barvy
Svět byl bezbarvý. Ne černý nebo bílý. Byl bezbarvý a jediné barevné v něm byla vůně květin.
Na malém školním hřišti pobíhalo několik mladíků a snažilo se trefit koš. Dva týmy. Tři hráči v každém. Na lavičkách a zemi vedle hřiště seděly skupinky diváků. Většinou dívky. Aby ne, bylo teplo a mladíci nešetřili pohodlím. Vážně bylo co sledovat.
Černovlasý hráč přijal přihrávku a vyskočil. Odrazem od stěny trefil koš. Spokojeně se usmál a otřel si čelo. Většina očí sledovala právě jeho.
Byl vysoký, štíhlý, díky pohybu atletický. Černé kratší vlasy, krásný obličej a provokativní úsměv. Byl hvězda školy. Temná hvězda školy. Mezi učiteli i žáky měl pověst výtržníka. Počítalo se s tím, že nakonec něco provede a bude vyloučený. Jako zázrakem se ale dostal do posledního ročníku. Tak se začalo počítat s tím, že dokončí školu, něco provede a bude zavřený.
Báli se ho. Učitelé i studenti. To ale nezabránilo tomu, aby po něm dívky a někteří mladíci toužili. Nic není tak sexy jako špatní kluci.
Ze školního rozhlasu se ozvala krátká znělka. Studenti se začali zvedat a pomalu zaplouvat do budov kolem. Hráči také.
Jedna z příček dřevěného plotu za hřištěm se pohla a odklopila. Dírou po ní se protáhl štíhlý mladík a rozhlédl se. Většina studentů byla pryč. Vydal se do budovy.
Zastavil se, když procházel kolem laviček. Zamračil se a dřepl si.
Jejich půvab a křehkost přesto skrytá síla.
O dlouhé přestávce se mladíci opět věnovali své hře. Za ostražitého dohledu svých fanynek. Od jedné z laviček se ozval rozruch.
„Hele, neperou se o tvoje věci?“ Zarazil se blonďatý hráč a sledoval hádku. Černovlasý si otřel obličej do rukávu a zadíval se na dvě dívky. Vážně. Šel k nim.
„Vim, že jsem úžasnej a tak, ale kradenim mých věcí dojem neuděláte.“ Hnědovlasá krásná dívka sebou cukla a zvedla k němu oči.
„Deane.“ Upravila se.
„Jen... jen jsem je bránila.“ Řekla hrdě. Vzal jí košili.
„Jak? Tim že je zničíš?“ Prohlížel si pomuchlané cípy. Ona zčervenala a začala koktat omluvu. Dean se podíval na druhou. Přizvedl obočí. Když si jí nikdo nevšímal, opět se sklonila k jeho věcem. Zvedla batoh a odhodila stranou. Vysypalo se z něj pár věcí
„Hej! Co to ksakru...“ Chytl ji za paži a přizvedl k sobě. Svět kolem vyprchal a on hleděl do oříškových očí.
„Tak to ty.“ Zamračila se. On? Co on? Pustil ji váhavě. Šla pryč. Zachytil zavlnění vlasů a jemnou vůni.
„Počkej.“ Chytl ji znovu. Otočila se. Všiml si dlouhých světlých řas.
„Mám pocit, že mi dlužíš vysvětlení.“ Znovu se zamračila.
„Ty omluvu.“ Překvapila ho. Zakroutil hlavou. Tohle je absurdnější a absurdnější. Musí být šílená. Půvabným, rozkošným způsobem ale rozhodně je šílená.
„Rozházíš mi věci a já ti dlužím omlouvu?“ Zvedl tázavě obočí a sledoval hebké růžové rty.
„Mně ne... jemu.“ Ukázala než se stačil zeptat. Sklonil hlavu, ostatní s ním a nechápavě hleděli na polámaný stromek. Byl ještě malou měkkou větvičkou. Ne. Až teď je to skutečně absurdní.
„Počkej, počkej... proto se tak mračíš?“ Hleděl na ni nechápavě. Jemně se urazila. On se zasmál.
„Proboha. Nemůžu přece... nemůžu přece za to, že vyrost tam, kde nemá.“ Bavil se. Pokárala ho pohledem. Neskutečně půvabný. Usmíval se.
„O to jde. Rozhlédni se. Nikde kolem tu neroste. Dostal se tak daleko a ty ho klidně... nejsi nic víc než surovec.“ Mračila se. Překvapeně zamrkala, když se začal znovu smát.
„Ty jsi nebezpečně okouzlující.“ Zakroutil hlavou a prohlížel si ji. Dívka zaváhala. Usmál se a pohladil ji po tváři. Opravdu tak hebká, jak vypadá.
