epilog
Kendra seděl na posteli a probíral se svitky a mapami. Snažil se naplánovat další útok a o něco víc nabourat králův vliv. Mnohem víc než jim se ale věnoval Sabrovi, který se chystal na cestu. Přes okraj papírů sledoval, jak si balí svůj kožený cestovní vak.
Zloděj ještě jednou zkontroloval obsah a zhluboka se nadechl. Bože. Vážně se to chystá udělat? Teď už se mu to nezdá jako takový úžasný nápad.
„Vážně se to chystáš udělat?“ Zopakoval sedící muž jeho myšlenky. Sabre se otočil.
„Co když je to jen další past?“ Odložil přítel knihu. On se zamračil.
„Proč by mi potom pomáhal utýct? Navíc dal nám toho zrádce.“ Kendra pokrčil rameny.
„Možná se jen snaží získat tvojí důvěru.“ Navrhl. Zloděj se znovu zamračil. Jo. To ho taky napadlo, ale... vybavil si zelený pohled. Pobavený úsměv na rtech, jejich polibky. Velitel rebelů si hlasitě povzdechl.
„Bože, nikdy bych nevěřil, že tě uvidim zamilovanýho. Obzvlášť do něho.“ Zdůraznil. Sabre vytřeštil oči
„Já přece vůbec nejsem...“
„Ne? A co jsi?“ Přerušil ho muž. On ucukl pohledem. Není zamilovaný. Proč by měl být zamilovaný? Jen. Bylo by nezdvořilé nepřijít. Niallan určitě bude čekat a... povzdechl si. Chce ho vidět. To ale přece vůbec neznamená, že je zamilovaný. Kendra si znovu povzdechl.
„Nemám jet s tebou?“ Muž se zamračil.
„To nemůžeš. Myslel by si, že mu nevěřím.“ Zakroutil hlavou. Druhý ho napodobil.
„A ty mu snad věříš?“ Zloděj zaváhal. Sklonil hlavu.
„Musím jít. Tak zatím.“ Zmizel za látkovými dveřmi. Kendra si prohrábl vlasy a hrubě zaklel. Vstal a začal se balit na cestu. Nikdy mu neslíbil, že ho nebude sledovat.
Na okraji moře stála rybářská vesnice. Schovaná v klidném zálivu měla dokonalé podmínky pro rybolov. Uprostřed zálivu stálo několik domů pohromadě – tvořící centrum vesnice, zbytek byl roztahaný po celém zálivu. Pro cestovatele, kteří na ni náhodou narazili, to bylo kouzelné místo pro odpočinek. Odpoutané od okolního světa. Jakoby i slunce sem zavítalo častěji.
Sabre stojící na útesu nad zálivem si povzdechl. Hm. Doufal, že moře nějakou chvíli neuvidí. Pobídl koně a tvor se pomalým klusem vydal k vesnici. Na jejím okraji sesedlal a pokračoval chůzí.
Chvíli váhal, ale nakonec se jednoho z rybárů zeptal na cestu. K jeho překvapení ho muž nasměroval k jednomu z domů na okraji vesnice. Dokonce znal Niallanovo jméno. Poděkoval a namířil k domu.
Kendra schovávající se za rohem jednoho z domů ho opatrně následoval. Věděl, že stačí jeden špatný pohyb, a Sabre ho odhalí. Nebyl nejlepší pro nic za nic.
Vykoukl z poza rohu jiného domu. Sabre mířil ke stavbám na vzdálenější straně zálivu. Nijak obezřetně či opatrně. Hm. Možná neodhalí. Pokračoval muž v pronásledování. Zarazil se a schoval do stínu domu. Kus před ním. Schovaný ve stínech jiného. Zloděje někdo sledoval. Rebel se zamračil.
Zahalený muž vyjekl a nestačil nic. Někdo ho chytl, silou přitlačil ke zdi a zakryl mu pusu. Strnule se zadíval do temných modrých očí. S mnohem temnějším pohledem.
„Kolik vás tu je?“ Zeptal se hluboký tvrdý hlas. On něco zamumlal a zakroutil hlavou.
„I kdybys zavolal o pomoc, nestihnou to včas.“ Upozornil ho. Ostří přitisklé k jeho krku. Spustil ruku. Mladý muž se zamračil a odvážně čelil chladnému pohledu.
„A kdo jako?“ Vyštěkl. Kendra se zamračil.
„Přece vojáci.“ Vysvětlil. Muž zakroutil hlavou.
