ucha. Zloděj s nimi zastříhal.

„Citlivý ouška?“ Usmál se muž pobaveně a dotkl se ho pod bradou. Přizvedl obličej ke svému. Dech se mírně zachvěl při pohledu do krásného jemného obličeje. Měl velké temně šedivé oči lemované dlouhými řasami. Bělostnou pleť a plné růžové rty. Chvěly se.

Zloděj zmateně zamrkal, když ho muž otočil k sobě. Stále mu držel ruce za zády. Prohlížel si ho.

„Asi máš pravdu. Ve vězení by tě byla škoda.“ Usmál se půlkou úst a zadíval se mu do očí.

„Jistě si uvědomuješ, co jsi přerušil.“ Kocour váhavě přikývl.

„Hmm... co mi to vynahradit?“ Strkal ho ke zdi. Opřel o ní. Ruce zvedl nad hlavu.

„Tady jsi stál, mám pravdu? A sledoval mě.“ Sklonil hlavu k jeho uchu.

„Cítil jsem tvoje oči.“ Rozechvěl dech tak jako předtím.

„Slyšel jsem tvoje srdce.“ Položil mu ruku na hrudník a opět pobláznil srdce. Svou horkou dlaní. Svým sametovým šepotem. Odtáhl se a usmál. Menší z mužů sebou cukl a strnule přijímal rty druhého. Byly překvapivě měkké a něžné. Váhavě pootevřel ústa a opatrně odpověděl.

„Jak jsi řekl, nic jsi tu neukrad.“ Šeptal muž mezi polibky. Prsty přejel přes hrudník k břichu. Pokračoval níž až chytl lem kalhot. Obratně je jednou rukou rozepl a zajel pod látku. Zloděj mu zamumlal do úst.

„Neukradneš ani v budoucnosti. O to se postarám.“ Odklonil se a zadíval se mu do očí. ´Vyhrožuje mi?´ Přemýšlel kocour. Byl ale moc zaneprázdněný, než aby se vyděsil. Zaneprázdněný příjemnými hřejivými pocity. Vzrušením a touhou, která v něm rostla. Opřel se hlavou o stěnu.

Muž objímal dlaní jeho penis a přejížděl po celé délce. Přitom sledoval pocity vepsané v půvabném obličeji, chvějící se pootevřené rty, přivřené oči. Pustil  ruce. Kocour se mu opřel o hrudník a pomalu sesunul do náruče. Muž propustil vzrušení a objal ho.

„Jak se jmenuješ?“ Políbil na krk.

„S-Sasha.“ Sevřel zloděj látku košile.

„Už jsi byl někdy s jiným mužem, Sasho?“ Kocour se jemně zamračil. Slyšel své jméno tolikrát, ale nikdy neznělo tak měkce. Nikdy nevyvolalo tolik pocitů. Muž mu položil ruku na krk a odtáhl ho od sebe.

„Byl?“ Zopakoval. On zmateně zatěkal očima. Ptal se ho. Na něco se ho ptal. Uvědomil si. Vybavil si otázku a zadíval se do modrých očí. Muž se zamračil. Byl.

Chytl ho za bradu a přitáhl si rty. Kocourovo temné vzpomínky se pomalu rozplývaly pod polibky. Dočista se vytratily, když ucítil prsty na svém zátylku. Netušil, že na jeho těle jsou tak citlivá místa.

Muž prsty kopíroval linii páteře až se dotkl kalhot. Zajel pod ně. Pobaveně se pousmál. Dočista na něj zapomněl. Chytl dlouhý bílý ocas a vytáhl z nohavice. Měkkost a hebkost srsti hýčkala dlaň. Chytl lemy kalhot. Stáhl mu je.

Kocour otevřel oči. Věděl, co ho čeká. Bál se. Ne tolik jako obvykle. Ale bál se. Muž si všiml zaváhání

„Neboj se, Sasho. Doteď to bylo příjemný, nebo ne?“ Sjel prsty k penisu a zlehka pošimral špičku. On jemně přikývl. Stále to dost dobře nechápal. Dotýká se ho tak něžně i přes svou sílu.

„Tak se přestaň bát.“ Pohladil muž svým šepotem štíhlý krk. Pak rty vyhledal jeho. Pomalu prohluboval polibky a přitom rukou putoval níž pod kočičí ocas. Sasha zadržel dech, když v sobě ucítil jeden z jeho prstů. Muž se opatrně dostával hlouběji. Zhluboka se nadechl a sáhl ke svým kalhotám. Nikdy mu nebyly tak těsné. Rozepl je. Trochu se uvolnil, když ho pohladil chladný závan.