„Co kdybych tě jako omluvu někam pozval? Bylo to ode mě vážně... hrubý.“ Přizvedla obočí. Blonďatý hráč se zamračil.
„Umm... nechci ti kazit rande, ale... asi jsi přehlíd takovou maličkost. Znám ho od ségry, letos k nim přestoupil z jiný školy.“ Snažil se. Dean se dokonale probral. Ho?! Otočil k němu překvapeně hlavu. Přítel se uvolněně pousmál a přikývl, když si všiml výrazu. Sklonil hlavu zpět k ní.
Studenti jako jeden ztichli a snad i přestali dýchat. Dívka stála, neschopná čehokoliv na něj hleděla. Ho! Přesvědčil sám sebe. Nastalo ticho. Oněmělé, šokované ticho.
Všichni se uvolněně nadechli, když se ozvala známá melodie. Poprvé za její existence si vybrala opravdu správnou chvíli a oni jí byli vděční. Pomalu se vytráceli.
Dean se zamračil a odstoupil od dívky. Od mladíka. Sklonil se pro své věci.
„Omluv mě na hodině, potřebuju sprchu.“ Šel pryč. Rozhodně potřebuje sprchu. Zrovna v ruce držel výbavu jinýho chlapa.
Několik následujícíh dní opět hráli. Chtěli si užít teplého počasí dokud to šlo.
Dean se protáhl a napil ze své lahve. Dneska to vítězství bylo vážně těsný. Oblékl si košili s krátkým rukávem. Zvedl svůj batoh. Zarazil se. Dno bylo vlhké.
Zadíval se na pochroumaný stromek. Půda kolem něj byla mokrá. Někdo ho očividně zaléval. Sklonil se k němu. Narovnal pomuchlaný lístek. Zamračil se a vstal.
A pak ses objevil ty. Krásný temný princ. Uvnitř plný barev a světla.
“Nechápu, proč nehraješ za školu.” Zakroutil Deanův přítel hlavou, když mladík zvýšil náskok toho dne. Bez zájmu pokrčil rameny.
“Byla by z toho povinnost.” Sledoval černovlasou dívku, která si pokládala věci vedle jeho. Párkrát se spolu vyspali a tak se cítila být... privilégovaná. Zamračil se.
“Co si ksakru myslíš, že děláš?!” Všichni k němu otočili hlavu a trochu se uvolnili. Někdo jiný si ksakru myslí, že dělá. Dívka zaváhala a pustila svůj batoh. Deanův výraz ještě ztemněl. Rázně se vydal k ní. Její oči zaplnila panika, ostatní kolem ustoupili.
Sklonil se k tašce a odstrčil ji. Zvedl oči k dívce.
“Pujč mi to.” Zmateně zamrkala.
“Mojí svačinu?” Podala mu nejistě pečivo.
“Ten sáček.” Vzal jí ho. Z tašky vytáhl pravítko a začal s ním dloubat do země. Všichni ho tiše sledovali a trochu nechápavě se po sobě rozhlíželi.
Mladík skončil. Ze země vytáhl drn půdy společně s větví. Strčil do sáčku a narovnal se. Zvedl své věci a šel pryč.
Zadíval se na stromek na svém stole. Stále byl zasazený v sáčku. Cestou do něj přisypal zeminu ze záhonu před školou. Možná se měl podíval i po obalu.
Sedl si a prohlížel si lístky. Ten tvar. Odkud ho jen... Promnul jeden mezi prsty. Upadl. ´Do hajzlu.´ Odstrčil sáček a povzdechl si. Proč se vůbec snaží? Vzpomněl si na oříškové oči. Kvůli němu? Spojil ruce za hlavou a zadíval se z okna.
Posledních pár dní se ho snažil potkat. Dost neúspěšně. Jakoby se po každé hodině vypařil. Ani Carterovo sestra netušila kam. Což nebylo nic tak překvapivého. Vzhledem k velikosti školy a počtu studentů. Ztratit se tu byla hračka.
Nejdřív si myslel, že se chce jednoduše omluvit. Choval se... a to co udělal. Surovec. Měl pravdu. Pak si uvědomil, že se nechce jen omluvit. Chce ho znovu vidět. Půvabnou tvář. Vdechnout jemnou vůni. Dotknout se hebký kůže a možná rtů. A bylo jedno, že patří chlapovi.
Leica. Zavřel oči a usmál se. Leica. Vždy když jméno vyslovil, srdce se jemně sevřelo a dech zastavil na rtech. Leica. Křehký a půvabný. Něžnými prsty pohladil srdce a vpil se do duše. Zlehka a nenuceně jako jemná vůně květin.
Zhluboka se nadechl a otevřel oči. Zatraceně. Proč se to muselo stát zrovna jemu?
