dva vojáci
Na hranicích země Sunrise a země Sunset se do sebe opíraly dvě mocné armády. Jedna. V barvách Slunce. Byla vojskem země, kde se Slunce každý den zrodilo. Druhá. V barvách noci. Byla vojskem země, která Slunce každý den pohltila, aby se pak s každým ránem mohlo narodit znovu. Vyhoupnout na oblohu a ohřívat zemi a srdce svým teplem a světlem.
Když nastala noc a krajinu zakryla temnota, Měsíc – jen jako duše Slunce – se ve své slabé ospalé záři vracel do ohniska hory Volcano. Nejsvyšší z hor. Tam se znovu zrodilo. Mocné a krásné Slunce. Každý den zrozeno v ohni hory Volcano a pohlceno hlubinami jezera Dephts. Nejhlubších a nejtemnějších vod obou království.
Aby se Měsíc na své cestě neztratil, doprovázely ho Hvězdy. Jemně a laskavě ho provázely nocí až k posvátné hoře. Říkalo se jim Duchové. Atma.
Nebe jimi bylo poseté. Na zemi jich bylo o něco méně. Ti nejmocnější. Duchové země, lesů a vod. Duchové živlů. Duchové života. Krásní a mocní. Udržovali rovnováhu. Nepletli se do věcí lidí ani jejich válek.
Válek. Válčili po staletí, ale ve skutečnosti nevedli boje. Jen na sebe výhružně kynuli na hranicích. Možná protože se to od nich čekalo. Jako od protikladů. Sunrise a Sunset. Země, kde slunce vychází a země, kde slunce zapadá.
Pak se ale jeden z Duchů rozhodl zakročit. Ukončit válku. Tím, že zvolil vítěznou stranu a postavil se na ni. Jeden z nejkrásnějších a nejmocnějších. Specter. Většina z jeho vlastních se ho nesnažila zastavit. Většina.
Armáda v temných barvách si užívala klidný den. Bavili se, trénovali, někteří koupali v klidných vodách nedalekého jezera. Voda byla příjemně chladivá a průzračná. Bojovníci zapomněli na starosti a užívali si a hráli jako malé děti. Na břehu jezera seděli jejich tři princové a s úsměvy sledovali hry.
Nejstarší z nich. Dědic trůnu a budoucí král. Vysoký tmavovlasý muž s jasnýma očima a tvrdou ale upřímnou tváří. Byl pro všechny vzorem a vůdcem. Jako krásný hrdina z románů. Ze snů. Kterému v ruce nechybí velký zářící meč. Aaron.
Nejmladší z nich. Štíhlý, krásný mladík byl jako malé veselé slunce. Rozdával radost a dobrou náladu. Všichni ho měli rádi a rádi byli v jeho blízkosti. Byl půvabný, ale rychlý a nebezpečný se svými meči. Attila.
Konečně prostřední. Postavou mezi nimi. Štíhlý tmavovlasý muž. Většinou zamyšlený a lehce chladný. Jako nedotknutelná modla. Držel se stranou společnosti. Se svým lukem a úzkým mečem byl stejně nebezpečný jako byl krásný. Altair.
Vojáci sedící kolem lehce znervózněli. Za Aaronem se vztyčila postava v krásném rouchu. Bylo dlouhé a vrstvené přesto působilo lehce a vzdušně. Tak jako husté dlouhé vlasy. Byly jako stříbrné hedvábí. Nijak zdobené. Samy byly ozdobou lemující bílou masku. Zakrývala celý obličej. Tvář kterou představovala nebyla lidská ale byla nádherná. Něco za ní.
„Můj princi.“ Ozval se příjemný hlas. Nejstarší z bratrů se otočil.
„Spirite.“ Usmál se. Nesedneš si k nám? Zeptal se. Muž v masce zaváhal, ale posadil se. Krásný a magický.
Nejmladší z princů se rozhlédl. Pobaveně se usmál. Ještě stále jsou z něj tak nervózní. Všiml si pohledů vojáků. Nervózní a okouzlení. Přestože netušili, co se skrývá pod maskou, kterou dle příběhů nosili všichni Atma. Byl to zvyk. Lidé si nemohli potvrdit jejich pravdivost, protože na vlastní oči moc Duchů neviděli. Pokud ano, jen jako záblesk či neurčitý přizrak. On byl první, který se mezi nimi pohyboval jako člověk. Jako jeden z nich.
Vojáci v jezeře si ho také všimli. Vysoký urostlý muž světlých vlasů a opálené tváře se pousmál. Krásný a tejemný Spirit. Půvabný přesto si byli všichni jistí, že velice nebezpečný a mocný. Potom co se za Sunrise postavil Specter, objevil se on a nabídl jim pomoc.
Vojáka smetla vodní smršť. Zbylí se rozesmáli. On se kašlaje vynořil. Co to ksakru. Ptal se pohled.
„Hm. Potřebovals zchladit.“ Usmál se jeden. Zamračil se. Nesmysl, proč by...
