epilog
Rogger se nadšeně zadíval na velkou zasněženou chatu. Doyle také – mnohem méně nadšeně. Vypl motor a sledoval dům. Jeho spolujezdec si odepl bezpečnostní pás.
„Tak jdeme. Už se těším...“ Řidič si povzdechl.
„Vážně je nutný, abych tam šel s tebou?“ Přerušil muže. On se pousmál a chytl ho za ruku. Čekal, že tohle přijde. Ve skutečnosti čekal, že sem ani nedojedou. Že si to Doyle rozmyslí mnohem dřív. On by to udělal. Být v jeho kůži. Mít za sebou to, co on. Možná, že by ani nenastoupil do letadla. Neopustil Krystal. Svůj byt? Přemýšlel. Znovu se pousmál a naklonil se k němu v polibku.
„Bude to v pořádku, uvidíš. Moc se na tebe těší.“ Zašeptal. Doyle si hlasitě povzdechl.
„Fajn.“ Odepl se a vystoupil. Rogger ho s úsměvem napodobil. Už teď byl na něj hrdý. Vzal si malou cestovní tašku. Doyle držel svou. Společně vykročili k hlavním dveřím.
Menší z mužů vzal za kliku. Pustila je do chaty a dveře před nimi otevřely prostornou víceúrovňovou chatu. V obývacím pokoji – po pravé straně, seděl starší manželský pár se světlovasou ženou a rudovlasým mužem. Povídali si.
„Jsme tu.“ Čtveřice rychle otočila hlavy ke dveřím, místnost se jemně rozzářila a Doyle pochopil, po kom je Rogger malé slunéčko. Po ní, hm? Sledoval starší z žen. Šla jim naproti. Ostatní s ní.
„Jste tu dřív.“ Usmála se a objala syna. On jí. Přikývl.
„Doyle je lepší řidič než já.“ Řekl nesouhlasně. Horské serpentiny, vedoucí k jejich rodinné chatě, mu vždy dělaly problémy. Doyle na druhou stranu s nimi neměl žádný. Čtveřice se zaměřila na něj.
„Ráda tě konečně poznávám, jsem Marianne.“ Podala mu žena ruku. On jí a zamrkal, když si ho přitáhla, políbila na tvář a nenuceně objala.
„Doyle.“ Vzal ji kolem ramen. Zvedl oči k hlavě rodiny. Muž se usmál a ještě přes ženu mu podal ruku.
„Vítej u nás. Jsem Russell.“ Stikl pevně jeho. Doyle slušně odpověděl a zvedl oči ke zbylé dvojici. Přizvedl obočí. Dívka jemně pokrčila rameny a pobaveně mu podala ruku.
„Malé rodinné tajemství. Jsem Mell.“ Políbila ho na tvář.
„Pascal.“ Snoubenec. Zdůraznila ona.
„Snoubenec Pascal.“ Opravil se muž pobaveně. Spokojeně přikývla a otočila hlavu k bratrovi. Stejné malé slunéčko jako on. Prohlížel si ji Doyle.
„Běžte si vybalit, udělám vám čaj na zahřátí.“ Navrhla. Přikývl a vedl Doyla do jednoho z pokojů, vyvýšeného schodištěm. Oni se mezi sebou rozhlédli.
„To jsme zvládli, nebo ne?“ Usmála se lehce nejistě Marianne. Její muž ji vzal kolem ramen a políbil do vlasů.
Většinu večera je Mell bavila historkami z práce. Ráno se Doyle probral jako první. Rogger měl ještě hlubokou noc.
Muž se umyl, zlehka políbil druhého a vydal se hledat něco k snídani. Ve skutečnosti ho zastavily dveře. Na malou chvíli. Mlčky stál, kliku v ruce. Zhluboka se nadechl a stiskl ji.
„Dobré ráno.“ Marianne se otočila. Usmála se.
„Doyle. I tobě. Rogger?“ Má hlubokou noc. Pobavila ji odpověď. Přikývla a podala mu nůž.
