první
Mohutný voják strčil štíhlou postavu do cely a zabouchl dveře. Ona rychle vstala a chytla mříže.
„Prosím! To je omyl. Nic jsem neprovedl. Jen jsem šel kolem a...“
„Zklapni! Nebo dostaneš vejprask!“ Zahřměl strážce tvrdě a vydal se pryč.
„Počkejte! Prosím!“ Snažil se vězeň. Za ním se ozval pobavený smích. Rychle se otočil. Instinktivně zacouval při pohledu na několik vězňů. Jejich oblečení. Jejich tváře. Jejich jizvy a čerstvé rány. Ti sem tedy určitě patří, ale on ne. Otočil se zpět k mříži. Za ní bylo nepříjemné kyselé šero. Mnohem nepříjemnější bylo ale uvnitř. Mnohem horší výhružka, která visela ve vzduchu.
Zhluboka se nadechl a otočil. Rozhlédl se po velké cele. Téměř celá zeď byla obsazená vězni. Ohromnými – někteří byli méně ale to jim neubíralo na děsivosti. Někteří seděli, jiní leželi na provizorních lůžcích
Muž se znovu zhluboka nadechl a vykročil mezi ně. Našel si volné místo a posadil se. Zvedl oči. Partička vyvrhelů, sedící po jeho pravé straně, ho sledovala. Nijak skrytě. Jemně se zachvěl a zabalil hlouběji do svého pláště. Bože, už aby přišlo ráno. Snad ho tu nebudou držet déle - za pouliční nepokoje. Přemýšlel a snažil se najít alespoň nějaký klid ve vystrašeném srdci.
Překvapeně vyjekl. Někdo ho chytl a surově strhl k zemi. Přitlačil. On se snažil bránit.
„Drž mu ty ruce.“ Poručil hrubý hlas a jeho zápěstí objalo pevné sevření. Stejně tak jeho kotníky. Vyděšeně sledoval muže, který si nad něj klekl. Byl to jeden z vězňů, kteří ho předtím sledovali. On se usmál.
„Hm. Myslim, že jsme museli bejt hrozně hodný. Podívejte na tu půvabnou tvářičku. Fakt to neni ženská?“ Chytl lemy tmavého pláště a rozhrnul. Přizvedl obočí.
„Dokonce má sukni.“ Prohlížel si dlouhý háv. Mladík se zapřel a snažil se jim vytrhnout.
„Přestaňte! Hned!“ Snažil se. Proti jejich síle neměl šanci. Muž, klečící na něm, chytl okraj hávu a jedním pohybem roztrhl.
„Hm. Vážně jsme byli hodný.“ Usmál se jeden při pohledu na hebkou opálenou kůži. Špinavými prsty se jí dotkl.
„Nemůžu se dočkat. Nejdřív chci ale sem.“ Narval mozolovitý ukazovák mezi měkké rty. Mladík se skoro pozvracel. Muži se zasmáli nad představou a začali se také těšit. Jo. Rozhodně tam chtěj taky.
Polekaně zvedli hlavy, když se o zeď nad nimi rozbilo něco keramického. Džbán s vodou. Otočili se. V rohu. Proti jejich zdi seděl světlovlasý vězeň. Byl vysoký a šlachovitý, tělo samá jizva. Tvář lehce zarostlou, chladný tvrdý pohled. Pohled divokého zvířete, připraveného zaútočit. Muži znejistěli. Věkem ani mohutností se jim nevyrovnal, ale něco v jeho držení těla – v tom jeho pohledu mluvilo o tom, že je zvyklý vyhrávat. Rváč. Neměli by šanci.
„Jestli je fakt nedokážete udržet v kalhotech, dělejte to aspoň potichu. Měl jsem náročnej den, rád bych se vyspal.“ Zavrčel. Muži vytřeštili oči – půvabný vězeň s nimi. Oni se po sobě rozhlédli a varovali pohledy.
Vrátili se ke své malé kořisti a zdrželi se svých komentářů o jeho půvabech i ostatním.
„Ne! Přestaňte! Ne!“ Snažil se a bojoval. Jeden ze zloděju mu zacpal pusu. Bolestně vykřikl, když ho mladík kousnul.
„Ten malej bastard! Dejte mi kus látky!“ Utíral si krev. Ostatní vyděšeně rozšířili oči, když ho někdo chytl a hodil proti zdi.