„Skoro jsi mu tim svym horkym pohledem vypálil díru do roucha.“ Bavili se. Přizvedl obočí a otočil hlavu. Nesmysl. Je jen zvědavý. Tak jako všichni kolem. Co se skrývá pod ní. Prohlížel si masku.
Temně šedivé oči, které ho sledovaly, se jemně zachvěly.
Spirit vyšel ze svého stanu. Žil mezi nimi už nějakou dobu a začal přijímat některé jejich zvyky. Jako spát na posteli pod střechou. Tiše procházel kolem stanů ostatních a hledal jeden.
Světlovlasý voják, ležící na napnutém lůžku, něco zamumlal a otevřel oči. Někdo mu ve spánku zakryl pusu. Zmlkl a zapomněl se bránit, když si uvědomil kdo.
Sedící přiložil prst ke rtům masky a pustil ho. Vstal. Jemně kývl hlavou a vyšel ze stanu. Muž se rozhlédl po spáčích kolem. Rychle si sedl, obul a sáhl po svém kabátě. Vyšel ze stanu.
Zamrkal. Spirit čekal před ním. Opět jen kývl hlavou a vykročil. Směrem pryč od tábora. Směrem k jezeru. Následoval ho. Nervózně za ním kráčel a přemýšlel proč.
Zastavili. Spirit chvíli sledoval temnou hladinu. Nadechl se a otočil. Temně šedivý pohled se jemně zachvěl při pohledu na rozdrbaného muže v sešivaných kalhotech a kabátě. Pod nic neměl. Chlap. Křičelo do noci. On nechápavě sledoval jeho. Zelený pohled se zachvěl šokem.
Duch si sáhl k širokému pásku a rozmotal. Spustil na zem. Roucho se zavlnilo ve větru a odhalilo bělostnou nahotu. Zářila do noci. Jako něco posvátného a křehkého. Štíhlé pevné tělo. Vojak polkl a udělal krok. Slabiny ho ostře pálily a měl chuť vypít veškerou vodu jezera, jaké cítil sucho v krku a na jazyku.
Spirit váhavě zacouval. Muž se usmál a chytl jeho zápěstí.
„Teď nemůžeš odejít. Ne potom, cos mi ukázal.“ Zašeptal ochraptěle a rukama vklouzl pod roucho. Objal štíhlý pas. Jak si myslel. Hebká a jemná kůže. Spíš ženy než muže. Užíval si měkkost pod dlaní. Přitáhl blíž k sobě a sáhl k masce.
Duch chytl jeho prsty a zakroutil hlavou.
„Já tě chci ale políbit.“ Trval voják na svém. On se mu zachvěl v náruči a sklonil hlavu. Přikryl mu oči a přizvedl se. Muž se nadechl vzrušením a přijal horké rty. Hladily a laskaly jeho. Hebce a měkce. Odpověděl.
Rozechvělý Spirit zasténal a přitiskl se k němu. Zlehka přidržoval masku a odpovídal polibkům. Svezli se k zemi. On vojákovi klečel v klíně a držel se ho kolem krku.
Odtrhl své rty a zaklonil hlavu. Jeho mužství objala velká horká dlaň a pohladila. Bože. Nikdy nebyl tak rychle vzrušený. Tak moc vzrušený. Položil paže kolem širokých ramen a stiskl. Jemně muži sténal do ucha a stupňoval jeho touhu.
Voják si olízl rty a sklouzl rukou k pasu. Pohladil své vzrušení. Nadechl se.
„Hm. Pomužeš mi?“ Spirit se nechápavě odtáhl. Muž sklonil hlavu. Duch s ním a on by přísahal, že přes bílou masku prostoupil ruměnec tváří. Pobaveně se pousmál. Čekal by, že bude zkušenější. Obzvlášť po tom gestu, které sám předvedl.
Štíhlé prsty se váhavě pohly a uvolnily kalhoty. Osvobodily vztyčený úd. Muž se pod svou maskou nadechl a dotkl jeho špičky. Voják přivřel oči.
„Pokračuj.“ Prosil šepotem. Možná víc přikazoval. Spirit ho zlehka objal prsty a pohladil. Muž něco zamručel a znovu ho pobídl. Poslechl. Znovu a znovu. Přitom sledoval záchvěvy v krásné hrdé tváři. Jeho vlastní se zachvěla, když ho opět objala velká dlaň a pokračovala ve své péči. Druhá s ní. Hladila hebké horké tělo pod hávem a přenášela někam pryč. Úžasně a vytrvale až je obklopil spalující žár a objal jejich těla a srdce. Byl spalující ale nezanechával bolest. Naopak. Zůstávalo po něm cosi něžného. Cosi křehce rozechvělého.
Voják otevřel oči. Nadechl se do svěžího rána. Cítil se klidný a odpočatý. Spokojený. Zadíval se na modré nebe. Vzpomínkami zavlály bílé vlasy. V uších mu zazněly hebké steny.
