kapitola I.

 

U dětského psacího stolu seděl černovlasý chlapec. S jazykem mezi rty a soustředěným výrazem kreslil velkého žlutého draka. Byl tolik zabraný do své kresby, že si nevšiml příchozího mladíka. Na sobě měl školní uniformu a nesl velké zdobené desky. Odložil je na dětskou postel a naklonil se nad sedícím. Pousmál se.

“Krásný.” Chlapec sebou cukl a rychle se otočil. Zčervenal při pohledu na světlovlasého mladíka. Mohlo mu být okolo sedmnácti let – měl jemný krásný obličej až dívčích rysů, velké temně fialkové oči a něžně hřejivý úsměv. Stejně laskavý jako pohled v jeho krásných očích lemovaných dlouhými řasami. Delší světlounce blonďaté vlasy volně spuštěné přes ramena. V ofině kratší prameny. Tvořily neposlušnou patku.

“Promiň, to jsem nechtěl.” Natáhl se přes mladíka pro jednu z gum a vyzkoušel ji na papírové podložce. Usmál se a vygumoval žlutou stopu po pastelce – to když chlapci ujela ruka.

“V-v pořádku.” Zčervenal chlapec, zaskočený jeho kouzlem a blízkostí. Mladík se znovu pousmál a prohlížel si kresbu.

“Kdyby to byla moje kresba, udělal bych mu větší křídla. Myslím, že mu to dodá na ladnosti.” Řekl zamyšleně. Chlapec se zadíval na kresbu. Pomalu začal překreslovat drakovo křídlo. Srdce poskočilo, když ho mladík chytl a vedl tahy.

“Neboj se rychlých pohybů. Vidíš. Je to lepší. Mám pravdu?” Pustil ho, když společně zvětšili obě křídla. Chlapec se rozzářil a otočil se k němu. Zamračil se, když si všiml černovlasého mladíka, stojícího ve dveřích. Na sobě měl stejnou uniformu jako světlovlasý. Byl chlapcovou starší kopií, jen světlounce modrých očí. Mladší bratr měl temně šedivé.

“Můžem?” Zvedl tázavě obočí. Světlovlasý mladík se pousmál a přikývl. Sklonil hlavu k chlapci. Položil mu ruce kolem ramen.

“Hezký den, malý draku.” Políbil ho na čelo a narovnal se. Šel k druhému. Ten zakroutil hlavou a zavřel za nimi dveře. Chlapec se do nich zadíval. Stále očarován jeho kouzlem. Mladík měl kolem sebe zvláštní hřejivou auru. Byl jako pohlazení. Jako duha v deštivý den. Vždy měl pro něj schovaný úsměv tak jako vlídné slovo a pak ten zvláštní zvyk. Polibek na čelo. U všech ostatních se mu chtělo oklepat. Bylo to naprosto odporný. Příbuzní. Přátelé rodičů. Bratrovy spolužačky, které se nad ním tak rozplývaly. Všichni měli zálibu nechávat stopy od rtěnek na jeho čele či tvářích.

Vztáhl ruku a dotkl se čela. Ale on. Jeho polibky byly příjemnější než cokoliv, co znal. O moc lepší. Lepší než nové super auto na dálkové ovládání a nic nebylo lepší než to. Možná jen loňský a jeho jediný výlet do lunaparku. Lunapark. Když byl s ním, cítil se jakoby byl opět tam. Obklopen úžasnými atrakcemi, sladkostmi a oblíbenými postavami, které znal z televize.

Bratr ho poprvé přivedl před pár měsíci a představil jako svého spolužáka. Chlapec byl ve skutečnosti přesvědčený o tom, že je to anděl. Matka mu o nich četla příběhy. Krásné magické bytosti s bělostnými křídly. Andělský Kevin. Jednoho dne mu ukázal své kresby. Elegantní draky, děsivé démony a vyzbrojené rytíře. Měl tolik úžasných nápadů... ale jeho draci. Miloval jeho krásné draky.

Zadíval se na kresbu visící nad stolem. Drak na ní měl zlatavé šupiny, které místy přecházely v rudou. Tak jako konce křídel. Byl to krásný majestátný tvor.

Ve skutečnosti začal kreslit kvůli němu. Nikdy ho to moc nebavilo. Ale jeho úsměv, chvála, rady a laskavá pomoc. Kvůli nim by udělal cokoliv.

 

Černovlasý mladík se rozhlédl po návštěvnících výstavy. Ve skutečnosti to byla soutěž mezi žáky různých škol. Sklonil hlavu ke svému bratrovi. Na sobě měl na míru šitý oblek černé barvy s bílou košilí.

“Bože, nechápu proč jsem tě musel vzít sebou. Hlavně se mi tu neztrať.” Vedl ho mezi hosty, prohlížející si vystavená díla. Konečně našel svého přítele. Bavil se s několika studenty. Všiml si jich. Jemně se usmál a mávl na ně.

“Jsem rád, že jste přišli.” Políbil staršího z bratrů na tvář. On se usmál a zvedl oči k jeho společnosti. Blonďatá dívka se pousmála.

“Jsem Jessica.” Podala mu ruku. On jí.

“Duncan... tohle Logan.” Dívka se usmála a sklonila se k němu.

