kapitola I.

 

Potemnělými chodbami se kradl černý stín. Pohyboval se rychle – přesto stejně tiše jako noční tvor při lovu. Občas se zastavil a zaposlouchal do ticha noci. Jen nachvíli a už zas pokračoval ve své tajné návštěvě. Oči bez povšimnutí míjely ukazatele na stěnách. Nebylo jich třeba. Hluboko v paměti měl vyrytou mapu celé stavby, pohybu strážců i umístění kamer.

Došel ke dveřím. Ničím se nelišily od desítky ostatních, které té noci minul. Zvedl ruku v rukavici a prsty se pomazlil s rytinami ve dřevě. Sjel k elektronickému panelu a vyťukal kód. Zámek zapípal namísto pozdravu a pustil ho dovnitř. Co nejtišeji za sebou zavřel dveře a rozhlédl se. Pohled se setkal s obrazovkou na stěně. Šetřeje pohyby, vytáhl z kapsy elektronické zařízení a zapojil do panelu. Obrazovka ožila. Čekal. Ozvalo se zapípání a na displayi se objevil přeškrtlý zvonek.

„Díky.“ Zašeptal do ticha a vydal se skrz místnost. Prohlížel si ochranné boxy s drahocennými předměty uvnitř. Zastavil u jednoho a zadíval se na velký dámský náhrdelník. Pokoj byl plný šperků. Různých stylů, barev a velikostí.

Opatrně sundal skleněný kryt a vyndal náhrdelník. Na jeho místo připl malou kartičku a vrátil kryt zpět. Cennost strčil do kapsy a chystal se k odchodu. Zarazil se a zadíval na vitrínu naproti.

Postava, stojící ve dveřích, zvedla ruku se zbraní. Tou kopírovala pohyb muže, když přecházel k boxu. Jak se zdálo, zaujal ho staře vypadající přívěšek ve tvaru čtyřlístku.

„Pomalu se otoč.“ Přerušil ticho.

Muž sebou cukl a podíval se ke dveřím. ´Jak moh sakra.´ Pomalu se otočil. Na sobě měl černou dvoudílnou kombinézu se stojáčkem a s větším množstvím kapes. Na hlavě speciální kuklu stejné barvy. Přes oči velké brýle – skoro přes celou polovinu obličeje. Součástí kukly byla vysílačka.

Muž se zbraní se usmál půlkou úst a vykročil ke zloději. Ozval se alarm.

„Co to...“ Zmlkl a snažil se marně uhnout ráně. Zadíval se za utíkající postavou. Zmizela ve stínech noci. Chtěl běžet za ní.

„Do hajzlu.“ Zacukal pouty, která ho spojovala s boxem. Sesunul se k zemi a opřel o stěnu. Tiše se rozesmál.

„Parchant.“ Zakroutil hlavou. Zvedl oči k vitríně.

 

„Neuvěřitelný.“ Zakroutila tmavě modrovlasá dívka hlavou. Měla jemný půvabný obličej a velké něžné oči. Přirozeně kudrnaté vlasy sponou připlé k hlavě.

„To už je po třetí. Jak to proboha dělá?“ Zakousla se do čerstvého pečiva.

„Nemám tušení. Trochu ho podezírám z telepatie.“ Nalil si kávu a posadil se k pultu. Dělil kuchyň od obývacího pokoje velkého střešního bytu s terasou. Ona se pobaveně pousmála.

„Vážně.“ Zadívala se na muže světlounce blonďatých vlasů a jemnějšího krásného obličeje. Dokonalý něžný idol dívčích srdcí – vyšší atletické postavy. Vlasy dlouhé nad pas měl stažené do hustého ohonu, krátší prameny v ofině spadané do obličeje. Tvořily jemnou padku. K vizáži anděla dopomáhaly nebesky modré oči.

„Mluvím vážně. Začíná být nebezpečný a my ještě nedohráli. Musíme něco vymyslet.“ Povzdechl si.

„Vážně až dohrajete, tak skončíš?“ Zeptala se.

„Zatím se o tom docela úspěšně přesvědčuju, ale poprvé za tu dobu mám pocit, že ani nebudu mít příležitost.“ Zamračil se a rozlomil croissant. Postupně odtrhával menší kousky. Dívka se pousmála. Tenhle rituál milovala. Porcoval si tak rukama vše, co se dalo.

„On nepřestane. Z nějákého důvodu řeší můj případ osobně. A upřímně je dobrej, moc dobrej.“ Povzdechl si a zapl televizi. Ztlumil zvuk na minimum a jen sledoval pohybující se obrazy. Zatvářil se zničeně, když se na obrazovce objevil jeho obličej. Další záběr zachycoval celou postavu, zahalenou do bílého obleku. Byla to upoutávka na vystoupení. Ve skutečnosti vlastně byl dokonalým něžným idolem dívčích srdcí. Úspěšný solový zpěvák a klavírní virtuós. K tomu - o čemž jeho faninky neměly samozřejmě ni zdání - se po nocích měnil v úspěšného zloděje, což by možná na popularitě ještě přidalo. Není nic víc sexy než šarmatní, dobře vypadající zločinec.

„Co ho nějak přimět, aby toho nechal?“ Přemýšlela.

„No pokud víš jak, sem s tím.“ Řekl víc ironicky než chtěl a dopil ranní kávu. Vstal a přešel k terase. 

„Možná má nějakou slabinu, kterou bychom mohli použít.“ Nenechala se odradit a přemýšlela dál.

„Zatím jsem na žádnou nepřišel, je to pan vše dělám perfektně a víc než na sto procent. K tomu ta tajemná drsná sexy vizáž... každá by se od něj chtěla nechat zatknout popřípadě zachránit.“ Dívka se zasmála.

„Určitě má nějákou slabinu. Nikdo nemůže být dokonalý.“ Muž se k ní otočil a opřel se o sklo.

„Já nevím, Ami, vážně ne. Četlas jeho spis.“ Zakroutil hlavou. Příkývla a zamyšleně si hrála s hrnkem.