Rozhlédl se po parku. Pousmál se a vydal se k jednomu z okrasných stromů. Tak přece jen. Vztáhl ruku a prsty prohrábl listy. Rozhlédl se. Někdo tady kolem musí vědět, jak se jmenuje. Možná by se měl podívat na síť. Přemýšlel a připálil si.
“Hej! Ty!” Se zamyšleným výrazem otočil hlavu. Z křoví si to k němu rázoval postarší muž. Výhružně mával rýčem. Dean se jemně zakuckal a sledoval ho.
“Dělá ti to dobře?!” Co jako? Nevzrušoval se mladík. Muž zadýchaně ukázal na jeho nohy. Sklonil hlavu. Podíval se vedle sebe. Surovec. V měkké tmavé půdě byly výrazné těžké stopy. Jeho stopy. V jedné dokonce zašláplá drobná rostlinka.
“Omlouvám se. Nevšim jsem si... Potřeboval bych vědět, jak se jmenuje.” Ukázal na strom.
“Jak nevšim?” Nereagoval muž.
“Řiká se mu Ginkgo.” Dean rychle zvedl hlavu. Růžové rty. Zelená zástěra a oříškový pohled. Přešel k nim.
“To je v pořádku, Drew. Opravím to. Nic jí není, je jenom zatlačená do země.” Položil mu ruku na rameno a uklidnil úsměvem. Zahradník se zamračil na Deana a otočil hlavu k Leice. Přikývl.
“Vrátím se k těm keřům... ale sleduju tě.” Zamračil se podruhé a šel pryč. Větší z mladíků se pobaveně pousmál a sklonil hlavu k menšímu. Už se skláněl u záhonu. On si povzdechl.
“Je mi to vážně líto. Nechtěl jsem... nemám to jako koníček.” Dřepl si proti němu. Leica zvedl oči.
“Já vím.” Strčil si vlasy za ucho. Dean se usmál a prsty mu otřel šmouhu z čela. Oba si to uvědomili a jemně zrůžověli.
“Víš?” Zeptal se a snažil se zahnat rozpaky, které poprvé v životě cítil. Druhý mladík sklonil hlavu a přikývl.
“Začal sis dávat věci o kus dál.” Překvapil ho. Odkud to... všiml by si, kdyby přestávky trávil v okolí hřiště. Ale ten den tam vlastně taky byl. Přemýšlel Dean.
“Vlastně ho mám teď doma. Tam by moc dlouho nevydržel. Takhle vypadá...” Zamračil se. Leica se pousmál a přikývl.
“Není nijak náročný. Neměl bys s nim mít velké problémy.” Podal mu květinové hrábě. Dean zaváhal, ale pak začal upravovat půdu na své straně záhonu.
“Chtěl jsem se omluvit. Choval jsem se vážně jak... ještě k tomu jsem si tě splet s holkou a...” Leica objal svá kolena a sledoval jeho ruce.
“To je v pořádku. Vlastně se mi to stává dost často. Už jsem přemýšlel, že bych mohl nosit vousy, ale moc mi nerostou.” Povzdechl si. Dean k němu rychle zvedl oči.
“No to nemůžeš.” Řekl nesmlouvavě. Mladík přizvedl obočí a zeptal se.
“V žadnym připadě.” Zakroutil druhý hlavou. Leica se mu zadíval do modrých očí. Ne. Jedno bylo modré a druhé spíš zelené. Jemně přikývl. Dean se vzpamatoval a zaměřil se opět na záhon.
“Za to jsem se neomlouval. Spíš za to, jak jsem ti... no...” Zvedl oči. Dobře. Pochopil. Sledoval dokonale růdé tváře. Mladík ucukl pohledem a zakroutil hlavou. Začal koktat odpověď.
“Byl to prostě jen reflex. Což neni omluva, ale... promiň.” Leica přikývl a sledoval zem. Dean se zamračil. Jak by mu něco takového mohl jen tak odpustit? Kdyby to někdo udělal jemu, skončí se zlomenou rukou. Při nejmenšim. A on mu to ještě dobrovolně připomene. Jo. Boduje.
Povzdechl si a vstal. Mladík k němu rychle zvedl hlavu.
“Půjdu. Promiň, že jsem... měj se.” Podal mu hrábě a šel pryč. Leica se za ním zadíval. Sklonil hlavu k rukojeti. Byla teplá od Deanovy dlaně.
Tak nenáročnej. Zadíval se na stromek. Asi by mu vážně měl pořídit květník. Zvedl hrnek a zalil rostlinu. Připravil si večeři a posadil se.
Žil sám ve starém domě prarodičů. Byl to malý prolezlý dům, ale to mu nevadilo. Měl tu svou kuchyň, svou koupelnu... všechno jen pro sebe. Většinou. Otočil hlavu ke dveřím. V nich stál malý, možná osmiletý chlapec.