Pomalu pohyboval rukou. Kocour měl obličej schovaný v jeho prsou a nevydal jedinou hlásku. Jeho něžný milenec se odhodlal a přidal druhý prst. Nečekal takovou těsnost – takovou horkost. Každý další a další pohyb prstů ho vzrušoval víc a víc. Toužil otočit ho a vzít si ho zezadu. Zabořit se hluboko do štíhlého těla. Cítit ho kolem sebe. Tiše zasténal. ´Zpomal. Ublížíš mu.´ Zmírnil pohyb svých prstů. Sklonil hlavu k němu. Uvědomil si, jak pevně svírá jeho košili.

„Sasho.“ Kocour otevřel oči. Vážně. Ten jeho hlas. Zvedl hlavu. Výraz sevřel mužovo srdce.

„Cítíš bolest?“ Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. Sasha ucukl očima a zakroutil hlavou. Ne. Necítil bolest. Bylo to mnohem horší. Cítil všechno. Jeho prsty, svoje srdce, tepot v žilách a horkost v obličeji – v celém těle, sucho v krku, chvějící se dech a návaly příjemných pocitů tak jako touhy. Chtěl víc. Mnohem víc. Byl vyděšený k smrti.

„Ne. Já cítím... cítím.“ Přivřel oči, když muž znovu pohl prsty. On se pousmál.

„To je v pořádku.“ Políbil ho.

„Uvolni se. Nebraň se tomu.“ Otočil ho zády k sobě a opět dlaní objal jeho vzrušení. Kocour se prohl. Poslechl ho. Už nedokázal jinak. Byl v pasti mezi  dlaní a prsty. Nebylo kam utéct. i kdyby chtěl. Vztáhl ruku a objal muže kolem krku, otočil k němu hlavu. Natáhl se a políbil ho. Zadívali se do očí. Muž mu oplatil polibek.

„Opři se.“ Řekl měkce. Sasha se dlaněmi opřel o zeď. Oba zasténali, když konečně ucítili toho druhého. Muž ho objal kolem pasu a druhou rukou chytl jeho – propletl prsty. Pohl se, znovu a znovu.

Kocour pevně stiskl jeho ruku. Nikdy netušil, že by to mohlo být i takové. Něžné, vášnivé, hřejivé. Bylo. S naprostým cizincem v palácové chodbě. Když oba nakonec vyvrcholili, cítil se příjemně unavený, spokojený a v bezpečí.

 

Seděl ve vaně a umýval se velkou houbou. Stále cítil jeho ruce, jeho rty. Jeho v sobě. Tak jako jeho vůni. Vracela ho zpět do paláce. K němu.

Zamračil se. Musí ji smýt. Musí ji ze sebe dostat. Namočil houbu a přitlačil. Uslyšel bouchnutí dveří. Otočil hlavu k oknu. Svítalo. Jak dlouho už tu sedí? Zvedl ruku a zadíval se na rozmočená bříška prstů. Přičichl ke své paži. To není možné, byl převážně oblečený. Proč ho ze sebe tolik cítí, z míst, kterých se ani nedotkl?

„Myslel jsem, že se nerad koupeš.“ Sasha sebou cukl a rychle se podíval ke dveřím. V nich stál elegantní vysoký muž. Měl tvrdší krásný obličej s výraznýma zelenýma očima. Delší blonďaté vlasy svázané černou stužkou. Odložil zdobený kabátek a přešel k velké vestavěné vaně.

„Neumíš si představit, jaká byla v paláci nuda.“ Zatvářil se zničeně.

„Takže? Kde je?“ Vztáhl ruku a odhrnul mu pramen vlasů z obličeje. Kocour sklonil hlavu.

„Ne-nemám ho.“ Stiskl houbu ve své ruce. Muž se na něj zadíval.

„Řekl jsi, že ho nemáš?“ Zeptal se klidně. On přikývl. Chytl se za tvář, když dostal pohlavek.

„Jaktože ho nemáš?!“ Zvýšil muž hlas.

„Objevili mě u pokladnice.“ Držel se stále za tvář.

„Povedlo se ti utéct?“ Opět jen přikývl. Zamračil se bolestí, když ho muž chytl za vlasy. Ještě větším šokem bylo, když mu strčil hlavu pod vodu. Když ho vytáhl, chrchlal vodu a snažil se nadechnout.