Rychle si sedl a rozhlédl. Byl u jezera a sám. Kolem jen chladné velice čerstvé ráno. Zapl si kalhoty a zabalil se do svého kabátku. Vstal a prohrábl si vlasy. Co teď? Zvedl hlavu k nebi a zastínil si oči. Zadíval se na Slunce. Neodpovědělo. Jen mlčky pokračovalo ve své nekonečné pouti.
Rudovlasý voják si dopl kožené boty a zvedl hlavu.
„Kdes byl?“ Takhle brzo. Dodal téměř znechuceně a prohrábl si neposlušné prameny. Muž neodpověděl a sedl si. Tvářil se zamyšleně.
„Hawku.“ Konečně zareagoval a zvedl zelený možná spíš žlutý pohled. Co? Zeptal se.
„Jak co? Kdes byl?“ Zamračil se přítel. On se znovu zamyslel a svlékl si kabát. Upravil kožený přívěsek kolem krku a odpověděl.
„Asi se mi něco zdálo.“ Uzemnil vojáka. Ten se zamračil. Cože? Nechápal. Hawk zakroutil hlavou a otočil ke vchodu. V něm se objevil nejmladší z princů. Zaskočeně se zadíval na polonahého muže.
„Proč... proč tu běháš nahý!?“ Rozčílil se skoro.
„Zrovna jsem vstával, nehledě na to...“ Zmlkl, když si uvědomil, kdo před ním stojí. Sáhl pro košili a oblékl. Attila se trochu uklidnil a otočil hlavu k rudovlasému.
„Vzbuďte ostatní. Vojska překročila hranice.“ Byl pryč. Sedící voják se zadíval do látky stanu, sloužící místo dveří. Otočil hlavu k oblékajícímu se příteli.
„Jsem to jen já nebo by princ...“ Vstávejte! Vyrážíme! Přerušil ho silný hlas velitele a katapultoval zbylé vojáky z postelí. Stojícímu Hawkovi a sedícímu muži téměř odfoukl všechny vlasy na hlavě.
„Už nás zasvětil Attila.“ Zamrkal sedící a snažil se rozehnat mžitky.
„Pro tebe princ Attila!“ Poprskal ho a byl pryč. Voják si povzdechl a vstal.
„No, aspoň se už dneska nemusim zabejvat s mytim.“ Pobavil přítele a on se konečně přestal tvářit tak zamyšleně.
„Nedivim se, že tak smrdíš. Kdo vedle tebe má spát?“ Rudovlasý se mračivě zasmál.
„Kdo u tebe smrdí, ty malej...“ Vztyčil se nad ním. Ve skutečnosti jen proti němu. Byli stejně vysocí.
„Nehledě na to, že ty vedle mě očividně nespíš.“ Dodal pobaveně.
„Obvykle ano.“ Hm. Takžes tu fakt nespal. Překvapil ho Hawk. Pak se zamračil.
„Až mi to samotnýmu přestane připadat tak... šílený a neskutečný. Povim ti, kde jsem byl.“ Ukončil rozhovor o svém nočním dobrodružství.
Černé vojsko zastavilo rozpínající se světlé a tvrdou silou vrátilo zpět za hranice. Ztráty byly na obou stranách podobné. Nebýt Spirita, byly by ty jejich mnohem větší. Specter používal agresivní a ničivou magii, kterou dokázal zastavit jen on. Obyčejní vojaci neměli šanci. Ne, bez jeho magických ochran a bariér. Při boji ukazoval svou skutečnou moc a sílu a stále byl krásný a omamný. Možná snad ještě víc. Přesto. Působil smutně. Vždy když bojoval. V jeho pohybech. V jeho magii. Ve všem byl nádech smutku a bolesti.
Hawk si upravoval pásky svého brnění. Vlastně měl jen lehký plát pod kabátkem, na rukávech a nohavicích. Neměl rád těžká, mohutná brnění, která nosili někteří kolem. Spoléhal se víc na rychlost a mrštnost než na tvrdou ochranu kovu. V tom si rozumněli s Foxem.
Seznámili se ve výcvikovém táboře. Tam mezi nimi skoro každý den vzplanula hádka, která rychle pokračovala ve tvrdý souboj. Rychlý a ostrý. Nakonec jim došlo, že mezi nimi neni vítěze a že se vlastně dost podobají. Z rivalů se stali nejlepšími přáteli. Bok po boku smrtelně nebezpeční.
Muž přijal koženou láhev a napil se. Podal zpět příteli. Ten se posadil a rozhlédl.
„Dneska to bylo tvrdý.“ Prohrábl si vlasy a promnul bradu. Hawk přikývl a sledoval tři prince se Spiritem. Ani jednou se na něj nepodíval. Nepozdravil ho. Ne... Zamračil se a zavřel oči. Měl by přestat přemejšlet jak zamilovanej mladíček. Jsou ve válce. Všude kolem boj a on. Povzdechl si.
„To musela bejt noc.“ Ozval se pobaveně Fox. Otočil k němu hlavu a tvrdě ho udeřil pohledem. Muž se zasmál a zakroutil svojí.