„Možná jsem se nevyjádřil jasně.“ Zavrčel světlovlasý zloděj a tyčil se nad nimi. Sklonil hlavu k mladíkovi.
„Vstávej.“ Poručil tvrdě. Vězeň okamžitě poslechl a zabalil se do svého hávu. Oči plné slz. Druhý zakroutil hlavou a rozhlédl se po ostatních. Polekaně se přikrčili. Očividně v nich budil silný strach či respekt. Někteří možná už poznali proč. On se jemně zamračil a vrátil se ke svému lůžku. Půvabný vězeň ho následoval.
„Mohl bych... nemohl bych, prosím, zůstat u tebe.“ Vzlykal. Rváč se nechápavě otočil.
„Hm. Dostal jsi se z postele jednoho chlapa a sám se vrháš do postele jinýho?“ Zeptal se. Mladík se jemně zachvěl a pokrčil rameny.
„Ty... ty chceš očividně spát a... vypadáš jako někdo, kdo rád honí sukně ne...“ Utíral si slzy. Jeho zachránce sklonil hlavu k potrhanému hávu. Tázavě přizvedl obočí. Půvabný vězen se uraženě zamračil.
„T-to není sukně, je to kouzelnický háv!“ Vyštěkl. Rváč přizvedl obočí.
„Čaroděj, hm? Tak proč si neudělal nějaký kouzlo a voala. Všichni mrtví.“ Zeptal se pobaveně. Mladý čaroděj se zamračil.
„Nejsem... jsem... před pár dny jsem se stal učněm. Ještě nezvládnu taková kouzla, ale jednou budu nejmocnější mág mezi všemi.“ Řekl hrdě. Vězeň se na něj zadíval. Usmál se půkou úst. Jestli ne nejmocnější nejpůvabnější určitě. Pomyslel si a přikývl.
„Fajn.“ Kývl hlavou. Čarodějský učeň se uvolnil a lehl si na hromadu slámy přikrytou vlněnou dekou. Bylo to asi to nejluxusnější lůžko v místnosti. Bože. Už abych byl pryč. Schoulil se na boku – čelem ke zdi. Nedobrovolný zachránce si lehl za něj. Zatraceně. Zaklel v duchu a přisunul se blíž. Tohle rozhodně není postel pro dva. Přemýšlel nevrle. Možná si prostě moh zacpat uši nebo něco. Podložil si hlavu paží a svým tělem zkopíroval křivky muže před sebou. Svou štíhlostí a výškou mu tak nějak padl do náruče.
Mladý mág se snažil zahnat myšlenky, že udělal chybu. Zároveň slzy, keré se mu hrnuly do očí. Zrovna dobrovolně ulehl s jiným mužem. Mužem, kterého se všichni v místnosti bojí. Největší a nejděsivější chlapi, jaké kdy viděl.
Překvapeně se nadechl. Rváč ho pohladil po tváři a odhrnul černé prameny.
„Uklidni se. Se mnou jsi v bezpečí.“ Zašeptal mu do vlasů. Čaroděj se zachvěl a utřel si slzy.
„Já vím, ale...“ I kdyby věřil, že mu neublíží, ještě stále byl rozklepaný z předešlého útoku. Nedokáže se jen tak uklidnit. Jak by mohl? Rváč si povzdechl a prsty pohladil paži, předloktí až se dotkl mágových – rozstřesených. Chytl je a propletl se svými.
„Zkus to zaspat. Za pár let to bude prostě jen příběh pro tvý přátele.“ Mág otevřel oči. Zhluboka se nadechl. Netušil proč, ale najednou byl klinější. Možná díky jeho slovům. Blízkosti nebo skutečnosti, že našel laskavost na místě, kde by měla být už dávno mrtvá.
Rváč přizvedl obočí, když se tělo před ním uvolnilo a přestalo se chvět. Mladík dokonce stiskl jeho prsty a zabořil se mu do náruče. Pousmál se a zavřel oči. Fajn. Teď už se snad konečně vyspí.
Ráno je probralo těžké odemykání zámku.
„Vstávejte a padejte odsud!“ Zavelel strážce. Vezni se začali zvedat. Mladý mág otočil hlavu k tomu svému. Protahoval se. Zacvičil s rameny a sklonil k němu hlavu.
„Měj se.“ Šel pryč. Čaroděj vytřeštil oči a ryche vstal.