„Jak jsi se ksakru moh nechat nachytat?!“ Řekl vztekle.

„Je mi jedno, jak to uděláš ale vrátíš se tam a přineseš mi ho.“ Vstal a prsty setřel kapky vody ze své košile, zbytek se vsákl.

„Vylez a utři se.“ Poručil a odstoupil. Kocour vstal a po dvou schůdcích vystoupil z vany. Zabalil si vlasy do ručníku a druhým se otíral. Muž tiše sledoval každý pohyb.

“To stačí, pojď.” Chytl ho za zápěstí a táhl do vedlejšího pokoje. Hodil na postel. Uvolnil si košili a zul boty. Lehl si a Sashu si přitáhl do náruče. Usnul.

Kocour ležel a hleděl před sebe. Nemůže se vrátit. Čeká na něj. Vybavily se mu oči. Modré. Modré jako nebe. Ne. Modré jako hlubiny moře, které viděl v knihách. Ne. Mnohem. Mnohem hezčí. Modré okvětní lístky květin, které rostly ve stromových zahradách z jeho snů. Ne. Byly v nich všechny modré, které kdy spatřil. Dohromady tvořily tu nejhezčí barvu, jakou si dokázal představit. Zamračil se a zavřel oči. Ne. Takhle nesmí přemýšlet. Nesmí se tomu poddat. Znovu ne.

 

Černovlasý muž stál na jednom ze schodů, ruce zkřížené na prsou a sledoval rudovlasého v černém oblečení.

Znal docela dost mágů, kouzelníků, kněžích. Mocných i méně mocných. Většina – všichni nosili zdobená roucha. Šperky a ozdoby. Jednobarevné, barevné, složité či jednoduché. Tak nějak to k nim patřilo. Snad i proto je nosili. On ne. Popíral vše, co představovali ostatní. Jedinou jeho ozdobou byly barevné korálky kolem krku a vyšívaná látková čelenka, kterou si stahoval přerostlé vlasy. Neměl rád, když mu padaly do obličeje. Obvykle nosil černou, věčně rozhalenou košili a černé kalhoty. Nic moc magického. Na druhou stranu v jeho podání sexy. On byl. Měl v sobě oheň a něco neuvěřitelně šibalského a zároveň podmanivého. To i v očích. Sexy mág. Neuvěřitelné. Ale byl mág. jeden z nejmocnějších, které potkal. Což bylo asi největší ironií.

“Takže?” Ozval se netrpělivě muž. Mág, studující dveře do pokladnice, se narovnal. Otočil se. Usmíval se. Celá situace ho očividně pobavila. Možná i potěšila. Jeho společník se mu tázavě zadíval do očí. Šedivých očích. Vzpomněl si na jiné. 

“Je to stejné jako nahoře. Jakoby je nějak dokázal obejít. Jakoby je upravil.” Otočil se zpět ke dveřím a dotkl se dřeva. Znaky zahžnuly.

“Jakoby do něj otiskl sebe a naše kouzlo si myslí, že může vejít.”

“Naše kouzlo si myslí?” Zvedl muž tázavě obočí. Mág přikývl.

“Nevím, jak jinak to popsat. Nic podobného jsem ještě neviděl. Myslím, že to dokáže s jakýmkoliv druhem kouzla. Samozřejmě, že v boji by asi nedostal šanci. Kdyby ano. Myslím, že by ho nikdo nedokázal magií ohrozit.” Usmál se.

“Jsi z toho nadšený?”

“Jistěže jsem nadšený. Chtěl bych s ním mluvit. Kde je?” Muž se zamračil.

“Nechal jsem ho jít.” Mág k němu překvapeně otočil hlavu.

“No. Ve skutečnosti nic neukrad a... věř mi, už se tu neobjeví.” Snažil se tvářit neutrálně. Druhý muž se na něj zamyšleně podíval.

“Vyrušil tě při... předehře.” Řekl pobaveně.

“Dostal se přes mou magickou ochranu, plánoval něco ukrást a tys ho nechal jít? Ty?” Zdůranil. On přikývl.

“Byla to krásná zlodějka, že?” Hádal.

“Krásný zloděj?” Zeptal se znovu, když muž zakroutil hlavou. Tentokrát se zamračil. Mág se usmál.

“Byl, že jo?” Smál se.

“To snad ne. Vážně byl. Doufám, žes byl něžný.” Bavil se nad víc a víc zamračeným temným výrazem. Někdo jiný by jistě utekl pryč, někde se schoval a dlouho nevystrčil hlavu. Čaroděj vytřeštil oči, když mužův výraz ještě víc ztvrdl.