“Moc mě těší.” Potřásla si s ním a zvedla oči zpět k Duncanovi. Po krátkém rozhovoru si Kevin všiml dívčiných pohledů. Pousmál se a nabídl Loganovi, že ho tu provede. Chlapec nadšeně přikývl. Mladík se pousmál a vedl ho pryč. Duncan se za nimi zamračeně zadíval.

“Že bys žárlil na mladšího bratra?” Otočil k ní hlavu.

“Nesmysl... pití?” Nabídl jí už osmnáctiletý mladík rámě. Usmála se a příkývla.

Kevin provázel chlapce mezi hosty a ukazoval mu vystavená díla. Vždy přidal jméno autora a název díla. Nezapomněl přidat poznámku k povaze umělce či drobnosti, která ho na díle zaujala. Logana překvapilo, jak laskavě a kladně o ostatních mluví. Svých rivalech. Ve skutečnosti si sem nešel prohlížet obrazy, šel sem kvůli mladíkovi. Teď ale se zájmem poslouchal výklad, hltal každé slovo. Umění ho ale přece nebaví. Nebo že by ano? Šťastně držel mladíkovu ruku a mlčky následoval. Oněměle zůstal stát. Zvedl oči ke Kevinovi. Ten se pousmál a přikývl. Chlapec otočil hlavu zpět k obrazu. Byl na něm on – kreslil svého draka.

“Líbí?” Logan jen přikývl a prohlížel si malbu. 

“Vlastně jsem s ním nechtěl soutěžit, ale můj učitel mi ho doporučil. Prý je v něm moje srdce. Moje duše.” Chlapec k němu rychle zvedl oči. ´Srdce?´ Pomyslel si a zadíval se na něj. Mladík si už pár měsíců stahoval vlasy v silném ohonu. Kolem obličeje měl své věčně neposlušné prameny a patku. S culíkem vypadal ještě něžněji než obvykle. Zrovna se usmíval jemným zamyšleným úsměvem. Působil neuvěřitelně vzdáleně. Nedosažitelně. Logan si byl jistý, že kdyby k němu vztáhl ruku, prošla by skrz. Někdo takový prostě nemůže být skutečný.

Kevin k němu sklonil hlavu. Povzdechl si a objal ho. Logan strnule stál a snažil se nepohnout. Bál se, že by snad mohl vyplašit krásný křehký okamžik.

“Jsem tak rád, žes přišel.” Držel ho pevně. 

“Jsi jako moje malá oáza klidu.” Odklonil se od něj. Zadíval se mu do očí. Usmál se a pohladil ho po tváři.

“Je to tu krásné, že?” Narovnal se a rozhlédl. Zvedl oči k prosklenému stropu – celá galerie byla prosklená. Na půvabu jí přidával osvětlený park kolem. Ve skutečnosti byla sama o sobě jedním uměleckým dílem.

“Můj bože, to je on, že? Je taaak moc rozkošný.” Ozval se vedle nich dívčí hlas. Než se stačili vzpamatovat, dřepla si k Loganovi a prohlížela si ho.

“A to sako. Já ho žeru. Ahoj. Já jsem Violet.” Podala mu ruku. Chlapec pochopil a trochu prkeně jí políbil prsty. Tmavě modrovlasá dívka se spokojeně usmála a objala ho.

“Můžu si ho vzít domů?” Povzdechla si a odklonila se. Zadívala se chlapci do očí. 

“Vím, že tomu teď asi nebudeš rozumět ale... musíš na něj dát pozor, nebo vyhasne.” Zašeptala tak, že to slyšel jen on. Nechápavě na ni hleděl. Laskavě se usmála.

“Ne všechny plamínky se o sebe dokáží postarat sami. Některé potřebujou přesně takového malého dráčka, jako jsi ty.” Pohladila ho po tváři a narovnala se. Povzdechla si, když chlapce obklopily její spolužačky. Byly z něho stejně nadšené.

Konečně přišlo vyhlášení. Logan tleskal a sledoval přicházející Violet. Její obraz získal druhou cenu. Konečně byl na řadě Kevin. On a Malý drak vyhráli první místo. Mladík si převzal drobnou sošku a peněžní obnos v podobě šeku. Na řadu přišly gratulace a focení.

“Jednou bude slavnej a uznávanej. Nevyznám se v umění, ale všichni tady kolem tvrdí, že má neuvěřitelný talent. Obrazy, sochy. Cokoliv, co stvoří.” Ozval se Duncan. Logan k němu zvedl hlavu.

 

Starší z bratrů měl pravdu. Kevin začal ve světě umění získávat jméno – i přes své mládí. Přesto zůstával tím samým Andělským Kevinem. Stále trávil dost času u sourozenců. Ti se i s otcovo dvěma asistenty přestěhovali do nového bytu. Oba se měli ještě tolik co učit. Duncan než převezme otcovu firmu a Logan než se stane jeho asistentem. Otec si to tak přál. Aby oba synové zůstali v malém rodinném impériu – v dost velkém rodinném impériu. Oba navštěvovali místní školu. Doma pak dostávali soukromé hodiny. V obchodě, podnikání, společenském životě a dokonce fyzické přípravě. Otec si uvědomoval, jak moc svým synům nakládá. Proto jim v jejich volném čase, který jim v jejich nabitém programu zbýval, dával volnou ruku. Nikdy jim nemluvil do soukromí. Pokud to zbytečně moc neohrozilo jeho jméno.