„Nikdy bych nevěřil, že uvidim zamilovanýho Hawka. Kdo je to, chci jí potřást rukou.“ Možná bych se měl rovnou poklonit. Přemýšlel stále stejně pobaveně. Druhý muž se tedy rozhodně nebavil. Něco zavrčel a promnul si obličej.
„Neni to ona.“ Překvapil přítele. A nejsem zamilovanej. Mračil se temně. Fox pokrčil rameny.
„Pak mistrně klameš tělem.“ Sledoval tři prince se Spiritem.
„Je za tim on?“ Hawk se snažil ale oči ho prozradily. Šok v nich. Voják se pousmál.
„Děláš si srandu?“ On si povzdechl a zakroutil hlavou. Přítel se zasmál a chytl ho. Podrbal ve vlasech.
„Ty zvíře. Chci slyšet podrobnosti. Nebo ne, nechci, ale... jak vypadá?“ Muž pokrčil rameny. Měl tu masku. Vysvětlil.
„Nesundals mu ji?“ Nedovolil mi to. Vyprávěl příteli o příchodu nočního návštěvníka a pak jen lehce průběh společné noci. Ukončil ránem. Fox zamyšleně sledoval Atmu.
„Co když se už neukáže?“ Hawk pokrčil rameny. A když ano? Zeptal se muž znovu. Odpovědí mu bylo jen další pokrčení ramen.
„Možná takhle navštěvuje každou noc někoho jinýho a oni o tom prostě nemluví. Připadá jim to stejně neskutečný jako tobě.“ Přemýšlel Fox. Voják k němu otočil hlavu.
„Jo, chápu.“ Zvedl ruce v obraně, přesto měl oči plné pobavení. Vážně. Zamilovanej Hawk. Čeho se ještě nedočká? Zvedl oči. Někdo se k nim postavil. Přizvedl obočí.
„Jaktože sis to nenechal ošetřit.“ Pokáral ho princ. Ošetřit. Nechápal muž. Mladík se k němu sklonil a dotkl se tváře. Pod krátkým strništěm vylézala lehká ranka, téměř nepatrná ve sluncem opálené tváři. Fox si vzpomněl. Jistě. Zbloudilé ostří mu skoro useklo hlavu. Kdyby neuhl. Očividně ne dost rychle.
„V pořádku, je to jen...“
„Nech si to ošetřit!“ Vyštěkl jeho pán a snažil se ho zvednout. Muž vstal.
„Vážně, je to jen...“ Attila se zamračil a šel pryč.
„Fajn. Dělej, jak myslíš.“ Fox sklonil hlavu k příteli.
„Kde jste všichni sebrali to, že je milej a přátelskej. Na mě ten malej spratek neustále štěká.“ Dotkl se tváře. Hawk se na něj zamyšleně zadíval. Vlastně asi ano. Snažil se vzpomenout.
„Hm. Na co si ztěžuješ? Polovina lidí tady by byla vděčná kdyby za nimi přišel sám.“ Klidně i štěkající. Dodal. Voják zakroutil hlavou.
„Tak proč ksakru neleze za nima.“ Šel k místnímu léčiteli. Attila se pousmál a zaměřil se na mluvícího bratra.
Hawk se vrátil pohledem na Spirita a šedivé oči se jemně zachvěly.
Krvavé boje mezi vojsky pokračovaly. Každé z nich se snažilo získat výhodu na svou stranu. Síly byly ale vyrovnané a válka se zasekla na mrtvém bodě.
Hawk se každou noc několikrát budil a sám sebe překvapil zjištěním, že čeká na svého nočního návštěvníka. Ten se neukázal.
Muž, hledící do stropu stanu, si povzdechl a sedl. Otočil hlavu k příteli. Očividně spal. Sedící si obul boty a oblékl kabátek. Vyšel ze stanu a zamířil k jezeru.
Srdce mírně poskočilo. Na břehu stál Spirit a sledoval hladinu. Vojákovo nohy se pohly. Strnule zastavily. Za mužem se rozvířily proudy světel. Rozplynuly se a na jejich místě stál vysoký muž. Měl černé delší vlasy a krásný vrstvený háv. Hawk mu neviděl do obličeje. Přesto si byl jistý, že ho zakrývá maska a on se dívá na dalšího Ducha.
Spirit se otočil. Neviděl jim do tváře. Neslyšel o čem mluví, ale znali se. Byl si jistý. I tím, že se o něčem přou. Možná černovlasý Atma nesouhlasil, že pomáha lidem. Napadlo ho, ale někde vzadu mu blikala jiná myšlenka. Moc slabě, aby jí věnoval pozornost.
„Neni to trochu nevhodný? Pro prince? Takhle se plížit nocí?“ Mladému muži, schovanému ve stínech noci, proskočilo srdce krkem a rychle utíkalo pryč. Šokovaně se otočil a zakryl usmívající se ústa, aby nenapáchaly víc škody. Fox přizvedl obočí. Attila ho pokáral pohledem. Pro jistotu ještě přizabil a nadechl se.
