epilog
Helena se rozhlédla po svém pokoji. Povzdechla si a posadila se na postel.
„Heleno, jsi připravená. Musíme...“ Zmlkl její strážce a přešel blíž. Dřepl si před ženu a chytl ji za ruce.
„Stalo se něco?“ Nešťastně zakroutila hlavou.
„Co když mě najde? Asi bych neměla...“ Muž se laskavě usmál.
„Nebude mít jak. Nevrátí se dřív než za pár dní, mezitím vás my bezpečně doprovodíme na hranice, a tam už bude Reeva a ostatní.“ Mluvil klidně a měkce.
„S barbary vás nic nespojuje a... já jsem si vcelku jistej, že tě radši zabije než by připustil, žes od něj utekla.“ Rychle k němu zvedla oči.
„Myslim tim před očima svý země.“ Vysvětlil. Povzdechla si a zvedla oči. Mezi dveřmi stál Elli. Tvářil se starostlivě. Usmála se a vstala. Nasadila si kapucu a schovala pod ní svou krásu.
„Jsem připravená.“ Dva muži se usmáli a vedli ji skrz spící palác.
Za hradbami města čekali Titus s Rexem, kteří se kvůli ženě své vojenské kariéry ještě nevzdali. Měli sebou šest koní. Dva na vystřídání.
„Pojedeš se mnou. Můžeš se tak cestou vyspat.“ Navrhl Rex a pomohl ženě na koně. Vyhoupl se za ní.
Cestovali několik dní až se před nimi konečně začala rýsovat kamenná zeď. Helena otočila hlavu k Rexovi. Otázku v očích. Uklidnil ji úsměvem a pophnal koně.
Brána pevnosti, podobné té na severu, se před nimi otevřela. Dva vojáci se usmáli.
„Rexi, Tite, Tannisi. Čekali jsme vás včera.“ Všichni tři muži přizvedli obočí.
„Byli jsme přece domluvený...“ Voják se zasmál a tím je umlčel.
„Jen žertuju. Pojďte. Máme pro vás čerstvé koně a jídlo, má paní.“ Pomohl Heleně dolů. Zaskočeně se usmála a přikývla díky. On ji napodobil a vedl na hradby. Ostatní šli za nimi.
Voják ukázal někam do země barbarů.
„Tímhle směrem je tábor. Říkaj tomu odpočivadlo pro cestovatele, ale spíš nás tamodsud hlídaj.“ Otočil hlavu k Rexovi.
„Podle zpráv, který máme, budou čekat tam.“ Voják přikývl.
„Fajn, vyrazíme ať to stihnem do tmy.“ Podíval se na zbylé dva vojáky. Oba přikývli.
Místní vyměnili jejich koně. Vaky u sedel byly plné jídla a pití. Čtyři muži vyvedli tvory před bránu. Žena je pomalu následovala. Otočila hlavu, když se vchod za nimi ztěžka zavřel. Zhluboka se nadechla. Není cesty zpět, hm?
„Heleno?“ Pobídl ji Rex. Přijala jeho ruku a nechala se vysadit na koně. Nasedl za ní a nasadil si kapucu svého dlouhého pláště. Vyrazili. Krajina zde – oproti té jejich – byla hornatá. Během cesty se od východu začala roztahovat noční obloha. Jakoby se temná barva pomalu vpíjela do malířova papírů.
Helena se opírala o jezdce za sebou a sledovala nebe. Krása. Brzy se objevily první hvězdy a na obzoru před nimi signální oheň.
„To bude ono.“ Usmál se Tannis a tři muži s ním. Sourozenci znejistěli. Sestra o něco víc než bratr. Co když nemluvil vážně? I kdyby ne, nesejde na tom. Je ráda, že se rozhodla odjet. Usmála se a sledovala přibližující se plamen.
Brzy si uvědomili, že je vysoko na skále. Tábor – odpočivadlo bylo u její paty. Tam bylo obyčejné ohniště, pár stanů, malý dům společný pro strážce a obchodníka.
Elliho srdce se jemně zachvělo, když si všiml postav sedících kolem ohniště. Dle siluet to byli barbaři. Usmál se a popohnal koně. Najednou si uvědomil, jak moc se na něj těšil.
„Myslim, že... jsou tady.“ Ozval se jeden z barbarů a vstal. Ostatní ho napodobili. Reeva se s úsměvem zadíval na drobného jezdce v čele. Vykročil mu naproti. On prudce zastavil koně a sesedlal. Rozeběhl se k muži a doslova mu skočil do náruče. Barbar se usmál a pevně ho objal.
„Chyběl jsem ti?“ Zaplul mezi růžové rty.
„A já tobě?“ Vydechl Elli v polibku.
„Hrozně.“ Potěšil ho barbar.
„Ty mně taky.“ Zašeptal menší z mužů a užíval si pevné objetí. Měkké polibky. Odklonili se a oba usmáli. Ellias se šel přivítat se zbylými barbary. Jeho sestra nejistě seděla před Rexem a rozhlížela se po nich. Srdce poskočilo. Je stále tak... mohutný a děsivý. Ne, děsivý ne.
Cayce se usmál a vykročil k nim. Jistou, hrdou chůzí. Žena se zachvěla a čekala. Rex zastavil a zhoupl se dolů. Chtěl sundat i ji, ale pak si všiml barbara. Usmál se a přidržel koně.
Helena mlčky sledovala muže, který se postavil k ní. Natáhl ruce. Spokojeně se usmál, když se o ně zapřela a sklouzla mu z koňského hřbetu do náruče. Postavil ji a překvapil bílou hustou kožešinou, kterou jí přehodil přes ramena.
„Tady je chladnějš než u vás.“ Vysvětlil. Usmála se a sklonila hlavu. Prsty pohladila hebké dlouhé chlupy.
„Je nádherná.“ Zapla sponu, která spojovala cípy. Barbar se usmál.
„Jo. To je.“ Zrůžověle k němu zvedla oči. Zadíval se do nich. Byly stejné jako měl Elli – modré květy lenu. Vztáhl ruku ke tváři, ale nedotkl se jí.
„Proč jsi přijela?“ Ona nechápavě zamrkala. Nechtěl, aby přijela? Takže nemluvil vážně? Šeptalo srdce polekaně.
„Slíbil jsi...“ Uteklo jí. Muž se uvolněně pousmál a přitáhl si ji k hrudníku.
„Dobře.“ Zašeptal do světlých vlasů. Žena zamrkala a nejistě zopakoval slůvko.
„Jen jsem si chtěl bejt jistej.“ Vysvětlil. Ona přizvedla obočí. Usmála se a vztáhla ruce. Objala pevné tělo a stiskla. Takže mluvil... vážně.