 

Logan seděl u svého stolu, zahrabaný v knihách. Jeho spolužáci jsou teď venku a užívají si sníh. Zadíval se z okna na sněhem pokryté domy. Povzdechl si. Cukl sebou, když mu někdo zakryl oči. ´Ledový.´ Pomyslel si.

“Taková je tam zima.” Ozval se u ucha milovaný hlas. Mladík pustil jeho oči a objal ho kolem ramen. 

“Máš hodně práce?” Prohlížel si názvy knih.

“Dělají mi problém jen jejich názvy, natož abych se z nich něco naučil.” Otočil se po zvuku dveří.

“Bože Keve, jaktože tě vždycky najdu tady?” Povzdechl si Duncan.

“Hmmm... protože můj malý drak je jako pohlazení. Dodává mi sílu, klid a inspiraci.” Odmítal Logana pustit. Starší z bratrů si povzdechl.

“Přestaň obtěžovat mého bratra a pojď. Ostatní už čekaj. Zapomněls? Club? Dneska? Opít se?” Podíval se na něj Duncan tázavě.

“Já vím, mám rád tanec ale... myslel jsem, že bych vzal raději Draka ven. Do parku.” Logan vytřeštil oči. Stejně jako bratr.

“Děláš si srandu? Kdo by v pátek večer... můžeš ho vzít zítra.” Přešel Duncan k němu a položil mu ruce na ramena. Ve skutečnosti mu bylo jedno, kdo všechno, kam a co budou dělat. Jediná podstatná věc byla, aby u toho byl Kevin. Jeho Kevin.

Mladík se mu zadíval do očí. Povzdechl si a přikývl. Duncan se uvolněně usmál a táhl ho pryč než si to rozmyslí. Logan se už tak jako mnohokrát v minulosti zadíval do dveří, za kterými zmizeli. Sklonil hlavu. Kdyby byl stejně starý jako oni, nenechal by si ho vzít. Už nikdy. Ale je dítě – dle učitelů malý génius - ale stále jen v těle dítěte. Nezmůže nic. Vrátil se ke svým knihám. Udiveně zvedl obočí. ´Kdy to probůh...´ Prohlížel si malého tužkou nakresleného dráčka. Ve skutečnosti mladík pospojoval několik bodů v kresbě v učebnici a tak tvora vytvořil. Pro tohle ho Logan tolik miloval. Vždy uměl v něčem všedním najít něco krásného. Něžně. Nenuceně obohacoval šedivý život barvami. Všichni kolem ho učili jak kráčet ve šlépějích svého otce. Jak být malým dokonalým imperátorem. Kevin se je nesnažil pošlapat či zničit. Jen mu ukazoval, že i kolem nich je svět, kterého jsou všichni součástí. Možná si to ani neuvědomoval, ale tolik mu pomáhal zvládat všechny jeho povinnosti. I třeba hloupou kresbou v učebnici.

 

V noci ho vzbudil šramot. Vylezl z pokoje a zamžoural ve světle chodby. Zadíval se na Duncana opírajícího se o zeď. Srdce se zachvělo něhou, když z poza rohu vyšel Kevin. Stoupl si k druhému mladíkovi a chytl ho kolem pasu.

“Tak pojď.” Černovlasý mladík otevřel oči. Opilecky se usmál a položil mu ruce kolem krku.

“Rozkošný rtíky. Vždycky mám takovu chuť je...” Sklonil se k němu. Logan vytřeštil oči. ´Jeho rty.´ Vztáhl ruku ke svým. Kevin mladíka silou odtáhl.

“No tak, jsi opilý. Pojď, vyspíš se z toho.” Řekl jemně a podepřel ho. Duncan se zasmál a opřel se o něj. Druhý mladík si všiml Logana.

“Díky bohu, pomůžeš mi s ním, prosím?” Zaskočený chlapec přikývl a pomohl mu s bratrem do postele. Svlékli ho z kabátu a vyzuli boty.

“To bude muset stačit, na víc už nemám sílu.” Vedl Kevin Logana do jeho pokoje a uložil. Sedl si k němu.

“Zítra tě vyzvednu. Tak se pořádně vyspi.” Políbil ho na čelo a popřál dobrou noc. Když odešel, Logan se zadíval do stropu. Stále viděl bratrovy rty hýčkající Kevinovy. Jak asi chutnají? Zčervenal při představě. Neustále mu vháněla myšlenky do hlavy a on nemohl usnout.

 

Otevřel oči a zadíval se do fialkových. Pousmál a pomalu zamrkal.

“No konečně, čekám už dvě hodiny.” Logan rychle otevřel oči a sedl si. Překvapeně hleděl na mladíka, který klečel u postele. Ruce pod bradou. Chlapec otočil hlavu k budíku. ´Dvě?´ Pomyslel si nevěřícně. Nejistě otočil hlavu ke Kevinovi. Mladík se pousmál a zvedl tác se snídaní ležící na zemi. Položil na postel.

Teple oblečení se vydali do místního parku. Logan se zadíval na dav lidí.