„Několikrát. Jediné, co by se mu skutečně dalo vytknout, je zaletnej život. Ten chlap se snad vyžívá ve svý pověsti sukničkáře.“ Zamračila se nesouhlasně.

„Kdo by se nevyžíval?“ Zasmál se, když ho probodla pohledem. Zarazila se.

„Počkej. Pokud je na ni tak moc hrdej, co kdybychom mu ji nějak... nemyslím veřejně pošlapat, jen ho tím...“

„Vydírat?“ Doplnil ji. Přikývla. Pak se zamračila.

„Co to povídám. To je nesmysl. Nejsme přece... neuvažuješ o tom, že ne?“ Znejistěla, když si všimla jeho výrazu.

„Není to tak špatnej nápad. Možná bychom mohli...“ Přemýšlel tentokrát on.

„No tak Irvine, vážně bys byl schopný něco takového udělat?“ 

„Jsem zloděj, nevidím v tom zas takovej...“

„Vydírání.“ Připomněla mu.

“Máš asi... ženy.“ Odpoutal se od skleněné stěny. Dívka nechápavě zakroutila hlavou.

„Myslíš, že by mu hodně vadilo, kdyby se na veřejnost dostalo, že měl něco s mužem? Ten tvrdej drsnej tajemnej vůdce Rytířů a má rád muže. Chlapy jako on se přece vždy tak vehementně brání podobným prohlášením.“ Usmíval se vítězně.

„Hmmm... a kde seženeš toho...“

„To nebude těžký. Podívej se na Chrise. Ještě nám budou platit.“ Usmíval se. Ten nápad se mu vážně líbil víc a víc.

„A co když toho zneužije a bude ho nebo tebe taky vydírat?“ Zamračila se. Zarazil se.

„Pravda. Chci jen, aby mi dal pokoj. Vážím si ho, nechci...“ Ami se pousmála. Pak ji vyděsil úsměvem a ještě víc zájmenem, které mu vyklouzlo z úst.

„Prosím?“ Rozšířila nevěřícně oči.

„Udělám to já. Pokud nechci, aby se v tom angažoval ještě někdo jiný. Musím to být já.“ Dívka lehce koktavě podotkla, že má rád dívky.

„Na tom nesejde, jak těžký to může být?“ Pokrčil rameny.

„Jak těžký to může být? Žertuješ?“

„Ne, vlastně se mi ten nápad začal moc líbit.“ Usmíval se spokojeně. V podobných chvílích - s podobným výrazem ji její oblíbený zpěvák a zároveň nejlepší přítel děsil. Pokaždé když si něco tak tvrdohlavě usmyslel, nikdo mu to nerozmluvil. Ani ona.

„A jak to chceš provést? Nemůžeš k němu nakráčet jako Sebastian a...“

„Jako Stín.“ Vytáhl eso z rukávu.

„Ale... ach jo, asi ti to vážně nerozmluvím, že?“ Snažila se.

„Rozmluvit? Vlastně bych ti měl poděkovat, byl to tvůj nápad.“

„To bohužel byl.“ Povzdechla si dívka.

 

„Zabere, když řeknu: nedělej to?“ Ozval se hlas ve sluchátku. Irvine mlčel a sledoval muže tančícího s nějákou ženou.

„Hmmm... je dobrej.“ Usmál se.

„Irvine, mluv se mnou, prosím. Proč zrovna dneska?“

„Bude povolnější po tom alkoholu... něvěřím, že jsem to řek.“ Povzdechl si.

„Cokdyž si povede domu ji?“

„Uvidíme.“ Zavěsil a trpělivě sledoval pár. ´K sakru, měla pravdu.´ Zamračil se. Chris odcházel s dívkou, které se věnoval většinu večera.

Udiveně zvedl obočí, když ženu naložil k řidiči a poslal domu. ´Moc snadnej terč?´ Usmál se a nasedl do auta. Rozjel se k mužovu bytu. Musí tam být dřív než on.

 

Chris vešel do bytu. První, co ucítil, byla něcí přítomnost. Druhé, co ucítil, byl on. Zamračil se bolestí, když ho útočník silou narazil na zeď. Bolest rychle vystřídal šok. Noční návštěvník mu stáhl sako z ramen a začal rozepínat košili, konečky prstů lehounce hladil odhalenou kůži.

„Co to sakra....“ Překvapen se zapomněl bránit.

´Zatím to jde dobře.´ Pomyslel si Irvine a svlékl mu sako. Přitom se dotkl Chrisových prstů. Cítil, že něco drží. Vázanka. Pousmál se a zvedl obličej k jeho. Uvědomil si, že má zavřené oči a opírá se o stěnu. Nechápal, proč se nebrání. ´Možná šok.´ Zarazil se a dotkl se přívěšku na krku. ´Ten parchant.´ Pomyslel si pobaveně při pohledu na čtyřlístek, navlečený na úzké kůži. Chris otevřel oči.

“Jsi to ty. Proč ale...” Zmlkl. Stín mu zakryl oči kravatou. Počáteční šok už vyprchal a přesto mu dovolil pokračovat. Nechápal své chování. Stínovy ruce na nahé kůži - na těle byly ale... tak příjemně odzbrojující. Vycítil či zaslechl, že si muž sundal kuklu. Po krku ho pohladily horké měkké rty. Spiš reflexem  zvedl ruce na obranu. Pak ucítil úsměv. Tak jemný, tak něžný, hřejivý a... zaryl se do paměti. Spojený s pocity, které jím projely v ten moment. ´Ten úsměv.´ Povolil a tlak se změnil v pouhý dotek dlaní na Stínových pažích.

Rty ochutnávaly kůži na krku, odhalených ramenech a hrudníku. Dotkly se bradavky a rozehrály něžnou hru. Muži utekl tichý sten. Opět ten úsměv. Irvine se zarazil. Proč si to tak moc užívá? ´Teď o tom nepřemýšlej.´ Přikázal si a prsty přejel po přezce opasku. Pomalu jí rozepl, po ní knoflíky. Zajel rukou pod látku a ucítil záchvěv vzrušení. Pomalu ho pošimral a pak objal dlaní. Rty stále bloudily po rozechvělém těle.