„Chceš, aby si nás všimli?!“ Zašeptal rozčíleně. Voják zvedl oči ke svému příteli. Něco zamumlal. Princ ho utišil gestem a jen zlehka oddálil ruku. Připravený umlčet ho.
„Víš o nich?“ Držel muž štíhlé boky aniž by si všiml. Mladík nechápavě zakroutil hlavou.
„Co tu potom děláš?“ Sledoval jsem Altaira. Překvapil muže. Zopakoval jméno.
„Ano, je to docela dlouho, co jsem si všiml, že ho sleduje. To proto jsem si začal všímat...“ Zmlkl a zamrkal. Nejistě se zadíval na muže. On stále sledoval přítele a dvojici Duchů.
„Nikde ho nevidím.“ Ztratil se mi v noci, ale obvykle chodí sem. Tak... Uvolnil se princ a otočil hlavu k jezeru.
Černovlasý Atma se dotkl Spirita pod bradou a přizvedl. Něco řekl a pohladil tvář masky, pak se rozplynul v barevných proudech. Bělovlasý Duch sklonil hlavu a Hawk se pohl. Pár se na sebe podíval. Beze slov popošli blíž.
„Nech mě hádat. Milenec?“ Spirit sebou cukl a otočil hlavu.
„A ty jsi?“ Voják se zamračil. Co je to ksakru za hru? Popošel blíž a zopakoval své myšlenky nahlas.
„Promiň?“ Nechápal Duch. Muž se ještě víc zamračil a přiblížil.
„Baví tě to, takhle si se mnou hrát?“ Řekl temně. Spirit se na něj zadíval. Moc lidí se s ním neodvážilo mluvit. Obzvlášť podobným tónem. Možná snad nikdo. Prohlížel si muže.
„Je mi líto, ale netuším, o čem mluvíš.“ Vojákův výraz potemněl. Pár sebou cukl a Duch s nimi, když ho bleskově chytl.
„Ukážu ti, o čem mluvím.“ Řekl muž tiše ale tvrdě a jistě. Spirit se jemně zachvěl pod žlutým pohledem. Vytřeštil oči, když muž začal rozvazovat jeho pásek.
„Hm. Má kuráž... možná je spíš šílený.“ Přemýšlel princ a pobavil vojáka. On k němu sklonil hlavu. Ještě stále ho držel v náruči. Drobné štíhlé tělo. Bylo to příjemnější než by čekal. Byl půvabnější než kdy dřív. Možná nebyl, ale on si toho prostě jen nevšímal. Prohlížel si krásný obličej. Attila vycítil pohled. Otočil hlavu a zadíval se do sitě zelených očí.
„To proto jsi si začal všímat?“ Vzpomněl si. Princ sebou cukl. Myslel si, že ho neposlouchal. Zamračil se a odmítavě zakroutil hlavou. Fox se pousmál.
„Mě?“ Hádal. Mladík se ještě víc zamračil. Proto jsi ke mně tak příkrej a... Zmlkl muž, když princ vytřeštil oči.
„P-příkrý? Co je příkrého na tom, že se starám?“ Urazil se. Voják se zamyslel. Stará? Vzpomínal. Jo, vlastně asi. Možná dost zvláštním, odmítavým a panovačným způsobem, ale stará. Uvědomil si. Pobaveně se pousmál.
„Možná bych si všiml, kdyby ses u toho usmíval.“ Attila se zatvářil pohoršeně. Pak si povzdechl.
„Nechtěl jsem, aby to bylo tak... zřejmé.“ Přiznal. Dobrá práce. To se povedlo. Přikývl muž. On pohledem napomenul jeho pobavení.
„A ty?“ Zeptal se tiše a opatrně. Fox přizvedl obočí. Mladík si povzdechl.
„Nikdy si nenaznačil... a párkrát si mě nazval spratkem.“ Ale ne. Slyšel ho? Pomyslel si a přizvedl půvabný obličej.
„Za to. Se omlouvám.“ Pohladil rozechvělé rty svými. Attila se nadechl a chytl se pevných paží. Odpověděl.
„C-co to děláš?“ Chytl Spirit Hawkovo prsty a snažil se je zastavit. Byl tak překvapený, že se na víc nezmohl.
„To, co tehdy v noci.“ Vklouzl muž pod látku hávu a pohladil štíhlé boky. Stejně hebké jako poprvé. Duch zamrkal pod svou maskou a opřel se o pevný hrudník. Příjemně horké dlaně. Něžné a velké. Jemně zasténal. Pak hlasitěji, když ho po krku pohladily měkké rty.
Vojak otevřel oči. Ty steny. Jeho blízkost. Jeho vůně. Nejúžasnější jaké, kdy slyšel. Cítil ale... Zlehka se odtáhl. Tehdy mu rozechvěly srdce aniž by si všiml.
Spirit otevřel oči. Co to zrovna řekl? Žádal, aby ho... Zvedl hlavu a zadíval se do žlutých očí. Hawk se dotkl nakreslené tváře.