“To jsou... Zimní slavnosti?” Zvedl oči ke Kevinovi. Mladík přikývl. Logan se nadšeně usmál a táhl ho mezi lidi. Vždy o nich slýchával od ostatních dětí ve škole, ale nikdy na nich nebyl. Přes den bývaly různé soutěže a zajímavosti pro děti i dospělé. Když se setmělo, začal trh a večerní bruslení. Slavnosti obvykle začínaly v pátek večer a končily v neděli.

Logan s Kevinem příhlíželi pár soutěžím. Hodně času strávili u broušení ledových soch ale nejvíc u soutěže o nejpovedenějšího sněhuláka respektive cokoliv vytvořeného ze sněhu. Pravidla byla dvě. Jedno dítě, jeden dospělí a používat pouze ruce maximálně malou umělohmotnou lopatku s kyblíkem, které všem zapůjčili pořadatelé.

Pár se ani nemusel domlouvat. Oba věděli, co postaví. Jediný problém byl v jaké poloze, což Kevin nakonec vyřešil docela rychle. Soutěž probíhala celý den. Její konec byl ohlášen na začátek trhu. Příhlížející trochu nechápavě ale zvědavě příhlízeli, jak pár hromadí sníh a tvoří z něj... obrovské vejce? U ostatních bylo většinou už od začátku zřejmé, co staví ale ti dva. Nikdo si nebyl jistý. Postupně se kolem nich hromadili diváci. Polovina byla zvědavá na jejich dílo a druhá na krásného světlovlasého mladíka. V černých klapkách na uších a bundě s kožíškem vypadal kouzelně.

Duncan, který se protáhl davem, se zadíval na dvojici. Zničeně si povzdechl. Jak jinak? Vždy vzbuzoval zájem svého okolí aniž by na něj reagoval. Mávl na svého bratra. Ten se pousmál a pozdravil ho, Kevin také. Dav si okamžitě začal prohlížet černovlasého mladíka. Vypadal jako hrdina dívčího romantického filmu. Urostlá, vysoká postava, tvrdší krásný obličej a výrazné oči s pronikavým pohledem.

Pár konečně skončil a všichni si zvědavě prohlíželi dílo.

“Je to drak... spící drak.” Ozývali se diváci. Opravdu. Byl to spící drak stočený do klubíčka. Byl jako živý. Propracovaný do posledního detailu. Logan spokojeně zvedl oči ke Kevinovi a snažil se zahřát promrzlé prsty. Mladík mu pomohl do rukavic a prokřehlými prsty se ho snažil důkladněji zabalit do šály.

“Úžasný.” Stoupl si Duncan k nim. Usmál se a chytl Kevinovy červené prsty do vyhřátých dlaní. Dýchl na ně a způsobil zasněný vzdech u přihlížejících dívek. Mladík se roztomile usmál a poděkoval.

“Pojďte, koupím vám něco teplého k pití a počkáme na vyhlášení.” Vedl je ke stánkům s teplými nápoji. Když provizorní trh v parku zaplnilo tradiční zboží, pořadatelé soutěže oznámili konec. Diváci pak sami určili tři vítězné příčky. Na třetím místě skončila černovlasá holčička s tatínkem za povedeného medvěda. Druhé místo získal sourozenecký pár za dokonalou podobiznu oblíbené animované postavy. Logan objal Kevina kolem pasu, když je prohlásili za vítěze. Mladík se k němu sklonil a něco mu pošeptal. Chlapec zaváhal ale pak se usmál a přikývl.

“Moc se omlouvám, ale... nemyslím, že je fér abychom se zúčastnili. Chtěli jsem si to prostě jen vyzkoušet.” Usmál se. Dva pořadatelé se na sebe nechápavě podívali.

“Nerozumím.” Ozval se jeden.

“Jsem student umění. Není to fér vůči ostatním.” Vysvětloval Kevin. Pořadatelé se usmáli. Nejen, že je tak rozkošný. Ještě je to očividně i slušně vychovaný mladík.

“Myslím, že rozhodnutí bys měl nechat na divácích.” Usmál se muž a otočil hlavu k davu a soutěžícím. Všichni jednohlasně uznali vítěze. Kevin se rozpačitě podrbal ve vlasech a převzal si cenu. Byl to košík plný sladkostí a dvě bílé látkové připínací růže, jako trofej. Jakoby byly tvořené sněhem. Pořadatelé pak všechny vyfotili u jejich děl, aby měli i ostatní památku.

Trojice si šla prohlédnout trh. Všichni tři nakonec skončili na umělém kluzišti a dokonale se bavili.

 

Kevin ležel na lavici v galerii a užíval si klid toho místa. Chodil sem často. Kreslit nebo jen rozjímat. Otočil hlavu k oknům. Podzim. Barevný a hřejivý. Hýčkající duši i srdce. Pousmál se.

Logan si nad mladíka stoupl. Vztáhl ruku k bělostné tváři. Aniž by se jí dotkl, kopíroval linie až k bradě. Namířil si to výš k plným růžovým rtům. Vypadaly hebce a měkce snad víc než jemná ptačí pírka. Rychle stáhl svou ruku zpět, když Kevin otevřel oči. Opřelo se do nich slunce a rozzářilo.

“Ahoj.” Usmál se, posadil a tradičně Logana objal. On se ho pár posledních měsíců odvažoval obejmout zpátky.