“Jsem tu.” Oznámil a suveréně si sedl ke stolu. Všiml si stromku.
“Co je to?” Přitáhl si ho.
“Hej, hej, hej. Opatrně.” Postavil před něj svou večeři a šel si udělat novou.
S rodiči si nikdy nerozuměl. Jakoby se někde stal omyl a on se narodil do špatné rodiny. Byli úžasní a snažili se, ale nikdy nenašli společnou řeč. Ale Randy. Randyho miloval. Byl jeho malé černovlasé slunéčko.
Ostatní ho odsuzovali a právem. Vše, co o něm říkali, proč se ho báli, byla více či méně pravda, ale pro něj byl vždy starší starostlivý bratr. Usmál se a postavil před mladíka jahodový džus. Rozzářil se a hned si nalil.
Rozhlédl se po hřišti a okolí. Jak si myslel. Leica nikde nebyl. Zamračil se a položil své věci. Sedl si na lavičku a pak se na ni položil. Sledoval modré nebe.
“Dneska nehraješ?” Otočil hlavu a zadíval se na světlovlasou dívku.
“Nemám náladu.”
“Musí to být tvrdý, nechceš něco pod hlavu?” Usmála se. Leicův úsměv je mnohem půvabnější. Prolétlo mu hlavou. Zarazil se. Co to...
“Co máš namysli?” Znovu se usmála a naznačila, aby se zvedl. Posadila se a poplácala si stehna. Jo. To bude pohodlnější. Položil se zpět a opět sledoval modré nebe. Dívka jeho. Všechno má svoje klady a zápory. Otočil hlavu k hřišti a sledoval hráče.
Zarazil se při pohledu na postavu, protahující se plotem. Většina kolem sledovala hráče, nebo byla zabraná do hovorů a obědů. Nikdo si plotu nevšímal. Proč taky? Pousmál se a zvedl hlavu k nebi. Tak tam.
Zavřel oči a dokonce dovolil dívce, aby mu prsty zlehka česala vlasy. Představoval si, že to jsou jiné prsty. Štíhlé, dlouhé, něžné prsty. Jak může mít někdo, kdo se rád hrabe v zemi, tak krásný ruce?
Když se ozvala známá znělka, všichni se začali zvedat. Dean se narovnal, ale zůstal sedět. Sledoval dřevěnou desku. Pohla se.
Leica vrátil prkno zpět a zvedl svůj batoh. Šel do školy. Zastavil se a zadíval na usmívajícího se mladíka.
“Nechodí se za školu obvykle během hodin?”
“Nebyl jsem...” Bránil se. Dean se pousmál a připálil si.
“Hmm... co to vyzkoušet?” Překvapil mladíka. On se na něj zadíval. Sebral mu cigaretu a típl.
“Možná, když přesteneš kouřit.” Šel do budovy. Druhý přizvedl obočí. No. Možná by mohl. Vstal a doběhl ho.
“Beru to jako slib.” Sklonil se k jeho uchu. Leica se za něj chytl. Dean se usmál a šel ke své učebně.
Leica ležel v trávě. Kolem byla rozkvetlá louka. Svěží, barevné království. Jemně vibrující tisícem drobných křidélek. Plné života, přesto jako celek klidné. Uklidňující. Dnes ale ne.
´Slib.´ Zaznělo mu v uších. Jednoho se dotkl a otevřel oči. Stále cítil ten horký dech. Blízkost rtů. Hluboký hladící šepot. Zamračil se a lehl si na bok. Co to s ním je? Choval se k němu hrubě a... Povzdechl si a zavřel oči.
Byl zvyklý na zájem. Ze stran žen ale víc asi mužů. Viděl a vnímal jejich pohledy, ale ne tak jako Deanův. Ten byl... nebyl si jistý, jaký byl. Ale nenechal ho v klidu.
Dean se rozhlédl po hřišti. Zamračil se. Zdržel se v kantýně a opět přišel pozdě. Zbytečně moc lidí a on mezi nimi příliš vyčnívá. Nechtěl na Leicu upozorňovat. Kdyby se zrovna on začal protahovat plotem, upozornil by.
Povzdechl si a sedl na lavičku. Konečně ví, kde ho najít a nemůže za ním. Sledoval plot. Netušil, co je za ním. Nikdy se o to nezajímal. Jistě něco krásného. Leicovo tajné království. Usmál se. Byl si jistý.
Došel domu. Náladu temnější než předešlý den. Dnes nepřišel pozdě, ale bohužel ne sám. Carter se na něj pověsil hned u učebny a tvrdě ho zapojil do hry.
Hodil batoh na židli a zadíval se na stromek. Rozšířil oči. ´Do hajzlu.´ Rychle k němu přešel a dotkl se svěšených listů.