Chris něco ochraptěle zašeptal. Horkou ruku vystřídala mnohem víc horká ústa a jazyk. Přizvedl bradu a prsty zajel do dlouhých vlasů. Jemně se jimi prodíral. I kdyby sebevíc chtěl, už ho nedokáže zastavit. Toužil po jediném. Aby ta sladká muka skončila a on uspokojen svěřil své tělo přikrývkám a spánku. Zároveň prosil veškeré božstvo, aby ten okamžik – pocity spojené s ním, trvaly věčně. V životě nezažil něco tak intenzivního a zároveň něžně hravého. Rychlovky na stojáka mají být přece rychlé, vášnivé a tvrdé. Ne se dotknout srdce. Měl pocit zrady vlastního těla neboť ho do toho dne neznal.

Pevně sevřel  vlasy a vyvrcholil. Pomalu se sesunul k zemi a opřel se muži čelem o rameno. On ho podepřel a jemně hladil po zádech a zátylku.

 

Ami se zadívala na svého přítele. Opíral se o skleněnou stěnu před terasou. Nohy pokrčené před sebou, pažemi objímal kolena. Měl nasazený výraz, který tak dobře znala – jen ona. Pro své fanynky, známé a lidi z oboru byl šťastná záletná hvězdička. 

Klekla si k němu a položila mu ruce na kolena. Zvedl k ní ta svá nebesa.

“Udělal jsem to.” Dívka si povzdechla.

“Šlo to dobře, vlastně líp než jsem čekal. Ale on...” Zmlkl a povzdechl si. 

“Neublížil ti nebo ano?” Pohladila ho po tváři. Zakroutil hlavou a zvedl malou kameru, položenou vedle sebe.

“Políbil mě.” Udiveně zvedla obočí.

“ Asi nechápu.“

“Bylo to tak... líbilo se mi to, Ami. Moc se mi líbilo dotýkat se ho.” Zamračil se a zavřel oči. Překvapeně na něj hleděla.

“Pak když, no... byl konec, políbil mě. Bylo to... on byl tak...“ Zachvěl se. Vybavil se mu okamžik, kdy Chris vyhledal jeho rty svými. Překvapila ho jejich něžnost a měkkost. Překvapily ho pocity, které dotek vyvolal. Překvapil ho Chris. 

Ami se na něj zadívala. Pohladila ho po vlasech. Otevřel oči. Laskavě se usmála a objala ho kolem krku. Muž jí ovinul ruce kolem pasu.

“Co teď?” Políbila ho do vlasů.

“Já nevím. Ten záznam... nechci mu ublížit.” Povzdechl si.

“Myslela jsem spíš tebe a Chrise.” Pousmála se. Irvine se zarazil.

“Já... já nevím, asi... nevím.” Řekl nakonec a pevně ji držel. Vdechl přijemnou květinovou vůni parfému. 

 

Tmavě zelenovlasý muž vylezl ze sprchového kouta. Otřel se a kolem pasu si ovinul ručník. Druhým si sušil vlasy. Dlaní otřel zamlžené zrcadlo a zadíval se na svůj odraz. Byl to muž vysoké atletické postavy a krásného obličeje tvrdších rysů. Působil tajemně, chladně a nedostupně. Prohrábl si rovné vlasy - nejdelší prameny se dotýkaly rtů.

Zamračil se a schoval kouřově šedivé oči za víčka. Stále nemohl pochopit dnešní noc. Přesněji řečeno, nemohl pochopit své chování dnes v noci. Hlavně nechápal své pocity. Proč se mu to k sakru tak líbilo? Proč cítil ten neskutečně... Myšlenky přerušil zvonek.

V ručníku šel otevřít. Za dveřmi stála světlounce blonďatá dívka vyšší štíhlé postavy, jemného obličeje a velkých modrých očí. Dlouhé vlasy stažené do culíku, na sobě černý kalhotový kostýmek s černou košilí. Usmála se a pozdravila. Držela papírový sáček s čerstvým pečivem.

“Klíče?” Pustil ji dovnitř.

“Víš, jak je nerada používám. Udělám kafe, zatím se obleč.” Svlékla si sako a zašla do kuchyně.

Muž šel ke schodům, vedoucím k vyvýšené plošině. Tam měl ložnici, koupelnu a šatnu. Pod plošinou byla část obývacího pokoje spojeného pultem s kuchyní. Dost často ho používal místo jídelního stolu, který vlastně ani neměl.

“Tak?” Postavila před něj hrnek s kávou a talíř s pečivem, když se pohodlně usadil na pohovku. Sedla si proti němu a napila se.

“Hmmm... v noci jsem měl návštěvu.” Prohlížel si sladké pečivo. Zvedl k ní tázavě oči.

“Jasně že jsou tvarohové, za co mě máš?” Řekla pobaveně a zvedla krabičku cigaret a jemně s ní zatřásla. Zakroutil hlavou, že nevadí. Dívka si připálila a pohodlně se opřela do křesla.

“Kdo pak to byl? Nějaká...”

“Stín.” Zlehka vyplivla kouř a zmateně na něj hleděla. 

"Co tu probůh..." Zamračil a položil pečivo zpět na taliř, zadíval se na něj. Odložil a připálil si cigaretu. Promnul si oči.

“Vlastně... nevím. Zapomeň na to." Řekl nakonec.

“Cože? No tak, Chrisi, začínáš mě děsit. Co se stalo?” Zamračila se.

“Přišel, aby mě... on mě... Prostě. Zdá se, že jsem se trochu mýlil ohledně svý orientace.” Zvedl k ní oči. Nechápavě zakroutila hlavou. Zmatenější výraz opravdu nemohla mít.

“Svedl mě.” Nevěřícně rozšíříla oči.

“Asi to bude znít šíleně. Mám pocit, žes zrovna řek, že tě svedl.”