“Hmmm.... příjemně voníš. Co je to?” Chlapec otevřel oči. Příjemně voní? Co on a věčně jemná vůně? Jako nějáká krásná vzácná květina. Mladík se odklonil.

“Pojď, projdem se.” Vstal. Procházeli parkem. Kevin se najednou zastavil. Sklonil hlavu ke svým nohám a sledoval listí.

“Tohle na podzimu miluju.” Logan k němu nechápavě zvedl oči. Mladík se usmál a kopl. Pestrobarevná masa se zvedla a rozzářená podzimním sluncem padala k zemi. Logan se usmál a napodobil ho.

Oba vysíleně leželi, celí od listí a užívali si teplé paprsky slunce na svých tvářích. Kevin si povzdechl a poslepu nahmatal zvonící telefon.

“Ano?... ano, to jsem... dobře, děkuju.” Logan vnímal, jak svět kolem potemněl a zešedl. Teplý podzimní vánek zchladl a začal nepříjemně mrazit. Sluneční paprsky vybledly a ztratily svou sílu. Nikdy předtím necítil podobný chlad. Nezpůsobila ho zima. Vycházel zevnitř. Otočil hlavu ke Kevinovi. Chlad zesílil a svět kolem nich se propadl do tmy. Barvy, zvuky – všechno. Krásné fialkové oči byly zaplněné slzami.

“K-Kevine?” Vnímal Logan své bušící srdce, tak jako chvějící se hlas. On k němu otočil hlavu. Vztáhl ruku a položil mu ji na tvář. Laskavě se pousmál a přitáhl si mladíka do náruče. Pevně objal.

“Co se... stalo se... Kevine?” Nebyl chlapec schopný dostat ze sebe souvislou větu. Kevin sledoval těžké mraky pokrývající oblohu.

“V pořádku... všechno je jak má být.” Hladil ho ve vlasech. 

“Neplač, ano?” Logan zmateně zamrkal. Neplač? On přece... pláče? Uvědomil si. Zamračil se a přitiskl se ke Kevinovi. Oba otevřeli oči, když se spustil prudký déšť. Mladík ho od sebe odtáhl a postavil.

“Půjčím ti svůj kabát, abys tolik nezmokl. Chci abys šel rovnou domů, ano?” Svlékl si Kevin kabátek a oblékal ho Loganovi.

“Ale já...” Nechápal chlapec.

“Logane, prosím.” Chytl ho za paže. Jménem? Oslovil ho jménem? 

“Nechci abys nastydl. Tak běž.” Usmál se jemně a tak jak měl ve zvyku, políbil ho na čelo.

Logan popotáhl a přikývl. Běžel pryč. Zastavil se. Proč cítí takový strach? Otočil se. Kevin stál na tom samém místě a hleděl za ním. Působil sám a ztracený. Sám. Vždy to tak bylo. I když byl obklopen davem, vyzařoval to samé. Logan nechápal vlastní pocity a myšlenky. Proč ho napadají věci, cítí věci, kterým nerozumí. Sledoval Kevinův laskavý úsměv a rozloučení. Otočil se a šel pryč. Chlapec věděl, že byl měl něco udělat. Byl si jistý, že by měl něco udělat. Jen kdyby tušil co.

 

Následující dny se mu svět odcizil. Něco se dělo. Za zavřenými dveřmi a on do nich nesměl vstoupit. Něco se stalo.Něco zlého. Byl si jistý. Kevinovi. Jeho Kevinovi.

Párkrát ho zahlédl, ale Duncan ho k němu nepustil. Byl jako pevná zeď, přes kterou se nedokázal dostat. Za ní byl Kevin. Pobledlý a zvláštně zamyšlený. Jakoby snil při vědomí. Taky jeho otec. Proč otec?

Chlapec skoro ležel na svém stole a prohlížel si draka. Několik draků. Za ta léta si udělal svoji malou sbírku. Vztáhl ruku a dotkl se svého oblíbeného zlatého. Byl si tolik jistý, že ho Kevin potřebuje. Tehdy v parku – posílal ho pryč ale oči. Jeho oči ne.

Zamračil se a schoval hlavu mezi paže. Měl chuť zakřičet, aby ten hrozný sen a vše spojené s ním skončilo. Proč je všechno tak složitý? V učení je skvělý, ve sportech taky – proč mu tohle nejde. Proč to nechápe?

Chce vidět Kevina. Otevřel oči. Najde si způsob, jak se k němu dostat. Půjde k němu domů a bude čekat tak dlouho, dokud Kevin nepřijde. Zarazil se. Kde vlastně bydlí? Zamračil se. Co o něm vlastně ví? Nic. O jeho domově, rodině, dětství – nic. Zatímco Kevin o něm ví vše.

 

Violet se zadívala na žáky vycházející ze školy. Byla si jistá, že dělá správnou věc i přes Duncanův nesouhlas. Pousmála se a mávla na vycházejícího chlapce. Rychle k ní seběhl.

“Odvedu tě k němu.” Logan beze slov přikývl.

Zadíval se na starý rodinný dům. Jistě toho dost pamatoval. Bylo to kouzelné místo. Samotný dům i zahrada kolem něj. Ze všeho vycházelo teplo a světlo. Také hřejivé kouzlo. Logan si byl naprosto jistý čí. A pak tu byl dotek něčí lásky a něhy. Ty chlapec nepoznával, ale příjemně ho šimraly na srdci.