“Co ti vadí? Zalejvám tě. Jsi na světle. Máš bejt nenáročnej.” Řekl vyčítavě. Ten stromek to prostě ví. Ví, že to on ho dusil svým batohem a teď trucuje. Určitě. Nesmysl. Propleskl se v duchu a sledoval rostlinu.
Pár následujících dní na tom nebyla lépe. Tak jako jeho nálada. Vlastně naopak. Listy začaly pomalu jeden po druhém opadávat. A jemu se stále nedařilo dostat se za Leicou. Možná to bylo dobře. Co by mu asi tak odpověděl, kdyby se Leica zeptal. Báječně, daří se mu báječně. Roste do krásy. Jo. Jasně.
Povzdechl si a sebral několik lístků z parapetu. Stiskl v dlani.
“Prosím, přestaň padat... kvůli němu.” Zašeptal. Nemůže za ním jít. Ne, dokud jeho ginkgo nebude v pořádku. Byl by pro něj vážně jen surovec. Hrubej, necitelnej surovec, co se ani neumí postarat o jednu kytku. Nenáročnou kytku.
Na druhou stranu. Kdyby ukázal starost a zeptal se... Třeba bude mít v parku větší štěstí než ve škole a potká ho.
Procházel parkem a hledal mladíka. Pousmál se a vydal se k němu. Leica zvedl hlavu. Chvíli na něj tiše hleděl. Dean se ošil.
“Hmm... dobrý den?” Řekl skoro až opatrně. Mladík přizvedl obočí.
“Nepozdravil jsem?” Druhý pobaveně zakroutil hlavou. Leica zrůžověl a narovnal se.
“Tak... tak dobrý den i tobě.” Řekl rychle. Dean se pousmál.
“Potřebuju poradit s tou... zalevám ji. Je na okně ale stejně padá a má splihlý listy.” Strčil si ruce do kapes.
“Jak často?... Jak často ji zaléváš.” Dodal mladík, když se druhý zatvářil nejistě.
“Každý ráno.” Leica přikývl.
“To je... trochu moc. V čem ji máš?” Dean ještě víc znervózněl a přiznal se. Přizvedl obočí, když se mladík začal tiše smát.
“Omlouvám se, já jen. To je tak hrozně... ty. Čekal jsem, že něco takového řekneš.” Překvapil ho a pohladil úsměvem. Deanovo srdce mírně poskočilo a on znovu cítil, jemu tak nepodobné, rozpaky. Než stačil cokoliv říct, mladík ho předběhl.
“Počkej tady, dobře?” Zvedl své nářadí a šel pryč. Druhý trochu zaskočeně poslechl.
Leica se vrátil bez zástěry a se školním batohem. Oznámil, že můžou jít a vydal se pryč. Teď už se necítil jen zaskočený. Kam jako? A pak mu to došlo. Záleží na tom? Usmál se spokojeně a doběhl mladíka. Zastavil ho.
“Ty to snad děláš schválně.” Setřel šmouhu na čele. Leica rozpačitě zamrkal a poděkoval.
Dovedl ho k malé květince a koupil květník a obal. Prodavačka ho znala jménem a nasypala mu tolik zeminy, kolik si řekl. Vyšli před krámek. Dean suše polkl, když k němu Leica zvedl oči. Bez jediného slova přikývl a vedl ho k sobě domů.
Poprvé v životě byl skutečně rád, že je vcelku pořádný. Ve chvíli kdy se Leica zlehka rozhlížel po jeho domě. Zaujaly ho dřevěné prosklené dveře s velkými okny. Z druhé strany byla neprodyšná folie.
“Co je tam?” Vzal za kliku. Nepovolila.
“Zimní zahrada. Byl to dům mých prarodičů. Ukaž.” Dodal, když se Leicovy oči rozzářily. Tohle by mu neměl dělat. Rozhodně ne. Chytl se v duchu za srdce a zkusil odemknout.
“Nebyl jsem tam od tý doby, co tu bydlim. Asi to stihlo trochu...” Dveře jemně zavrzaly a pustily ho dovnitř. Zpoza nich se vyvalil vlhký, lehce zapařený vzduch.
“Nejsem si jistej, jak to uvnitř...” Zmlkl, když se Leica protáhl kolem něj a vešel.
“Můj bože.” Vydechl a s úžasem se rozhlížel. Stál ve větší zarostlé zimní zahradě. Byla lemovaná zdí z jedné strany a sklem z dalších dvou. Místy bylo rozbité či chybělo úplně. Po pravé straně sezení – dvě křesílka a malý stolek. Celé dvě stěny byly obehnány malým úzkým jezírkem. Dřív v něm možná i plavaly ryby.
“Úžasný, něco takového bych si přál mít doma.” Šel si prohlédnou místy přerostlé, místy zaschlé rostliny.