„Jen jednou. Prosím.“ Pohladil její lem. Duch, okouzlený hebkým hlasem, sklonil hlavu. Zvedl se na špičky a přizvedl masku. Políbil. Krátce ale něžně a měkce. Hawk se pousmál do sladkých hebkých rtů.
„Nebyls to ty.“ Překvapil ho. Spirit otevřel oči a přidržoval se širokého hrudníku.
„Jsi asi to nejúžasnější, nejpůvabnější, nejkrásnější.“ Přizvedl zlehka masku a zachytil v dlouhých vlasech. Zadíval se do krásné dokonalé tváře s šedivýma téměř bílýma očima. Usmál se. Jak si myslel.
„Co jsem kdy držel v náruči, ale on tu byl před tebou.“ Pohladil bělostnou jemně zrůžovělou tvář. Spirit se mu zadíval do očí.
„On?“ Zeptal se. Muž si povzdechl a vyprávěl, kdo je on.
Attila se držel širokých ramen a odpovídal hlubokým polibkům. Věděl, že budou takové. Tvrdé, přesto něžné a horké.
Muž se odtáhl a dovolil mu nadechnout se. Palcem setřel vlhkost ze zarudlých rtů. Znovu se k nim sklonil a ochutnal. Přitom mladíka přizvedl, pak si klekl a položil ho do trávy. On se ho stále držel kolem krku a tiskl se k němu.
„Neni to tvrdý?“ Princ vytřeštil oči a zmateně mu hleděl do očí. Začal koktat odpověď.
„Ta zem.“ Usmál se muž klidně. Attila ještě víc zrudl a rozhlédl se.
„No, trochu.“ Připustil pak zamrkal. Fox ho přizvedl a posadil do klína. Lepší? Zeptal se. Mladík přikývl a sklonil se k usmívajícím se rtům. Sáhl k černé košili a začal rozepínat. Stáhl z mužovo ramen. Prsty vklouzl do rukávů a pohladil paže. Přitulil se k horké pevné pokožce.
„Nebudeš pokračovat?“ Zeptal se voják u jeho rtů. Attila se zachvěl. Budu. Zašeptal a políbil opálený krk. Ruce klouzaly níž. Až k pasu. Chytly pásek a rozeply, pak kalhoty.
Fox jemně zadržel dech. Nemyslel hned... ale proč ne. Zamračil se jemně a užíval si dotek hebké drobné dlaně. Příjemný, úžasně příjemný. Opřel se o ruce.
Zelené oči se jemně rozšířily a muž sklonil hlavu. Sladká horká ústa a on se v nich topil. To je tedy pohled. Pomyslel si a prsty pročísl černé vlasy. Sklouzl ke krku, páteři, pasu až pod látku kalhot. Prsty opatrně ochutnal horkost štíhlého těla.
Attila něco zamumlal, pusu stále plnou jeho mužství. On spokojeně pokračoval. Mladík se jemně zavlnil a zvedl se k němu.
„T-to nemusíš, já...“ Přivřel oči a zlehka pohl boky.
„Připravoval ses?“ Zakroužil muž prstem. Mladík stiskl široká ramena.
„Nepřipravoval jen...“ Sis představoval? Políbil ho muž. Přikývl. Že jsem to já? Pokračoval Fox. Attila zasténal a vydechl mu do rtů. Opět přikývl. Voják si zničeně povzdechl a přitáhl si ho do náruče.
„Co mám s tebou teď asi tak dělat?“ Zabručel mu do vlasů. Princ se nejistě odklonil. Nadechl se v odpovědi, pak se zachvěl. Muž ho přizvedl a stáhl mu kalhoty, pokrčil nohy a posadil ho na sebe.
„Takhle sis to představoval?“ Mladík přikývl a objal ho kolem krku. Takhle. Zašeptal hebce u ucha. Fox vztáhl ruku a chytl jeho.
„Zakryj si pusu.“ Poručil tiše. Attila se mu nechápavě zadíval do očí. Muž ho zlehka přizvedl a pošimral špičkou. Princ vytřeštil oči a všemi prsty umlčel svůj sten. Zaklonil hlavu a hlasitě oddechoval. Horký, velký a tvrdý. Tak. Tak jak si myslel. Mnohem větší než si myslel. Svezl se na mužovo ramena.
„Jsi v pořádku?“ Pohladil ho ochraptělý hlas. V pořádku. Nepřestávej. Zachraptěl on. Fox se usmál. Jak by mohl? Teď a takhle? Přizvedl ho a znovu stáhl k sobě. Attila se jemně zakousl do prstů aby zadržel vlastní steny. Uvolnil boky a pak s nimi pohl. Muž mu pomohl.
Spirit si zlehka upravil háv a zamyslel se.
„Asi mi nezbývá nic jiného než ti pomoci.“ Překvapil muže. Nezabiješ mě? Zeptal se.