“Tys to vážně udělal. Já umřu.” Nedokázal se přestat smát.

“Nikdy bych nevěřil, že tě svede krásný zloděj a ty ho necháš utýct. Zrovna ty.” Zakroutil hlavou.

“Mluvíš hlouposti, tak to nebylo.” Opřel se muž o zídku. Mág se uklidnil a zadíval se na něj.

“Nesvedl mě.To já jeho. Myslím, že nejdřív jsem ho chtěl prostě jen trochu vyděsit, ale nedokázal jsem přestat.” Pousmál se při vzpomínce.

“Hmm... co když se vrátí? Vážně věříš historce o snadném výdělku?” Chtěl vědět čaroděj.

“Nevrátí se.” Odpoudal se muž od zídky a šel pryč. Přítel ho doběhl.

“Proč jsi si tak jistý?” Překvapilo ho mužovo sebevědomí.

“Protože jsem mu řek, že pokud se vrátí, bude to kvůli mně.” Mág chvíli přemýšlel, co tím myslí. Zastavil se.

“Že se vrací na druhý kolo.” Řekl pobaveně. Muž stejně pobaveně přikývl.

“A když se skutečně vrátí?”

“Pochybuju. jeho vyděšený výraz mluvil za vše.” Zavřel muž dveře a položil ruku na dřevo.

 

Muž, ležící na posteli, otevřel oči. Zamračil se a promnul si je. Opět se mu o něm zdálo. O růžových rtech, krásných očích, štíhlém těle. Líbal a hladil hedvábnou pleť. Něžně, pomalu se s ním miloval. Ještě cítil jeho měkkost, horkost kolem sebe.

Bylo to už několik dní, přesto ho nedokázal vyhnat z hlavy. Přejel prsty přes vypracované břicho a pokračoval pod lehkou přikrývku. Objal dlaní své vzrušení a přejel po celé délce. Zpátky. Znovu a znovu. Dech ztěškl. Olízl si rty a zrychlil pohyb ruky.

 

Zadíval se na čaroděje. Jako obvykle nešetřil pohodlím a rozvaloval se ve velkém křesle. Četl v kůží potažené knize. Příchozí se zřítil do druhého křesla a prohrábl si vlasy. Mág k němu přes okraj knihy zvedl oči.

“Nemůžeš spát?” Sáhl po poháru s vínem a zvedl. Povzdechl si, když muž chytl jeho ruku, vzal mu pohár a vypil obsah.

“Beru to jako ne.” Pobavil rudovlasý sám sebe a založil si knihu. Vstal a přinesl si jiný pohár. Sedl si zpět a nalil si víno. Zvedl svou knihu a začetl se do ní. Věděl, že nemá smysl ptát se. Ne, dokud muž sám nezačne mluvit. Dlouho tiše seděli a popíjeli.

Mág z ničeho nic vstal. Muž k němu překvapeně zvedl hlavu. On sledoval krystal ležící na stole. Vycházelo z něj tlumené bílé světlo.

“Kazuo?” Nechápal spokojený lehce zamyšlený úsměv. Čaroděj zvedl kámen.

“Je tady.” Podíval se na sedícího. Ten nejistě zakroutil hlavou.

“Tvůj okouzlující zloděj.” Hodil mu krystal. Muž ho chytl a vstal. Rozeběhl se pryč. Kazua běžel za ním.

Zastavili se u prvních dveří. Byly otevřené, přesto je jejich kouzlo nepustilo dovnitř. Mág se pousmál a chytl muže za ruku. Provedl ho skrz.

Dveře do pokladnice byly také pootevřené – opět společně prošli a rozhlédli se po velkém sále. Černovlasý muž jemně začichal.

“Myslím, že tudy jen prošel.” Vydal se k zadní místnosti pokladnice. Oba si povzdechli. V ní nebyly obyčejné klenoty, peníze či drahé kameny. Bylo v ní magické cennosti. Čistě kouzelné či očarované a několik knih.

“Co chybí?” Čaroděj pokrčil rameny.

“Jak to mohl stihnout tak rychle?” Nechápal muž.

“Určitě je ještě v paláci.” Otočil k němu Kazua hlavu. On se usmál půlkou úst a přikývl. Spustili poplach. Skoro celá pevnost byla na nohou. Snad v každé místnosti či chodbě byl alespoň jeden strážce. Prohledávali zahradu, sklepení i střechy budov.