“Vlastně bych čekal, že budeš mít.” Následoval ho Dean a kochal se mladíkovým nadšením a úsměvem. Leica si povzdechl a sklonil se k okrasnému keři.
“Rád bych, ale moje mamka je silně alergická... občas kýchá jen díky mý přitomnosti.” Dotkl se lístků.
“A taky...” Utrhl jeden. Chvíli si s ním hrál. Mladík ho pobídl. On se zamračil a narovnal.
“Měl jsi někdy pocit, že tvoje rodina není tak úplně...”
“Tvoje?” Leica k němu zvedl hlavu a přikývl. Dean se usmál.
“Neustále. Mám je rád. Miluju je, ale...” Menší z mladíků přizvedl obočí.
“Moje hudební nadání je... nebezpečný pro okolí.” Pobavil ho druhý.
“A tvůj antitalent?” Dodal. Leica pokrčil rameny.
“Právo. V naši rodině jsou všichni právníci.” Dean se na něj zadíval. Právník? To je snad žert, ne?
“Už od dětství tím žijí. A já se snažil být jako oni. Vážně ano. Poslouchat učitele, číst poučky a tak. Ale. Všechna ta slova jakoby protékala skrz mě. Viděl jsem je. Slyšel, ale vůbec jsem je v sobě nedokázal udržet. Vnímat jejich význam.” Pokračoval mladík.
“Nakonec to se mnou vzdali a já změnil školu.” Povzdechl si. On na něj chvíli tiše hleděl. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři.
“'To je dobře.” Leica se mu nejistě zadíval do očí. Dean se usmál a prsty kopíroval linie půvabného obličeje.
“Protože ty nejsi právník, jsi... Leica.” Řekl nakonec. Mladíkovi zrůžověly tváře. Jeho hlas. Pohled v očích. Způsob, jakým jméno vyslovil. Jakoby měl v těle malé zvonečky a Dean je zlehka rozvibroval. Příjemně to šimralo. Sklonil hlavu.
“Kde-kde máš ten...” Mladík ho odvedl do kuchyně.
Můj život se stal tvým. Moje myšlenky, moje úsměvy, mé tělo, mé srdce. Vše se stalo tvým. Přesto jsem si připadal volný a taky šťastný. Tak neskonale šťastný. Protože v tvých očích jsem byl krásný. Byl jsem milovaný a ochraňovaný. Byl jsem hýčkaný. Byl jsem... Leica.
Navoněný klid květinového království proudil jemnými pomalými vlnami do okolí, ale nedokázal proniknout do Leicovy mysli ani srdce. Dnes opět ne. Nepustil ho on. Dean. Dokola a dokola svým hlasem. Dotekem. Vůní. Pohledem jemně stiskl srdce a nechtěl pustit. Bolelo to, ale zvláštní překvapivě příjemnou bolestí.
Mladík otevřel oči a zadíval se na nebe. Vzpomněl si na jinou modrou. Hezčí. Povzdechl si a zavřel oči. To tedy moc nepomohlo.
“Věděl jsem to... krásný.” Leica si rychle sedl a spatřil skutečného Deana. Rozhlížel se po louce. Sklonil hlavu k němu. Všiml si výrazu. Pousmál se.
“Hmm... ta, kterou jsi típl, byla moje poslední.” Mladík se přiznal, že nerozumí.
“Slíbils to, nebo ne? Že když přestanu, půjdem spolu za školu.” Usmíval se. Leica přizvedl obočí. Připustil, že asi ano. Dean si sedl k němu.
“Dnes?” Vytřeštil mladík oči. Druhý jen pokrčil rameny, proč ne. Zhluboka se nadechl.
“Úžasná vůně.” Leica se pousmál.
“Musíš zavřít oči. Pak je to ještě intenzivnější a ty dokážeš jen podle vůně rozpoznat, kde je čeho převaha. Skoro jakoby ti je kreslila v mysli.” Zavřel oči a chvíli jen seděl.
“Tam to jsou zvonky. Tam vlčí mák. A tady...” Srdce tiše vykřiklo a rty se zachvěly, když je měkkým něžným dotekem pohladily cizí.
Leica šokovaně hleděl na mladíka. Byl svým obličejem jen pár centimetrů od jeho. A jejich rty... pomalu vztáhl ruku a dotkl se svých.
“Tady já.” Usmál se Dean. Leica zamrkal. Zrůžověle přikývl.
