hvězdy
Ulicemi starého města pomalu projížděla auta. Přestože byla noc, na silnicích se tvořily kolony. Možná právě protože byla noc. Centrum města nikdy nespalo.
Jedno z nich řídil světlovlasý mladík. Prsty poklepával do volantu a čekal až se cesta uvolní. Přitom jen zlehka sledoval ulice kolem.
Neměl tohle místo rád. Vážně ne. Jak moc, si všiml po odjezdu do Krystalu. Nikdy by nevěřil, že si na něj tak rychle zvykne. Ale zvykl. Vždy věděl, že stará – chudší část města je příšerné místo. Nikdy to ale nevnímal, nevšiml si. Neřešil. Ne dokud neodešel.
Auta před ním o kousek popojela a on s nimi. Za tohle Romea zabije. Naplánoval si dovolenou s Andym a on teď místo něj trčí tady. Ještě k tomu kvůli nějakýmu bohatýmu spratkovi, co si chce koupit vytuněný auto, který stejně otočí na střechu někde v zatáčce. Přemýšlel a opět o kousek popojel.
Na druhou stranu. Možná je dobře, že jel on. Kdyby se ten frajer choval k Romeovi jako k němu, auto by nedostal. Ne, auto určitě ne. A oni byli rádi za každého zákazníka.
Potom, co si otevřeli dílnu v Krystalu se jejich finanční situace hodně zlepšila a budoucnost se začala tvářit růžově. Nědělali to pro peníze, ale proč se jim bránit? I když stavět auto pro toho malýho hajzlíka... z toho tedy žádnou velkou radost nemá.
Povzdechl si a rozhodl se, že se nebude rozčilovat. Ten řidič, co se před něj vecpal a skoro mu odřel lak za to prostě nestojí. A jemu to nijak nepomůže. Připálil si.
“Ty kreténe! Nauč se řídit!” Ale jo, pomohlo. Popojel.
Pomalým tempem popojížděl a blížil se k výjezdu z města. Přitom sledoval chodníky. Přizvedl obočí.
Kousek od vozu se přetahoval drobnější štíhlý mladík se dvěma muži. Drobný černovlasý krásky. Vždy měl pro ně slabost. Sledoval hádku. Dnes ale nemá náladu na to hrát si na hrdinu. Auto za ním zatroubilo. Popojel a vrátil se pohledem k trojici.
“Zatraceně.” Zajel ke kraji a vystoupil.
“A-ale já netuším, o čem mluvíte. Prosím, jen jsem tu na někoho čekal.” Zachytil měkký hlas.
“No tak, chlapče nemusíš se stydeť. Všichni ví, co je tohle za místo.” Usmíval se jeden.
“Nemusíš, se bát. Budem něžný, jestli je to poprvý.” Doplnil ho druhý.
“A-ale já jsem jen čekal na kamaráda. Prosím... vážně..” Vzlykal mladík vyděšeně. Překvapeně zamrkal, když ho kolem ramen objala pevná paže a přitáhla ke stejně pevnému hrudníku.
“Jsem tu.” Pohladil ho přijemný hlas a pak měkké rty. Políbily štíhlý krk a nechaly po sobě horkou stopu. Zachvěl se.
“Promiň, že jdu pozdě. Příště si rozmyslim jet autem.” Pokračoval a opíral ho o sebe. Vlastně ho doslova sebral muži z náruče a schoval ve své.
Mladík sledoval výrazy dvou mužů. Oni cizince. Kvalitní džíny, černé sako a triko s potiskem. Víc je zaujala atletická pevná postava a tvrdý pohled očí. Někdo zvyklý bojovat. Co víc. Někdo zvyklý vyhrávat. Zamračili se a stáhli.
“Je nám líto. Jen jsme mysleli... stál na rohu, tak...”
“Jistě, chápu.” Přerušil je a vedl mladíka ke svému autu. On za ním bez boje šel. Dokonce se nechal posadit a čekal až se posadí řidič.