“Slyšelas dobře.” Dívka na něj oněměle hleděla. Vstala. Zašla do kuchyně. Vrátila se a podala muži skleničku. V druhé ruce držela další. Zakroutila hlavou. Přikývl. Hodila do sebe nápoj. Oči se mírně zalily slzami. On chvíli protáčel sklenici v ruce, pak vypil obsah.

“Ještě jsi neslyšela to nejlepší.” Nejistě k němu zvedla hlavu.

“Líbilo se mi to.” Odpověděl tázavému výrazu a šokoval ji. A to si myslela, že víc už to snad ani nejde.

“Celou dobu jsem ho v pohodě mohl odstrčit, ale neudělal jsem to.” Pokračoval.  

“Vlastně. Chvíli jsem se možná i snažil o lehkej odpor, ale on se usmál. Ten úsměv. Neviděl jsem ho, ale byl tak jemnej, tak hřejivej, tak..." Odmlčel se.

"Neviděl jsi ho?" Sklepala počáteční šok a byla opět schopná mluvit. 

"Zavázal mi oči kravatou." Pobaveně se pousmála a típla cigaretu.

“Jenom protože´s ho neodstrčil, neznamená hned, že..."

“Políbil jsem ho.” Přerušil ji. 

“Když bylo po všem, držel mě a já... Prostě jsem ho políbil. Sám nevím proč. Jako bych mu chtěl poděkovat. Říct jak moc se mi to líbilo, že je kdykoliv vítán.” Zakroutil hlavou, lehce ztracený v myšlenkách a svých pocitech. Dívka vstala a přešla k němu, klekla si. Pohladila ho po vlasech.

“A je?” Zaptala se měkce. Zvedl k ní oči.

“Já nevím, Alice.” Zamračil se a sklonil hlavu.

“Nevím.” Zašeptal. Ona ho pevně objala. Dlouho tiše seděli v objetí. Alice otevřela oči.

“Neuraž se, ale proč myslíš, že to udělal? Protože se mu libíš nebo měl jiný důvod. Určitě o tobě ví hodně, jako ty o něm. Musí vědět, že jsi na ženský.“ Odklonil se a přikývl.

“Poslední dobou mu docela dost šlapu na paty, možná to chce použít proti mně... ať už jakkoliv.” Dívka se zamračila.

“Co budeš...”

“Počkám.” Jen přikývla.

  

Ami se zadívala na Irvina. Seděl za bílým křídlem, osvícen stříbrným proudem světla. Blonďaté vlasy zářily. Na sobě temně černý oblek s černou košilí bez kravaty. U krku rozeplou. Měl zavřené oči a hrál jednu ze svých skladeb. Vždy když hrál, jakoby se ponořil do svého světa a přestal vnímat ten kolem sebe. Vyzařoval z něj zvláštní klid a vyrovnanost. Zárověň působil dojmem, že uměl dřív hrát než chodit. V jeho podání se hra na klavír zdála neuvěřitelně lehká a jednoduchá. Jakoby muž byl sama ladnost, sama elegance. Sama hudba.

Dozněly poslední tóny. Diváci v hledišti nadšeně vstaly a odměnili mladého umělce ovacemi. Dotkl se srdce a jemně se uklonil. Zašel do zákulisí, aby se ještě několikrát vrátil a nakonec s náručí plnou kytic definitivně zmizel z podia. V zákulisí na něj čekala Ami.

“Co můžu říct.” Muž se usmál. Poděkoval, pohladil ji rty po čele a vzal kolem pasu. Vedl do své šatny. Povzdechl si, když ho přivítala intenzivní vůně květin. Rozsvítil a rozhlédl se po plných vázách a různorodých dárcích. Svlékl si sako, nalil džus a pohodlně se usadil do křesla.

“Hmmm... ozval se?” Dívka přikývla.

“Je to obraz v Galerii.”

“V tý Galerii? Perfektní.” Zatvářil se zničeně a zadíval se do stropu.

“To bude zajímavý, obzvlášť jestli se tam ukáže Chris.” Promnul si oči.

“Už jsi přemýšlel, co uděláš až ho potkáš?” Zeptala se.

“Pravděpodobně se mu vrhnu kolem krku.” Rozesmál ji.

“Jistě, čekala jsem něco takového.” Přikývla pobaveně. On se pousmál.

“Nechme se překvapit. Mezítím se budem soustředit na naši hru.” Vstal a odložil skleničku.

“Pojedem nebo tu začnu okusovat ty kytky.” Pobavil ji znovu a otevřel dveře.

 

“Neumíte si představit, jak moc si vážíme, že jste přijal naši nabídku.” Potřásl ředitel Galerie muži rukou.

“Vlastně bych měl být já vděčný, že jste si vybrali mě. Myslíte, že bych si mohl prohlédnou výstavu? Strávím ten večer převážně u klavíru.” Vykouzlil jeden ze svých odzbrojujících profesionálních úsměvů. Mužovy tváře lehce zrůžověly a on přikývl.

“Jistě. Jestli chcete průvodce...”

“Jste moc laskav, ale máte určitě spoustu práce. Nebudu vás zdržovat.” Šel zpěvák směrem k připravující se dobročinné výstavě. Prohlížel si obrazy. ´Neuvěřitelný štěstí.´ Zadíval se na dívku rozvěšující menší z připravených obrazů. Čekal, usmál se a vyrazil k ní.

“Nádhera.” Ona se otočila. Chytl obraz, který šokem upustila.

“Se-Sebastian?” Zašeptala.

“Daniela?” Řekl pobaveně. Téměř omdlela a šokovaně na něj hleděla. Začala koktat otázku. On ukázal na jmenovku.

“Och... jistě. Těší mě.” Vyhrkla a podala mu ruku. Něžně jí políbil prsty.

“To mě taky.” Usmíval se jemně a nepouštěl ruku.

“Myslel jsem, že si prohlédnu vystavu, ale nějak chybí společnost. Myslíš, že bys měla čas?” Daniela na něj něvěřícně hleděla. Přikývla a společně si prohlíželi připravovaná díla. V jednu chvíli procházeli kolem toalet.