“A tady ty.” Mladík se spokojeně usmál a naklonil se blíž. Stále hleděl do oříškových očí. Jejich pohled se jemně zachvěl, když se rty setkaly. Leicovy se otevřely. Dean něco tichého zamručel a jen zlehka a opatrně vklouzl dovnitř. Sladký růžový rty. Neskutečně měkký. Neskutečně hebký a horký. Měl pocit, že se mu srdce rozskočí radostí. Cítil se jako malý chlapec. Malý chlapec, který poprvé přišel do světa hraček. Zatím stál jen mezi dveřmi. Okusil lehký náznak kouzla a věděl, že uvnitř čeká něco naprosto úžasného. Bože. Jak moc se těšil až vstoupí.
Jemně a zlehka hladil rty a pomalu ho položil zpět do trávy. Leica sebou mírně trhl, když se ozval školní zvonek. Zamumlal Deanovi do úst. On se odklonil.
“Slíbils to.” Zašeptal a prsty ho pohladil po tváři. Mladík se zhluboka nadechl a přikývl.
“Já vím.” Přitáhl si ho níž. Dean se usmál v polibku a pokračoval ve své něžné péči. Prsty zlehka, skoro až opatrně hladil světlou kůži. Jakoby byl Leica to nejjemnější, nejkřehčí, co měl kdy v náruči. A on byl.
Měkce líbal štíhlý krk. Kochal se hebkostí a horkostí těla pod sebou. Omamnou květinovou vůní. Celé jeho tělo jí bylo nasáklé, opité a on nechtěl vystřízlivět. Ne teď.
Rozepl knoflíky košile. Odhalil nahý hrudník a břicho. Tělo se zachvělo vzrušením. Nedočkavě si olízl rty a ochutnal. Dokola a dokola. Nenasytně ochutnával, hladil a hýčkal až prsty vklouzly pod látku kalhot.
Leica zadržel dech a instinktivně chytl paži. Stiskl. Dean se pousmál a políbil ho. Zadívali se do očí.
“Takhle... takhle chodíš za školu jen se mnou.” Vydechl mladík a přivřel oči.
“Jen s tebou.” Byla to pravda. Teď už ano. Sklonil se ke rtům a svými zadržel sten. Líbal ho, stupňoval touhu a dráždil svoji.
Otevřel oči, když Leica vzdychl jeho jméno. Zachraptěl otázku a dál se věnoval krásnému tělu.
“Chceš...” Ztratil se hlas v nádechu. Dean suše polkl.
“Rád bych.” Řekl ochraptěle.
“Dobře.” Mladík téměř vyvrcholil. Dobře? Vážně řekl dobře? Pomalu se odtáhl a zadíval se na něj. Téměř vyvrcholil podruhé. Leica se jemně usmíval, tváře zrůžovělé, pohled plný důvěry a touhy.
“Vážně?... Hádám, že jsi nikdy...” Zeptal se znovu, když mladík přikývl. Tentokrát zakroutil hlavou. Dean se zhluboka nadechl a zavřel oči. Dobře. Pomyslel si a snažil se trochu uklidnit. Musí ho ještě víc uvolnit, připravit a pak...
Pomalu přirazil. Sevřela ho horkost a těsnost Leicova těla. Zhluboka se nadechl. Chvíli jen ležel a čekal. Pak stejně pomalu pohl boky, zpět a znovu. Pohyboval se a přitom hleděl do oříškových očí. Byly plné všeho, co on sám cítil. Usmál se a vztáhl ruku ke tváři.
“Netlačí tě ta zem?” Zašeptal v pohybu. Leica jemně zakroutil hlavou.
“Můžem se vyměnit.” Mladík překvapeně zamrkal a zašeptal poslední ze slov. Dean se usmál a opatrně se přetočil. Jeho krásný milenec dokonale zrudl.
“T-to...” Zmlkl a zavřel oči, když ho přizvedl a pak stáhl zpět k sobě. Rozechvěle se nadechl. Jednou rukou se opřel o Deanovo stehno a druhou jen zlehka o břicho. Sám se pohl. Mladík s úsměvem přivřel oči a sledoval ho. Nádhera. Pomohl mu.
Leica pohyboval boky a s každým přirazem tiše zasténal. Jemně se zamračil a sklonil hlavu.
“Já... já už...” Zašeptal zadýchaně.
“To je v pořádku.” On otevřel oči a zvedl je k němu. Zalapal po dechu a prohl se. Překvapený Dean stáhl břišní svaly a přizvedl se k němu. Bože. To skoro až bolelo. Setřel prsty vlhkost z hrudníku a posadil se. Pevně mladíka objal.
“Hmm... co to bylo?” Zeptal se ochraptěle a políbil ho na rameno. Leica sebou jemně cukl a zhluboka se nadechl. Rozpačitě se odtáhl.
“No, ty jsi... vypadal jsi tak...” Tváře ale opravdu dokonale rudé. Dean se usmál a pohladil ho.
“Tak?” Měl chuť ho trochu potrápit. Leica se na něj zamračil a objal ho kolem krku. Povzdechl si.