„Hm. Nejdřív jsem chtěl, ale tvé doteky nebyly...“ Zrůžověl jemně a Hawk se pousmál. Nikdy by nevěřil, že ho uvidí tak půvabně rozpačitého. Najednou mu nepřipadal tak vzdálený a nedosažitelný. Už jen kvůli jemným stenům, které on sám vyvolal.
„To neznamená, že se na tebe nezlobím... vlastně nezlobím.“ Povzdechl si. Jak bych mohl? Dodal a zvedl k němu hlavu. Zadíval se do očí.
„Pokud měl skutečně mou masku a háv, vím, kdo to byl.“ Překvapil muže. Víš? Zeptal se rychle. Atma přikývl.
„Musel je vzít u mě ve stanu, když jsem spal.“ A do něj může vstoupit jen královská rodina. Hawkovo srdce poskočilo. Královská rodina? Vybavil si tvář. Samotného ho překvapilo, že zrovna jeho. Spirit se pousmál při pohledu do světlých očí.
„Je to malá ochrana. Všímám si vašich pohledů. Nejsem tak nepřítomný, jak si myslíte.“ Je to pro dobro vás všech, aby nedošlo k nepříjemným situacím. Vysvětloval. Muž si povzdechl.
„Jako dnes v noci.“ Duch se pousmál. Ta nebyla tak nepříjemná. Hawk přizvedl obočí ale pousmál se.
„Proto smí do mého stanu vstoupit jen princové.“ Řekni sám. Který z nich to byl? On se mu zadíval do očí. Postavou? Sladkými steny? Vybavil si hebký hlas na svém uchu. Tím jemným chladem, který v něm cítil. Zvedl oči ke svému společníkovi. Ten se pousmál.
„Jak jsem slíbil. Pomohu ti.“ Zvedl ruku dlaní k nebi. Nad ní se rozzářil světelný bod. Hawk nejistě zamrkal.
„Hm. Myslíš, že když za ním jen tak přijdeš, přizná se?“ Zrovna on? Dodal. Hm. To asi ne. Spirit přikývl.
„A přiznej se. Nechceš mu to trochu vrátit?“ Muž se usmál a přijal Duchův dar.
Attila doslova visel Foxovi v náruči a zrychleně oddechoval do opálené kůže. On ho pevně držel a snažil se zklidnit srdce a dech. Mladík se nadechl a odtáhl.
„Můžem.“ Polkl suše. Můžem pokračovat u mě? Bude to pohodlnější. Voják přizvedl obočí. Pokračovat? Pomyslel si. Princ se mu zadíval do očí. Jeho se rozšířily šokem.
„Nechceš...“ Fox ho jemně umlčel polibkem. Uklidni se, samozřejmě že chci. Položil mu ruku na tvář.
„Ale... vážně se to hodí? Princ a... obyčejnej voják?“ Podrbal se ve vlasech.
„Nejsi obyčejný voják.“ Navíc vojákem nezůstaneš. Překvapil ho princ. Zopakoval poslední slovo.
„Ne, ode dneška jsi můj rytíř a ochránce.“ Muž vytřeštil oči. Rytíř? Pomyslel si. Rytíř. Sklonil hlavu. Pousmál se. Pak zvedl oči k temně modrým.
„Nemyslím, že zrovna ty potřebuješ ochranu.“ Uvědomil si. Princ se usmál a sklonil se k němu.
„To neznamená, že ji nechci.“ Políbil. Každý princ má mít svého rytíře a ty jsi ten nejlepší pro mě. Usmál se jemně. Fox se mu zadíval do očí. Vrátil úsměv a přikývl.
„Stejně by mi vadilo, kdyby za tebou celej den běhal nějakej jinej chlap.“ Žárlil bys? Zeptal se mladík spokojeně a velice nadšeně.
„Myslim, že hrozně.“ Potěšil ho muž a sklonil se k němu. Políbil. Přitom vstal a postavil jeho.
„Nabízels mi nocleh, jestli se nepletu.“ Attila se šťastně usmál a přikývl.
Altair došel do svého stanu. Svlékl si kabátek a odložil. Sedl si na postel a povzdechl. Věděl to. Věděl, že když půjde za skutečným Spiritem, dopadne to takhle. Jen nevěřil, že to skutečně udělá. Myslel si, že to bude brát jen jako příjemnou vzpomínku.
Zamračil se a lehl si. Zadíval se do stropu. Proč za ním kdy musel chodit a... promnul si obličej. Proč ho vůbec tak moc přitahuje? Obyčejný voják. Zavřel oči. Vybavil si zelené oči. Pohled v nich, když bojoval. Když se s ním miloval. Nadechl se.
Vybavil si úsměv. Veselý a bezstarostný při hrách v jezeře. Laskavý, když mu hleděl do očí. Vybavil si. Něžné doteky a pohled v očích. Horké polibky a laskavý úsměv. Něžné... zlehka vzdychl, mysl omámenou něžnými sny.