“Mohl bys chvíli...” Uvědomila si, že možná nevypadá tak přitažlivě, jak by chtěla. Přikývl, že samozřejmě. Sedl si na lavičku proti dveřím, ve kterých zmizela. Sklonil hlavu k obrazu, který stále držel. ´Snažší to bejt nemohlo.´ Pomyslel si.

“A to je asi vše.” Povzdechla si dívka zklamaně.

“Děkuju, byla jsi skvělá, určitě se uvidíme na výstavě.” Pohladil ji úsměvem.

“Vlastně ne, nejdu tam.” Řekla ještě víc zklamaně.

“Smůla. Málem bych zapomněl.” Podal jí obraz.

“Och ... díky, žes ho zachránil.” Vzala si ho. Přikývl a znovu zvedl její prsty ke svým rtům.

“V pořádku. Musím jít. Měj se krásně.” 

“T-ty taky.” Zadívala se za ním okouzleně. Vytáhla telefon.

“Neuvěříš, s kým jsem zrovna mluvila.” Řekla nadšeně a šla pověsit obraz.

 

Ami pobaveně zakroutila hlavou.

“Co kdyby nešla na toalety?”

“Vzhledem k tomu, že jsem ji k nim doslova naved.”

“Ale co kdyby se nešla upravit?” Trvala na svém.

“Obykle jdou všechny, když mě nečekaně potkají.” Pobavil ji a rozložil obraz. Usmál se a ukázal na značku, která byla skryta pod rámem. Ami napodobila jeho výraz a naskenovala znak do počítače.

“Neobvykle snadné. Jak kdyby věděl, že má důležitější záležitosti.” Zakroutila hlavou. Irvine k ní nechápavě otočil hlavu. Nevinně mu připomněla čísi jméno a zadívala se na sbírku znaků podobných naskenovanému. Povzdechla si.

“No nic, musím se chvíli věnovat práci.” Zavřela program.

“Nebudu rušit.” Vstal a oblékl si černou mikinu s kapucou. Zvedl sluneční brýle, černou kšiltovku a klíče s peněženkou.

 

Procházel ulicemi – nepoznán. Opět zaneprázdněný myšlenkami o svém Rytíři. Během posledních dní se několikrát za den přistihl, jak na něj myslí. Při snídani, hře na klavír, při vybírání nových košil. Hlavně před spaním. Na horkou kůži a hebké vzdechy. Jeho chuť a měkké polibky... Zarazil se a zadíval na Chrise. On o vlku a vlk... seděl na zahrádce restaurace. S ním blonďatá dívka.

Irvine se posadil ke stolu vedle jejich. S výhledem na Chrise. Objednal si a zaposlouchal do rozhovoru.

“Co je to za výstavu?”

“Nějaká dobročinná.” Pokrčil muž rameny.

“Opravdu si myslí, že by Stín mohl... ty tomu ale nevěříš.” Zamračila se s jistotou v hlase. Irvine mírně zadržel dech v očekávaní. Chris se zamračil a zakroutil hlavou.

“Pokud se tam ukáže, určitě nechá proticenu. Nevěřím, že by okrádal...” Zpěvák se jemně vznesl. Cítil hřejivé teplo na srdci a klid. Alice se na svého přítele zadívala.

“Chybí ti?”

“Alice.” Povzdechl si Chris.

“Nečekáš snad každý večer, že na tebe bude čekat a...”

“Alice.” Řekl výhružně. 

“Pomalu tě svými ústy přivede k...” 

“Alice!” Okřikl ji. Pozdě. Oba se jemně zachvěli a ucítili šimrání ve slabinách. Vše při dokonale živé vzpomínce. Dívka se pousmála.

“Copak?” Napila se.

“Mrcho.” Zakroutil pobaveně hlavou a připálil si.

 

Irvine svou hrou přenesl návštěvníky výstavy do klidné, přátelské atmosféry. Během tichých rozhovorů, aby snad muže nerušili, si prohlíželi umělecká díla. 

“Děkuji Sebastiane, byl jste úžasný.” Usmíval se ředitel Galerie.

“Snad ano. Jsem dost unavený, když mě omluvíte.” Rozloučil se Irvine a vydal k východu. Prošel kolem Chrisových mužů. Trochu zklamaný, že tam není osobně.

Vyzvedl si své auto a namířil si to domů. Zastavil na křižovatce. Jemně poklepával rukou a mysl se pomalu ztrácela v myšlenkách. Opět. Auto za ním zatroubilo. Vzpamatoval se. ´A dost.´ Pomyslel si.

 

Chrise probral dotyk na tváři. Uvědomil si, že nevidí. Pousmál se a otevřel rty pro Stínovy.

“Dal sis načas.” Zašeptal mezi polibky. Ucítil něžný úsměv a zachvěl se. Stín vypl televizi, u které Rytíř usnul a dál se věnoval rtům, pevnému hrudníku, břichu, mužství.

Ležící něco ochraptěle zašeptal a tak jako poprvé vyvrcholil do Stínových úst. On se spokojeně usmál a zvedl se k němu. Vztáhl ruku a prsty kopíroval rysy tváře. Klenbu obočí, linii nosu, lícních kosti a nakonec rtů. Políbil je a lehl si k němu.

Chris otevřel oči. Ve tmě našel Stínovy rty a přitáhl si je. Měkce políbil a pak ho povalit na záda. Překvapený Irvine přivřel oči. Muž vklouzl rukou pod látku kalhot a prsty objal vzrušení. Sjel ke kořeni. Usmál se, když Stín jemně přizvedl boky a zadržel dech na rtech. Sklonil se k nim a hluboce je líbal, přitom pohyboval rukou. Muž mu vzdychal do úst a pevně držel jeho druhou ruku.

Prohl se a stáhl ho k sobě. Pevně objal a hlasitě vydechl. Chrisovy prsty zalilo vlhké teplo. Usmál se a mírně ho zalehl.

Dlouho leželi – vychutnávajíc přitomnost a dotek toho druhého. Bez jediného pohybu či slova.

