epilog
Pod širokou korunou stromu ležel světlovlasý mladík a užíval si teplý slunečný den. Kolem svým tichým hlasem promlouval les. Hluboký pro někoho temný, ale on ho měl vždy rád. Rád procházel mezi vysokými staletými stromy. Pod klenbami jejich kořenů, pod šepotem listů. Rád poslouchal lesní život, jeho rytmus, jeho zpěv.
Uprostřed lesa žil jeho starý děda. Vlastně netušil kolik mu je, ale hádal minimálně sto. Dvěstě? Dřív býval lesníkem. Staral se o stromy i zvířata a ona tak nějak tichým souhlasem přijala jeho přítomnost. Když ho viděla, zděšeně se neplašila a neutíkala pryč.
Mladík ho téměř každý den navštěvoval. Miloval ho. Jeho historky bůhvízekdy. Užasné příběhy, skutečné i jen smyšlené. Vědomosti, kterých byl studnice. Znal toho tolik. Tolik toho viděl. Věděl. Snad tisíckrát víc než kdokoliv, koho mladík znal. Naučil ho milovat les – přírodu, vše živé v ní.
Ten den ležel pod jedním ze stromů, v měkké trávě na kraji lesního jezírka. Už tolikrát se v něm koupal. Voda byla příjemné chladivá a průzračná. Voněla lesními jahodami a mechem.
Mladík se posadil a rozhlédl. Měl by jít, než se začne stmívat. Pomyslel si a znovu lehl. Zavřel oči.
Ukolébaný šumícím potůčkem a teplými paprsky, usnul. Hluboce a klidně. Snil. O něčem příjemném a hřejivém. Bezpečném. Jeho sen přerušilo temné zavrčení.
Polekaně se posadil a snažil zorientovat. Potok. Tráva. Stromy... les. Noc?! Všiml si zděšeně. Medvěd!!! Všiml si mnohem víc zděšeně a polekaně začal vstávat. Rychle si sedl zpět. To když mu zvíře zařvalo do obličeje. Tesáky odhalené a připravené trhat. Tak jako dlouhé drápy.
Vzduchem se mihl stín. Mladík se nadechl a medvěd mírně zacouval. Mezi nimi stál vlk. Byl jako bestie ze strašidelných příběhů. Hustá černá srst, která pohlcovala veškeré světlo. Žluté oči zúžené soustředěním a bílé tesáky vytasené výhružkou. Jemně přikrčený, přesto působil obrovský. Stojící proti velkému hnědému medvědovi.
Dvě bestie se pohly a mladík si polekaně zakryl ústa. Se stejným výrazem sledoval souboj. Srdce mu šeptalo v hrudníku, aby utekl. Okamžitě, ale on se nedokázal pohnout.
Uslyšel jemné zamručení. Naklonil hlavu a překvapeně sledoval dvě malá medvíďata. Srdce jemně vydechlo. Tak proto? Vykročil.
„Prosím! Přestaňte! Hned!“ Zvedl ruce k vrčícímu, chlupatému klubku.
„Dost!“ Poručil hlasitě a tvrdě. Šelmy polekaně uskočily a překvapeně na něj hleděly.
„Prosím. Přestaňte. To není nutné. Já jim neublížím. Jen jsem tu usnul. Opravdu. Nic jim neudělám. Asi... přišli jste se napít a vykoupat. Je to tak?“ Sledoval obrovskou medvědici. Ona jeho. Připravená zaútočit. Všemi instinkty hlídala vlka, ale sledovala mladíka. Otočila hlavu ke svým mláďatům.
„Nic jim neudělám.“ Zašeptal mladík a přešel blíž. Výhružně zavrčela. Vlk odpověděl.
„Ne!“ Zvedl k němu mladík ruku.
„Prosím. Jen je chránila. Tak jako...“ Zmlkl a váhavě sledoval tvora. On mě. Vydechl v duchu. Vlk něco jemně zamručel a otočil hlavu k samici. Zlehka ustoupil a sklonil hlavu. Dlouhé chlupy stále naježené, připravený k útoku. Medvědice zabručela a klesla na zadní. Vydala se k mláďatům. Otočila hlavu. Mladík se usmál.
„V pořádku, jen běž. Nic jim neudělám.“ Pobídl ji. Zavrčela a zaběhla do vody. Mláďata za ní. On se uvolněně usmál a otočil hlavu k vlkovi. On k němu.
„Děkuju, že jsi...“ Vlk zavrčel a vystartoval proti němu. Strhl ho k zemi, mohutné tlapy položené na jeho ramenech. Mladík ho vyděšeně sledoval.