S lehkým šokem otevřel oči. Zamrkal a zadíval se do stropu. Usnul. Napadlo ho. Slyšel... Přišlo pak. Pomalu otočil hlavu ke vchodu. Rychle vstal a zadíval se na světlovlasého Ducha. Měl světlý háv s lehkým brněním přes prsa a paže. Masku stejné barvy. Krásnou a tajemnou. On byl.
Princ nechápal proč ale srdce se zachvělo. Trochu se vzpamatoval a jemně kývl hlavou.
„Dobrý večer.“ Příchozí přikývl a vykročil. Nohy samovolně zacouvaly a narazily do lůžka. Altair lehce polekaně zamrkal. Co to s ním... je přece princ. Nadechl se.
„Smím znát důvod tvé návštěvy? Je pozdě a...“ Ztratila se slova v tichu. Noční návštěvník se dotkl jeho brady a pohladil. Přizvedl k sobě. Druhou rukou objal štíhlý pas. Princ se zapřel o pevný hrudník a odtáhl se.
„C-co to...“ Snažil se zastavit prsty rozepínající košili.
„Prosím, já... víte. Víte to a tohle je trest?“ Zeptal se nešťastně. Duchovo ruka se zastavila. Altairův pohled se zachvěl. Je? Pomyslel si. Sklonil hlavu.
„Omlouvám se. Vím, že jsem neměl, ale tak dlouho... nejsem tak chladný a tvrdý, jak si všichni myslí.“ Nikdy jsem nesebral odvahu. Chtěl jsem jen, aby mě alespoň jednou. Když jsem viděl jak se dívá na Spirita. Šeptal téměř v slzách.
„Omlouvám se.“ Svezl se k pevnému hrudníku. Omlouvám. Zašeptal a srdce rozechvěle s ním. Poznalo náruč ale on si nevšiml.
Otevřel oči. Dlouhé prsty se ho opět dotkly pod bradou a přizvedly. Ne! Zakřičel v duchu, když ho pohladily rty. Měkké a horké. A srdce zakřičelo s ním. Tentokrát si všiml. Strnule přijímal polibky. Duch se odklonil a on ho stejně strnule sledoval.
„Hawku?“ Vydechl. Ústa se pousmála a muž si strčil masku do vlasů. Princ vytřeštil oči a dokonale zrudl. Začal něco neurčitého koktat. Hawk se k němu sklonil a umlčel ho.
„Šššš. To je v pořádku.“ Altair zamrkal. Co? Je v pořádku? Co tu dělá? Odkud to ví? A proč má na sobě... Ptaly se oči protože ústa nemohla. Muž se pousmál a pohladil ho po tváři.
„To Spirit.“ Ale. Viděl jsem, jak tě líbá. Namítl mladík. On přikývl.
„Požádal jsem ho.“ Abych se ujistil, že to tehdy nebyl on. Princ vytřeštil oči.
„Poznals to?“ Ty snad ne? Zareagoval voják okamžitě. On sklonil hlavu. Jistěže poznal. Pomyslel si.
„To ale nevysvětluje...“ Zvedl oči a Hawk ho opět pohladil úsměvem.
„To byl zase Spirit a mně to připadalo jako dobrý nápad.“ Dobrý... víš, jak jsi mě vyděsil!? Zamračil se Altair. Muž se zatvářil pobaveně.
„Jo, to byla lehká pomsta za ten tvůj malej podvod.“ Přikývl. Mladík se zarazil. No. Vlastně s tím začal on. Přemýšlel a chytl se Hawka kolem krku, když ho zvedl do náruče. Položil do peřin a naklonil se nad ním. On se vzpamatoval.
„Co? To?“ Nechápal ale stále se ho držel. Muž se usmál. Pokračování naší noci? Rozepl pásky hrudního brnění. Odložil.
„Ale. To nemělo přijít. Měl jsem se utápět v žalu a jen vzpomínat. Takový byl plán.“ Řekl Altair naprosto vážně a pobavil ho.
„Hm. Nebude lepší utápět se ve vášni?“ Se mnou? Zadíval se do šedivých oči. Jemně se zachvěly.
„No, možná.“ Možná? Usmál se. Princ ucukl pohledem a něco zabručel. Hawk vydechl pobavením a sklonil se k uraženým rtům. Uvolnily se pro něj a vydechly.
Fox vylezl ze zdobeného stanu a protáhl se. Na sobě měl nový zdobený kabátek a košili. Vypadal elegantně a vznešeně. Hm. Jak dlouho už ho plánuje udělat svým rytířem, že měl pro něj připravený todle. Přejel po drahé látce.
Mnohem podstatnější. Jak to ksakru vysvětlí Hawkovi? Nejdřív si ho dobírá a pak sám... myšlenky se vytratily a zelené oči nevěřícně sledovaly muže, který vyšel z protějšího stanu. Protáhl se a prohrábl vlasy. Na sobě podobný kabátek jako Fox. V ruce držel masku. Zarazil s a zadíval se na přítele. Oba se zatvářili, jakoby je někdo přistihl při krádeži. Pak se ve stejnou chvíli začali smát. Jo. Podobaj se ještě víc než mysleli.