„To ovoce.“ Odpověděla tázavému výrazu. Postavil se k ní a věnoval se loupání a krájení.
„A? Jak se ti tu líbí?“ Zvedla k němu oči. Přikývl.
„Je to pěkná chata a ty hory jsou úžasný.“ Žena si tiše povzdechla.
„Myslela jsem spíš nás.“ Jeho ruka se na chvíli zastavila. Než stačil odpovědět, pokračovala.
„Byli jsme tak straštně nervózní. Rogger nás varoval, co bysme neměli...“ Doyle ji přerušil, když zopakoval jedno se slov. Znejistěla.
„Nemyslel to nijak zle. Nechtěl jen. Ublížit ti svým vlastním bezstarostným dětstvím.“ Doyle k ní překvapeně otočil hlavu. Usmála se.
„Zakázal nám veškeré historky z dětství, šťastné rodinné chvilky.“ Doyle sklonil hlavu k ovoci, které držel. Žena přizvedla obočí, když se něžně pousmál. Napodobila ho a položila ruku na jeho.
„Náš syn tě miluje. Myslím tím – skutečně miluje. Když o tobě mluví, jeho oči a tvář. Nikdy jsem u něj podobný výraz neviděla.. Ani když mluvil o Galovi.“ Překvapila ho znovu. Pousmála se a stiskla jeho prsty. Nadechla se, aby pokračovala.
„Myslel jsem, že to jméno je na zakázanym seznamu.“ Přerušil ji mužský hlas. Oba sebou lehce cukli. Každý z jiného důvodu. Otočili se. Pán domu zakroutil hlavou.
„Ženská zatracená. K tomu ho necháš pracovat. Hosta! Ještě si uřízne prst a Rogger nám to neodpoustí.“ Pokáral ji a sebral Doylovi nůž.
„Nesmysl, je mnohem šikovnější než ty. To o tebe mám strach, když se snažíš pomáhat.“ Vrátila úder. Russell se zamračeně zasmál.
„Ty jedna malá nevděčnice.“ Sklonil se k ní s úsměvem. Něžně políbil.
„Dobré ráno, prdelko.“ Zarděla se a zamračila.
„Neříkej mi tak před... Russelle! Mám v ruce nůž!“ Zhrozila se, když si ji zvedl přes rameno. On ji zhleka posadil na linku a sebral jí ho.
„Pokud vim, dneska byla řada na mě.“ Pokáral ji jemně. Povzdechla si.
„Vstáváš pozdě, chtěla jsem to mít dřív než vstane Rogger s Doylem.“ Pokárala ona jeho.
„Rogger? Tak to máme spoustu času.“ Rozesmál ji muž. Ji i Doyla. Otočil hlavu k němu.
„Ty se taky posaď a nezacláňej mi tu.“ Napomenul ho. Doyle zamrkal, ale poslechl a posadil se k jídelnímu stolu. Muž se spokojeně usmál a dodělával za ně snídani.
„Rogger říkal, že spolu pracujete na jednom obchodu.“ Ozval se. Milenec jeho syna zakroutil hlavou.
„Jen jsem jim dohodil jeden projekt. Jeho a otcově společnosti.“ Překvapil je.
„Hm. To muselo být těžké nebo ne?“ Ozvala se žena. On opět zakroutil hlavou.
„Jeden z mých obchodních partnerů za mnou přišel s požadavkem a po průzkumu trhu, se spojení těch dvou jevilo jako nejlepší. Tak jsem je doporučil.“ Pokrčil rameny.
„Moje soukromý pocity musely stranou.“ Dodal. Russel se usmál.
„Obchodník, hm?“ Řekl pobaveně k Marianne. Pobaveně přikývla a ukousla si ze stroužku jablka, které jí nabízel.
„Říkal, že pracuješ v tý elitní firmě. Greggor?“ Dojedl zbytek. Doyle se pobaveně pousmál.
„Vlastně ano.“
„Hm. Musíš bejt dobrej. Slyšel jsem, že tam pracujou ti nejlepší.“ Řekl muž obdivně. Muž se znovu pousmál.