“Nemůžou ho nikde najít, asi je ještě lepší než jsme mysleli.” Povzdechl si Čaroděj.

“Je mnohem lepší než jsme mysleli.” Tvářil se přítel spokojeně. Tentokrát nechápal Kazua. Muž mu ukázal kámen ve své ruce.

“Kdo by hlídal už vykradenou pokladnici.” Usmál.

 

“Smekám.” Hnědovlasý strážce sebou cukl a otočil se.

“Hmmm... pochybuju, že by někdy někomu ta uniforma tak slušela.” Usmál se mág a prohlížel si mladíka. Ten se zamračil a otočil hlavu k druhému muži. Při pohledu na něj se zachvěl. Když se k němu muž vydal, zacouval a vrazil do polic za sebou.

“No, já jdu odvolat poplach... dobrou.” Usmál se Kazua a šel pryč. Zloděj se za ním překvapeně zadíval. Rychle otočil hlavu k muži, který se dotkl hnědých vlasů paruky a promnul je mezi prsty. Sklonil hlavu k němu.

“Rád tě opět vidím.” Zadíval se mladíkovi do očí. On ho nejistě sledoval.

“Tak pojď.” Chytl ho muž za ruku a vedl pryč. Sasha ho silou zastavil.

“K-kam?” Zeptal se i když tušil odpověď. Muž se usmál a jemně ho přinutil k chůzi.

“Myslím, že během tvé minulé návštěvy jsme se na něčem dohodli.” Zloděj sklonil hlavu. Ne. Znovu ne. Nechce to celé prožít znovu. Nemůže. Zvedl oči k muži kráčejícímu před ním.

Nejistě se rozhlédl, když ho dovedl do jedné z ložnic. Byla prostorná s velkou postelí po pravé straně. Muž ho vedl k ní. Posadil se a kocoura si přítáhl k sobě. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři.

“Víš, že ti neublížím nebo ne?” Sasha přikývl.

“Tak se přestaň třást.” Řekl muž jemně a přítáhl si rty. Stejně měkké, jaké si je pamatoval. Stejně sladké a hebké. Vychutnával jejich dotek na svých. Kocour se zachvěl. Pootevřel oči a zadíval se do mužovo. Všechny modré, které kdy spatřil...

 

Probral se. Opět se cítil bezpečně a klidně. Uvědomil si, že spí na velké posteli v něčí pevné hřejivé náruči. Otočil hlavu. Ležel na boku a za ním spal černovlasý muž. Daigo. Slyšel o něm. Kdo ne? Byl to velitel správcovo stráží. Všemi uznávaný, ženami obletovaný tajemný bojovník. Lidé tvrdili, že patří k rase vlkounů. Napůl lidí a napůl vlků. Nikdo z nich si ale nebyl skutečně jistý, mladík ano. Teď už ano.

Vztáhl ruku a pohladil paži kolem svých ramen. Zachumlal se do pevné náruče. Nikdy dřív netušil, že lidský dotek by mohl být i příjemný a hřejivý. Že by mohl vyvolat tolik příjemných a hřejivých pocitů. Jak se má opět vrátit k bolesti, když srdce ochutnalo štěstí a lásku? Tělo poznalo něhu?

Zadíval se na ornamenty s runami na předloktí. pohled se zamlžil. Překvapeně se dotkl slz stékajících po spánku.

“Stalo se něco?” Kocour polekaně zamrkal a utřel si slzy. Zakroutil hlavou.

“Sasho.” Pohladil ho muž svým šepotem a sklonil se ke rtům.

“Tak co ty slzy?” Zadíval se na něj. Kocour ucukl očima, přesto se k němu otočil a přitulil se. Ještě chvíli. na malou chvíli než... zamračil se bolestí a odtáhl se. Znaky na ruce žhnuly.

“Já... musím jít.” Překvapil Daiga a chtěl vstát. Muž ho chytl kolem pasu a přitáhl si ho zpět.

“Vážně čekáš, že tě nechám odejít?” Sasha vytřeštil oči a otočil se k němu.

“Na to zapomeň, tu chybu už znovu neudělám.” Zakroutil hlavou. Kocour se zachvěl. Pak se zamračil. Bolest začala být téměř nesnesitelná.

“P-prosím.” Zašeptal naléhavě. Muž se mu zadíval do očí.