 

Stín se probral. Nejistě se rozhlédl. Otočil hlavu k Chrisovi. Spal za ním a svým tělem kopíroval křivky jeho. Pohladil ho po tváři. Ve svém spánku se pousmál. Muž si povzdechl, opatrně vstal a oblékl se. Zmizel ve východu slunce.

 

“Žertuješ?” Zasmála se Alice.

“Vždyť... jak to udělal?” Chris si dochutil ranní kávu a sedl si k ní.

“To nikdo neví, ale jeden z obrazů je podvrh. Kupec si všiml drobného znaku v jeho rohu. Když se na něj podíval pod lupou, zjistil, že je to podpis. Nechce podat oznámení, protože pod tou kopií našel druhý obraz. Jedná se o dílo podobné hodnoty původního obrazu ještě k tomu od stejného autora.” Připálil si. Dívka zakroutila hlavou.

“Je neuvěřitelný.” Sebrala mu krabičku cigaret. Přikývl.

“Hmmm... to ale není všechno, že?” Zadívala se na něj. Pousmál se. Alice neskryla své nadšení.

“Byl tu, že? A...” Zmlkla, když přikývl. S očekáváním v očích se na něj zadívala.

“Vážně čekáš, že ti budu vyprávět podrobnosti?” Zvedl tázavě obočí.

“No, vlastně na malou chvíli jsem skutečně byla tak naivní.” Zasmál se a zakroutil hlavou. Zadíval se na zvonící mobil.

“Ano?” Zamračil se.

“Hned jsem tam.” Alice si povzdechla. Zas jeden z jeho tajemných případů.

“Vyhodím se sama, až dojím.” Napila se kávy.

 

Irvine seděl u svého domácího piána a cvičil. Zvedl hlavu k noční obloze. Od druhé noci uběhlo už několik dní a on na ni opět musel stále myslet. Ami k němu zvedla oči od svého počítače, když přestal hrát. Usmíval se a hleděl z okna.

“Irvine?” Nic. Vstala. Položila mu ruku na rameno. Cukl sebou a otočil k ní hlavu.

“Proč za ním nejdeš?” Zamračil se a sklonil hlavu.

“Hmmm... nejsem si jistej jestli jsem udělal dobře.” Dívka se povzbudivě pousmála.

“Já si myslím, že ano.” Sedla si mu na nohy. Překvapeně k ní zvedl oči.

“Dlouho jsem tě neviděla tak spokojeného a šťastného jako po té druhé noci. Chci, abyses tak cítil stále.” Muž se pousmál a pohladil ji po tváři.

“Děkuju. Musím si to rozmyslet. Kdybych na něj aspoň nemyslel každých pět minut. Bože, v životě mě nikdo takhle rychle...”

“Takhle rychle? Hloupost, nikdy tě nikdo takhle nezasáh.” On si povzdechl.

“Nechceš s ním alespoň mluvit?” Odhrnula mu pramen vlasů z obličeje.

“Mluvit? Mohl by mě poznat.”

“Přes počítač. No tak já vím, že chceš.” Vstala a postavila ho. Táhla k jeho počítači.

“Mám jeho osobní přihlášení. Nemusíš se bát, je to naprosto bezbečné.”

“S tebou a bát se?” Usmál se a sedl si. Pohladila ho něžným úsměvem.

“Nebudu tě rušit.” Zvedla svůj notebook a šla do své ložnice. Popřála dobrou noc.

“Dobrou.” Zašeptal a zhluboka se nadechl.

 

Chris ležel na gauči a poslouchal Sebastianovo skladby na klavír, doprovázené jeho zpěvem. Zpěvák měl jemnější neuvěřitelně příjemně zbarvený hlas. Otevřel oči a otočil hlavu k notebooku ležícímu na stole, když počítač zapípal. Srdce poskočilo. ´Stín?´ Otevřel zprávu.

“Smím rušit?” Chris si rychle sedl. Prsty pohladil klávesy.

“Určitě.” Irvinovo srdce se zachvělo.

“Dobře. Rád bych s Tebou mluvit.” 

“O čem?”

“Vlastně o ničem určitém. Prostě jen mluvit.” Chris si promnul oči.

“Mohl bysis zapnout zvuk nebo použít sluchátka?” Nasadil si sluchátka s mikrofonem a zapojil do počítače.

“Jistě, proč?”

“Jsem trochu unavenej na to sedět u počítače a psát.”

“Možná to můžem nechat na jindy.”

“To rozhodně ne.” Irvine sebou cukl, když uši pohladil lehce ochraptělý hlas. Projela jím vlna vzrušení. ´Proboha, vzpamatuj se.´ Poručil si.

“Dobře. Jsi nemocný?”

“Asi všechno dohromady, únava, nastydlej a trochu mimo.”

“Mimo?”

“Hmmm... vyrušíš mě uprostřed noci, bez varování... počkej, vlastně jsem to asi moh čekat. Je to tak trochu tvůj styl.” Irvine se pobaveně usmál.

“Chápu. A od čeho, že jsem Tě to vyrušil?”

“Vlastně jsem jen odpočíval a poslouchal hudbu.”

“Něco tam slyším... Sebastian?” Napsal muž, když Chris zvýšil hlasitost.

“Přesně tak.”

“Líbí se ti?”

“To ano... vlastně, tleskám.”

“Nerozumím.”

“Ten kousek v Galerii. Nechceš mi prozradit, jaks to udělal?”

“Promiň. Řekl bych, prostě jen vrozenej talent.” Chris se zasmál. Irvine slastně přivřel oči.

“Mezi námi. Tys předvedl podobný.”

“Já?” Nechápal muž.

“Jistě, Tvůj nový přívěšek.”

“Aha, tohle. No, zaujal mě.”

“Hlavně protože zaujal mě.”

“Možná.” Řekl pobaveně.

“Vlastně začíná být víc a víc zajímavější.” Irvine se pousmál. Dlouho si povídali.

“Asi bychom měli končit. Už na začátku jsi říkal, že jsi unavený.”

“Přijeď.” Zpěvák se zachvěl.