Sedl si a otočil k němu hlavu. Jemně přizvedl obočí. Drobná černovlasá kráska. To vystihl. Prohlížel si ho. Jemná půvabná tvář a velké fialkové oči snad přes celý obličej. K tomu neposlušné černé prameny a... pihy? To si snad dělá... Povzdechl si a vztáhl ruku. Dotkl se jeho.
Mladík sebou cukl a rychle zvedl oči. Zadíval se do šedivých.
“V pořádku?” Pohladily ho pohledem, ale za ním bylo něco tvrdého a divokého. Přikývl a popotáhl. Pak překvapeně zamrkal, když si druhý povzdechl a přes něj se natáhl k přihrádce. Vyndal papírové kapesníky. Chlapec zrůžověl a vzal si je. Poděkoval.
“Chceš počkat tady? Na tvého přítele.” Vysvětlil řidič překvapenému výrazu. Zamyslel se a sklonil hlavu. Zakroutil s ní.
“Vážně jsi na někoho čekal?” Rychle přikývl. On se na něj zadíval. Chvěly se mu ruce i rty. Musel být vyděšený. Stále popotahoval a nemohl se nadechnout.
“Chceš odsud?” Modrý pohled se trochu vyčistil. Opět přikývl. Mladík si povzdechl a zakroutil hlavou. Vážně. Dnes nemá náladu hrát si na hrdinu, ale... vyjel a rukou poděkoval řidiči, který ho pustil.
Po pár metrech odbočil a zajel ke kraji. Doslova vyndal spolujezdce z auta a vedl k restauraci. Měl to tu rád. Dřív sem chodil často.
Servírka otočila hlavu ke dveřím a unavený obličej se rozzářil.
“Kyle!” Skoro se k němu rozeběhla. Vrhla se mu kolem krku. Usmál se a objal ji.
“Zdravím krásko.” Nechal se políbit.
“Můj bože, vypadáš úžasně. Skoro jsem tě nepoznala... proboha, cos mu proved!?” Zeptala se vyděšeně. Kyle se pobaveně pousmál a pustil ji.
“Přines mu něco na zahřátí. Pro mě kafe.” Vedl ho pryč. Posadil k jednomu ze stolů a sedl si proti. On seděl a mnul si prsty.
Oči se na okamžik rozzářily, když před něj žena postavila velký hrnek s malou horou šlehačky. Kyle jemně zašimralo ve slabinách. V duchu zaklel a vzal si svou kávu. Poděkoval a připálil si.
Sledoval, jak chlapec ujídá šlehačku a dostává se k horké čokoládě.
“Lepší?” Rychle zvedl oči a přikývl. S omluvou poděkoval. Kyle se pousmál.
“Proč jste se proboha měli sejít tam? To nevíš, co je to za místo?” Pokáral ho lehce. On zakroutil hlavou.
Neni odsud. Usoudil Kyle a povzdechl si. Setkával se s tím stále. Zlatá mládež chtěla zažít něco jiného. Snad nějáké to dobrodružství tak vyrážela do ulic starého města. Obvykle to nekončilo dobře. Ať pro ně nebo druhou stranu.
“Jak se jmenuješ?”
“Neli.” On zopakoval jméno. Chlapec zrůžověl.
“Cornelius.” Kyle se v duchu upřímně zasmál. Jo, zlatý dítě.
“Já jsem Kyle.” Neli přikývl a vrátil se ke své čokoládě. Mladík si všiml, jak hladově. Zastavil servírku a objednal.
Neliho pohled se jemně zachvěl, když před něj postavila vrchovatý talíř. Zvedl oči ke svému společníkovi. Ten ho jemně pobídl a pustil se do svého jídla. Chlapec také.
Kyle ho mezi sousty sledoval. Prsty se přestaly třást a pobledlý vyděšený výraz se vytratil. Nahradil ho klidnější a svým způsobem spokojený. Ale něco bylo špatně.
Neli nebyl zářivé rozmachané zlaté dítko. Ne. V jeho hlubokých krásných očích bylo něco temného. Něco děsivého. Byl moc tichý, moc pokorný, moc... okouzlující. Uvědomil si mladík.
Vyšli před restauraci a plíce pohladil noční chladivý vzduch.