Violet vzala za kliku, povzdechla si a vedla ho za dům. Zahrada byla plná soch. Obklopeny podzimem braly dech. Dívka zkusila prosklené dveře na verandě. Pustily je dál.

Logan se nejistě rozhlížel po domě. Byl plný světla a prostoru. Neměl rád staré domy, děsily ho – asi tak jako každé dítě. Ale tady se cítil... doma?

Violet zaklepala na dveře. V nich se objevil Duncan. Zamračil se, když si všiml bratra.

“Co tu ksakru...” Dívka opětovala pohled.

“Potřebuje ho.” Mladík si hlasitě povzdechl a přivřel dveře.

“Prober se. Je to malej kluk. Co asi udělá jinýho... co zvládne jinýho než my?” Mluvil skoro šepotem. Violet zakroutila hlavou.

“Ty to stále nechápeš, že? On je pro něj důležitý. Důležitější než já nebo ty kdy budem.”

“Jo? A proč ho teda poslední měsíc nechtěl vidět?” Podíval se na ní mladík tázavě.

“Možná právě proto. Já nevím. Copak nechceš vyzkoušet všechno? Jen abys mu pomohl. Ulehčil mu to. Duncane, prosím.” Řekla naléhavě. Duncan zavřel oči a zamračil se. Otevřel dveře a uvolnil cestu. Violet sklonila hlavu k Loganovi. Pousmála se a přikývla.

Chlapec nejistě vešel do pokoje. Byla to místnost plná světla. Tak jako celý dům. Ale narozdíl od zbytku domu byla cítit velkou bolestí se smutkem. Zároveň v ní bylo tolik lásky a šťastných vzpomínek. Logan nedokázal pochopit ten ohromný vír emocí, který místnost naplňoval. Nebyl ničivý ani bouřlivý. Byl tak zvláštně klidný a příjemný.

Uprostřed místnosti stála velká rozestlaná postel. Logan se rozhlédl. Na stěnách kolem visely Kevinovy obrazy. Některé z nich chlapec nikdy neviděl.

“Kdo je to?” Sledoval obraz krásné blonďaté ženy. Duncan zakroutil hlavou a vyčítavě sklonil hlavu k Violet.

“Moje teta.” Všichni tři rychle otočili hlavu k posteli. Květovaná deka se pohla. V ní ležel zachumlaný Kevin. Sedl si a zadíval se na Logana. Otočil hlavu k Violet.

“Promiň, já myslela...” Zmlkla, když přikývl. Sklonil hlavu zpět k chlapci. Jemně se usmál a roztáhl látku, do které byl stále zabalený. Logan se zachvěl a vrhl se mu do náruče. Kevin ho pevně objal a rozbrečel se.

“Podívej cos...” Zamračil se Duncan a vzal jí kolem ramen.

“Ale... alespoň se z toho vybrečí. To je dobře nebo ne? Do teď jsem ho neviděla...”

“Já nevím. Možná jsi měla pravdu. Možná proto ho nechtěl vidět.” Objal plačící dívku a skrz přibývající slzy sledoval Kevina.

 

Mladík dlouho brečel a nedokázal přestat. Nakonec se ale přece jen uklidnil. Teď ležel na posteli v naruči s Loganem. Za jejich zády spal Duncan s Violet.

Chlapec držel Kevinovu ruku a prohlížel si obraz před sebou. Byla na něm černovlasá žena. Neznal tu tvář ale v jejích rysech bylo něco známého – povědomého.

“Kdo je tohle? Tvoje matka?” Přeskočil chlapci hlas po dlouhém mlčení. Kevin se zadíval na podobiznu.

“Moje druhá teta.” Zašeptal. Logan k němu otočil hlavu. Oči plné otazníků. Mladík zvedl oči zpět k obrazu. Jemně se pousmál a začal tiše vyprávět o svém dětství. Logan poslouchal bez jediného slova. Bez jediné otázky. Nikdy k sobě neměli tak blízko. Nikdy se necítil rovnocenně. V ten večer ano. Věkový rozdíl zmizel.

Kevinovi prarodiče pocházeli z významné rodiny. Byli velice bohatí, velice úspěšní a velice konzervativní. Jejich tři děti měly už od narození nalinkovanou budoucnost a v synovo určitě neměla být prostá neznámá malířka. Sám sebe vydědil, když si ji vzal. Aby ostudy nebylo málo, jejich nejmladší – tentokrát dcera – se zamilovala. Do jiné ženy. Sophie. Krásné a laskavé Sophie.

Pak se narodil Kevin. Rozkošné blonďaté dítě. Když mu bylo jen pár měsíců, dědeček měl jubilejní narozeniny. Matka přemluvila otce, aby přijal pozvání – on i sestra. Doufala, že chlapeček obměkčí jejich srdce a oni je snad konečně přijmou. Ale neobměkčil. Skončilo to hádkou. Se synem i s dcerou.