„P-počkej. Rád bych ti nějak poděkoval.“ Doběhl svého „hrdinu“. On k němu sklonil hlavu.
„Pošli za mnou svojí sestru.“ Zastínil si oči, když vyšli ven. Mág nejistě zakroutil hlavou.
„Nemám sestru.“
„Smůla.... v tom případě, rádo se stalo.“ Rozhléd se po ulici, kudy teď. Zarazil se a zadíval na skupinu mužů. Schovávali se pod střechou jednoho z domů. Nebe bylo plné temných mraků, které v sobě měly hodně velkou spoustu vody. Hodně velkou, ale proto se tam nekrčili. Zamračil se.
„Fajn, zkusíme něco vymyslet cestou.“ Vzal mladíka kolem ramen a vedl k lepší části města. Jistě je tamodsud. On se usmál a přikývl. Muži se temně zamračili a reptaje zamířili druhým směrem.
„Tady. Tady bydlím.“ Zastavil se čaroděj a zvedl oči. Tvářil se nesouhlasně.
„Skvělý... vlastně mě nic nenapadlo, tak to necháme na příště, hm?“ Vyklepal si zloděj vodu z krátkých světlounce šedivých vlasů. Zatraceně, to je fakt hrozně moc vody.
„Ale... tak příště.“ Povzdechl si účeň a objal ho. Rváč si povzdechl. Bože. Ten sám moc dlouho nepřežije. Pomyslel si ale objal štíhlá ramena.
„Buď na sebe opatrnej a vyhýbej se vězením, jo?“ Odstrčil ho od sebe a šel pryč. Mladík se za ním nesouhlasně zadíval. Sklonil hlavu. Příště, hm? Zaběhl do domu.
Tři vznešení cestovatelé se rozhlédli po malém hostinci. Možná by dnes večeři měli raději vynechat. Přemýšleli ale nakonec zapluli k jednomu ze stolů a objednali si jídlo. Hostinec se s prohlubujicí se nocí začal zaplňovat.
Tři hosté se bavili mezi sebou a okolního světa si nevšímali. Ne, dokud se neozval hluk. Otočili hlavy. Přesně v okamžiku, kdy jeden z hostů prohodil jiného lokálem. Rozeběhl se proti němu a narazil ho na zeď. Působil víc jako ohromný rozuřený trol než člověk. Soupeř ho pěstí zasáhl do hlavy pak znovu a ještě jednou. Zaklel a udeřil ho loktem. Kolos jemně zatřepal s hlavou ale nepustil ho a tlačil proti zdi. Muž znovu udeřil loktem. Druhý jemně zavrávoral a klesl na kolena. Sok ho od sebe odstrčil a vykročil směrem k východu. Zastavil se. Proti němu stáli další tři podobné velikosti. Muž si zničeně povzdechl.
„Tak pojďte.“ Protáhl si ramena. Překvapeně rozšířil oči, tak jako zbylí hosté. Jeden z kolosů se vznesl do vzduchu a rozlétl se proti zdi. K ještě většímu překvapení nespadl, ale zůstal na ní viset. Další z útočníků zalétl někam do lokálu. Třetího obklopil rudý štít a spoutal. Jeho sok ho nechápavě sledoval. Naklonil hlavu na stranu. Přizvedl obočí. Za kolosem stál štíhlý muž – mág v krásném i když docela skromném hávu. Tedy co se množství použité látky týče. Měl dlouhou několika cípou sukni, vysicí nízko na bocích. K tomu pár ozdob na pažích a v dlouhých černých vlasech. Opálenou pleť místy pomalovanou runami. Na ramenech připlý dlouhý plášť stažený na záda. Oči mu zářily jemným bílým světlem.
„Dobrý den.“ Pozdravil. Muž si upravil odřený kožený kabátek a oplatil pozdrav. Otočil hlavu k trolovi. Ten se tvářil vztekle, ale nemohl nic dělat.
„Hm. Díky, ale zvlád bych je sám.“ Vykročil k čaroději. On se pousmál.
„O tom nepochybuji, ale zdálo se mi vhodné zasáhnout.“ Přestaly mu zářit oči. Rudý štít zmizel a zloděj visící na zdi spadl k zemi. Oba se s hrozivými výrazy vydali k půvabnému cizinci. Dvě postavy sedící za ním vstaly. Jejich přítel je gestem zastavil a sledoval obry.