“Chceš odvézt domu?” Neli zaváhal.
“Nebo můžem jít jinam. Je brzo.” Fialkové oči se opět jemně zachvěly světlem a chlapec přikývl.
Provázel ho ulicemi, nočními bary. Nočními cluby, kam chodili s partou. Zdravil se se známými. S některými dokonce s upřímnou radostí v očích. Dali si s nimi něco malého a pokračovali dál v cestě. Někde uvnitř. Měl pocit. Takový divný silný pocit, který ho nutil stihnout co nejvíc. Vidět, co nejvíc. S ním. Kvůli němu.
On. Přestal být napjatý a nejistý. Uvolnil se a uklidnil. Dokonce se začal usmívat. Jemným něžným úsměvem, který se dotkl srdce.
Nakonec skončili na pláži. Jakoby byli pár a měli schůzku. Celý večer tak probíhal. Byl klidný, příjemný a tak nějak hřejivý.
Kyle se po dlouhé době - možná poprvé v životě - cítil skutečně bezstarostný a šťastný.
Vždy si myslel, že to tak je. Měl kolem sebe skvělé lidi. Měl svou dílnu. Měl svůj plán. Ten se pomalu ale jistě měnil ve skutečnost. Vážně si myslel, že vše je tak, jak má být. Teď už si nebyl tak úplně jistý.
Sklonil hlavu k chlapci. Držel velký sáček s lékořicovými bonbóny a spokojeně přežvykoval. Kyle se pousmál a sáhl do sáčku.
Procházeli pískem a on mu vyprávěl o své dílně v Krystalu. O svém nejlepším příteli. O jejich snu. Neli tiše poslouchal vyprávění, oči se jemně usmívaly. Netušil proč mu pomohl. Proč s ním tráví večer. Proč je tak... Cítil se vedle něj v bezpečí. Klidně a bezstarostně. Volně. Tak úžasně volný.
Došli na mola se zábavným centrem a zapluli do davu. Vážně živo.
“Chceš na něco jít?” Neli zakroutil hlavou, pak si všiml velkého kabinkového kola. Oči se rozzářily. Mnohem déle a silněji. Kyle se pobaveně pousmál.
“To je pro páry.” Chlapec rychle zvedl hlavu.
“Ale... to vadí?” Zeptal se nejistě. Mladík se usmál a zakroutil hlavou. Chytl ho za ruku a vedl ke kolu.
Počkali na kabinku a ta je pak pomalu vynášela nahoru. Pomalým klidným tempem. Neli seděl přitisklý ke sklu okna a sledoval noční město.
“Ještě jsi na něm nebyl?” Opíral se Kyle pohodlně a přemýšlel kolik drobných černovlasých krásek mu v podobné kabince podlehlo.
“Ne, nikdy.” Přerušil myšlenky měkký hlas.
Kyle zvedl hlavu. Viděl jen odraz. Přesto je vnímal celým tělem. Byly jako temné hlubiny moře. Plné těžké slané vody. Zaplavila srdce a pomalu obalovala solí. Pálilo to a bolelo.
Viděl v životě tolik bolesti. Tolik smutku. Tolik bezpráví. Nikdy se ho nedotkly tak jako pohled v modrých očích.
“Neli? Stalo se něco?” Chlapcův výraz se zachvěl. Zakroutil hlavou a sledoval pouliční a světla domů.
Bylo to jako sladký sen. Růžový sladký sen, kterým ho požehnal spánek. Dotkl se srdce a pohladil duši. Věděl, že skončí. Už brzy. Za obzorem se vyhoupne slunce a přinese nový den. Skutečný a jasný. Ten pak zažene noc. Beze snů. Temná a děsivá. Pak další den a další noc a další a další... Bez pocitu bezpečí. Bez šedivých očí a pobaveného úsměvu. Zbydou jen vzpomínky. Drobné soukromé hvězdy. Hřejivé a laskavé. Jemně blikající do temnoty. Vzpomínky.
Narovnal se a zabořil do sedačky.
“Jsem unavený. Chtěl bych jít domů.” Brzy to vše skončí. Než se tak stane, chce zažehnout víc hvězd. Větší silou.