Během pozdních hodin oslavy zvedl Kevinův dědeček telefon. Příjemný mužský hlas na druhé straně drátu mu oznámil, že jeho syn nezvládl řízení. Byl na místě mrtev, tak jako sestra. Snacha bojuje na intenzivní péči o život a svůj boj prohrává. Víc muž nestačil, říct protože dědeček ho přerušil. Oznámil mu, že má jen jednoho syna a ten stojí vedle něj. Pak hovor ukončil. Doktor s příjemným hlasem přetlumočil celý rozhovor Sophii, která ležela v nemocnici na pozorování. Ještě tu noc napsala žádost o adopci malého Kevina a díky lékařovo kontaktům ji rychle získala. On sám se svým partnerem adoptovali malou holčičku. Jmenovala se Violet. Sophie zařídila pohřeb. Nechala všechny uložit do jednoho hrobu. Na náhrobek nechala napsat jen Natalie, Cameron a Camille.

I přes vše si Kevin nedokázal představit, že by jeho dětství mohlo být šťastnější. To hlavně díky Sophii. Milované Sophii. Trvalo několik let než nemoci podlehla. Oba věděli, že není lék. Byla to jen otázka času.

Kevin se odmlčel a hleděl na obraz. Zavřel oči a pevněji mladíka objal.

“Jsem unavený.” Usnul skoro okamžitě. Ve skutečnosti několik dní nespal. Nemohl. Ale díky Loganovi byl opět klidný.

 

Kevin seděl na kraji bazénu a sledoval mladíka ve vodě. Zastavil stopky ve své ruce, když se Logan dotkl stěny bazénu. Zadíval se na odměřený čas. Pousmál se.

“Tak?” Utřel si už čtrnáctiletý mladík obličej. Kevin mu ukázal digitální číslice.

“Ano!” Plácl Logan rukama do vody. 

“Skvělý.” Plácl si tentokrát s druhým mladíkem.

“Jsi vážně úžasný. Cokoliv vezmeš do ruky, cokoliv děláš... Myslím, že máš vrozenej talent snad pro všechno.” Logan se usmál. Chvála od Kevina vždy hřála a byla jako pohlazení. Oba sebou cukli, když práskly dveře. Zadívali se na příchozího Duncana. On sledoval je. Miloval svého bratra, ale kdy už se konečně mezi ně přestane plést?

“Musíme jet. Nechceš propásnout zahajení svý vlastní výstavy nebo ano?.” Kevin si povzdechl a vytáhl nohy z bazénu.

“Musím odpovídat?” Rozesmál bratry a s Duncanovou pomocí vstal.

 

Kevin dovedl Duncana do pokoje a posadil na postel. Začal mu rozepínat košili.

“Hmm... tohle už jsem někdy zažil.” Objal ho sedící kolem pasu. Druhý mladík se pobaveně pousmál.

“Vážně jen jednou?” Odtáhl ho od sebe. Začal rozepínat rukávy. Duncan se zasmál a chytl jeho ruce. Propletl prsty. Kevin se na něj zadíval.

“Zdá se, že to zvládneš sám. Půjdu, jsem unavený.” Osvobodil své ruce a šel pryč. Povzdechl si. Mladík ho zezadu chytl kolem pasu a druhou rukou přivřel dveře.

“Zůstaň.” Zašeptal do vlasů. Kevin chytl kliku.

“Nechci tu spát, hrozně se roztahuješ, když jsi opilý.”

“Nechci abys spal.” Sklonil se Duncan ke krku.

“Duncane, prosím... dneska ne.” Chtěl otevřít. Udiveně zvedl obočí, když ho mladík otočil a opřel o dveře. Se zabouchnutím se zavřely.

“Co to děláš?” Zadíval se mu nejistě do očí.

“Něco co jsem měl udělat už dávno.” Políbil ho a zvedl do náruče. Nesl k posteli a hodil do peřin. Kevin si sedl, Duncan ho položil zpět a naklonil se nad ním. Začal mu rozepínat košili, mladík chytl ruce.

“Prosím, tohle přece nemůžeš myslet...” Snažil se.

“Ani nevíš, jak dlouho na tohle myslím a chci.” Rozepl Duncan košili a odhalil bělostný hrudník a ploché břícho. Usmál a sklonil se k růžové bradavce. Kevin ho silou odstrčil.

“Ale... ale já ne.” Zadíval se mu do očí. On se pousmál.

“Neboj se, bude se ti to líbit... slibuju.” Užíval si hebkost kůže pod prsty. Ležící mladík vytřeštil oči. ´Mluví vážně.´ Uvědomil si.

“Nesahej na mě!” Vlepil mu facku a odsedl si. Držel lemy své košile a zamračeně sledoval mladíka.

Duncan se držel za tvář a nevěřícně na něj hleděl. Zamračil se.

“Ty to stále nechápeš. Dnes v noci k tomu dojde. S tvým nebo bez tvýho souhlasu.” Chytl ho a silou stáhl pod sebe. I přes mladíkovu snahu mu svlékl košili z ramen a rukávy mu svázal zápěstí. Zbavil ho kalhot a přetočil na břicho. Skoro vyvrcholil, když ho konečně cítil kolem sebe. Tolik let čekání.

Kevinovi vytryskly slzy. Nejprve cítil strach, zmatek... pak se přidal odpor s beznadějí a nakonec bolest. Ne jen fyzická. Ta by se snad i dala zvládnout ale ten druhý druh bolesti. Vždyť je to Duncan. Duncan. Nejlepší přítel. Rodina. Duncan. Zamračil se a snažil myslet na něco jiného, být někde jinde. Ostrá bolest a pocit zrady ho stále vracely zpět do místnosti.