“Mužně a... sexy.” Zašeptal u jeho ucha. Dean ho pevně sevřel v pažích. Může si za to sám. Vydechl pobaveně do horké kůže a zlehka políbil.
A pak se svět vytratil. Nebyl bezbarvý. Byl černý. Temně černý a jediné bílé v něm byla vůně květin. Chyběla jejich pestrost a barevnost. To protože jsi odešel ty. Můj krásný temný princ. Uvnitř plný barev a světla.
Můj život byl stále tvým. Moje myšlenky, mé slzy, mé tělo, mé srdce. Vše bylo tvým. Bez volnosti a štěstí. Tak neskonalého štěstí. Najednou jsem nebyl krásný. Nebyl jsem milovaný ani ochraňovaný. Nebyl jsem hýčkaný. Byl jsem... jenom Leica.
Sám. Ne. Sám ne. Nevím, co bych si bez něj počal. Tehdy mi bolest nedovolila vidět to. Pálila mě do očí a oslepila. Křečovitě svírala srdce a zakalila mysl. Ale on mě držel za ruku a táhl za sebou. Omlouvám se. Mělo to být naopak. Protože on cítil tu samou ztrátu a bolest.
Leica ležel pod zlatavým stromem. Oči zavřené. Po tváři ho pohladil lehký dotek. Sáhl vedle hlavy a zvedl zeleno-žlutý list. Protočil mezi prsty. Přejel si jím přes čelo, nos až ke rtům. Na nich se zastavil. Otevřel oči a zadíval se na listy nad sebou.
K zemi spadl další, další a další... Muž sledoval, jak rychlým tempem krouží dolů.
Kdysi měl podzim rád. Byl plný barev a slunce. Pak ale začal být jen studené, blativé cosi před zimou. Plné vzpomínek zalitých krví, křikem a slzami.
´Neplač pro usychající kvítí.´ Zazněl mu v uších sametový hlas. To poslední, co mu řekl. Usychající kvítí. Jeho smrt ale nebyla přirozená. Byla nečekaná, surová a rychlá. Prolétla jeho životem jako kámen zrcadlem a roztříštila. I když ho znovu slepíte, vždy v něm zůstanou praskliny. Třeba jen slabé pro oko neznatelné ale budou tam. Chápal, proč mu to řekl, ale odmítal přijmout.
Oči se zalily slzami a ty rychle pokračovaly po spáncích. Opět ucítil dotek na tváři. Prsty jemně setřely slané kapky. Otevřel oči. Nad ním klečel Randy a laskavě se usmíval.
Stále ji cítíme. Oba dva. Hořko sladkou bolest. Ztráta pomalu slábne. Hlavně protože tu jsou oni. Přijeli na bílých koních v zářivé zbroji a rozehnali temnotu.
Opět ležel pod zlatavým stromem. Do dlaní ho šimrala stébla trávy. Uslyšel kroky. Otevřel oči a zadíval se do šedivých. Clay.
Bydlí spolu už dlouho a on to ví. Cítí jeho lásku v každém doteku. Vnímá v každém pohledu, úsměvu. V pouhém pozdravu. Stará se o něj, hýčká ho... skoro až rozmazluje. Přesto po něm nic nechce.
Muž se pousmál a podal mu vlněnou deku. Leica se posadil a zabalil se do ní. Poděkoval. On jen přikývl a šel pryč.
“Neponocuj, ano?” Popřál dobrou noc a byl pryč. Zahradník se za ním zadíval. Sklonil hlavu. ´Už neplač. Prosím. Usměj se. Pro mě.´ Sametový tichý hlas.
Clay se probral. Za okny byla ještě noc, přesto se cítil zvláštně odpočatý a spokojený. Promnul si oči a objal vyhřáté tělo ve své náruči. Srdce jemně zasyčelo a vypařilo se.
Muž šokovaně hleděl na Leicu, spícího mu u hrudníku. Tvářil se naprosto spokojeně a dýchal v klidném spánku. Držel se muže kolem pasu a nohy měl zapletené v jeho.
Clay přinutil plíce k nádechu. Pomalu vztáhl chvějící se prsty a skoro až opatrně se dotkl půvabné tváře. Skutečně tam leží a tiskne se k němu. Ujistil se.
Pohladil hebkou kůži a co nejtišeji, velice opatrně si lehl zpět. Zavřel oči a vdechl vůni světlých vlasů.
Clay to ví. Ví, že ty budeš navždy host v mém srdci. Ne. Host ne. Jediný a skutečný nájemník. Vlastník. Ví to. Ví, že pro tebe stále pláču. Když jsem sám. Jen já a ginkgo. Přesto mě hýčká, chrání a miluje. A já jeho.
Svět opět začíná být bezbarvý a jediné barevné v něm je vůně květin a Clayova hudba.