“Teď?” Chris vyloudil snad to nejsvůdnější Hmm, jaké muž kdy slyšel. On nechápal, co ho to napadlo. Nějak se ale nechtěl loučit. Chtěl ho opět cítit vedle sebe. Držet.

Irvine sklonil hlavu a chvíli jemně klepal prsty do kláves. Vlastně za ním chtěl jet. Moc si to přál. Zhluboka se nadechl. 

“Dobře. Jsem tam do čtvrt hoďky.”

Chris se usmál. Sundal si sluchátka a vstal. Vypl počítač a cestou do ložnice si svlekl košili. Zvládl jen umýt si obličej a trochu narychlo vyčistit zuby. Zachumlal se do přikrývek a snažil se neusnout.

Stín se na muže zadíval. Usmál se, když si všiml pásky přes oči. Svlékl se a vklouzl pod peřinu. Prsty přejel po páteři. Cukl sebou. Chris se otočil a přitáhl si ho do náruče. Irvine se zachvěl pod něžným polibkem. Má ho dokonale ve svý moci. Jediný polibek a on úplně zjihne. A to si myslel, že on je v jejich vztahu vůdčí osobnost. 

“Dobrou noc.” Zabručel Chris spokojeně a okamžitě usnul. Ležel na břiše. Částí těla přes Irvina. Obličej zabořený v jeho ohybu krku a ramene. Muž, ležící na zádech, si povzdechl a pevně ho objal. Poslední myšlenka byla, že se snad vzbudí první. Pak usnul také.

 

Chris se ráno probral. Protáhl se a automaticky si chtěl promnout oči. Uvědomil si, že má stále pásku. Pak si uvědomil, že Stín leží vedle něj. Vztáhl ruku k obličeji. Ještě spal. Prsty z lehka poznával rysy. Jemný obličej s plnými měkkými rty. Zachvěl se – ten pocit líbat je. Neodolal a ochutnal. Irvine pomalu otevřel oči.

“Ten tvůj úsměv mě zabije.” Povzdechl si Chris. Muž udiveně zvedl obočí. ´Jak může vědět...´

“Nevím. Prostě ho cítím.” Odpověděl, jakoby četl myšlenky. Irvine na něj překvapeně hleděl, znovu se usmál a políbil ho.

“Snídani?” ´Snídani? Bože, jak rád bych...´ 

“Pokud ano, budeš ji muset připravit.” Přerušil Chris myšlenkové pochody. Slyšel, jak si Stín povzdechl. Muž vstal a oblékl si kalhoty. Zašel do kuchyně.

Ležícího Chrise pohladila vůně kávy. Sedl si, když uslyšel pohyb. Stín odložil tác a sklonil se k němu. Pomohl mu s polštářem a opatrně mu podal hrnek

“Oboje. Po dvou.” Řekl Chris. Dochutil mu kávu. Pak mu položil tác na nohy a bokem se o něj opřel.

Tiše snídali. Irvine Chrisovi pomáhal. Nejdřív nechápal, proč všechno tohle podstupuje. Mohl by se v klidu najíst až on odejde. Pak mu to došlo. Prochází si to jen proto, aby mohl být s ním. To zjištění ho hladilo na duši. Přemýšlel, jak jedna noc mohla tak moc změnit myšlení, chování, život. Jich obou.

Odložil hrnek a vzal si Chrisův, pak odsunul tác. On ho chytl a přitáhl do své náruče. Irvine tak najednou seděl před ním, opírajíc se o něj zády. Víc ležel než seděl.

“Nechápu to.” Zašeptal muž. Druhý otevřel oči.

“Vůbec nechápu, jak to děláš, že jsem ti tak podlehl. Podléhám ti... víc a víc.” Hladil svým horkým dechem Ivinovo ucho. Opět ucítil něžný úsměv.

“K tomu ten tvůj úsměv.” Dodal zničeně. Muž k němu zaklonil hlavu a umlčel ho polibkem. Chytl ruce a propletl své s jeho prsty. 

 

Probral se a promnul si oči, pak sebou cukl. Překvapeně hleděl na Alici. Ona na něj. Zvedl hlavu k Chrisovi. Očividně spal. Muž opatrně uvolnil sevření paží kolem svých ramen a vstal.

“Mohli bychom...” Přikývla.

“Jistě, chtěla jsem ho překvapit snídaní. Nejvíc překvapená jsem tu asi teď já. Nevadí. Radši půjdem, než se vzbudí.” Irvine přikývl a otočil se ke spícímu. Alice si všimla něhy v modrých očích, když ho políbil a opatrně mu stáhl pásku. Usmála se. Nastoupili do výtahu.

“Mohli bychom ke mně? Obvykle to nezůstane bez pozornosti, když se někde objevím. No, musíš to znát.”

“Jistě. My dva spolu, to by byla sebevražda.” Řekla pobaveně.

 

Ami na dívku nejistě hleděla. Moc dobře její krásnou tvář znala. A to nejen díky Chrisovi. Alice byla jednou z top modelek ve městě. Už měla po období bouřlivé mladistvé kariéry a užívala si klidnou “penzi” s příležitostním focením či přehlídkami. Měla svůj pořad v radiu. Občas něco moderovala a byla spokojená. Vždy měla vztah k psaní a tak si splnila sen a vydala pár básnických a povídkových sbírek.

“Jsem Alice - pro přátele. Benedikta je pracovní jméno.” Představila se první a prohlížela si rozkoušnou drobnou vílu.

“Já.. já jsem Ami.” Otočila tázavě hlavu k Irvinovi.

“Potkali jsme se u Chrise.” Vysvětlovala Alice a rozhlédla se po bytě. Posadili se do obýváku.

“Vlastně. Jak jsem se tak z ničeho nic objevila u Chrise, nemysli si nic... obvykle zvoním. Sice mám klíče, ale nerada je používám.” Vysvětlovala.

“V pořádku Alice, vím toho o Chrisovi docela dost... i o tobě, jako jeho přítelkyni.” Uklidnil ji úsměvem. Přikývla.