„Říká se to.“ Přitakal. Žena se najednou zarazila.
„Všimli jste si toho?“ Máchala prsty do vzduchu, jakoby na sebe chtěla upozornit. Tázavě se na ni podívali.
„Greggor. Po zpátku.“ Vysvětlila svému muži. On se zamyslel a tiše si zkoušel jméno říct z druhé strany. Zarazil se.
„Rogger... G:“ Otočil hlavu k Doylovi. Ten pokrčil rameny.
„Přišlo mi to jako dobrej název. V tý době.“ Překvapil je.
„Rogger totiž Greggor je tvůj?“ Jejich host přikývl.
„Můj bože. V kolika jsi ho založil?“ Zapomněl otec dokonale na snídani a opřel se o linku. Doyle se zamyslel.
„V jednadvaceti. Dost mi tehdy pomohl jeden z otcových přátel. Hodně věcí mě naučil:“ Russell zopakoval věk, přitom zakroutil hlavou.
„Neskutečný. Muselo to bejt těžký, hm?“ Doyle pokrčil rameny.
„Bylo, ale Steve mi vážně tehdy dost pomoh. Hlavně asi protože jsem ho seznámil s přítelem jeho syna.“ Jejich výrazy si žádaly vysvětlení. Muž si povzdechl.
„Vztah Steva se synem byl jako můj s otcem. Nepřijal ho. Už na škole. Nemluvili spolu, skoro spolu ani nežili. Po škole se Sammy okamžitě odstěhoval. Ve dvaceti se zabil. Nehoda.“ Oba se zamračili, Marriane chytla svého muže za ruku. Jemně ji stiskl.
„Tehdy jsem za Stevem přivedl Larryho a on mu vyprávěl.“ O Sammym. Doplnila ho žena. Přikývl.
„Steve zjistil, že ho vlastně neznal. Netušil, co má rád. Co chtěl dělat v životě. Čeho se bál. Přes Larryho ho začal poznávat. Milovat.“ Pousmál se. Oni s ním.
„Hmm. Nechci, aby to vyznělo povýšeně a snad to ani neni nevhodný, ale jsem na tebe hrdej.“ Kývl Russell jemně hlavou. Doyle na něj zaskočeně hleděl a někde uvnitř. Hluboko a rozechvěle zašeptalo dítě. Vždy toužilo jen po jediném - slyšet podobná slova. Hrdost v hlase rodiče.
Zelený pohled se jemně zamlžil. Doyle si překvapen sám sebou zakryl ústa a do očí se mu nahrnuly slzy. Stejně zaskočení manželé ho sledovali. Jen chvíli, pak se oba pousmáli. Muž se narovnal a přešel k němu. Naklonil se nad ním, aby ho objal kolem ramen. Doyle si zakrýval obličej a plakal mu někam do trika.
„Co jste mu proboha...“ Ozvalo se ode dveří. Manželé otočili hlavu. Žena se usmála.
„Uklidni se. Prostě to jen potřeboval slyšet.“ Rogger na ni nechápavě hleděl.
Doyle se zhluboka nadechl.
„Bože. Nevěřil bych, že se rozbrečim jak malý děcko.“ Utřel si oči a zvedl je k Russelovi. Ten se usmál.
„Dobrej začátek, jak zapadnout do týhle rodiny. Nás dojme všechno.“ Kývl pobaveně hlavou k ženě. Opět ji pobavil, ji i Doyla.
„No, měl bych dodělat tu snídani.“ Stiskl jemně jeho rameno, pak se otočil a vrátil k přípravě jídla. Doyle si všiml Roggera. Nejistě ho sledoval. Muž se usmál a podal mu ruku. Přitáhl si ho do klína.
„Dobré ráno.“ Políbil ho na spánek. On si povzdechl a něžně se přitulil. Netušil, co se v kuchyni stalo, ale bylo to něco důležitého a strůjci byli oni. Stejně tak netušil proč, ale v tu chvíli cítil neskutečnou hrdost, že je jejich syn. Neskutečnou hrdost.