 

“Zase?!” Hleděl Kazua nevěřícně na svého přítele a dokonale se probral. Ještě před chvíli téměř spal. V polospánku vstal a odpověděl na bušení na dveře do své ložnice. Možná ho měl raději ignorovat.

“Musel bys ho vidět.” Zakroutil muž hlavou a sám se pozval dovnitř.

Kazua si bezmocně povzdechl a zavřel dveře. Prohrábl si vlasy. Rozhlédl se a očima hledal svou čelenku. Vůbec si nedokázal vzpomenout, kam ji v noci dal. Zas až tak moc vzhůru nebude. Prolétlo mu hlavou, když se zřítil do křesla.

“Byl tak... jeho výraz... neměl jsem to srdce nepustit ho.” Pokračoval Daigo aniž by ho muž vyzval.

“Hmm... zdá se, žes mu dokonale podlehl.” Zívl čaroděj. Muž se zamračil.

“Možná. Ztratilo se něco?” Zvedl oči ke svému příteli. Ten pokrčil rameny, že to ještě nezjišťoval.

“Vlastně. Všim jsem si divných ornamentů na jeho zápěstí. Vypadaly magicky.” Vzpomněl si. Kazua k němu otočil hlavu.

“Na obou?” Chtěl vědět. Muž přikývl. Kazua začal hledat v hromadě knih na stole. Zamyšleně otočil hlavu ke své knihovně. Vstal a pročítal tituly. Vytáhl v kůži vázanou knihu a vrátil se ke stolu.

“Vypadaly nějak takhle?” Nalistoval jednu ze stran a ukázal příteli.

“Podobně.” Připustil. Mág se zamračil.

“Asi jsi to tušil, ale tvůj rozkošný zloděj se nevrátil kvůli tobě. Neměl na výběr.” Daigo se na něj tázavě podíval. Vzal mu knihu a zalistoval v ní.

“Má pravděpodobně nějáký druh magických pout. Někdo ho ovládá.” Vysvětloval, když se muž zatvářil nechápavě. On překvapeně rozšířil oči a zopakoval poslední slovo. Kazua přikývl.

“Podle jeho velkých smutných očí, nikdo milej.” Dodal s povzdechem.

“Tady. To je ono.” Zarazil se muž a otočil knihu k čaroději. Ten se zamračil.

“Zatraceně. Musíme zjistit, jestli něco ukrad.” Vstal a zvedl župan, přehozený přes křeslo. Daigo k němu trochu zaskočeně zvedl oči.

“Tyhle zvládne jen někdo skutečně mocný. Děsí mě, že se chtěl dostat k nám do pokladnice.” Vysvětloval. Muž se zamračil. Jeho děsilo spíš to, že někdo takový ovládá Sashu.

“Dokážeš to kouzlo zrušit?” Následoval mága chodbami.

“Ne.” Řekl bez zaváhaní a šokoval muže.

“To dokáže jen ten, kdo mu je nasadil.” Upravil si župan, když si všiml, jak si ho prohlíží dva vojáci.

“Ale rozhodně nenechám Sashu napospas bastardovi, co ovládá lidi proti jejich vůli.” Daiga nepřekvapil pohoršený až znechucený tón hlasu. Kazua miloval magii, vážil si jí. Bral za obrovský dar. Požehnaní. Nemohl vystát lidi, kteří ji přetvářeli na něco temného a používali ke svým zvráceným touhám a cílům.

Čaroděj si důkladně prohlížel obsah pokladnice. Muž ho sledoval a snažil se nepřekážet. Kazua, pročítající tituly knih, se zarazil a jednu vytáhl. Zalistoval v ní.

“Chybí pár listů. Kouzlo, jak vyvolat portál.” Otočil hlavu k muži.

“Někteří věří, že náš svět není jediný a že je způsob, jak se dostat na ostatní.” Odpověděl na otázku portál kam, přitom se tvářil zamyšleně.

“K tomu je ale potřeba skutečná moc. Znám pár lidí, kteří by byli schopni vyvolat ta pouta ale tohle...” Zakroutil hlavou.

“Navíc nevěřím, že by to...” Odmlčel se.

“Moc dokáže lidi změnit.” Zamračil se Daigo.

“Mě nijak nezměnila.” Podotkl Kazua. Muž se pobaveně pousmál. Odpoutal se od zdi, o kterou stál opřený.

“Navštívíme je. Ty najdi způsob, jak zrušit kouzlo.” Šel pryč. Kazua si povzdechl.

“A nejlíp včera, nemám pravdu?” Následoval muže.