Kabinka je s jemným zklamaným zavrzáním propustila. Pár, co odchází bez polibku?
Obešli pláž a nastoupili do auta. Tiše projížděli usínající nocí. Brzy ji svými paprsky probodne slunce. Nemilosrdně a bez zaváhání. Tak jako každé ráno. Přesto to dnes bylo jiné. Pro oba.
Jak si myslel, Neli ho navedl do bohaté části města. Domy se změnily. Ulice utichly. Sem tam kolem nich projela označená auta. Enkláva. Organizace podobná Bratrstvu. Jen jejich praktiky byly tak trochu tvrdší.
Zastavili před jedním z vysokých činžovních domů. Mladík ho doprovodil ke vchodu. Všiml si těžce spícího vrátného ve velkém vestibulu. Sklonil hlavu k Nelimu. Tvářil se všelijak.
“Příště zůstaň ve svý části města, dobře?” Chlapec k němu zvedl oči. Přikývl. Kyle si povzdechl. Zdá se, že je to tady.
“Fajn. Dobrou noc a pěkný sny.” Šel raději pryč. ´Sny.´ Zachvěl se modrý pohled.
Mladík se překvapeně otočil. Neli ho chytl za rukáv a zastavil.
“Nechceš... nechceš jít nahoru?” Ptal se spíš chodníku než jeho. On si povzdechl. Ne. Ne. Ne. Tohle ne. To mu nemůže dělat. Chvíli jen tiše stál a přemýšlel, co by měl vlastně teď udělat.
Chlapec zatěkal očima a pustil ho. Hlupák. Je takový hlupák.
“Omlouvám se. Jistěže nechceš, já...” Zamrkal. Vážně? Zvedl překvapeně hlavu. Kyle přikývl.
“Půjdu rád.” Srdce jemně poskočilo. Neli zrůžověl a vykoktal odpověď.
Provázel ho chodbami domu až k jednomu z bytů. Otočil s klíčem v zámku.
“Nebydlím sám a je pozdě, tak...” Řekl nervózně. Kyle přikývl a vešel za ním. Neli ho provázel temným velkým bytem až do jednoho z pokojů. Tam konečně rozsvítil.
Mladík se rozhlédl. Velká postel, stůl a několik polic s knihami. Za dalšími dveřmi jistě šatna a koupelna. Na jednich vysela školní uniforma. Illuminium. Prolétlo mu hlavou. Jak jinak.
Sklonil hlavu k majiteli. Nejistě ho sledoval. Podle výrazu si návštěvy moc nevodil.
“Hmm... asi by se hodilo něco k pití.” Neli sebou cukl. Omluvil se a odešel. Kyle se zhluboka nadechl a svezl se na postel. Co tu probůh dělá? Co to probůh dělá? Zvedl oči k uniformě. Pousmál se. Jak v ní asi vypadá? Určitě stejně úžasně jako Andy.
Přešel k ní a prsty se dotkl jednoho z knoflíků. Přejel po jemném zdobení. Zarazil se. Neni tohle barva prvního ročníku? Možná si to jen špatně pamatuje. Otočil hlavu ke knihovně a pročítal tituly knih. Otevřel jedny ze dveří. Špatná volba. Koupelna byla očividně vedle. Zarazil se a sáhl k vypínači.
Šatna byla poloprázdná. Vlastně víc než to. Křičela prázdnotou. Zhasl a zašel do koupelny. Ta také. Omyl si obličej a zadíval se do zrcadla. Uslyšel ránu.
Rychle přešel ke dveřím. S rukou na klice se zarazil. Ženský hlas? Asi mu moc nepomůže, když teď vyleze. Takhle má určitě problémy, že přišel tak pozdě. Pomyslel si a začal vnímat hlasitá slova. Nadávky.
“...celou noc?!” Stačil jen zaslechnout. Než Neli stačil odpovědět, žena pokračovala.
“Každej den! Přivedeš mě do hrobu, tak jako jeho!” Kyle překvapeně zamrkal.