„Moh byses aspoň jednou nechovat tak bezstarostně a hloupě!?“ Vrčel temně. Mladík zamrkal. To...
„To ty.“ Vydechl. Vlk zaváhal a pustil ho. Mírně zacouval a posadil se. To on? Pomyslel si. Mladík se usmál.
„Vždycky mě ten les trochu děsil. Jakoby mě sledoval, ale pak... já nevím, jak to... jeho pohled najednou začal být jiný. A já se začal cítit bezpečně.“ Sledoval tvora.
„To ty, že? Chránil jsi mě. Hlídal.“ Vykročil blíž. Vlk zamručel a mírně zacouval.Ví o něm? Vážně? A... neděsí ho. Sledoval jemný laskavý úsměv v půvabné tváři. Byla políbená sluncem, tak jako světlé vlasy. Ale v tu chvíli viděl jen ten úsměv. Byl jako něžné hřejivé pohlazení. Jemně zamručel a vykročil.
„Nedělej to, vlku.“ Tvor otočil hlavu. Medvědice stála za ním a vedla svá mláďata pryč.
„Zlomí ti srdce. Lidé to dělají.“ Řekla moudře. Vlk zatěkal očima.
„Hleď si svýho.“ Zavrčel. Samice něco zamručela – znělo to pobaveně.
„Jsi ztracený.“ Vedla svá mláďata pryč. Vlk otočil hlavu zpět k mladíkovi. On ho nejistě sledoval. Rozšířil oči a zacouval, když se tvor zvedl na zadní. On se začal měnit. Srst mizela a tělo se formovalo v něco jiného. V něco... v lidské. Vydechlo srdce a oči sledovaly černovlasého muže. Byl nahý a vysoký. Pevný a štíhlý.
Otevřel oči – byly jako jantar. Horký jantar. Uvědomil si mladík a prohlížel si pohlednou tvář. Jako vlk byl nádherné zvíře a jako člověk... zadržel dech. Muž k němu vykročil. Jistou, hrdou chůzí a někde za ní spatřil mladík divokou nebezpečnou šelmu.
Jemně se zachvěl, když ho po tváři pohladily prsty. Zkoumaly její hebkost a jemnost. Měkkost rtů a jejich chuť. Sklonil se muž. Ochutnal. Mladík se téměř rozbrečel. Co to probůh...? Jak to probůh...? Nechápal, co se děje. Co je s ním. Proč reaguje, jak reaguje. Proč cítí, co cítí. Proč mu dovolí... zavřel oči a chytl se pevných paží, když ho po krku pohladily rty. Měkce a horce. Slyšel, jak se muž usmál. Spokojeně a lehce nedočkavě. Odtáhl se a chytl knoflík rudé pláštěnky. Rozepl a prsty zapluly pod. Látka sjela k zemi. On pokračoval pod jemnou tkaninu haleny. Přes kost až k rameni a užíval si každý dotek. Zvedl oči k modrým. Sledovaly ho. Zamlženým, lehce polekaným, lehce nejistým výrazem. Ale za tím vším bylo něco jiného. Horkost. Stejná horkost – stejný hlad, který cítil on. Přivřel oči vzrušením a chytl štíhlé boky. Přizvedl a opřel mladíka o strom. Přitiskl se k němu a ve stejnou chvíli zaplul mezi jeho rty. Měkce ale naléhavě. Nedočkavě. Šťastně. Mladík zasténal, ale objal nahá ramena. Odpověděl polibkům. Odpověděl vášni a touze. Stejně nedočkavě a snad i stejně šťastně.
Jemně přizvedl bradu a sklopil oči ke žlutým. Sežehly ho pohledem než se ztratily za víčky. Vlk se čelem opřel o štíhlé rameno a snažil se nadechnout. Pohnout. Nebo aspoň neumřít. Blahem. Bože. To je tak... úžasnej pocit. Pohnul boky a tělo v jeho náruči se zachvělo. Zasténalo. Znovu a znovu. Při každém pohybu.
Vlnil boky, hluboko do měkkého těla a jeho hlad se sytil. Ale zůstával. Stejně intenzivní, stejně hluboký. Možná dokonce větší. Pohnul boky a sledoval reakci v orosené tváři. Usmál se a políbil pootevřené rty. Mladík otevřel oči. Oplatil úsměv a přitáhl si ho zpět.
„Myslím... myslím, že mám ten les ještě mnohem radši.“ Stiskl muže lýtky a zhluboka se nadechl.
„A že moje návštěvy u dědy dneškem skončily.“ Sklonil se k usmívajícím se rtům. Bez zaváhání ho přijaly.