„Žádný vojáci tu nejsou.“
„Jo? A co tu potom děláš ty?“ Muž se ještě víc zamračil.
„Dohlížím na svého bratra.“ Kendra přizvedl obočí. Oddálil ostří a prohlížel si cizince. Zopakoval poslední ze slov.
„Ano protože jsem nevěřil, že.... a očividně jsem měl pravdu. Přivedl vás sebou.“ Pokáral rebela pohledem.
„No, vlastně neví, že tu jsem.“ Zaskočil ho Kendra a vykoukl zpoza rohu.
„Zatraceně, je pryč.“ Zavrčel. Druhý muž vytřeštil oči.
„Cože? Za to můžeš ty! Hned mě pusť!“ Snažil se ho odstrčit. Když se povedlo, zadíval se směrem bratrova domu.
„Hm. Ty ale víš, kterej je jeho nebo ne?“ Překvapil ho Kendra. Otočil k němu hlavu. Jistěže ví, proč by mu to měl ale říkat?
„Můžete mi říct, co tu vy dva ksarku děláte?“ Překvapeně se zadívali do očí, pak se oba pomalu otočili. Sabre se zamračil.
„Myslel jsem, že jsem se vyjádřil jasně.“ Kendra se jemně ošil, pokrčil rameny.
„Nemůžeš mě vinit za to, že mám starost. Navíc oprávněnou.“ Dodal a kývl hlavou vedle sebe. Niallanův bratr sebou cukl.
„Tak to není.“ Pokáral rebela dalším pohledem a otočil hlavu k druhému.
„Neví, že tu jsem.“ Bránil bratra. Sabre sklonil hlavu. Co teď? Těšil se na něj, ale zároveň byl tak nervózní, že si jich skoro nevšiml. Možná je dobře, že tu jsou. Možná potřebuje někoho, aby na něj dohlédl. Zvedl oči k příteli.
„Fajn, když už jste tady. To je Kendra. To Noel.“ Vyvedl koně zpoza domu a pokračoval původním směrem. Noel vytřeštil oči a zvedl je k muži. Kendra?! To je Kendra? Možná na něj neměl být tak hrubý. Proboha, Kendra! Legenda mezi svými a vlastně i jeho vojáky.
„Něco se stalo?“ Všiml si vůdce rebelů pohledu. On se téměř uraženě zamračil a doběhl zloděje. Kendra si povzdechl a šel za nimi. To se mu tedy povedlo. Nechat se takhle hloupě nachytat.
Sabre zastavil koně a otočil hlavu k Noelovi. On přikývl a nervózně se pousmál. Zloděj s ním. Podal mu otěže a vydal se k domu. Zaklepal a odstoupil. Nic se nedělo. Otočil hlavu. Oba muži ho pobídli. Znovu zaklepal. O něco rázněji.
„Možná není doma.“ Ozval se Noel.
„Možná bys měl být rád. Kdyby byl, zajímalo by ho, co tu děláš.“ Trojice rychle otočila hlavu. Niallan stál na verandě, která se táhla kolem celého domu. Na sobě látkové kalhoty a tuniku. V pase šněrovací.
Noel se instinktivně chytl Kendry. On si muže prohlížel. Pokrčil rameny.
„Měl prostě starost.“ Bránil mladšího z bratrů – taky tak nějak instinktivně. Niallan si povzdechl. Tak si to tedy nepředstavoval, ale možná je to dobře. Trochu to odlehčilo shledání a zahnalo tu nervozitu. Podíval se na Sabra. On ho mlčky sledoval. Nejistý až plachý pohled. Za těch pár týdnů skoro zapomněl... zamrkal, když se Niallan usmál a vykročil k němu. Pohladil krásnou tvář.
„Jsem rád, že tu jsi.“ Sklonil se k němu. Sabre se rozechvěle nadechl, ale chytl se pevných paží. To on taky. Zadívali se do očí.
„Unavený? Hladový?“ Zeptal se voják a držel ho v náruči. Zloděj bez váhání přikývl, pak zlehka zakroutil hlavou.
„Ne tolik.“ Dodal zrůžověle, když si všiml pohledu v zelených očích. Usmály se, Niallan s nimi. Přikývl a chytl ho za ruce. Bez dalšího zájmu o zbylé dva muže vedl do domu. Oni chvíli bez pohybu stáli.
„Jdu se vykoupat.“ Oznámil Kendra a šel pryč. Noel zamrkal. Chvílí přemýšlel, co dělat. Pak si povdzechl, přivázal koně k napajedlu u verandy, a následoval muže na písčitou pláž.