“Měl tě nechat umřít! Jsi stejně jenom nevděčnej spratek! Nevděčnej malej spratek!” Štěkala.
“Vždycky jsem to věděla. Měla jsem tě utopit jako kotě, když ses narodil! Jsi k ničemu! I on si to myslel. Chtěl dědice a místo toho dostal tebe!” Kyle se zamračil.
“Malýho slabýho Cornelia.” Odfrkla si.
“Přestaň fňukat. Nemůžu se na ten tvůj ksicht dívat! Vážně bude lepší udusit tě polštářem! Ani se nedokážeš postarat o vlastní matku! Jediný, co děláš, je, že fňukáš. Fňukáš. Fňukáš. Fňukáš! Jsem Neli a jsem takovej chudáček. Litujte mě všichni. Podívejte, jak jsem ubohej.” Pitvořila hlas. To by už snad... stiskl mladík kliku a váhal, zda se zapojit či ne. Mohl by to ještě zhoršit.
“A co já!? Všechno jsi mi sebral! Kdybys chcípnul ty ne on, všechno by teď bylo v pořádku!”
“Já vím. Je mi to líto. Pojď, uložím tě. Dobře?” Řekl chlapec měkce.
“Nesahej na mě těma tvýma odpornýma prackama! Hnusíš se mi!” Dostal tvrdou odpověď.
“A vůbec! Došli mi peníze!” Vzpomněla si.
“Ale ráno jsem ti přece dal...”
“Podívej se v jakym hnusu musim žít! Jsi neschopnej!” Přerušila ho.
“Chceš, abych chcípla hlady nebo něco chytla!”
“Prosím. To neříkej. Víš, že se snažim. Celý den pracuju a...”
“Tak to zkus pro změnu v noci! Možná ti někdo i zaplatí. Stačí si lehnout na záda a roztáhnout nohy.” Pobavila sama sebe. Pak překvapeně zamrkala.
“Hmm.. zdá se, že už jsi to udělal.” Neli se otočil.
Za ním stál Kyle a rozhlížel se. Dřív to byl jistě krásný a přepychový byt. Teď byl zničený, nábytek i výzdoba silou rozbité a poškrábané. Muselo to trvat už několik let. Přesto se zde snažil někdo uklízet.
Proti chlapci stála černovlasá žena. Kdysi jistě krásná. Velice krásná. Stejně velkých očí a roztomilých pih, jako měl Neli. Teď byla stržená, pohublá a neupravená.
Vlastně byla upravená. Na krku jí vyselo několik velkých náhrdelníků. Kolem paží náramky a prstů kovové kroužky. Na sobě měla luxusní komplet a vlasy vyčesané. Vše ale mělo nádech něčeho šíleného. Děsivého. Stejným pohledem si prohlížela Kyla.
Otočil hlavu k Nelimu. Srdce se jemně sevřelo. Nebyl si jistý, jestli se tváří víc nešťastně, unaveně nebo provinile. Podal mu ruku. Chlapec se jemně zachvěl a podal mu svou.
Kyle ho odvedl do pokoje a zavřel dveře. Za sebou slyšel pobavené volání a povzbuzování. Nevnímal ho. Vnímal jen slzy v modrých očích a chvějící se drobné tělo před sebou.
“Nečekal jsi na přítele.” Usoudil. Neli zakroutil hlavou.
“Myslel jsem, že to nebude těžké. Ale když mě někdo osloví, vyděsím se a uteču. Dnes...” Utíral si slzy. Pak překvapeně a lehce vyděšeně zamrkal.
Kyle ho vzal do náruče a přitiskl k hrudníku.
“C-co to... já nechci... totiž chtěl jsem, ale...” Snažil se odtáhnout. Mladík ho pevně stiskl.
“Kdy tě naposledy někdo objal?” Řekl klidně a měkce. Neliho drobné vystrašené srdce poskočilo. Přestal s ním bojovat a prsty pevně stikl látku saka. Přitulil se. Kyle ho stiskl pevněji. Zabořil obličej do vlasů a vdechl vůni šampónu. Usmál se.
“A kdy tě naposledy někdo miloval?”