„Nyní seberete svého přítele a odejdete se vyspat. Zítra se začnete živit nějak poctivě. Možná... ano, vstoupíte do armady.“ Zavelel. Jeho hlas zněl zvláštně dunivě, téměř jakoby nevycházel z jeho úst. K úžasu všech muži opravdu zvedli svého přítele a odešli. Potom co se slušně rozloučili.
„Smím... ti nabídnout pití?“ Sledoval mág světlovlasého muže. On k němu otočil hlavu od zavřených dveří, které sledoval.
„Ty mně? Hm. Proč ne.“ Pokrčil rameny a následoval ho k jeho stolu. Posadil se a přijal nabízené pití. Zamyšleně se napil.
„Neměl bych to pití kupovat já?“ Prohlížel si muže i jeho společníky. Jedno byla světlovlasá žena oděná v azurově modrém rouchu mágů. Horní část jistě víc odhalovala než halila. Druhý byl muž stejných světlých vlasů i očí. Oblečený v podobně modrém a zdobeném rouchu. Očividně sourozenci – možná spíš dvojčata. Sledovali ho hrdými lehce opovržlivými pohledy.
„Necháme to na příště.“ Ozval se jejich přítel. Muž k němu otočil hlavu. Pokrčil rameny a přikývl.
„Když myslíš.“ Napil se. Mágův pohled se zachvěl. Váhavě se podíval na své přátele, ale objednal další rundu. Pak další a další až se svět začal vlnit a točit.
„Hm. Myslim, že jsem měl dost. Díky za pití a pomoc. Mějte se.“ Kývl muž hlavou a lehce nejistou chůzí se vydal k východu. Tři čarodějové se za ním podívali. Jeden z nich vstal.
„Dobrou noc. Neponocujte.“ Šel pryč. Bože. On na něj celých deset let vzpomíná. Věří, že se potkají znovu, a když se - ne tak úplně náhodou - potkají, on si ho nepamatuje? To je snad zlý žert. Mělo to být úplně jinak. Úplně! Tak dlouho to plánoval, představoval si. Měl mu být vděčný. Obdivovat jeho pokrok v magii. Proboha! Vždyť je králův nejvyšší mág a ještě mu není třicet! Kdo to dokázal? Nikdo! Zuřil v duchu.
Zabouchl dveře hostinského pokoje a otočil klíčem. Vydal se k posteli. Překvapeně zamrkal. Kdo...? Sledoval muže sedícího ve stínech ložnice. On vstal a vykročil k němu. Králův nejvyšší čaroděj přizvedl obočí.
„Ty...“ Zašeptal.
„Vlastně bych radši poděkoval dnes. Bůhví za jak dlouho se zase potkáme.“ Vydal se k němu. Jistou hrdou chůzí. Za těch deset let neztratil nic ze svého temného kouzla. Hrdosti, jistoty a tvrdosti. Možná spíš byly ještě silnější. Mág zamrkal a váhavě zacouval. Muž se pobaveně usmál.
„Jo, takhle si tě pamatuju.“ Vztáhl ruku a pohladil hebkou tvář. Druhý ho pleskl přes prsty.
„Ty! Ty vůbec netušíš, o čem mluvíš. Prý bůhví kdy se zas potkame! Deset let se učím a studuji, abych... hledám tě a ty...“ Zamrkal překvapeně.
„Víš, kdo jsem.“ Vydechl, když si uvědomil jeho slova. Muž se pobaveně pousmál.
„Hledals mě?“ Zadíval se mu do očí.
„Ano... Ne... Abych se ti odvděčil.“ Zabručel. Rváč si povzdechl a přistoupil ještě blíž.
„A nemohl byses odvděčit jinym způsobem než záchranou života a pár panáky?“ Pohladil hebkou tvář. Čaroděj se mu nejistě zadíval do očí. Zadržel dech, když se k němu muž sklonil, a ochutnal měkké rty. Přitiskl se k desce dveří a váhavě odpověděl.
„Myslel jsem... myslel jsem, že máš ve zvyku nahánět sukně ne...“ Přivřel oči. Skoro se mu podlomily kolena.
„Jo, to sis myslel správně.“ Naklonil hlavu ke zdobené sukni. Mág se pobaveně pousmál a pokáral ho pohledem. Přitom ale objal široká ramena a přijal usmívající se rty.