Duncan se vysíleně svalil do peřin. Takhle spokojeně se dlouho necítil. Nebyl si jistý kolikrát si ho vzal ale nedokázal přestat. Tolik se mu líbilo cítit ho kolem sebe, štíhlé tělo ve své náruči, vůni, hebkost... Věděl, že to bude takové. Otočil hlavu k mladíkovi. Skoro se pozvracel. Co to udělal? Vždyť je to Kevin. Ublížil mu. Kevinovi. Svému Kevinovi. Naklonil se k němu a uvolnil paže.

“K-Kevine?” Položil mu ruce na ramena.

“Nesahej na mě.” Odstrčil ho mladík. Byl zázrak, že se dokázal pohnout. Natož si sednout. Duncan se mu zadíval do očí. Nikdy v nich neviděl podobný pohled. Byl plný chladu a odporu. Krásná tvář byla plná chladu a odporu. Zničil to křehké a něžné, co mezi nimi vždy bylo.

“Kevine, já jsem...” Snažil se.

“Na odchodu.” Přerušil ho Kevin. On zakroutil hlavou. 

“Odejdi. Hned!” Zvýšil mladík hlas. Kdyby se zvládl zvednout, odešel by sám.

 

Logan rozespale vylezl z pokoje a ještě v pyžamu si to namířil do kuchyně. Zaklepal u bratra. Když se Duncan neozval, povzdechl si a vešel.

“Chceš udělat snídani?” Stáhl mu peřinu k pasu. Srdce se zachvělo. Bylo to tak pokaždé, když mladíka viděl. Byl zvyklý, že u nich Kevin přespával a obvykle i v bratrově posteli. Ale nahý? Ne. Nemůžou být milenci. Prostě ne. Kevin je jeho... bude jeho.

“Kevine?” Pohladil ho po tváři. Mladík sebou cukl. Rozhlédl se. Logan četl pocity v očích. Šok? Bolest? Stud? Lítost? ´Vyspali se spolu.´

“Chceš snídani?” Sedl si Logan na postel a prohlížel si ho. Něco přehlédl.

Kevin k němu zvedl hlavu, jakoby si ho až v tu chvíli všiml. Pousmál se a vztáhl ruku k jeho tváři ale nedoktl se ho. Zamračil se a přítáhl si mladíka do náruče.

Něco bylo špatně. Rozhodně bylo něco špatně. Logan ho objal a přemýšlel, co se děje. Dlouho jen mlčky seděli. Kevin otevřel oči.

“Sbohem, Logane.” Mladík sebou cukl a odtáhl se.

“Cože?” Nechápal.

“Dnes se vidíme naposledy.” Spustil nohy z postele. 

“Dovolíš? Rád bych se oblékl.” Nedokázal se mu podívat do očí.

“O čem to... proč bychom se neměli... Co je to za nesmysl? To přece... to kvůli Duncanovi?” Kevin sebou cukl. Logan se zamračil.

“Může za to on že? Ale... my přece můžeme být dál přátelé.” Zakroutil mladík hlavou. Druhý sklonil hlavu.

“Je mi líto.” Logan na něj nevěřícně hleděl.

“Ale... prosím, Kevine. To nemůžeš Nemůžeš mě opustit. Kdokoliv jiný ale ty ne.” Chytl ho a přitiskl k sobě.

“Prosím.” Políbil ho na čelo. Kevin rozšířil oči. Logan něžně, nezkušeně laskal jeho rty svými. Zachvěl se a srdce se pomalu začalo roztékat. Nikdy by nevěřil, že by po dnešní noci mohl cítit něco takového. Loganovy polibky byly hřejivé a příjemné. Víc než příjemné. Zavřel oči. ´Loganovo!´ Uvědomil si. Prudce mladíka odstrčil. Zakroutil hlavou.

“Promiň.” Sebral své věci. Než se Logan stačil vzpamatovat, byl pryč. Mladík zvedl košili, kterou tu Kevin zapomněl. ´Odpověděl mi... on mi odpověděl.´ Zabořil obličej do látky.

 

Logan z povzdálí sledoval napůl sbouranou galerii. Byla už nějaký čas zavřená, od té doby na ní probíhaly úpravy. Za pár týdnu zde měla být nová úžasná restaurace.

Už dva měsíce Kevina neviděl. Nikdy by nevěřil, že se někdo dokáže tak mistrovsky vytratit. Zmizel ze společenského života, uvolnil své místo na škole a opustil dům, který tak miloval.

Logan poprvé v životě použil moc svého otce – jeho kontakty, aby ho našel. Bez výsledku. Nebyl na žádné jiné škole, nebyl v žádné galerii ani jakémkoliv jiném místě spojeném s úměním.

Mladík si sedl na lavičku a pohodlně se opřel. Zvedl hlavu k nebi. Byl si jistý, že nakonec ho najde. Pak už ho nenechá odejít. Bude ho milovat a chránit veškerou svou mocí. Nejdřív ji ale musí získat. Sklonil hlavu k bývalé galerii. To kvůli němu se vždy tolik učil a snažil – aby si ho zasloužil. Teď se bude muset snažit ještě víc.

 

kapitola II.