“Bože, nevím co říct... no, rozhodně má štěstí. Ze všech možných chlapů si ho vybereš TY. Neuvěřitelný.” Zdůraznila a pobaveně zakroutila hlavou. Zvedla oči k Ami, která před ni postavila hrnek s kávou. Alice ji očarovala usměvem a poděkováním. Dívka, zrůžovělá rozpaky, si sedla k nim.

“Jsem zvědavá, jak se bude tvářit až mu to řekneš.” Dochutila si  kávu. Muž se napil.

“Vlastně si stále nejsem jistej, jestli bych měl. Jsem pro něj zločinec a on má své povinnosti.” Dívka si povzdechla.

“Ale až dohrajete, tak přece už nebudeš.” Vložila se do hovoru Ami.

“Nerozumím, dohrajete?” Otočila Alice k dívce hlavu. Irvine sklonil hlavu.

“Neznám svoje rodiče ani svoji rodinu, nevím o nich vůbec nic. Ani Ami nedokázala nic zjistit. A vzhledem k tomu, že jsem, kdo jsem. Je to ještě těžší. Před pár lety mě kontaktoval jistý muž a tvrdil, že mi může dát odpovědi. Chtěl, abych s ním hrál tuhle hru. On vybere věc a já ji musím dostat.” Dívka na něj překvapeně hleděla.

"To jsem tedy... jak mohl vědět, že budeš tak dobrý? Mohl si vybrat jakoukoliv jinou hru.”

“Nemám tušení. Na každé věci byl jiný znak. Pokud chci zjistit pravdu a nemůžeš se mi divit, že chci, musím získat všechny.” Alice sklonila hlavu.

“Jistě, to chápu. Ale možná kdybys mu řek...”

“Ne, nechci ho zatím vystavovat rozhodnutí.” Opřel se pohodlně do křesla. Ona si povzdechla. Zvedla k němu oči.

“Proč jsi to udělal?”

“Moc mi šlapal na paty.” Pobaveně se usmála. Přikývla.

“Hmmm... my o vlku. Ano můj nejdražší?” Zasmála se odpovědi a poslouchala.

“Vlastně jsem tě chtěla překvapit snídaní, ale nezvládla jsem se vykopat z postele... dobře, tak zatím.” Zavěsila.

“Musím jít, tvoje drahá polovička si mě žádá.” Zasmála se vražednému pohledu a vstala.

“Tohle si vezmu, Chris miluje tvarohové pečivo. Obzvlášť tyhle trojhránky.” Zvedla papírový sáček.

“Měj se. Určitě se ještě uvidíme.” Ami přikývla. Irvine ji šel vyprovodit.

“Nemusíš se bát, jak a kdy se to dozví, nechám na tobě. Pokračuj ano? Je teď tak...” Zvážněla. Usmál se a přikývl.

“Neboj se. Nehodlám ho jen tak pustit.” Dívka spokojeně přikývla. Políbila ho na tvář a šla pryč.

 

Chris kouřil na terase svého bytu a čekal až se Stín ozve. Zvykl si na jejich noční rozhovory. Usmál se.

“Tak co to bylo tentokrát?” Irvine udiveně zvedl oboči. 

“Nech se překvapit.”  Chris se pousmál.

“Asi budu muset. Hmmm... znamená to, že máš na sobě ten černej sexy obleček?” Irvine se zasmál. Nechtělo se mu přiznávat, že se nezdržoval s převlékáním. Ano, měl na sobě své speciální oblečení. ´Ale k čertu proč ne.´

“Vlastně ano, stále ho mám na sobě.”

“Předpokládám, že obvykle v něm doma nechodíš.” Přemýšlel. Muž si povzdechl. Moc dobře věděl, kam jejich rozhovor směřuje.

“Ne, nechodím.” Chris se spokojeně usmál.

“Může to snad znamenat, žes mě tak moc chtěl slyšet?” Irvine si povzdechl a svlékl si bundu. Pod ní měl černé triko se stojáčkem a krátkým rukávem.

“Zdá se.”  

“Tak co kdybys dorazil?” Zpěvák s úsměvem zakroutil hlavou.

“Že bych Ti taky chyběl?”

“Vůbec ne. Vlastně každý večer nečekám, kdy už se konečně ozveš.” Řekl muž pobaveně.

“Rád bych dorazil, ale jsem hrozivě unavený. Měl jsem těžký den, chtěl jsem jen slyšet Tvůj hlas.”  Chris přivřel oči. Ty příjemné pocity.

“Dobře, co si to příště namířit ke mně místo k tobě?” Zabručel. Irvine udiveně zvedl obočí.

“Vážně? Stále jsem trochu nesvůj z toho, že Ti narušuju soukromí a překvapuju Tě.”

“Nelži sám sobě, miluješ to.” Irvine se zasmál.

“Dobře, ale chvíli jsi mi to věřil, ne?”

“Na malou chvili ano.” Souhlasil Chris pobaveně.

“Takže jsi unavený a chtěl jsi slyšet můj hlas?”

“Vlastně ano.”

“Dobře.”

“Dobře?”

“Máš notebook nebo ne? Vem si ho do postele a lehni si. Hned jsem zpátky.” Irvine zašel do ložnice, svlékl se a lehl. Nasadil si sluchátka a čekal.

“Jsem zpátky... ležíš?”

“Ano, ale nechápu.”

“Hmmm... jmenuje se Půlnoční masakr.”

“Co se tak jmenuje?”

“Tvůj příběh na dobrou noc.” Irvine se něžně usmál.

“To ale nezní jako příběh na dobrou noc.”

“No, vlastně jsem měl takový plán. Možná trochu sobecký. Doufal jsem, že se zděšeným křikem, klidně i bez zděšeného křiku přiběhneš ke mně.” Irvine se rozesmál. 

“No nic, zkusíme ten druhý. Malým ospalcům?”

“To už zní líp.”

“Fajn, tak se hezky zachumlej do peřin, začínáme.” Otevřel knihu. Začal číst veršovaný příběh na dobrou noc. Irvine se usmál a zavřel oči. Opravdu během Chrisova tichého hebkého přednesu usnul.